Yasuo Sora 10

Vtipálci, co si myslí, že tě mají, se často jeví jako blbci, ale protože já si nemyslím nic, můžu občas být i vtipná. Jak často říká jeden velký učenec: „lepší moudrý blbec než blbý mudrc.“ Zacitovala jsem další ze Shakespearových úryvků, s kterých se včera snažil napodobovat. Třídou to zašumělo, když se ozvalo bouchnutí zavírajících dveří.

„Moc dobře slečno. Nečekal bych, že někdo s této třídy předčí, moje očekávání, ale pravidlo potvrzuje vyjmku. Prosím prozraďte ostatním nevědomým spolužákům, koho jste citovala,“nabádal mě profesor, který se zatím přesunul ke katedře. A sakra.
„Tento úryvek byl z díl Williama Shakespeara,“řekla jsem tiše.
„Velmi dobře věděla byste i jiný úryvek z jeho více známějších děl?“ Sklopila jsem oči a zhluboka se nadechla
„Být, nebo nebýt? To je to, oč jde!
Je důstojnější trpělivě snášet
kopance, rány, facky osudu,
nebo se vrhnout proti moři útrap
a rázem všechno skončit? Zemřít, spát!
Nic víc. Ten spánek uspí bolest srdce,
ukončí všechna trapná trápení
lidského těla. Jaké větší přání
by člověk mohl mít? Spát, zemřít, nebýt.“ Zacitovala jsem.

„Skvělé takže tahle nějak by to mělo vypadat vážení, když se vás zeptám na básníka či dramatika. Výborně slečno vaše jméno? Ah promiňte, neuvědomil jsem si, že jste tu nová,“ opravil se mladý profesor. „Napište mi vaše jméno sem na lístek, zapíšu si vás do třídnice.“ Vstala jsem a všechny oči se na mě upřeli jako stádo lvů na bezbrannou laň. Vztyčila jsem hrdě hlavu a nenuceně přešla ke katedře. Napsala jsem svoje jméno na lísteček papíru, kterými podal, a šla jsem si sednout. Do konce hodiny jsme probírali další učivo. Když konečně zazvonilo všichni se, jako na povel hrnuli ze třídy jako by jim šlo o život.
„Slečno Soro vy mi tady prosím ještě zůstaňte,“zavolal profesor do davu doufaje, že jsem nenásledovala příkladu ostatních spolužáku. Počkala jsem, až všichni vypadnou a přesunula jsem se ke katedře. „Děkuji, jsou jako nevycválané stádo dobytka,“postěžoval si. „Tohle mi prosím vyplňte…“ukázal mi papír, který mi podával. „…a pokud byste měla s něčím problém, není nic jednodušího než se zeptat, upřímně není moc časté abychom přijmali studenty v skoro v polovině roku do druhého ročníku, ale to je vaše věc každopádně má nabídka platí.“dodal. „Už jste si vybrala zaměření?“zajímal se s ochotou, jako by zcela zapomněl na svou počáteční podezřívavost.
„Ano, chtěla bych se zaměřit na humanitní předměty, pokud to bude možné tak dějiny.“
„Odvážná volby ale myslím, že s vašimi znalostmi nebudete mít problém, tato škola sice je převážně zaměřena na ekonomiku a ekologii, ale čísla a rostliny nejsou všechno. Můžete jít.“
„Děkuji.“ Docela milí profesor. Mladý, přísný, ale milý. U dveří na mě věrně čekali Loren s Charlim, společně jsme se rozešli na další hodinu. Zeměpis jsem sice zrovna nemilovala, ale holt někdy si člověk nevybere. Sedla jsem si na stejné místo u okna a v klidu vyčkávala na profesorku.

„Tak je to, to co jste chtěla?“ozval se hlas za mnou.
„A stojí vám to za tu ostudu předevšema?“zeptala jsem se na oplátku, aniž bych vzhlédla od tabule kde se profesorka snažila vysvětlit nějaký graf populace. Už mě dopaloval, ty jeho narážky nebrali konce, a pokud chce válku má ji mít.
„Na co tím narážíte?“zeptal se s nejistotou.
„Narážím tím na to, pane Lucasi, že pokud nepřestanete svým nestoudným chováním dorážet na mou osobu, zachovám se i já podle vaší hry. V mojí zemi se sice považuje za nestoudné jít proti členu vlastní rodiny, byť je sebe v sebemenším postavení,“vmetla jsem mu do očí jeho pýchu. A zatím jsem svůj hlas udržovala tichý tak aby nás nikdo jiný nezaslechl, ale i jeho malý mozek si mohl domyslet, že stačí jen jedno ceknutí a oprávněně mu ztropím scénu, která jistě pokřivý jeho bezchybnou pověst. „Nejste jediný, kdo umí hrát s davem,“připomněla jsem mu stav situace. „A vaše přátele by jistě zajímalo, jaký jste tanečník,“ dodala jsem se sebejistotou.
„Omlouvám se, že jsem vás urazil,“pronesl jízlivě a já jsem se musela pousmát nad tou hořkostí, když zazněla v jeho pohrdavých ústech omluva, která neměla upřímnosti ani co by se za nehet vešlo. Náš rozhovor přerušilo až zvonění. Když další hodina skončila, zamířila jsem podle Lorenových instrukcí do kanceláře.
„Slečno, hledáte něco?“křikl na mě jeden z kluků, když jsem procházela jednou z chodeb.
„Nebo někoho?“přidal se druhý. Letmo jsem se na ně podívala, byli to ti samý kluci, kteří se motali kolem Lucase.
„Ne děkuji,“odpověděla jsem jim s pousmáním nad jejich horlivostí a až podezřelou ochotou. Najít kancelář nebylo tak těžké, velké bílé dveře s cedulkou kancelář by přehlédl snad jenom slepý.

