Vražedné umění I - Krvavá stěna 05

„Tati, tati, hej Lenko, skutečně mu nic není?“ „Ne, myslím, že je jen skutečně vyčerpaný. Přesto až se vzbudí, tak mu uvařím čaj a promluvím si s ním. Myslím, že to bude potřebovat,“ slyšel Kuba hlasy, ty však jako by přicházely postupně a pomalu z velké dálky.
Kuba pomalu otevřel oči a přímo se zahleděl do stejně kaštanových a pronikavých očí, jako měl on sám. Tomáš zajásal: „Konečně je vzhůru, konečně je vzhůru!“
„Hodně jste nás vyděsil, hlavně tady Toma. Přišel jste ráno po spaní časně z práce a svalil jste se a znovu usnul. Prospal jste půl dne,“ prohlásila Lenka a postavila před Kubu na malý černý stolek uprostřed obýváku hrnek čaje. Kuba se mátožně vyhrabal z křesla a ještě rozespale dezorientovaně se rozhlédl.
„To už je 16:00, skutečně prospal toho tolik,“ udiveně zavrtěl hlavou hledě do oken. Prospal polovinu dne, ale spánek ho nevyléčil. Co se to s ním dělo, proč ho odchod jeho parťačky tak zasáhl? Nebyla to pro něho jen parťačka, ale i velmi dobrá kamarádka, ne to není dobré vyjádření, pro to, kým pro něho byla, neexistuje slovo. Spánek ho nevyléčil, jen mu sen připomněl krutou pravdu. Kuba si povzdechnul a napil se čaje, co mu Lucka udělala. Byl to výborný a kvalitní anglický černý čaj. Až teď si všiml Lucčina i Tomášova pohledu.
„He, nemějte starost, jen jsem byl tak trochu asi přepracovaný, ale to nic. Teď možná budu mít víc času. Mám nastarosti pouze toho mrtvého řidiče s tím obrazem, ale nemyslím si, že by to nějak výrazně spěchalo,“ pokusil se Kuba o usměv.
„To je skvělé tati, mohli bychom někam vyjít. Třeba zajet na Karštejn a mohli bychom sebou vzít i Aju. Když ji sebou vezmeme, dají nám poloviční cenu a ještě k tomu nám Aja poví něco víc o historii a o tom jak restauruje,“ škemral Tomáš.
Kubovi ztvrdnul usměv na rtech.
„Tatí, prosím, musíme ji vzít s sebou, tatí, prosím, já ji mám rád,“ vyhrkl Tomáš a stále úpěnlivě hleděl na Kubu.
„Nemůžu, já ji nemůžu sebou vzít. Nejde to, už ji nikam nemůžu vzít, ani ji nemůžu vidět, nebo slyšet. Je pryč. Ztratila se.“
„Ztratila se? To nechápu, dospělí se přeci neztrácí ne?“ zavrtěl nechápavě Tomáš hlavou.
„Odešla a už se nevrátí. Odešla kvůli mně. To já to způsobil,“ zaúpěl Kuba.
„Taková hloupost, tak to naprav, omluv se jí a přiveď ji zpátky. Přesvědč ji, ať se vrátí alespoň kvůli mně. Kromě toho nevěřím, že by odešla jen tak bez rozloučení a vůbec. Taková Aja není, určitě by se mnou rozloučila, jsme přeci kamarádi a s tebou taky,“vyštěkl Tomáš a Kuba na něj jen šokovaně chvíli zůstal hledět s otevřenou pusou. Poté se však vzpamatoval a rozcuchal Tomášovi vlasy.
„Kdo by si pomyslel, že ty mi budeš někdy v takovýchto věcech radit, a že budeš mít víc rozumu jak já,“ usmál se a do jeho obličeje se vrátila zpět barva a odhodlání. Vyskočil z křesla, čapl bundu a už za ním byly slyšet, jak jen zavrzaly venkovní dveře.
