Utajované království - 7.kapitola

„Copak se děje? Koukáte na mě, jak kdybyste viděly ducha.“ Ne, my vidíme něco mnohem horšího. Rychle jsem začala počítat naše šance. Nula k milionu, že nezdrhnem. Nervama jsem nevěděla, co mám dělat. Dost se tohle stávalo Nettie, když nám odcházel čas a my museli letět do školy, tak byla schopná stát prostřed místnosti točit se do kolečka na popobáhat z jedný strany na druhou, jak nevěděla, co honem udělat dřív. Dycky jsem se jenom smála. Teď jsem věděla, jaký to je. Další věcí bylo, jestli by nás byl schopnej poznat, až bysme byly ve svý kůži. Znamenalo by to pro nás, že bysme si teď mohli jak primadony odkráčet a bylo by nám hej, jenže jsem měla takový tušení, že takhle to asi nefunguje.
„J… j… j…“ nebyla jsem schopná ničeho. Doufala jsem, že z toho nějak politicky vybruslim, ale po tom, co mě zradil hlas, mě tyhle dokonalý plány přešly.
„Ona… to tak… nemyslela.“ Dostala ze sebe nakonec Nettie. Věděla jsem, že u ní jde teď o mnohem víc. On by jí mohl poznat a nikdo neví, co by udělal, kdyby se tak stalo. Víme, jak dopadl její otec. Jí zachránilo jenom to, že byla malá, ale stejně se už nikdy nesmí vrátit ke dvoru.
„No jasně. To jsem viděl, víte co vy dvě. Vypadněte, hned!“ zvednul se a šel balkonem dovnitř. Jen co se otočil, tak jsme obě vystřelily a rozběhly se. No přece nenecháme zmizet jedinou šanci k záchraně.
„A Nettie Gasterová, dejte si pozor, kde ukazujete svojí tvářičku, mohlo by se taky lehce stát, že o ni přijdete.“ S tím zalezl do sálu a my jsme zůstaly hrůzou zkoprnělé uprostřed pohybu. Nemusel mluvit tak nahlas, my jsme měly adrenalin vybičovaní smysly, takže jsme ho v pohodě slyšely. S odstupem času si říkám, že jsme musely vypadat značně legračně, skoro jako dvě sochy, já s pokrčenou pravou nohou a Nettie s hlavou otočenou a vytřeštěnýma očima.
„Dělej!“ zatahala jsem jí za rukáv a naposledy se podívala oknama do sálu. Přišlo mi, jako by se na nás pár lidí koukalo. Přinutilo mě to, abych se rozběhla plnou parou vpřed a Nettie běžela hned vedle mě. Byla bledá jak smrt a hrozně se klepala. Já jsem na tom nebyla jinak. Neobtěžovaly jsme se běžet k nějakým stájím a rovnou si to namířily k bráně, která byla díky plesu otevřená, jakmile jsme byly venku, běžely jsme do nejbližší postraní uličky. Přišlo nám to bezpečnější, kdyby se král nakonec rozhodl nás sledovat, tak by takhle mohl mít větší problém nás najít, ale moje rozumná já mi říkalo, že nám to je prd platný. Ale aspoň jsem si připadala víceméně chráněná. Nettie by si nepřipadala chráněná ani v bunkru, kterej by byl zahrabanej kilometr pod zemí. Běžely jsme celkem bezhlavě a každou chvíli se koukaly za sebe.
„Hej!“ zaprotestoval někdo, když jsme ho srazily k zemi.
„Pardon!“ vydýchávala jsem se. Sakra to není dobrý… další svědek, co nás viděl. Musíme pryč… nezvózně jsme se rozhlížela kolem, jestli něco nezahlídnu. V tuhle chvíli by mě k útěku donutil i blbej komár, co by mi lital kolem hlavy.
„Holky!“ ozvalo se ze země. Až teď jsem si pořádně prohlídla toho, koho jsme srazily. Byl to nás knihovník. Trochu mě to uklidnilo. „Co tady u všech čertů děláte?“ zvedal se ze země, až trochu zpožděně mi došlo, že bysme mu mohly pomoct a tak jsem natáhla ruku, aby se měl čeho chytit.
