Vlkodlak x upír 12

Šel jsem pomalým krokem k Shinovi. Odhodil jsem plášť na levou stranu a stále sledoval jen Shina, jak od sebe odhazuje stále více vlkodlaků. Najednou se tam objevil vlkodlak s hnědým brněním a stál proti němu. Ale asi jenom na deset sekund. Odhodil ho švihem ruky a dal se opět do boje. S každým krokem jsem cítil chvění, které vycházelo z hloubi mého nitra. Cítil jsem to čím dál víc, co jsem se blížil k Shinovi, ale nevycházelo to od Shina, nýbrž z meče, kterým bojovala matka. Meče vyrobeného ze železa, které z vás vysává energii. Tu energii potom vyšle na nepřítele. Nikdo kromě našeho rodu jej nedokáže ovládnout.
Matčin meč se tyčil v zemi a pod ním ležela spousta mrtvých těl. Vypadal spíš jako kříž zaražený u hrobu. Jeho stříbrná barva byla potřísněná krví a špinila tak krásu meče. Sníh se stále sypal na zem a když dopadl na meč, tak se okamžitě vypařil, jak je stále meč nabitý energií. Kolem něj nebyl nikdo. Všichni cítili, jak meč vysává jejich energii a oni o ní nechtějí přijít. I kapka energie jim může zachránit život.

Nikdy jsem se takového meče nedotkl. Ale přišlo mi, že mě neodpuzuje jako všechny ostatní, ale přitahuje. Nakazuje mým nohám, aby se posouvaly jeho směrem. Nechal jsem se unášet tím mečem. Vše mi bylo jedno, byl jsem jenom já a ten meč. Nikdo jiný.

Zastavil jsem se u meče, když jsem jej měl na dosah ruky. Díval jsem se na něj, na jeho krásný tvar, pak jsem ale změnil směr. Viděl jsem matku na vyvýšenině, jak svírá Darena a zírá na mě. Její dlouhé rozpuštěné černé vlasy po kolena se ji lepily, kde mohly a její modré oči sledují každý můj pohyb. Bylo v jejím obličeji vidět, jak se bojí. Ví o tom, že tento meč jsem nikdy předtím nedržel, tak má obavy, co to se mnou udělá. Samozřejmě byli i případy, kdy se tohoto meče někdo nemohl dotknout, aniž by jej zabil.

Díval jsem se na matku a škubl jsem hlavou na pravou stranu. Chtěl jsem, aby šla i s Darenem za otcem. Nechtěl jsem, aby Daren viděl, jak někomu podřezávám krk, i když nechci. Matka ze mě ještě chvíli nespouštěla oči, ale pak jen pokynula a zašla do stanu pro raněné.

Otočil jsem se na meč, který tam bez pohnutí stál zaražený v zemi. Pak jsem se podíval na Shina, jak na něj zasedla další várka sebevrahů. Stalo se to, co předtím a všichni odletěli daleko od něj. Tentokrát se díval mým směrem, protože je odhodil na strany tak, aby viděl před sebe. Chopil jsem se meče a švihl s ním od země nahoru. Vyletěla z něj vlna energie, která kopírovala pohyb meče a mířila na Shina. Shin neváhal a jen jsem viděl, jak švihl svými meči a vlna se rozdělila na dvě poloviny. Ty dvě vlny však pokračovali dál za Shina a když narazili na první upíří vojáky, tak vybuchly. Byla cítit velká vlna vzduchu, která házela i s mým mečem v pochvě přidělaný na mém pasu. V místech výbuchů se vytvořila hluboká rokle a kolem jen mrtvá těla.

Shinovi oči směřovaly za něj a pak se upřely na mě zahaleného v prachu. Podíval jsem se na meč. Začíná se mi líbit čím dál víc. Řekl jsem si duchu a ušklíbl se. Jednu nevýhodu to však má. Sebralo mi to docela velké množství energie. Ten meč mě chtěl, abych ukázal sílu našeho rodu. O některých mečích se říká, že mají duši. Tenhle má chuť se koupat v nepřítelově krvi a je mu jedno, jestli kvůli tomu jeho uživatel umře. Ale ať si nemyslí, že si se mnou může hrát jako s nějakou panenkou.

