Utajované království - 5.kapitola

„Co vám je?“ doběhla nás Maudette. Jejka, tu jsem taky dlouho neviděla. Naposledy před půl rokem. Když teď tak přemejšlim, poslední dobou se nám tady objevujou samý známý tváře, který jsem myslela, že nikdy neuvidim. Co se to děje?
„Ale nic, přeležely jsme se.“ Usmála jsem se na ní. Nettie se zašklebila ve smyslu: nějak tak. Nijak víc to nekomentovala. Nikdy se Maudette nemusely. Jediný, co na jistotu vim, že spolu vyrůstaly, ale nikdy jsem ani z jendý nevypáčila, proč se spolu nebavěj. Jeden čas jsem jim působila jako tlumočník, protože jsme měly nějakou skupinovou práci a byly jsme s Maudette ve skupině. A i když stály vedle sebe, tak jsem to musela předávat já, protože bysme se nikdy nehly z místa. Bylo to fakt na pěst. Celkem se mi i ulevilo, když Maudette odjela. A i Nettie byla taková… klidnější. Jednou to z ní dostanu.
„Jo ták… přeležely.“ Protáhla. Chvíli jsem uvažovala, co tady dělá. Pokud vim, tak jí její máma nechala přehodit na prestižní školu. Vzhledem k jistým událostem z dřívějška doufám, že zde není pro to, že ji z tamtý školy vylili.
„Jo přeležely.“ Řekla jsem dost hnusně na to, aby o tom přestala pindat. Maudette dovedla z ničeho, udělat další světovou, nikdy jsem úplně nepochopila, jak to dělá. „Ale, co ty tady? Jsem myslela, že ti nejsme dost dobrý.“ Naklonila jsme hlavu na stranu. Dělám to dycky, když se o něco přesně zajímám v souvislosti s tim, že očekávám lež. V duchu jsem se modlila, aby sem nechodila. Když jsme u toho uznávání barvy, ani já ji moc nemusim. Prostě mi nikdy pořádně nesedla. Ale hádám, že je to vzájemný. Upřímně, dodneška se divim, proč se s náma kdy bavila.
„Kdo říká, že sem budu chodit? Máme prázky a já se přišla podívat na starý známý. A taky jsem přijela na ples…“ culila se spokojená sama sebou. Aha. Proto se s náma bavila. Ego… a to ho maj mít velký jenom chlapi…
„Na ples?“ vejraly jsme na ni jak sůvy z nudlí. Počkat počkat… co to je za blbost. Ples? Teď? Se nám tady někdo ožral, ne?!
„Jo, uspořádala ho pro utajovanýho krále jistá dvorní dáma… víme kdo… aby se odreagoval.“ Překlad: Jo, uspořádala ples Merlotte, protože se momentálně nudí a chce využít chvilkové labilnosti svého… milence?, zákazníka? U nich to jde těžko rozeznat. Nikdo neví, jak to s nima vlastně je,… aby mu dokázala, že ona je ta nej pro trůn. Wow, jak neočekávané. Čekala jsem, že to bude dřív. Ale na druhou stranu ji lituju. On si jí nikdy neveme, kdyby to chtěl udělat, udělá to dávno. Spí s nim už dlouho, pokud vim, tak techtle mechtle měli spolu už před tim, než jsem se narodila.
„Hm, předpokládám, že tam seš čestným hostem.“ Řekla jsem otráveně. „Kdy to je?“ možná to ani vědět nechci. I když?
„Dneska.“ Pochlubila se. Nedivim se jí. Já bych si to nejspíš nechala vytetovat na čelo.
„Fajn. Hele máme hodinu, tak ahoj.“ Popadla jsme Nettie a táhla ji do pokoje. Žádnou hodinu jsme už neměly, ale to nevadí. Jen, co za náma zapadly dveře, tak jsem sebou prskla na zem a naštvaně řekla:
„Já tam chci! Nikdy jsem na ničem takhle pořádnym nebyla! Jenom na těch našich trapnejch plesech, kdy se na mě dycky, ale fakt dycky, koukali jak na exota!“ Nettie se na mě podívala, jako by mi dost slušně hráblo.
„ Hm, a jak se chceš dostat ven? Slaňovat? Nehledě na to, co tam chceš dělat? Pozvánku nemáš, šaty nemáš…“ ano, krásná narážka na moje POSLEDNÍ šaty.
„To je mi jedno! Třeba se koukat oknem!“ proč ne. Špiclovat, to bude celkem zábava, řekla bych, že tam bude hodně „známejch“ tváří. Myšleno, politici, nejspíš oba králové…. Draci… prej jsou to strašně hezcí kluci, ale nemůžu říct najisto, nikdy jsem je neviděla.
