Utajované království - 6.kapitola

Jsem mrtvá. Tohle byla moje první myšlenka, ale došlo mi, že na to je kolem mě až moc hluku a až moc mě to bolí hlava a k tomu mě něco píchá do zad. S nechutí jsem otevřela oči, myslela jsem, že mě oslní světlo, ale už byla tma. Začala jsem se rozhlížet po okolí. Do zad mě píchala sláma, na který jsem ležela a po tom, co si moje oči částečně přivykly tmě, jsem si všimla sedící postavy kousek ode mě.
„Nettie?“zaskuhrala jsem, jak jsem měla vyschlo v krku. Postava sebou trhla a podívala se na mě.
„No to je dost.“ Zvedla a došla ke mně. Ignorovala jsem její milou poznámku a dál se rozhlížela.
„Kde to sakra jsme?!“ vůbec jsem to tady nepoznávala. A taky aby jo.
„V seníku nad koňskýma boxama. Když popolezeš kousek doprava a podíváš se dolů, uvidíš koně.“ Na to jsem se nepotřebovala někam koukat, protože jsem je slyšela. Jenže jsem ten zvuk vytěsnila, zaregistrovala jsem ho, až když mě na to upozornila.
„A co tady děláme?“ furt jsem byla strašně zmatená. Nic mi nedávalo smysl. Jak jsem se sem dostala, co tady dělám, kde to k sakru jsme, co nám chtěj, jak se odsud dostanem, jestli už věděj ve škole, že jim dvě studentky chyběj… z tohohle toku myšlenek mě hlava rozbolela dvakrát tolik.
„No, tys do týhle doby chrupkala, ale já se značně nudila.“ Super. Budu to ignorovat.dneska nemám na „pošťuchování“ náladu.
„Jak dlouho už tady takhle jsme?“ představila jsem si, jak mi řekne, že jsme tady už tejden a můžem se jít odstřelit.
„Nevim, nanejvejš pět, šest hodin.“ Koukla se na svoje hodinky, který skoro nikdy nesundavá. Potom je otočila na mě. Zastavily se na pěti odpoledne a pár drobnejch.
„A jak…“ ani mě to nenechala doříct. Někdy se mi zdá, že Nettie ovládá telepatii.
„Tebe sem donesli a mě dotáhli, řekli, že tady máme počkat a nikde se neukazovat. Vypadá to, že oni si vzali taky tajnější vejlet, protože dost usilovali o to, abychom se nikde neukazovali. Jak jsem byla mimo z toho všeho, tak jsem si nevšímala okolí, ale řekla bych, že jsme akorát na hradě ve městě, mám pocit, že jsem viděla koně utajovanýho krále, ale nejsem si jistá. Nicméně, to vypadá, že nás nikomu nanehlásej, protože by se jinak museli napráskat sami.“ Koukala jsem na ní jak z jara a pak jsem si uvědomila, že mám na sobě furt to starý oblečení. Sakra, to nám tady nemohli nechat něco na převlečení?!
„Né! Přišly jsme o ples!“ došlo mi najednou. Popravdě mi šlo o mnohem víc než o ples. Potřebovala jsem zjistit, kdo by moh bejt T.H. Popravdě jsem měla taky plodný hledání v knihách. Teda spíš, jak se to veme. Hodně nákupů zbraní bylo podepsaných iniciálama T.H., který jenom určovali, komu patřil ten podpis nad tim, jenže ten klikyhák se fakt nedal přečíst. Popravdě, ty papírky nebyly samy o sobě tak důlěžitý, kdyby se obecně nevědělo, že náš ctěnej utajovanej král měl problém s tim sehnat zbraně pro svoji armádu, jenže někdo je nakupoval pod jeho znakem. Poznala jsem ho na rozlomený pečeti a v učebnicích se nic o někom, kdo by byl T.H. nepíše.
„Ani ne hele, zrovna je v plnym proudu.“ Řekla a ztichla. Zaposlouchala jsem se a opravdu jsem slyšela kromě koní i tichý tony hudby. Super. Tak to zas tak strašný nebude, když se to vezme kolem a kolem, tak jsem to měla i s odvozem. Moje hledání může započít. „Proč na něj tak chceš?“
„Co?! Dyk jsem to ti říkala!“
„Jo? Ale nepovidej. Myslíš si, že jsem pitomá?! To si jako doopravdy myslíš, že bych se sem táhla jenom kvůli plesu? Myslíš si, že mi nedošlo, žes na něco přišla?“ uhodila na mě a jí jsem oněmněla. „Mari, znám tě dlouho a vim, co děláš za scény, když je ples. Nejsem pitomá, navíc si to svoje th opakuješ furt dokolečka.“
„Já jsem ti to chtěla říct. Fakt… popravdě, chtěla jsem to vidět, víš, že si dycky vzpomenu na jména, když ty lidi vidim a navíc, musíme to říct Rosettě, ta tam určitě bude. “ Najednou jsem si připadala jak největší zločinec. Proč jsem jí to prostě neřekla hned na začátku?