Lucka se zasmála. „Vypadá to, že tvůj otec se vrátil, teď to byl ten muž, co mně před lety zaměstnal, a ne ta zlomenina, co tu spala selý den.“

Kuba vyletěl z domu, avšak hned po pár krocích ho zarazilo zvonění mobilního telefonu. Vytáhl mobil z kapsy a podíval se, kdo mu takto večer může volat.
Olga, Olga mu volala. Zvedl to a okamžitě, bez jediného pozdravu, na něho vykřikla: „Okamžitě sem přijď!“
„Co, proč?“
„Máme něco, tedy tady Daniel má něco. Celý den se prohraboval a zkoušel se dostat do Alenina počítače a nakonec se mu to podařilo. Myslím, že bys to měl vidět, ale ona tam být nemusí,“ pravila Olga a Kuba moc dobře věděl, kam má přijít a koho nebrat.
„Neboj se, na něco takového bych ani nepomyslel. Hned tam budu,“ ujistil Olgu Kuba, zaklapl mobil a už nasedal do auta, aby si to již mohl jet na VŠCHTE a projít dnes již po páté dveřmi laboratoře.
Když vešel do laboratoře, musel uznat, že zas tolik se nezměnilo. Pořád tam byl zhruba stejný nepořádek jako předtím, možná větší, o to tu však nešlo. Daniel i Olga postávali u počítače, celí netrpěliví než mu to ukážou. Ne, nejen netrpěliví, jejich zklamání a smutek ze ztráty Aleny se jim z tváří vytratil, ale tentokrát je zdobila vráska strachu a starosti.
„Tak na co jsi přišel Danieli,“ vybídl ho Kuba.
Daniel si povzdechl a pro tentokrát si ušetřil svoji tradiční přednášku jak je geniální a přišel na rozkódování počítače, místo toho jednoduše otevřel soubor, který zjistil, že na něm předtím Alena pracovala, než je opustila.
„Rozkódoval jsem ten počítač, ale nevím. To rozkódování bylo jako pro mě stvořené. Chci říci, pro jiného člověka by to bylo složité, ale pro mě ne. Tím teď se nechci tradičně pochválit, ale říci, že to odkódování bylo pro mě určené, určené pro můj styl uvažování. Paní inženýrka chtěla, abych to rozlouskl, a když jsem tak udělal, tohle jsem našel. Na tomto pracovala těsně předtím, než odešla a zakódovala tenhle počítač,“ řekl Daniel a hleděl do počítačového monitoru.
„To je ta stěna, co jsem ji včera dovezl, řešila tu stěnu, nafotila ji, naskenovala ji a… a co, to nechápu,“ zavrtěl Kuba hlavou.
„No, dal jsi jí to řešit, i když to nebyl přesně její obor. Byl sis jistý, že ona dokáže pochopit tu kresbu, protože je tím, kým je, mám pravdu? Myslel sis, že jen ona to dokáže rozluštit?“ pokračoval dál Daniel.
„No a, to je pravda, co je na tom?“ nechápal pořád Kuba.
„Zdá se, že jsi měl pravdu, ale pravdu měl i vrah, který si myslel zřejmě to samé. Ta krvavá stěna byla určena pro ni. Je to vzkaz,“ vysvětlil konečně Daniel a klikl na další panel, který odhaloval, jak Alena celý obraz dešifrovala a co obraz skrýval.
„Pokud nepřijdeš, jdu si pro tebe!“ přečetl na hlas Kuba a při těch slovech ho zamrazilo.
„Myslíte, myslíte, že to je skutečně vzkaz pro ni? Vždyť to mohlo být určeno komukoli, ne?“ špitla tiše Olga, ale Daniel s Kubou smutně zavrtěli hlavou.
„Ten kód záleží na domluvě, osoba, která ho rozluští, musí vědět, jak si má obraz poskládat, co obraz znamená a poté i smluvené kódování. Rovněž vrah musel počítat s tím, že osoba tu stěnu uvidí, a když do toho započítám i Alenino chování, je nemožné, aby ten vzkaz nebyl určen jí,“ osvětlil Daniel.