„Značně zábavné.“ Bylo mi jasný, že tu tam nedostanu ani stádem volů. „A ty to nechceš vidět?“ třeba uhodim na její strunu zvědavosti. Doufám.
„Ani ne.“ Sakra Nettie, ty mi značně maříš plány na dnešní večer!
„Dám ti opsat všechny úkoly…“ zkoušela jsem to dál.
„Jako bys je ty permanentně neopisovala ode mě.“ První pokus ztroskotal, ale to neva. Mám další, že jo. Teď jsou dvě odpoledne. Plesy tu nezačínaj dřív než v osm večer. Doufám, že tohle nebude vyjímka. Ale ještě furt slyšim Maudette, takže asi nebude.
„Budu za tebe brát všechny služby…“ zkoušela jsem to dál. Doufala jsem, že na tohle to uhraju, služby na mytí koupelny nenáviděla.
„Rok.“
„Měsíc.“
„Tři čtvrtě roku.“
„Tři měsíce.“
„Sedm měsíců.“
„Pět.“
„Beru.“ Podívala se na mě a usmála se.
„Ty tam fakt chceš, co?“ odmlčela se. „Hlídky dokážou vědět o každý havěti, co se pokusí přijít a odejít, ale klukům nikdo nebrání.“ Teď jsem na ní pro změnu vejrala já. Absolutně jsem to nechápala. Podívala se na mě a povzdechla si.
„Ty bys do toho šla?“ teď jsem byla fakt mimo. Čekala jsme, že mě to bude stát mnohem víc úsilí. Tohle hamalo jediný, sama tam chtěla, ale takhle mě donutila k tomu vzít její služby na koupelnu. Hmpf, to je život.
„Nás holky hlídaj ale kluky ne. Ti se hlídaj sami.“ Ano, furt tady nějakej je. Ale nikdy jsme neměly to štígro a na žádnýho jsme nenarazily, jenom jsme je slyšeli si povídat, když nám procházeli pod oknama a to už byla tma.
„Ty se chceš vydávat za kluka?“ to zavání adrenalinem. Tak to se mi líbí.
„Proč ne? V tý tmě si toho nikdo nevšimne, jedna věc, ale jiná, zná někdo cestu ven, která vede jinudy, než hlavní bránou? Tam se musíš prokázat.“ By museli bejt slepí, blbí a hluchý, aby to nepoznali. „A co ti na tom vadí, nikde se ukazovat nebudeš, jenom budeš mít na sobě místo šatů kalhoty a nějakou vytahanou mikinu, aby se to na dálku nedalo poznat.“
„ Ty nějaký jejich cesty znáš?“ šokovaně jsem se na ní podívala. Oblečení jsme nekomentovala, bylo jasný, že si na tuhle cestu ze školy nevezmu plesovky, jako by mi nějaký měly zbejt po mym jemnym zacházení.
„ Jednu, vede rovnou do lesa, ale asi se krapet ušpiníme.“ Prohlásila. „Jo to beru“ kývla jsem na ní a šla se chystat na cestu. Ani mě nenapadlo se zeptat odkud jizná, možná jsem to měla udělat, ale to jsem poznala až pozdějc.
…
„ Hej, seš si opravdu jistá, že je to ta správná? Nemyslim si, že klukovi by se líbilo probírat se … žumpou …“ znechuceně jsem nakrabatila nos.
„ To není žumpa, ale jenom podzemní voda. A je jenom trošku zakalená…“ řekla Nettie znechuceně. „A jo, jsem si jistá, bylo to tak v tý mapě.“
„ A jenom trošičku zapáchá, ale žumpa to není, neboj.“ Dodala jsem ironicky za ní. Pak mi došla ještě jedna věc. „Jaká mapa?“ pokud na nic jsme v těch knihách nepřišly. Byly to jenom účty, účty a zase jenom účty. Teda jednou to byly poznámky pro nějakou religionistiku, či co.
„ Se, klidně vrať, já tě do ničeho nenutim. Navíc si tam chtěla TY!“ Řekla naštvaně. Jo já vim, jsem vůči ní hnusná, to ona tu mapu našla, sice nevim kde, ale líbí se snad někomu prodírat se něčím děsně smardlavym?! Ale zase jednu výhodu to má. Nic nás v tom lese kolem školy nenapadne, protože to pojde smrady dřív, než se to stihne přiblížit.
„Já vim, já vim! Jenom, z čeho je ta mapa? Nezmínila ses, že bys něco našla.“ Docela mě to urazilo, já jsem jí hezky říkala, když jsem objevila sebemenší blbost.