„My jsme… chtěly vidět ples!“ přiznala mu Nettie barvu. To, že jsme tam někoho potkaly, jsme si ale hodlaly nechat pro sebe.
„Vy holky jedny pitomý! Dyk by vás moh někdo chytit! A to by potom nebylo nic, oproti tomu, co by se dělo ve škole. Viděl vás někdo?“ starostlivě se na nás podíval. Podívaly jsme se s Nettie na sebe. Stačil nám jeden pohled k tomu, abychom si urovnaly, že se nikdo nesmí dovědět ani o jedno setkání. U dráčků byla jistá jistota, že z vlastního zájmu nás neprásknou a pokud jde o to druhý, to záleží na jeho rozmaru a na tom, jak se bude celej večer dál vyvíjet. Poprvý jsem si upřímně přála, aby se Merlotte činila a on si pamatoval jenom ji.
„Ne nikdo…“ pípla Nettie. On si povzdechl a vzal nás kolem ramen.
„Nikomu to neřeknu, ale tohle je vás poslední vejlet na vlastní pěst, je vám to jasné?!“
„Jo.“ Řekly jsme provinile.
„A ještě jedna věc, řeknete mi, jak jste se dostaly ven, aby se to už neopakovalo, řeknu o té chodbičce řediteli, neprozradim, kdo jí našel, ale budu míst jistotu, že se nikdo netoulá po venku.“ Silně nás chytil za ramena a táhl směrem ke škole. Konečně jsem se trochu uvolnila a začala přemýšlet. Proč nás nevyhodil hned, když jsem na něj držkovala u koní? Proč až pak? O co mu šlo?
„Jak se dostanem dovnitř, aniž byste nás vzal přes hlídky?“ otočila se na něj Nettie.
„Jednoduše. Vezmeme to VAŠÍ cestou. Veďte mě.“ Bylo nám jasný, že teď s tim už nic nenaděláme, sice jsme toho litovaly, ale dycky se dá najít řešení a ztráta jednoho tunelu ven mi přišla jako cena za tohle dobrodružství ještě dobrá. Zavedly jsme ho až je stráni, sice jsme se cestou párkrát ztratily, protože jsme si nepamatovaly, jak přesně ta cesta vypadala, ale k cíly jsme se nakonec dostaly.
„Tady?“ podivil se.
„Jo.“ Šla Nettie první, po ní šel on a já jsem uzavírala.
„Aha.“ Konstatoval, když uviděl ústí tunelu. „Už jsem si myslel, že jste to snad letěly.“
„To, ne. Jenom plavaly.“
„To vidim.“ Nakrčil nos. Ani se mu nedivim, přišlo mi, že to mnohem víc smrdí než na začátku. Cesta zpátky ani nebyla tak zdlouhavá, aspoň mi to tak nepřilo, jako cesta ven. Teď jsme věděly, co čekat. Jen trochu s výlezem byl problém, ale povedlo se nám dostat do školy bez povšimnutí.
„Tak holky, umejt, hodně umejt a spát! Nikdo se nic nedoví! Alou!“ zabouchnul za náma dveře do pokoje.
„To nám trochu nevyšlo, co?“ podívala jsem se na Nettie.
„Kdyby jenom trochu.“ Povzdechla a si. Šla se mejt první a já se odklidila někam do rohu, abych tady nenadělala. Všechno jsme dělaly po tmě, aby nikdo na stráži neviděl světlo a nepřišel nás zkontrolovat. Nevim, jak bysme vysvětlily, od čeho jsme tak zapraseny.
„Můžeš.“ Vyšla ven Nettie. Mlčky jsme se vyměnily a potom šly obě spát. Promluvíme si o tom všem ráno.
V noci jsem měla krapet divočejší sny, kdy mě pršiplášť nejdřív mučil, pak zabíjel atd., byla jsem celkem ráda za to, že už jsem musela vstávat.
„Nettie?“ řekla jsem unaveně. V těch dobrodružných knihách by se taky jednou mohli zmínit, že každý frajerství je strašně unavující. Člověk by spal za pochodu, ale nemůže, protože má noční můry.