„Takže tady to máme, slečna Yasuo Sora…“brblala si sekretářka když hledala moji složku. „Všechny papíry a potvrzení máte již vyplněné,“ujistila mě. „Jen mi tady doplňte zaměření a můžete jít,“oznámila mi mile bez jakýchkoliv dalších otázek k mému přestupu, za což jsem jí byla vděčná a však byla tu ještě jedna věc na projednání.
„Promiňte, ale byla jsem informována, že v této škole se zaměřuje především na ekologii a ekonomiku…“
„Jistě máme zde ty nejlepší profesory…“přerušila mě. Ach až moc horlivá, pomyslela jsem si.
„Tomu věřím, ale i přesto bych si zvolila raději jiné zaměření, než ekonomiku nebo ekologii, pokud je to možné…“ nabádala jsem ji opatrně. Obezřetně se na mě zadívala.
„Tato možnost tu sice je, ale s vaším postavením si nejsem zcela jista… jestli je to pro vás ta nejvhodnější cesta.“
„Jsem přesvědčena, že ta nejlepší,“ujistila jsem ji.
„Dobrá tedy,“řekla nakonec neochotně a podala mi druhý formulář. „Tady máte vypsané jednotlivé předměty, do kterých se můžete přihlásit, vpravo dole máte dopsané minimální počet předmětů, do kterých se musíte přihlásit. U předmětů pak profesory a časové rozmezí kdy se jednotlivé hodiny konají. Ovšem předměty k závěrečným zkouškám jsou omezené, takže jistě chápete, že výběr možností bude velmi omezený…“upozorňovala mě dál sekretářka na běžné formality, které mi už stejně byli ukradené, když jsem si v seznamu našla, co jsem potřebovala.
„Moc vám děkuji, pokud je to všechno měla bych už asi jít, nashledanou,“rozloučila jsem se a vyšla z kanceláře. Můj rozvrh ukazoval, že příští hodina je biologie takže jsem zamířila do přírodopisné učebny. Zazvonilo akorát na hodinu, když jsem vešla se stohem papírů do třídy. Chtěla jsem si sednout vedle Lorena, ale lavice tentokrát byli po dvou a vedle Lorena seděl Charlie, takže jsem měla smůlu. Vepředu seděla nějaká holka, která měla vijmečně vedle sebe volno tak jsem zamířila k ní. Měla kratší kaštanové vlasy, které se jí mírně vlnily po bradu a krásné zelené oči, které příjemně působili v jejím jemném obličeji.

„Promiň, máš tu volno? Všude jinde je obsazeno,“oslovila jsem jí nejistě.
Malinko sebou trhla. „Jo jasně… je tady volno,“vykoktala ze sebe nakonec a sundala si zelenou pruhovanou tašku z vedlejší volné židle. Vděčně jsem si k ní přisedla a papíry si položila na lavici. Když jsem si všimla, že mě nenápadně pozoruje, rozhodla jsem se představit.
„Jsem Sora,“představila jsem se, abych si tak upoutala její pozornost.
„Já Evelyn, promiň, nejsem moc zvyklá na společnost,“přiznala s neochotou a mile se usmála.
„Ani já ne, ale říká se, že člověk je tvor společenský.“
„To je pravda. Hmm ty se bavíš s Lucasem?“zeptala se nejistě, jakoby tím chtěla něco naznačit.
„Ne jen mě otravuje, ale jsem si jistá, že nejsem první ani poslední.“
„Jo on má hodně obdivovatelek,“přisvědčila. Jak je vidět drby se šíří po celé škole, pomyslela jsem si. Evelyn možná na první pohled působila tiše a nezúčastněně ale vsadila bych se, že dobře ví, odkud vítr fouká. Potom začala hodina. Poněkud prostorově výraznější profesorka biologie nás rozdělila do skupin po dvou a zadala nám práci. Já jsem byla ve dvojici s Evelyn, měli jsme řešit nějaký vztah ekosystémů, celkem vzato by to zvládlo i děcko na prvním stupni. Takže stačilo vypsat jen, co k čemu patří a měli jsme volno na zbytek hodiny. S Evelyn jsme to měli raz dva hotové, na co jsem si nemohla vzpomenout já, o to mě vřele doplnila. Evelyn byla přesně ten typ člověka, který sice na první pohled jeví jako šedá myška ale uvnitř mu to šrotuje inteligencí. Docela jsme se za tu hodinu spřátelili. Stejně jako já nenáviděla čísla a proto ekonomiku zamítla už při přijímacích zkouškách, jak mi prozradila.

