Vlkodlak x upír 11

Krásná rovina pokrytá zelení a stromy. V korunách stromů sedávali ptáci. Švitořili a stavěli si svá hnízda. Na zemi žvýkal zajíc smetánku lékařskou a nedaleko se pásli srnky s jeleny. Tato krása však zmizela pod tíhou šlápot, kácení a pojídání. Nic nezůstalo z tohoto krásného místa. Jen hlína buď černě ohořelá nebo zmáčená v bláto. Je to sic jen měsíc a již vše krásné z tohoto místa zmizelo...

Skláním se nad bitevním polem a přemýšlím, proč se něco takového muselo stát? Mohli podepsat smlouvu a tato krásná krajina by byla nedotčena. Místo toho se celá změnila a bude trvat dlouho než se vzpamatuje, jestli se vůbec někdy vzpamatuje. Ti, kteří zde leží na zemi bez známek života však již rozhodně nikdy nevstanou a nevzpamatují se.
Kdysi byl mír v obou zemích, proto je mnoho míšenců než čistokrevných. Musela to být požehnaná doba, ale jak se zdá přání našich předků, aby mír přetrval navěky se nevyplnilo.

Bouřkové mračna se šířila stejně rychle jako můj krok na toto smutné místo. Sníh se sypal na zem a roztával ihned při doteku se zemí. Zakrýval zničenou zemi a pomáhal jí se uložit zpět ke spánku, aby tolik netrpěla. Vyhrkly mi slzy z očí a vsakovaly se do límce, kterým jsem měl pokrytou tvář. Mé dva bílé prameny se pohupovaly ve větru s pláštěm s velkou kapucí a odhalovali moji rudou zbroj s tmavě modrým vlkem. Jedině rod Wolgard nosí vždy rudé brnění, rudé jako krev. Proto vždy každý ví, kdo přišel. Různé rody, většinou tedy čistokrevné, mají jinou barvu zbroje než ostatní. Ti ostatní, kteří tvoří armádu mají světle modré brnění s tmavě modrým vlkem uprostřed a jako sněhové vločky se pohybují k zemi, ti v modrých brněních se pohybují po zemi a narážejí do nepřítele. Upíři mají jediné brnění- stříbrné s rudým drakem uprostřed, avšak se jim změní jakmile je zachvátí plameny. To se jejich stříbrné brnění stává černé, když ho plameny ožahnou.

Za mnou se objevili udýchaná Jijio s Leem. Za nimi se řítili Ruhino s Gerdrowem. Lunien hlídá Darena, který letí na Abuovi. Abu kdysi býval vlk, ale popral se s něčím silnějším a ten ho připravil o nohy a rozdrásal mu hrudní koš. Neměl jsem jinou možnost, než mu jeho ztracené končetiny nahradit jinými. Místo jeho vlčích tlap jsem je nahradil kočičími a hrudník ptačí opeřenou kůží. Naštěstí je jeho tělo přijalo a Abu stále žije. Abu již ale není vlkem, tak jej jeho bývalá smečka nepřijala zpět mezi sebe. Proto zůstal s námi. Většinu času se však někde prohání lesem. Abu je šedý vlk s velkými bílými ptačími křídly a dlouhými rezavými nohami kočky. Když se Abu naštve, tak se zvětší o asi 5 metrů, tak není divu, že si na něj žádné zvíře v lese nedovolí.

Abu létá dost rychle, ale pořád byl daleko za ostatními. Daren se usmíval, že může opět letět na Abuovi a Lunien jej za jeho zády jistila, aby nespadl. Lunien již neměla žádný ze svých přiblblých obličejů. Měla ledový obličej, který nic neroztaví.

Byli jsme plně připraveni jim ukázat, co to znamená vyvolat válku s vlkodlaky.
Stál jsem na hoře, ze které šlo vidět všechno dění pod ní. Mnoho ozbrojenců bojovalo uprostřed roviny, která se táhla daleko od hory. Na každé straně byl obrovský stan pro zraněné a polomrtvé. Stále jich chodilo spoustu dovnitř, ven však vycházela sotva polovina. Mnoho mrtvých, kteří se již nikdy nepodívají na svoje manželky, manželi, děti, vnuky, vnučky, rodiče...... Moji rodiče, bratři, moje rodina je mezi tím vším a já jen doufám, že jsou živi.
Obrátil jsem se s vlhkýma očima za sebe, abych se podíval jak daleko je Abu. Abu byl stále hodně daleko. Proto jsem se obrátil zpět a sledoval boj. Všiml jsem si, že armády se rozdělily na dva tábory. Ti silnější a slabší. Mezi ty silnější patří čistokrevní a mezi slabší ten zbytek. A v tom malém hloučku čistokrevných jsem uviděl matku, jak se opírá o svůj meč a zrychleně dýchá. Stojí proti ní čistokrevný upír s rudými dlouhými mokrými vlasy až po pas, které se mu lepí na holou hruď a nemá jednu ruku. V té druhé svírá dlouhý meč a jeho ohromná postava převyšuje všechny okolo. Znám jen jeden rod, který má rudé vlasy. Královská rodina. Zamračil jsem se.