„Kdy? Na konci? Až by nás chytli?“ Chtěla jsem jí svůj pravej záměr říct až ve chvíli, kdy by neměla šanci couvnout. Nechtěla jsem tam jít sama, na to jsem moc velkej poseroutka. Myslim, že to z mýho pohledu poznala a tak prostě řekla:
„Fajne, tak dem! Kvůli tomu jsme sem šly.“ Ano, a zase nám velí ona. Ne, že by mi to vadilo. Je to totiž pro mě mnohem lepší, když ta zodpovědnost za celou akci není na mě.
„Ty ses zbláznila! Ve stájích furt někdo chodí, všimnou si nás.“ Zastavila jsem jí, když se začala sunout k okraji seníku.
„Ty se prostě a jednoduše bojíš!“ hecovala mě, dycky to na mě zabíralo. Teda povětšinou.
„Nebojim.“
„A jojo.“
„A nene.“ Takhle jsme se dohadovaly dobrejch deset minut, než jsem rezignovala a začala hledat žebřík nebo něco, jak se dostanem dolů. „A navíc, stejně bysme jednou musely dolů. Přece se nenecháme chytit, ne? By nás našli, jakmile by šli pro novou slámu na podestýlku.“ Říkám si, že tady spíš o tomhle přesvědčuju sebe než ji.
„Jo, ale to bysme měly skoro celou noc na to, abychom vymyslely, co dál. Takhle jsme odkázaný, kdybych chtěla bejt dramatická, řeknu, že na vrtochy osudu, jenže bych řekla, že jsme spíš odkázaný na to, jak dokážeš bejt neslyšná.“
„To si to ještě pamatuješ?!“ takhle jsme se ve škole po večerce schovaly v jedný ze tříd, protože jsme si chtěly dojít pro sušenky, co byly v kuchyni. Tehdy tam byla i Rosetta. Hned u tabule byl výklenek, a když šli kontrolovat třídy, tak jsme se rozeběhly k němu, obě tam „ladně vlítly“, já jsem cestou sejmula jednu lavici a ty židle, co z ní popadaly, tak dominově shodily celou řadu. Byl to strašněj randál a taky strašnej problém. Vlastně to bylo naše první „ zaučování“ na archiváře. Ale dodneška si pamatuju jednu scénu, kdy nás vyhnali do pokoje.
„Potřebovala bych Harryho plášť neviditelnosti.“ Stěžovala jsem si cestou do pokoje.
„Ne ty bys potřebovala Harryho špunty neslyšitelnosti!“ ten naštvanej ton, jakym mě při tomhle proslovu obdařila mi nahání strach doteď.
„Jo, pamatuju a dlouho ještě budu!“
Žebřík jsme na konec našly, sice vypadal, že se hodlá už pod tíhou pohledu rozpadnout, ale neva. Ve zdravý jsme slezly dolů. Mě to trvalo hrozně dlouho, protože mám šílenej strach z vejšek a tohle už bylo na mě moc.
„Už jsem si myslela, že tam hodláš zakořenit a vykvýst.“
„Kdo ste?“ ozvalo se za náma. To je dneska už podruhý! Zoufale jsme se na sebe podívaly a otočily se na příchozího. Byl to někdo z plesu, ta jeho „vůně“ se táhla celou stájí, možná by to byla hezká vůně, pokud by se v ní celej nevykoupal.
„A kdo seš ty?“ v tý tmě nevidim nic víc než obrysy a i ty za moc nestojej, už dvakrát jsem se tady málem zabila, on na tom bude určitě stejně. Zoufalá prosba.
„Dámy první.“ Ten kluk mě začíná štvát. No, kluk ne na to to je moc vysoký, ale zas to nemá takovej ten hlas, typycky mužskej hlas. Jeho je takovej melodickej, člověk by řek až příjemnej, co se dá poslouchat furt.
„Jako gentleman začni. Anebo spíš uhni, překážíš!“ neměla jsem náladu se s nim vybavovat hlas nehlas. A stejně tak i on neměl náladu nám uhnout.
„Popravdě bych řek, že tady asi nemáte co dělat, hm? Tajná schůzečka, co?“ jo, kdyby tajná schůzečka. Ale aspoň se mi potvrdilo, že taky nevidí víc než my, ale hlavně asi nic necejtí. A navíc, si taky umí hošánek rejpnout. Není tak upjatej jako utajovanej král, ten by si svolal to svoje „garde.“
„Ani ne. Zrovna jsme na odchodu.“ Chtěla jsem co nejdřív vypadnout. Čím menší dobu tady budem, tím je menší jistota, že sem přijde někdo další a všimne si nás.