„No jo, ale v tom případě to nechápu. Jestliže někde nějaký vrah jde po ní, proč jednala tak jak jednala? Proč utekla a nic nám neřekla? A jestli nám nic nechtěla říct, tak proč pro Daniela bylo tak jednoduché zlomit kódy na tom počítači?“ nechápala Olga.
„Chtěla nás chránit…“ procedil mezi zuby Kuba. Střípky rozbité mozaiky se mu najednou slepily. „Ona toho vraha zná a to velmi dobře. Jen jednou za celou dobu, co se známe, mi zalhala. Jednou, když sem se jí zeptal, jestli někdy někoho milovala. Trochu jsme se pohádali. Netušil jsem, co si v sobě nese. Toho vraha dobře zná a milovala ho, ale poté se něco stalo. Zmizel z jejího života a teď se z ničeho nic vrátil a něco chce. Pomstu, pomoc… nevím. Nic však příjemného to asi nebude. Považuje to za svoji vlastní záležitost, nechtěla nás do toho tahat, aby nás ochránila, ale nechtěla zároveň nás tak zranit a proto jsme mohli nakouknout do jejího počítače. Zanechala nám vzkaz, kde se s námi loučí a prosí nás ať do toho nezasahujeme. Čeká, že její prosby vyslyšíme,“ zabručel Kuba.
„To jsou jen domněnky,“ mávl rukou Daniel „krom toho nejsme oprávněni ji hledat, a ani nevím, jestli by to správné bylo. Žádala nás, abychom to nechali být.“
„To nejsou domněnky, to jsem vyčetl z jejího chování. Vy oprávnění nemáte, ale já ano. Krom toho musíme vyšetřit tu vraždu a to s tím souvisí. Aja je ve smrtelném nebezpečí. Nevím, co chce dělat, ale ten chlápek je vrah a zřejmě i dost velký blázen. Nemůžu ji nechat jen tak v tom samotnou. Můžete jít do toho se mnou, nebo mi zmizet z očí, ale jediné co nedělejte, neinformujte tu furii. Myslím, že vím, kam vedly další její kroky,“ křikl Kuba a rukou se ujistil, že svoji kartu a orlici již nemá. Sebral se a vytratil se z laboratoře. Olga s Danielem se ještě dlouho dívali za ním.
„Jakou furii?“ vypadlo poté z Daniela.
Olga si hlasitě povzdechla. Tohle bude ještě na dlouhé vysvětlování.

Alena se znovu ujistila, že je na správné adrese, a poté přešla ulici k tradičnímu podnikatelskému rodinnému domku. Byl to jeden z těch domků na okraji města, přesně dům takových lidí, co touží žít blízko přírody daleko od ruchu, ale zároveň pracují ve městě a chtějí to mít relativně do práce blízko. Přešla drobnou zelenou předzahrádku a zazvonila na malý ošoupaný zvonek. Než však stihla udělat další krok, dveře se otevřely, čísi ruka jí uchopila a vtáhla dovnitř. Dveře za ní se okamžitě zabouchly a ona se ocitla sama v temnotě… kéž by sama. Někdo ji prudce přitlačil ke stěně a na spánku ucítila studený kov.
„Věděl jsem, že přijdeš, že dobře víš, co máš za prohřešek. Nikdy jsi mě nezklamala. Správně, vždy jsme věci řešili mezi sebou, nějakou BIS k tomu nepotřebujeme. Takhle to vyřídíme rychle a spravedlivě,“ zaznělo těsně u jejího ucha. Ten hlas znala, poznala by ho, i kdyby se stalo cokoli, cítila tu medovou a zároveň drsnou melodii jeho hlasu, která ji kdysi povznášela, melodie, která jí přinášela spoustu těch pozitivních a chápavých slov. Jako tenkrát se jí rozbušilo srdce, avšak něčím jiným než předtím. Zněl tak stejně a přeci se dočista změnil. Nabyl zrůdnosti a ohavnosti, staženosti s tím vším zlým.