Divá se na matku s ledovým klidem. Jeho obličej byl naprosto bez emocí. Byl to obličej vraha, kterému je jedno, že někoho zabil. Na matčině brnění nešlo poznat, jestli je to jeho barva nebo je to krev. Když jsem se trochu rozhlédl uviděl jsem další rudé brnění- Hisagiho. Hisagi je můj nejstarší bratr. Dlouhé černé vlasy svázané v culíku a jeho úder mečem je opravdu drtící. Ten bojoval s... Jijio. Viděl jsem, že Jijiina zbraň je trojzubec. Je docela těžké s ním zacházet, ale jakmile se to naučíte, tak je to jako tři kopí. Bratr vypadal skoro tak vyčerpaně jako matka. Jijio vypadala, jen trochu zadýchaně jinak nejevila žádné známky únavy. Věděl jsem, že je Jijio velmi silná, ale že by dokázala převýšit bratra, jsem netušil. Bylo tam i třetí rudé brnění. Starší bratr Liruo. Pamatuji si Lirua jako velkého sukničkáře. Jeho krátké černé vždy upravené vlasy a modré oči vždy přitahovaly pozornost mladých dam. Ale podle mě ho nic jiného než jeho vlasy nikdy nezajímalo. Teď mu je však jedno jestli je má neupravené. Teď je rád, že má ruce, aby si potom mohl upravit svoji rozcuchanou hlavu.

Byl tam ještě někdo další. Mám takový dojem, že to je princ Chilon. Králův jediný syn. Poslal do boje i jeho. To znamená, že jsme na tom špatně. I již podle těch unavených obličejů, které jsou všude kam se podíváte to usoudíte ihned. Bojoval proti zelenookém upírovi s fialovými vlasy, úšklebkem a velkým kladivem. Upír nevypadal, že by jevil nějaké známky únavy a užíval si boj s princem.

Dál jsem viděl Gila, jak hoří vše do pěti metrů kolem něj a Floviho jak se rychle dostává za svého soka a udělá mu velký řez nožem do jeho brnění až dosáhl kůže, která se nedokázala ubránit rozříznutí. Další jsem již neznal nebo nepoznával.
Mezitím se Ruhino a Gerdrow dostali k nám a Abu byl již na všech čtyřech postavený vedle mé nohy. Neotáčel jsem se. Vyčkávali na rozkazy a dívali se se mnou na bojiště. Setřel jsem si slzy kapesníkem, který jsem měl schovaný za pasem. Bylo rozhodnuto.