„Ale pročpak? Klidně si tu ne ně počkejte. Mě to nevadí, já si sem du jenom pro věci.“ Řekl ledabyle a šel blíž k nám. Úplně jsem ztuhla. Nesnášim narušování osobního prostoru, pokud tu osobu neznám.
„Pro věci? Ke koním. Spíš ty tady máš tajnou schůzečku, hm?“ nevěřila jsem mu ani slovo. ON si sem přišel na schůzečku. Jenže on jenom prošel kolem mě a pro něco sehnul, když to zvednul, byla ta základní sada nožů.
„Pro věci.“ Řekl a zdvihnul je tak, abych si je mohly v rámci možností prohlídnout. Sem trapná, fakt už jsem trapná. Proč se musim dycky jenom ztrapnit?!
„Popravdě, my už fakt musíme jít. Takže ahoj.“ Rychle jsem se zpakovala a Nettie táhla za sebou. S nim tam už nebudu ani minutu. Táhla jsem ji směrem zahradě a plesu.
„Už mě můžeš pustit.“ Škubla sebou, když jsme byly dost daleko. Koukla jsem se kolem sebe, byly jsme už v zahradě. To není špatný, možná to takhle bude nejlepší, dá se tady mnohem líp schovat. A navíc už jsme skoro u oken k sálu. V polokleku, aby nás nikdo neviděl, jsme se dostaly až k dolním oknům u sálu. Cestou jsem přešla do chůze po čtytřech, protože tyhle vylepšený kachničky se opravdu dlouho vydržet nedaly. Snažily jsme se, aby z nás byla vidět nejmenší část o další problémy jsme fakt nestály. Obě jsme se u cíle položily na zem a nosem se opíraly o parapet. Kvůli závěsům, co visely z každý strany okna a stolu rovnou před, jsem toho moc neviděla.
„Utajovanej král si hoví na svym trůnu a z každý strany stojej tři jeho strážci Když teď tak vzpomínám, kromě Cosetty snad s nikym jinym na plese netancoval.“ Oznámila jsem jí.
„Dyk nevíš, jak to vevnitř vypadá. Výhled máme obě stejnej.“
„Na to, abych si udělala tenhle obrázek, nepotřebuju vidět dovnitř. Dycky to tak je. Ale stejně by mě zajímalo, proč je má.“ Dlouho jsem o tom přemýšlela. Něco víc mám napsanýho snad jenom u dvouch z nich:
Levá ruka u. krále, č. dva: oficiálně jedinej, kdo se vyskytuje v politickym dění a není z jeho strany. Nic se neví ohledně toho, prč si svého nepřítele přijal za ochánce, ale uvažuje se nad tim, že právě díky němu král nakonec rozhodující bitvu vyhrál. Ale je to značně sporný, protože on byl v tý době úplně na jiný straně země než král.
Č. šest.: králův bratranec přes desátý koleno.
Zbytek: záhada.
„Koho? Těch šest?“
„Jo, to se o sebe neumí postarat sám?! Tahá je všude sebou.“ Docela se mi představa neschonýho dokonalýho krále líbila.
„Jsou to jeho rádcové.“
„Spíš psi. Táhnou se za nim jak smrad a nejde se jich zbavit. A rádcové? Buhví na co je má…“ tu poslední větu jsem řekla tajuplnym hlasem. Někdy umim bejt fakt škodolibá. Docela by mě zajímalo, kdo by byl kde.
„Proč nikoho nevidim!“ postěžovala jsem si Nettie. Byla to jenom stížnost. Věděla jsem, že se budem muset přemístit, abychom něco viděly, ale stejně jsem měla nutnost si postěžovat.
„Možná pro to, že u toho druhýho okna není stůl.“
„ To mi došlo taky. Takovej vůl, jako někdo, nejsem.“ Štěkla jsem. Tak počkat. Nettie nemá tak hlubokej melodickej hlas a leží na druhý straně, než mluvčí. Ten kluk-chlap mě naštval. Byl to jeho hlas, to si neom v těch stájích zůstat. Koukla jsem se na Nettie, koukala se mym směrem a měla oči vytřeštěný hrůzou. O co jí de, načapal nás prostě někdo, no. Neochotně jsem se podívala taky, protože to nevypalo, že by mi hodlala říct, kdo to je, a rovnou si přála, abych byla někde zahrabaná. Po mý pravý ruce seděl na bobku pršiplášť a nevypadalo to, že by na nás přišel zrovna teď. KU.VA.