Vzpomínám a nezapomenu

Vzpomínám a nezapomenu

"Kolik je hodin?"
"Půl šestý."
"Sakra, ale první lekce začala v pět!!"
"To asi nestíháme, co.."
"To k*rva nestíháme!!"
"Tak běžíme?"
"Hlavně nekecej a makej!"

Jo, první vypravování do tanečních bylo trošku dobrodružné. Tehdy mě i sestřenici bylo 14 a byly jsme ještě malý pulci. Dorazily jsme na první lekci pozdě, ale nikdo nám nevynadal.

"Ahoj, jsem Martin. Vy budete tancovat poprvé?" Oslovil nás vcelku milý klučina, o tři roky starší než my.
"Jsme." Kývly jsme obě.

Od té doby se o nás v tanečních staral. S velkým nadšením jsme šli i do pokračovaček. A další rok znovu od začátku. Bavilo nás to. Sešla se nás úžasná parta a Martin byl střed, takový náš smíšek a sluníčko. Kde byla sranda, byl ve středu on.

Po třech letech jsme taneční tak nějak vzdali. Každý ze svého důvodu. Lenka měla školu, sestřenice se odstěhovala daleko, já ze zdravotních důvodů, Jakuba už to nebavilo. Ale Martin zůstal věrný a začal tancovat závodně za klub. O partnerky neměl nouzi. Stal se z něj dobrý tanečník standardních tanců a tanců latinskoamerických. Milovala jsem, když jsem s ním mohla tančit ča-ča, i když mojí láskou byly vždycky tance standardní.

Zjistili jsme, že Martin a Lenka mají chaty cca 5 minut chůze od sebe. Nemohlo to dopadnout jinak, než že jsme celá léta trávili na chatě. O další dvě minuty chůze dál měl chatu druhý Martin, se kterým nás náš Martin seznámil. Užívali jsme si mládí, mě v té době bylo 16, když spolu Martin a Lenka začali chodit. Byli úžasný pár. Já mezitím laškovala s druhým Martinem.
Nikdy nezapomenu, jak si Martin-sluníčko půjčil od Martina motorku a vozil nás po poli. Lenka si spálila nohu o výfuk.
Nikdy nezapomenu, jak jsme u Lenky na chatě vytáhli z garáže starou babetu a jezdili s ní po poli. I když mě v půlce pole došel benzín a musela jsem se vrátit pěšky a pro babetu poslat Martiny.
Nikdy nezapomenu, jak jsme jeli na hasičskou slavnost na kolech v noci mezi polema, jak jsme na slavnosti učili nalitého druhého Martina tančit valčík.
Nikdy nezapomenu, jak jsme blbli.

Pak začalo jít všechno do kopru. Martin a Lenka se rozešli. Martin měl problémy s prací, začal se dostávat do dluhů.
A to už nikdy neskončilo. Peníze ho dohnali až tam, kde sme ho nikdo nechtěli vidět.

Říkala jsem mu bráško.
Když se se mnou rozešel přítel, on ke mě přijel.
On byl první, koho napadla Chidori a sesekala ho do krve, ale i tak tu kočku miloval. Vždycky jí říkal: "Co blbneš, ty černá raketo, to sem přece já, tak klid."
Když jsem měla problémy s jídlem a nechtěla jsem jíst, dovezl pizzu a dost nelidskym způsobem jí do mě nacpal.
Když se mi rozbilo auto a bylo v servisu, půjčil mi na celé dva týdny svoje auto a sám jezdil po Praze sockou jen proto, že ke mě domů jezdí mhd jako do holubníku.

Začali mi psát různí lidé. Všem Martin dlužil. Měl smůlu v životě.
Loni mi volal a brečel. Jeho bývalá přítelkyně, kterou pořád miloval, měla autonehodu a byla na místě mrtvá. Pro Martina to byla osudová rána.
Už to nešlo z kopce, ale strmým pádem.
Nechal tancování, přestal běhat.
Marně hledal práci na zaplacení svých dluhů.
Nic nepomohlo.
Často měl deprese a stavy, kdy se chtěl zabít. Nejednou jsem mu to rozmluvila a pomohla mu.
Pak se jednou odmlčel.
Je to téměř rok, co jsem ho viděla naposled a lituju toho. Kdybych mohla, okamžitě bych ho objala a řekla bych mu:
"Bráško, mám tě ráda, to bude dobrý."
Ale už to nemám komu říct, protože Martin to ukončil sám.
Jediné, co pro něj teď můžu udělat je poslední rozloučení.

Koupím mu tu největší svíčku a ten největší věnec, aby věděl, že pořád bude i přes to všechno můj bráška.

Martine, i když je na to teď pozdě. MILOVALA JSEM TĚ JAKO BRATRA, BYL JSI PRO MĚ VÍC NEŽ RODINA.

Nechápu, proč sis vybral tohle řešení, ale nemůžu tě za něj soudit.

Teď už nemáš žádné trápení a já ti přeju, aby ses na mě díval, jak se se životem poperu já. Poperu se s životem i za tebe.

Vzpomínám na Tebe a nezapomenu! Proto Ti věnuju tuhle povídku, protože už ti to nemůžu říct osobně.

Sbohem, Martine
Sbohem, bráško