,,Herone pomůže matce a ukáže tomu obrovi, jak bojuje vlkodlačice! Ruhino ty jdi k Hisagimu a ukaž mu, jak se dá porazit upírka! Gerdrow je na tobě ten s těmi fialovými vlasy! Nenech svoji sekeru zostudit jeho kladivem! Leo ten s rychlými pohyby a hnědými vlasy! Ukaž mu co to znamená být rychlý! Lunien uhasíš oheň tomu upírovy, který neví, že se oheň nemá zakládat bez kamenů okolo, aby nezapálil celý les'', zakřičel jsem. Všichni jmenovaní se postavili proti svým nepřátelům.
Herone stihla přiběhnout k matce v pravý okamžik. Už měl svůj dlouhý meč u krku matky, když ho Herone zastavila tím svým a odrazila jej asi tři metry od sebe. Tento boj bude o tom, který z nich má více zkušeností. Matka s otevřenými ústy a vykulenými oči jen strnule klečela a hleděla na Herone. Pak jen něco řekla. Na takovou dálku jsem jen viděl jak otevřela ústa. Herone ji pak odpověděla s úsměvem a zaútočila na prince. Nevěděl co od ní má čekat, neboť ji neznal a neznal jak bojuje. Proto je plus pro nás. Nikdo neví, co jsme zač. A proto jim teď ukážeme, co to znamená vyzvat někoho neznámého k boji. Matka se pak podívala na jednu stranu a pak se podívala směrem k nám. V jejích očích byla vidět úleva a začali ji padat slzy z očí. Najednou se ji vrátila síla do noh. Nechala zabodnutý meč v zemi a běžela s úsměvem k nám. V tom se za ní objevil Flovi s nožem, který mu Leo tím svým vyrazil z ruky a odhodil do vzduchu. Matka se jen ohlédla a běžela dál. Tentokrát se k ní blížilo kladivo, které hodil fialovovlasý upír a viděl jsem jak princ Chilon leží na zemi s bolestnou grimasou. Objevil se tam Gerdrow a odhodil svým štítem kladivo na levou stranu. Matka poskočila na stranu, neboť ucítila jakou silou bylo kladivo vrženo. Gerdrow se na ni otočil a pokývl ji. Ona se na něj usmála a běžela dál. Už byla daleko od hlavního bojiště a Ruhino se zabýval Jijio a Lunien s přehledem hasila Gilův oheň se svoji vážnou tváří. Věděl jsem ale, že sem matka nevyšplhá. Ne v této kondici. Seskočil jsem s Darenem na Abuových zádech z hory dolů. Chvíli jsme padali s Abuem dolů, pak Abu roztáhl svá předtím stažená křídla. Přepadl jsem přes něj, chytil jsem se jeho předních tlap a když jsme byli v dostatečně malé výšce, tak jsem se pustil. Doskočil jsem asi dva metry od matky. Země pode mnou se trošku propadla. Vyšel jsem z prachu suché země, která se vynořila zpod mokré od roztátého sněhu. Svižným krokem jsem šel k brečící matce, roztáhl jsem ruce a objal ji i s pláštěm, který se mi zachytil na rukách. Cítil jsem jak vzlykala a kuckala se vlastním soplem a slzami. Přitáhnul jsem si ji blíž a z pláštěm zakrytých rukou mi vycházela síla, která by měla matce pomoct. Když si to uvědomila tak jen položila hlavu na moji hruď a řekla: ,,Já něco takového nepotřebuji tolik jako on.''

Bylo úžasné slyšet matčin něžný hlas, kterým mi četla pohádky před spaním a poučovala vždy, když jsem něco neměl dělat, pak jsem to samozřejmě udělal. Ale nikdy se na mě nezlobila. Věděla, proč něco takového dělám a neměla mi to za zlé. Vždy se jen usmála a pohladila mě na hlavě. Otec byl naštěstí stejného názoru.

,,Neboj se nejsem tak slabý jak vypadám'', odvětil jsem a trochu se od matky odtáhl. Dívala se ze zpod do mích bílých očí a já do těch matčiných. Usmívala se a již neplakala. Pohladila mě již se sílou v ruce po tváři, kterou jsem měl zakrytou límcem a stále se usmívala. Pak mě pohladila na hlavě a zašpinila mi vlasy svou krví, která ještě na brnění nezaschla.

,,Vyrostl jsi'', řekla mi a po jejím krásném obličeji se opět začali koulet slzy. Přestal jsem s uzdravováním. Vzal jsem kapesník, do kterého jsem si předtím utíral své slzy a stíral jsem tentokrát ty její. Abu dosedl a trošku popoběhl za námi. Pak se mi zase začal lísat po noze. V tom se ozvalo hrozné zařvání. Ale nepatřilo ani upírovi, ani vlkodlakovi. Bylo to nějaké zvíře.

,,Tak přeci jen ho mají'', řekla matka a znovu se přitáhla ke mně jakoby se chtěla schovat před tím, co přichází. Abu začal hrozně vrčet a naježili se mu chlupy i peří po celém těle.. Překvapilo mě to, neboť Abua slyšet vrčet je něco velmi vzácného. Chytil jsem Darena, který měl překvapený výraz. Podíval se na mě a hned se zase usmíval. Měl na sobě bílou košilku, které šli vidět jen rukávy, na ni černou vestu a rudý kabátek. Na nohou měl černé botky až nad kolena a rudé kalhoty.

,,Co mají matko'', zeptal jsem se a díval se směrem, kterým to vycházelo. Směrem, kde bojovala Herone. Vzal jsem Darena z Abuových zad, kdyby náhodou neudržel svoji rozčílenost. To, co teď přijde je ten, který připravil Abua o všechno až na život.

,,Draka'', řekla matka a svraštila obočí.
Za tím upírským princem se něco začalo nořit z dálky. Usmíval se a něco povídal. Zdálo se, že ho to poslouchá. V tom případe...

,,Abu poslouchej Herone na slovo, rozumíš'', zeptal jsem se Abua, který na mě pohlédl a pak se mi otřel o nohu. Já jen dodal: ,,Tak jdi.''