„ Že by v knize? Myslela jsem, že nám k ničemu nebude a už neremcej!“ řekla a šla – poloplavala - dál. Přidala jsem na tempu, nechtěla jsem tady být sama. Protože mi – nám – dalo práci se sem dostat. Musely jsme jít kolem hlídek, což nebylo tak jednoduchý. Prošly jsme jenom díky tomu, že jsem předstírala vymknutej kotník. Vchod sem do týhle žumpy byl přímo vedle ošetřovny. Jediný místo, kde hlídky nejsou. K čemu by tady nemocnejm byli?
„Hej Nettie, co když… tohle není zas tak dobrej nápad?“ začínalo mě to docházet. Pokud někdo zjistí, že jsme pryč, máme po tajný „chodbičce“. A možná i po celkem klidnym a nudnym životě studentek.
„Byl to tvůj nápad, nezapomeň…“ kromě tohohle byla ještě jedna věc, co mi nedávala spát. U oběda jsme zaslechla holky, jak se bavěj, že s tim klukem to vypadá hodně bledě. Přej mu chtěj vyvolat vzpomínky na celej den. To je značně boletivej proces, kdy se vám do hlavy nabourá mysl utajovanýho krále a prostě si z ní „vezme“ co chce. Údajně to nikdo nepřežije bez toho, aby mu bolestí nehráblo.
„Žádnej blbec by nezabil snoubenku toho egoistickýho vola. A navíc ten kluk měl tak dobře našlápnuto, proč by to sakra zahazoval?! Ještě mi přijde nepřiměřený, co muý chtěj udělat. Pokud nic neudělal, tak ho de facto zabijou.“dál jsem se bořila tím smradlavym hnusem. Ještě, že v tom nemusíme plavat, naštěstí mán to je jenom po pás.
„Už zas? Mariposso, prosim tě, buď už o tom zticha! Tohle téma je tolikrát omílaný, že mám sto chutí tě v tomhle smradu utopit!“ vim, že jí to leze na nervy. Mě ostatně taky, ale Rosetta ve mně zasela semínko pochybností o všem, co se kolem děje. Najednou mám pocit, že nemůžu skoro nikomu věřit. A to mě docela děsí.
„Nepřišlo ti to nějak moc jednoduchý?“ zeptala jsme se po chvíli. Další můj zlozvyk, vždycky když jsem ve stresu, tak mám šílenou potřebu mluvit.
„Jako co?“ zastavila. Buďto, se mě rozhodla přizabít, anebo si něco uvědomila. Co je horší?
„Jako se sem dostat. Stačilo předstírat, že umírám bolestí v kotníčku a oni nás pustí? Jenom tak? Dyť když mě bolela hlava, tak jsme se div neplazily po zemi, aby nás tam pustili!“
„Víš, řekla bych, že je to šokem. Všichni jsou na větvi z toho, že Cosetta je mrtvá… vybraly jsme si nejlepší chvíli na průzkum, do rána nikomu nedojde, kde jsme. Doufám.“ To poslední slovo bylo skoro neslyšitelný. „A pokud se vrátíme včas, tak si ani nikdo nevšimne, že tam nejsme.“
„Hm, doufám, že nikdo nebude chtít kontrolovat pokoje, a nebo že bude pomalý šíření zpráv, protože mám pocit, že by někomu mohlo dojít, kde jsme. Teda spíš, kam jsme chtěly jít… “ poznamenala jsem. Narážela jsem na Maudette. Nejsem vůči ní hnusná, ale spíš jí znám. Ono… ani nevíme pořádně kam jít. Teď jsme se pro změnu zastavila já. Nevíme, kde je ten ples.
„Nereptej, už budem u konce. Šmankote, co je zas?!“ už se na mě dost naštvaně otočila.
„Kde je ten ples?!“ zeptala jsem se opatrně.
„Počkat, ty mi jako chceš říct, že tohle všechno děláme zbytečně? Myslela jsem, že sis to zjistila! Já to nevim. Ale nejspíš, tam, kde momentálně je náš sťenej pršiplášť. Hledej Draky, jsou u něj, jak trubci u královny… teda bez pár věcí vynechávají.“ Jop, dvojsmysly, to je naše. Timhle jsme schopný se bavit hodiny a neomrzí nás to.
„Doufám, že máš pravdu… a kdy bude konec, paní navigátorko?!“ Už jsem si připadala jak oslík ve Shrekovi, když jel na tý cibuli do království Za Sedmero horami.
„Za chvíli.“
„Hm, to si říkala před… hm… deseti minutama…“ řekla jsme otráveně.
„Tak hele, neštvi mě! Nebo tě tady nechám!“ prskala, protože zrovna zakopla a skoro se potopila do toho hnusu.
„Ale já nespadla!“ smála jsme se jí, tak se otočila a podsekla mi kolena, takže jsem se potopila já.
