SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Vražedné umění I - Krvavá stěna 04

V zámku zarachotily klíče a dovnitř vstoupila paní Růžičková. Přezula se a vpochodoval do obývacího pokoje. Když spatřila scénu, která se tam odehrává, srovnala si své staré velké hranaté brýle, pod nimiž ji v šedivých očích, které lemovalo již několik vrásek, zablýštilo, a dala si přísně ruce v bok.
„Tak, co se tu u všech svatých děje?“ zeptala se, ale otázka to nebyla.
„Táta, on přišel a jen si sedl a…“ začal ze sebe mezi brekem soukat Tomáš.
Růžičková si hlasitě povzdechla a sklonila se nad Kubou. Sáhla mu na krk, aby zkontrolovala tep a poté mu zkontrolovala ještě teplotu. Úlevně si povzdechla. „Tatínek je v pořádku, jen si potřebuje odpočinout. Takže ho hezky necháme odpočívat a půjdeme k doktorce. Víš moc dobře, že tomu neutečeš, pokud se někdy chceš z té chřipky uzdravit,“ pravila rázně, ale pohladila Tomáše po hlavě a tak nějak babičkovsky se usmála.
Tomáš nakonec přikývl a bez odmlouvání se šel do pokoje převléci. Přesto mu to vrtalo hlavou. Jeho táta je unavený, vždyť před několika málo hodinami vstával. Je unavený, neměl by jít k doktorovi spíše on, místo něho? Rozhodně vypadá hůř.

Alena si narazila kšiltovku více do obličeje. Nadechla se a sebrala veškeré své odhodlání. Od doby, co na to přišla, uběhlo již několik hodin, dokonce začalo již svítat. Daniel a Olga jistě již budou vědět, že odešla, měla si více pospíšit, ale musela si ještě vyzvednout několik nezbytných věcí z domova. Přeci jenom utéct, začít pátrat bez ničeho, jen s černým svědomím za to, co udělala svým přátelům a za to, co ještě udělá, nebylo to nejlepší. To nejlepší vlastně nedělala ani nyní, když si připínala Kubovu orlici, znak BIS, s heslem „Audi, vide, tace“, a když si strkala Kubovu kartu, služební průkaz o rozměrech 5,4×8,6 cm do kapsy u černých džínů. Necítila se nejlépe, ani když stála na Nárožní na Praze 13 před starým oprýskaným panelákem cihlově-bílo-fialové barvy. Přesto věděla, že již není cesty zpět. Už se rozhodla, už se vydala tou cestou, tak proč váhá. Váháním může pouze ztratit. Obrnila se a poté zamířila k budově BIS.
Pomocí karty a orlice připnuté na hrudi, věcí, ktré ukradla Kubovi, když s ním naposledy mluvila, nebylo těžké se proplížit do nitra budovy. Nebylo těžké se dostat až do Kubovy kanceláře. Tu dobře znala, už v ní několikrát byla, jenže tentokrát to bylo jiné. Tentokrát tu byla bez něho, bez dovolení.
Rychle se rozhlédla, na to jak málo věcí tam bylo, tam byl docela svinčík, jako vždycky. Přešla k dlouhému dřevěnému stolu a usadila se na černé kolečkové kancelářské židli. Čekala, že na stole najde fotku jeho zemřelé ženy, jeho a Tomáše, tak jak tomu bylo doposud, ale kromě nich také našla ještě další. Překvapeně zamrkala a poté ji vzala do ruky. Jako jediná z nich nebyla v rámečku, ale byla připevněná vedle monitoru počítače. Byla již značně osahaná na svůj věk, jako by ji každý den někdo bral do rukou. Vyfotografovaná na ní byla ona sama s Kubou a Tomášem, všichni zářivě se usmívající a navzájem se objímající. Vypadali jako jedna šťastná rodina. Ta fotka vznikla, když byli společně na dovolené v Řecku, kde byla náhodou, stejně jako vznikla tato fotka. Kuba ji tehdy pozval, protože ho opustila přítelkyně a on nechtěl, aby to místo propadlo. Vyfotil je fotograf u stánku, který si myslel, že jsou šťastná rodina, a prodával takovéto fotky. To, že ji Kuba měl, a to že na ni narazila právě teď a tady, ji vyrazilo dech a bodlo u srdce. Otočila fotku, i když věděla, co stojí na druhé straně. Spatřila svůj vlastní rukopis a nápis: „Díky za krásný týden, takový týden, který jsem již dlouho nezažila.“ Alena se neudržela a po tváři jí skanula slza. „Promiň, promiň mi to všechno,“ špitla do ticha a přinutila se fotku odložit. Odvrátila se pryč k počítači a zapnula ho. Jen tady mohla najít to, co potřebovala, informace o Matěji.
Chvíli jí trvalo, než se prohrabala veškerým systémem přes všechna ta hesla, kterých znala díky Kubovi alespoň polovinu, ale sotva dost na to, aby se tam dalo normálně v slušném čase něco najít. Přeci po nějaké době se nakonec proklikala k tomu, co chtěla.
Skutečnost ji šokovala a vyrazila dech. Měla pravdu, Matěj Černý skutečně nezemřel. Po té nehodě ho převezli do Nemocnice Na Františku, kde ho dostali z nejhoršího, ale i tak skončil na několik let v komatu na hadičkách. Teprve před půl rokem se probral a před pár týdny ho pustili. Zamířil tedy hledat práci a tu po několika neúspěších našel. Se svým částečným umem a přehledem se stal obchodníkem s uměním a začal prodávat obrazy. Také si našel byt. Alena se usmála a zapsala si oboje adresy. Bylo čas zmizet, než si ji kdokoli tady ještě všimne a dojde jim, že tu nemá co pohledávat a zvláště ne v její situaci a v jejich databázi.

Kuba se zavrtěl, a jeho čelo se zakabonilo. Pomalu se mu cosi loudilo do spánku a utvářelo jeho sen.
Šel prázdnou chodbou jakéhosi zámku. Byl oblečený jako rytíř v zářivé zbroji. Sluneční paprsky pronikaly přes okenní zohýbané tabulky. Tu scénu dobře znal. Už se mu to několikrát zdálo, ale tentokrát to bylo jinak. Šel sám. Normálně s ním šla po jeho boku Alena. Ta nebyla oblečená jako rytíř, nicméně měla na sobě skromnější, přesto šlechtické šaty, a u pasu se jí houpal krátký meč. V tom snu mluvili jako ve skutečnosti o nějakém případu, někdy mluvili dokonce o případu, který právě řešili.
Rozhlédl se kolem sebe, ale nikde ji neviděl.
To, že tu nebyla, ho vykolejilo. Když ho opustila ve skutečnosti, doufal, že alespoň tady si o tom bude moci promluvit. Nicméně to, že tu nebyla, mělo svoji logiku. Tento sen jako by vždy odrážel realitu, a to ho nyní štvalo. Připadal si neskutečně slabý a opuštěný, když tu nebyla.

Dodatek autora:: 

Udělejte mi radost a napište komentář, nemusí být dlouhý, jen abych alespoň věděla, že to někdo čte. Wink

5
Průměr: 5 (1 hlas)