„Hm…“ taky nevypadala, že by vyspala do růžova.
„Co teď?“ upřímně, docela jsem sama se sebou válčila, pokud to teď vzdám, bude mě hlodat červíček pochybností, co kdyby… a když v tom budu pokračovat, tak mě budou hlodat červíčci.
„Co by… končim. Nechci skončit s hlavou v popelnici a tělem v řece.“ Tak je jasný, co zvítězilo u ní.
„Hm… no… asi jo… máš pravdu.“ Možná je vážně lepší nepřijít o vlastní kůži, i když toho kluka mi bylo fakt líto.
„Já vim. Napíšu to Rosettě v dopise. Pochopí to.“ Jo, v to taky plně doufám.
„Chceš jí říct o našem vejletu?“ popravdě jsem si tohle faux pas chtěla nechat jenom pro sebe. Knihovník a Nettie se nepočítají a navíc, on taky neví všechno.
„S menší cenzurou.“
„Aha… asi bude zklamaná.“
„Lepší, než abych já byla mrtvá, co ty na to?“ tímhle naše pátrání končilo a všechno se vrátilo do starejch a zajetech kolejí. Chodily jsme do školy, dělaly sem tam nějakej průser (chození pozdě, odmlouvání, rejpání, nedodržování etikety,…). Jinak, nic moc. Rosetta se nám neozvala, neměla jsem jí to za zlý… byla zklamaná. Ale to já popravdě taky. Čekala jsem od sebe víc. Jediný, čim se teď orientoval náš život, byl trapnej ples, kde se hledali protějšky. Nettie měla už několik šancí, ale dycky jí ho nakonec někdo vyfouk. Z novin jsme se dověděly, že „vraha“ neusvědčili a že jeho mozek je normální. Dobrej kluk. Jenom, že je v mírně horšim psychickym rozpoložení – ani se nedivim. Vážně… nuda, nuda, nuda. Já se ale zase mohla plně věnovat své knize, kterou jsem hodlala hned po škole vydat a ve které jsem kritizovala, co se dalo.
„Nettie, to je nádherný. Jak jsou naivní.“ Poukazovala jsem na to, jak se holky, co tam jdou po prvý, nebo po druhý, anebo prostě ty, co neztratily naději, chystaj už od rána, aby byly co nejhezčí.
„Tys nebyla jíná.“ Řekla jízlivě. Hnusně jsem se na ní podívala. Jí se to povídá. S ní si aspoň někdo začne povídat. Já tam stojim jak solnej sloup a nalejvám se něčim, co by měl bejt alkohol, ale nikdo se po něm ani po hektolitrech neožere. A ještě k tomu je hnusně trpkej.
„Ale už jsem se poučila!“ řekla jsem pyšně.
„Hm… stejně na něj musíš. Hodláš tam jít v tohle?“ pokázala na to, že nám zbývá tak hodina a něco a já se válim na posteli jak vorvaň.
„Co se ti na mym pyžamu s prasatama nelíbí?!“ zeptala jsem se rádoby nevěřícně. Mně se na něm líbilo to, že bylo jemňoučký a teploučký.
„Máš pravdu, je to dokonalý, poukazuje to na tvoje pravý já.“ Místo odpovědi jsem po ní mrskla polštář. Ale bylo mi jasný, že měla pravdu a s nechutí jsem se pustila do příprav. Šaty na tuhle snovárnu mi platil otec, měla jsem sto chutí mu je poslat i se vzkazem, ať si je strčí… ale nakonec jsem si je nechala, moje poslední šaty a budiž moji raněné dušičce otcovým nezájmem jako dobrou útěchou fakt, že u mě šaty přežijou nanejvýš jednu akci. A navíc zbylý peníze jsem si mohla nechat. Dobrej bonus.
„A co říkáš na tohle moje pravý já?“ vykoukla jsem z koupelny a pomalu se ve svejch modrejch šatech otáčela dokola a ukazovala svůj drdol, kterej mi na hlavě držel díky tuně laku, gelu a skřipců.