Abu vystartoval až se za ním prášilo. Křídla měl svěšené na zádech a jen pár pírek mu trčelo z hordy dlouhých chlupů na zadku. Po cestě k Herone hrůzně zařval a najednou se objevila kolem něj mlha. Z mlhy vyskočil pětimetrový pes s křídly dvakrát tak většími než on sám.

Na druhé straně se objevil asi tak velký drak s křídly se stejným rozpětím a řval. Měl barvu měděně hnědou a jeho dlouhý krk s ocasem bylo asi jediné, co převyšovalo Abua. Toto bude opravdu boj dvou velikánů. Oba dva byli připraveni k boji a ani jeden z nich by nelitoval, kdyby zde zemřel, proto budou bojovat se vším, co mají.
Obrátil jsem se zpět a díval se, jak matka zírá na to, co se před ní právě stalo. Daren měl jiskřičky v očích, protože rád tahal Abua za ocas a teď má Abu maxi ocas. Úplně vidím, jak ho Daren se svoji silou po tatínkovi tahá. To by Abu nejspíš letěl vzduchem, i když by nechtěl a nepoužil křídla. A rozhodně by přišel o řádku chlupů ne-li o celý ocas. Usmál jsem se a zároveň jsem litoval Abua. Protože si to potom užije.

,,Mami toto je Daren'', řekl jsem matce, kterou jsem vyvedl z transu. Tentokrát se usmála a já vrátil kapesník na předchozí místo.

,,Tak toto je můj malý vnouček'', řekla a natahovala k němu ruce. Daren se na ni podíval s úsměvem a natahoval ručičky i nožičky k ní. Šlo vidět, že ji věří stejně jako já, i když ji nezná.

Najednou se ozývalo ještě větší řinčení mečů a dalších smrtících nástrojů. Bylo to mnohem silnější. Zdá se, že jsme přišli v pravou chvíli. Podíval jsem se na bojiště, podal matce Darena a udělal pár kroků vpřed. Všichni jakoby se probrali. Myslím, že se již vzdávali naděje na vítěství. Ale my zde nejsme proto, abychom se dívali, jak naši otcové, matky a všichni přátelé a příbuzní umírají.

Všiml jsem si hloučku, který se snaží proti někomu bojovat, ale moc se jim to nedaří. Byli to všichni vlkodlaci, tak ten proti komu stojí musí být upír. Vždy jen vidíte, jak odlétávají kusy masa nebo i celá těla. Najednou někteří naskákali doprostřed hloučku a snažili se posílit ty, jenž zůstali na zemi. Najednou všichni odletěli od nepřítele. Ten kterého se snažili porazit stál přikrčený, s dvěma meči a stříbrným brněním. Jeho oči byli pronikavě zelené, rudé vlasy až na jeden pramen krátké. Ten byl jako ocásek dlouhý do půlky upírových zad.

Pohyboval se se značnou rychlostí a obočí měl uvolněné. Spíš vypadal, že se mu do něčeho takového nechce, ale byl donucen. Jeho víčka jsou přivřená a s očima říkají něco jako: Je mi to líto.

Nevšiml si mě. Protože mu hned jeho výhled zazdí nějaké brnění a měl spoustu jiných starostí. Jeho výraz se však neměnil. Skoro se ani nedíval, kde někdo útočí. Jeho podvědomí si však svůj život chtělo zachovat a tak mu hýbalo s tělem. Když jsem se podíval na ty, kteří bojovali, tak se od něj stahovali jako od nějaké nemoci, kterou nechtějí chytit. Nikdy jsem jeho tvář neviděl, ale jeho oči se nedají přehlédnout. Je to určitě princ Shin...

,,Odveď Darena k otci. Postará se o něj'', řekl jsem matce a byl pevně rozhodnut stát proti němu. Sice vypadá, že ho to mrzí, ale jeho činy se nedají nějak zamést pod jeho smutnou tvář. Využil moji dobrou vůli k tomu, aby zabíjel mé přátele, moji rodinu... A to je pro tuto chvíli neodpustitelné.

,,Jsi si jistý'', zeptala se mě matka. Otočil jsem se na ni a její pohled se mísil s moji a jeho siluetou. Daren se nesmál spíš vypadal ustaraně. Jeho ručičky byli u sebe zatnuté v pěst a jeho pusinka bez zoubků byla pootevřená. Matka ho držela pod zadečkem jednou rukou a trošku ho kolébala. Šel jsem k nim.

,,Ťaťa'', řekl Daren. Podíval jsem se Darenovi přímo do očí a usmál se, on mi svůj úsměv oplácel. Přikrčil jsem se, dal si dolů límec a políbil jsem Darena na hlavičku. Pak jsem se otočil a šel do boje....