Prach se již usadil a Shin se na mě konečně podíval. Jeho obličej vyzařoval překvapení a ještě větší zděšení, že by proti mně měl bojovat. Sklopil zrak i s hlavou a jezdil s očima z jedné strany na druhou. Vypadal, že se nemohl rozhodnout. Nad čím? Přemýšlí, jestli jsem to já? Jestli má se mnou bojovat? V těch otázkách jsem mu chtěl odpovědět jen na jednu a to, že pokud se nebude krýt, tak mu useknu hlavu. Zatímco nedával pozor, tak jsem k němu přiběhl s nataženou rukou nad jeho krkem a švihl jsem. Shin si toho stihl všimnout a rychle odskočil. Na meči se však objevila čerstvá krev. Podíval jsem se z meče na Shina a na jeho tváři byl krvácející šrám. Shin si škrábance nevšímal a jen se na mě upřeně díval. Už v tom nebyla lítost, ale měl ten samí obličej jako jeho bratr, který zrovna bojuje s Herone. Jeho obličej byl jako maska ze sádry, která nikdy nemění svůj výraz. Uvidíme, jestli ho nezmění. Pousmál jsem se a vytáhl z pochvy druhý meč. Byl lehký jak pírko oproti tomu, co jsem měl v pravé ruce. Ten meč ze mě vysával pořád hodně energie, tak uvidíme, jestli bude lépe použitelný než ten lehoučký.

Vyrazil jsem kupředu a Shin taktéž. Naše meče o sebe narazily a pak to bylo jen o tom, kdo má větší sílu. Jeho hrudník nezakrývalo nic. Jen nohy měl potažené silným brněním. Zdá se, že je to jeho slabina, když si je jako jediné místo zakryl. Jeho svaly na hrudi se šponovali, aby dosáhly většího výkonu. Vypadali jakoby se chtěli za chvíli roztrhnout. A já jsem měl potíže s jeho sílou. Netušil jsem, že by mohl dosáhnout i něčeho takového jako je přemoct ''Princeznu''. Tak mi říkali, protože na koni jsem se naučil jezdit jen na ženském sedle a můj obličej vypadal taky jako holka, takže mi princ Chilon začal říkat ''Princezna''. Pak mi tak začali říkat všichni. Teda až na mé rodiče a tetu Alisiu. Všichni ostatní dostali od ''Princezny'' pěknou nakládačku. I když jsem neměl na nic talent, sílu jsem měl větší než mí bratři, kteří jsou o 20 a 40 let starší. Proto mě pomalu přestali šikanovat, ale Princezno mi říkali pořád. Občas k tomu přidali i nějakou další moji vlastnost jako například: ''Princezna zabiják'', ''Princezna hezká tvářička'', apod.

Tlačil jsem na své meče a abych byl upřímný bylo docela těžké dostat oči z jeho šponujícího se hrudníku. Zavřel jsem proto radši oči a opřel se do mečů. Odrazil jsem Shina od sebe a otevřel svá víčka. Ten dopadl na nohy a trochu jezdil v prachu. Najednou se pode mnou začal tvořit až příliš velký stín. Odskočil jsem co nejdál od stínu a pak jsem jen sledoval, jak dopadá drakova přední tlapa na místo, kde jsem ještě před pár sekundami stál.

Podíval jsem se za sebe. Abu byl o kousek dál za mnou a měl velkou tržnou ránu na pravém boku a čenichu. Herone klečela a jedním kolenem se dotýkala Abuovi zkrvavené srsti. Běžel jsem k nim a skočil na Abuovu hlavu. Ten rychle oddechoval a olizoval si ránu na čenichu. Skočil jsem k Herone, která nekrvácela. Byla jen udýchaná. Jen jestli jsem ji nedal úkol, který by na ni byl příliš. Sledoval jsem Herone, jak přemáhá únavu a vytahuje ze sebe energii, aby mohla dál bojovat. Postavila se a naposledy rychle silně oddechla.