„Pěkná faleš, kámo!“ zasmála se a otočila se ve svejch. Vlasy si nechala rozpušťěný s tim, že s takovej prkotinami se crcat nehodlá. Až na pár detailů ve střihu jsme měly šaty stejný. Ona je měla akorát víc nabíraný. Ano, stejná švadlena. Nebyl čas, no. Nebo spíš nás nebaví furt vymýšlet něco novýho.
„Ty taky.“ Usmála jsem se na ní. Popravdě jsem před ní tajila menší věc ohledně naší dohody, že od toho dáme ruce pryč. Celkem mě hryzalo svědomí, že jsme Rosettě moc nepomohly, a tak jsem se do toho pustila sama. Znova jsem se byla o volný hodině, kdy mojí polovině odpadla hodina, podívat do archivu. Snažila jsem se zjistit něco víc o T. H., nějak mi to nedávalo spát. Zjistila jsem velký kulový. Teda kromě dalších drbů z dob knihovníkova mládí. Což bylo sice zábavný, ale v ničem mi to nepomohlo. Když už jsme u něj, ujistil mě, že se nikdo o našem výletu nedověděl, což mi ale došlo samo, když si nás nikdo nepředvolal. Jediný, co by se dalo považovat za úspěch v mém snažení, byly další dokumenty s T. H.
Jediný, co jsem si mohla doplnit, byl životopis krále. Teď nemám na mysli pršipláště ale „módní ikonu“.
Ve škole se ho učíme jako Alexeje, což jsou ve skutečnosti iniciály: Anders Leon Ever Xen Eir Jean Evons, jeho jméno, poprvý ho znám celý, by se mělo „po francouzsku propojit“, jinak je to pěkná hatlamatilka, už asi chápu, proč si nechává říkat zkratkou. Dalším bodem, kterej jsem našla, byla informace o zisku jeho moci nad nižší kastou bojovníků. Což by pak vysvětlovalo fakt, že ho pršiplášť strpí na svym dvoře. Do teďka jsem to moc nechápala. Popravdě bych řekla, že se bojí vzpoury. Ale řekla bych, se k ní pomalu ale jistě stejně sune. Hodně lidí ze strany poražených není spokojeno se současným systémem. Viz já. Ale to jsem odbočila. Další zajímavostí na něm bylo, že by měl mít bližší vztah s pršiplášťovou matkou. Víc jsem nezjistila. Na jednu stranu mi to v ničem nepomohla a na druhou jsem v tohle ohledu asi nejinformovanejší holka na škole. Bod pro mě.
„Připravená?“ usmála se na mě.
„Jasně. Nikdy jsem se tam netěšila víc…“ řekla jsem ironicky. „Proč se vlastně stresovat, že si vlastně ani nezatancuju! Dyk já tak ráda tancuju, jenom mě vadí, jak tam dycky stojim.“ Narážka na to, jak jsem minule celou dobu jenom stála a nezatancovala si ani úvodní tanec, protože pro mě prostě nikdo nepřišel. Upřímně, dost mi srazilo sebevědomí. Nepočítala jsem s tím, že by to teď mělo bejt jiný, ale stejně, tohle netancování jednu výhodu má. Můžu pozorovat kluky, aniž bych se bála, že se můj taneční partner naštve, že mu nevěnuju žádnou pozornost. Jo hold, někteří kluci jsou pastvou pro oči.
„Neboj, třeba se změní.“ Znělo to spíš jako, to nic, to si zvykneš. Jako by se stalo, Nettie. Pomyslela jsem si trpce.
„To nezní dvakrát povzbudivě.“ Upozornila jsem ji. Ale víc už jsem se v tom tématu nehrabala.
Ples se, jako dycky, konal v naší přidružený klučičí škole. Měli tam větší sál, protože ho normálně používali při závěrečnejch zkouškách jako předváděcí sál pro „maturanty“, anebo jako aulu, když přijel někdo „veledůležitej“. Jedinou vadou toho sálu je, že pokaždé, když jsme tam byly, tak byl extrémně převokovanej. Jsem se tam pohybovala jak na ledě. Si říkám, jak to můžou ty holky utancovat?