Ta slova odhalila pravou podstatu a Alena až nyní pochopila v jaké je bryndě. Chtěla ho vidět, chtěla se mu za vše omluvit, a když tak mu pomoci, utéct z té jeho šlamastiky, do které se kvůli pomstě na tom řidiči, dostal. Samozřejmě dávala si jeho nehodu za vinu. Nikdy by ji však nenapadlo, že on ji také bude považovat za hlavního viníka té nehody. Ne, možná ji to napadlo, ale rozhodně nepočítala, že z té nehody zešílí a bude ji chtít zabít. Co však čekala? Sama nevěděla. Věděla však, že ještě nechce zemřít.
„Matěji já…“ špitla Alena, než však stačila říct to, co měla na srdci, ztratila vědomí.

Kam by mohla s jeho orlicí a kartou BIS jít? To bylo naprosto jisté. Kam jinam než na centrálu. Kde jinde mohla najít informace o komkoli než tam?
Kuba dojel k budově BIS. Vyskočil z auta a doběhl ke dveřím BIS. Vzal to přes vrátnici, která sloužila pouze hostům, ale on dnes neměl kartu. Měla ji Alena. Vběhl dovnitř v domnění, že pouze na kámoše Honzu zamává a ten ho pustí dovnitř. To se však šeredně pletl, pokud si myslel, že vše půjde tak snadno.
Rychle na Honzu zamával a už šel k druhým dveřím, které ho měly pustit dál do budovy. Ty se však neotevřely. Místo toho Honza vstal ze své zahřáté židle a přišel až k němu.
„Co tu děláš, kámo. Nemáš snad támhle dveře?“ zeptal se Kuby.
„Pust mě, zapomněl jsem si jen kartu a pospíchám,“ zavrčel Kuba.
„Hééé, zapomněl kartu, promiň, ale to by mohl říct každý, nemůžu pustit každého, kdo jen takhle se vymluví,“ hrál Honza blbého. Kuba však na něco takového neměl nejmenší náladu.
„Magore, nedělej ze sebe debila, vždyť mě znáš! Tak mě do pr**le pusť!“ křikl na něho.
„No páni, ty ale magoříš, víš to? Slyšel jsem, co se ti stalo. Je mi to moc líto, zrovna když to vypadalo, že jsi našel konečně… No, ale co na tom teď záleží? Asi kvůli tomu mi řekli, že ač budeš dělat jakoukoli jen trochu divnou věc, co vybočí z normálu, jako třeba, že zapomeneš kartu, tak ať jim to nahlásím. Je mi to líto, ale bez toho, aby tě na chvíli suspendovali, to asi nepůjde,“ přiznal Honza skutečnou barvu.
„No, kdo ti to nakázal? Popelná?“
„Jo, prej, že v tom má plné pravomoce,“ přikývl Honza.
„Ta zmije,“ zasyčel Kuba a poté po Honzovi vrhl vražedný pohled, takový, že Honza dostal strach. Celý se opotil, hrdlo se mu celé sevřelo, stejně jako žaludek. „Pustíš mě dovnitř a nic hlásit nebudeš. Jestli to uděláš, najdu si tě a ty budeš litovat, že jsi mě potkal. Ona je můj parťák. Byl si semnou u armády, tam byl parťák někdo, na koho jsi se mohl stoprocentně spolehnout. Někdo kdo tě znal lépe než ty sám a ty jsi zase znal lépe jeho. Tak víš, co tím myslím, ne?“
Honza jen na sucho polkl. Narovnal si své hranaté brýle a nervózně si upravil pěšinku hnědých vlasu. Poté však přikývl a dveře otevřel.
„Dík, máš to u mě,“ houkl Kuba a zmizel mu z dohledu. Takže už nemohl vidět, jak Honza sepjal ruce a upřel zrak do stropu ke všem svatým.