Když jsem se podíval naproti, viděl jsem draka jak mu teče krev z pahýlu, co byla předtím tlapa. Ta teď leží odhozená daleko od zbytku těla a nemohl jsem ji nikde najít. Pak měl jednu krvácející ránu na krku za hlavou. Jeho jezdec byl zadýchaný asi jako Herone, ale měl na hlavě malou ranku, ze které teklo hodně krve.

Shin se objevil vedle jeho bratra. Vyměnili si pár slov a přitom se ten princ, jehož jméno neznám, pousmál. Znám jen prince Shina II., Hijiriho III., Semrou IV. a Shuji V., jak se zdá tak jsem si měl zapamatovat i toho nejstaršího. Poškrábal jsem se na hlavě a snažil se vzpomenou, jak se jmenuje. Snažil jsem se si vzpomenout tak moc, že jsem cítil, jak si pomalu strhávám kůži z hlavy. Přemýšlel jsem, jak se dalo, ale žádná odpověď na to, jak se ten princ jmenuje. Teď si připadám jako někdo se silnou nemocí zapomínavosti. Už asi začínám být starý, ale co má říkat otec. Kolem hlavy se mi začínali tvořit čím dál víc tmavých obláčků a pesimistické myšlenky se mi draly z hlavy jako láva ze sopky.

,,Dieli'', řekla Herone. Když jsem se na ni otočil, tak vypadala jako kdyby mě chtěla zavraždit.

,,Už zase přemýšlíš o kravinách a nám tu jde o zadek, tak se laskavě vrať do reality'', řvala Herone a potom mě udeřila do hlavy.

,,To bolelo'', řekl jsem ji a vrátil se zpět do reality, i když jsem pořád měl kolem sebe ty tmavé obláčky a aura kolem mě byla tmavší než noc. Jednou za čas se zamyslím nad tím, jak budu starý a nebudu si už ani pamatovat, co se stalo před těmi několika stoletími. A nechce to přejít, dokud se vážně nenaštvu sám na sebe, že se zabývám takovými koninami (nic proti koním).

,,Nemůžeme už jít domů'', zeptal jsem se Herone se vzdychnutím, posadil jsem se na Abua a podpíral si hlavu rukou.

,,Ne, nemůžeme! A už přestaň nebo tě bacím něčím tvrdším'', řekla Herone a pohrozila mi s nějakým omráčeným upírem v ruce, který byl to nejtlustší, co jsem kdy viděl. Kde se tu sakra vzal?!

Najednou jsme ucítili něčí sílu. Byla obrovská a pocházela ze zad draka, ale ten princ, kterého jméno jsem zapomněl (říkejme mu třeba princ X), to nebyl. Byl to princ Shin, kdo měl tu obrovskou sílu. Nikdy by mě nenapadlo, že bych někoho takového mohl někdy léčit. Právě proto se tak dobře uzdravoval a přežil tak dlouho zraněný aniž by mu někdo pomáhal v přežití.

Kolem Shina se začala objevovat rudá mlha, která vycházela z pórů jeho kůže. V jeho obličeji byla poznat naprostá lítost a naštvání sám na sebe. Co to má znamenat? Proč proti mně s tím nebojoval už předtím? Že by se držel zpět, aby mi neublížil a splatil to, že jsem mu zachránil život? Měl jsem spoustu otázek, na které bych chtěl znát odpověď.

,,Herone, drž se za mnou'', řekl jsem. Princové se totiž rozhodli útočit spolu. Jenom přikývli a zmizeli. Neviděl jsem je až do chvíle, než se zjevil Shin přímo přede mnou a snažil se mi zabodnout meč do srdce. Ustoupil jsem dozadu a vyhnul se tomu. To jsem ale netušil, že je na mě nastražený další meč za mými zády, který držel princ X. Moje tělo projelo jeho mečem jako máslo a bylo mu jedno, že mám na sobě brnění. Poslední, co jsem viděl byly Shinovy slzy...