„Fůůůůůůůůůůůůůůůůůůůj!“ prskala jsem kolem sebe. Když se mi konečně povedlo zvednout, tak jsem potichu šla za ní, teď jsem už ani nedutala – radši -.
„Hele, jsme na konci.“ Ukázala na konec, kde už bylo vidět nějaký světlo. Mě nebavilo už koukat kolem a osahávat ty slizký stěny. Vítaná změna.
„Konečně.“ Řekla jsem radostně. Nikdy jsem nebyla šťastnější, že vidím konec. Na konci ale bylo něco, co přimělo Nettie zastavit. Došla jsem až k tomu a koukla se. Byla tam menší skálička dolů.
„Hm, už si někdy slaňovala?!“ Podívala jsem se na ní.
„Ne. A ty?“ podívala se na mě. Chvíli jsme se na sebe koukaly a nevěděly, co dělat, teď to nemůžem vzdát, když už jsme konečně skoro venku.
„Hele, koukej. Je tady cesta. Sice si budem muset dávat pozor, aby nám to neuklouzlo… ale to dáme!“ snažila jsem si tu myšlenku vsugerovat a ukázala jsem na malou cestičku nalevo ode mě.
„Jasně, jdem na to!“ nadechla se Nettie a šla jako první. Šla jsem hned za ní. Byla jsem obličejem ke skále a snažila se držet každého výčnělku, který byl poblíž. Měla jsem strašný strach, že spadnu, protože mi furt klouzalo a protože mám strach z vejšek. Nettie už byla na konci a tak mi podala ruku. Šťastně jsem se jí chytla a teď jsme stály uprostřed lesa, točily se dokola a snažily se zorientovat. Vylezly jsme krepet jinde, než jsme původně zamýšlely. Ale to nevadí.
„Fuj, co to je?“ ozvali se hlasy kluků. S Nettie jsme se na sebe podívaly a bylo nám jasný, že tady není kam se schovat. Doufám, že nejsou od nás. I když i tak je pramalá šance, že by nás poznali, ale stejně, opatrnosti není nikdy dost. Nejvíc jsme měly problém zjistit, odkud ty hlasy jdou. Vůbec to nešlo poznat, kvůli super akustice skal a tak jsme se jak káčy točily dokolečka.
„Kdo jste?!“ řekl hodně hlubokej hlas a každé z nás přistála na rameni ruka. Otočily jsme se na ně a honem koukaly po znacích, i když to ani nebylo potřeba, z jejich moci mi vstávaly chloupky na krku hrůzou. Víte, co se říká… my o vlku, vlk za humny. Ano, kdo hádá, že se tam rýsoval krásnej velkej dráček, bude mít sto bodů. Tomuhle se říká, bejt v loji.
„No my…“ v hůze jsme tam jenom tak stály, nakonec se Nettie povedlo říct: „No, my jsme se jenom ztratily…“ snažila se to Nettie uhrát. Bylo to chabý, to jsme věděly obě.
„Ztratily?“ tenhle hlas byl mnohem víc klučičí, než ten druhej „medvědí“ ale stejně z něj bylo poznat, že nám nevěří ani slovo. A kdo by nám to věřil?!
„My jsme chtěly jít do… Waleru.“ Pípla jsem. Dál měly jsme co dělat, aby to s náma nešlehlo, oni to věděli, ale stejně tu svoji moc vypouštěli do okolí a to se ví, že ji uměj srýt, jinak by každej věděl, kde to jejich tajný sídlíčko je. Ani jedna z nás se nebyla schopná podávat vejš, než byly ramena. Prostě se jim do obličeje nešlo podívat. Něco nám v tom bránilo. Něco hodně silnýho. Popravdě si myslim, že se snažili zjistit, jak jsme na tom mocensky my, nechtěli nám ublížit, ale stejně. Upřímně, doufám, že brzo zjistěj, že to u mě stojí za starou belu a nechaj mě bejt, nebo mě budou muset křísit, protože nemám daleko od toho, aby to se mnou šlehlo.
„Waleru?“ ozval se medvěďák a dál na nás koukali. Cítila jsem ten jejich pohled. Jo, byli jsme jim podezřelý. A taky aby ne, byly jsme smradivý, špinavý, rozcuchaný, ve vytahaných hadrech. To muselo bejt podívání.
„Fajn, ale to je na druhou stranu.“ Řekl jemnější hlas, ve kterém byla stopa po pobavení. Oni se nám smáli! Nám zase KRAPET přimrzl úsměv na rtech. Tohle se nám nepovedlo. A oni zesílili příval svojí moci. Ok, to už jsem neustála a šla k zemi. Sbohem můj ctěnej životku. Povedlo se mi jenom lupnout pohledem po Nettie, byla bledá jak stěna, pak už jsem neviděla absolutně nic.