Bohužel k mé smůle byla stejně zapálený ekolog jako Loren a kameny byly její druhá láska, ta první jak jsem si všimla byli knížky, musela jsem se pousmát, když jsem zahlédla modře přebalenou knížku jak jí čouhá z žlutozelené batikované tašky. Bože je snad tady někdo humanista? Když slyšela, že se chci přihlásit na humanitní zaměření, málem jí trefil šlak. Fakt nevím, co proti tomu všichni mají, vždyť je to stokrát lepší než se babrat v těle nějakého brouka nebo lopotit se nějakým blbým vzorečkem. Ale k mé neskonalé vděčnosti mi o přestávce zavolala nějakého kluka, který prý byl údajně taky humanista. Na první pohled působil docela no… zanedbaně ale i přes to tak nějak mile. Na sobě měl obnošenou uniformu a no zbytku zevnějšku taky moc péče nedal. Rozcuchané nazrzlé vlasy mu ledabyle trčeli do všech stran a pod víčkamy hnědozelených očí měl fialové kruhy jako by už celé dny nespal.
„Čau jsem Alan Harris, tady El říkala, že máme nový přírůstek, no vítej.“Hmm to bylo skutečně zajímavé přivítání. „Pokud chceš, můžu tě zavést za vedoucí našeho skvostného zaměření, za slečnou Georginou Clarke, je to skvělá ženská pokud budeš mít jakýkoliv problém, obracej se přímo na ni,“poradil mi. „Má kabinet úplně nahoře a umí naslouchat každé zbloudilé duši, která si potřebuje vylít bolavé srdíčko,“a s těmito slovy se chytil za srdce jako by ho něco zasáhlo.
„Jo budu na to pamatovat. Díky Alane.“
„Rádo se stalo, jinak až tady to hrozné utrpení jménem povinné teorie skončí, nastává ráj na zemi, těš se po obědě,“křikl na mě a potom zmizel někde v davu na chodbě.

„Tohle dělá pořád,“procedila Evelyn se značnou zatrpklostí. „Je to nemožný snílek,“dodala kousavě. Nad tím jsem se musela pousmát.
„Ale tobě se líbí,“nadhodila jsem jen tak. Původně jsem to měla v plánu říct jako vtip ale, když jsem viděla rudnoucí Evelyn, nemohla jsem se nezasmát.
„To… to vůbec není pravda,“vykoktala nakonec ze sebe a kdyby mohla pohledem zabíjet asi bych už se natahovala na nějakém skřipci, malinko jsem se zatřásla nad svou bujnou fantasii.
„Tak co máme další hodinu?“zeptala jsem se jí, abych odvrátila její pozornost.
„Informatiku,“pronesla rozjařeně jako by na náš minulý rozhovor zcela zapomněla. Třeba je nadaný ajťák, zauvažovala jsem si v duchu, když mě s nadšením vtáhla do tmavé místnosti. No mé odhady nebyli ani tak daleko od skutečnosti. Sedli jsme si s Evelyn do rohu hned naproti učitelskému stolu, kde už na nás čekal vysoký muž s dlouhými zplihlými vlasy barvy spadaného listí, které měl sčesané dozadu a zastrčené za klapaté uši. Ale byl docela milý tak nějak roztomilí. Marně se těm zabedněncům snažil vysvětlit něco o webových stránkách, jenže jak jsem si všimla, všichni ostatní si vzali z jeho výkladu něco jiného, takže spíš surfovali na netu. Proto jsem radši tiše seděla a poslouchala ho a odměnou mi byl chápavý a milí úsměv. Potom následovala další hodina a další a byl oběd.

Chtěla jsem jít za Lorenem a Charlim ale Evelyn s Alanem mě přehlasovali a i proti mým protestům odvlekli. Když jsem uslyšela slovo jídelna, myslela jsem si, že to bude jídelna jako kdekoliv jinde. Velká hala obyčejně v pastelových barvách, malé ošoupané stolky maximálně pro čtyři osoby s vratkými školními židlemi… No evidentně jsem se mýlila. Napadlo mě, když jsme s Evelyn a Alanem zastavili před velkými mahagonovými dveřmi, které se sami otevřeli hned jsem, nabyla názoru, že to asi nebude obyčejná jídelna. Nemýlila jsem se s halou, ale to bylo asi tak jediné, v čem jsem se nemýlila. V obrovské místnosti, která byla vymalována podkladově bílé, po stěně u dveří a naproti ní nesla stěna znaky školy. Na první pohled to možná působilo tuctově, ale jinak se to docela vjímalo. Po pravé straně byli velké okna, které propujčovaly světlo z venku a dávaly tak místnosti vzdušný příjemný nádech. U oken, bylo malé příjemné posezení utvořené z dvou sedaček a uprostřed malého stolečku u každého okna, což činilo čtyři odpočinkové místa. Naproti nim z boku byli ve čtyřech řadách mahagonové, kde už seděli studenti a nerušeně obědvali. Když jsem se tak dívala, nebylo to tady zas tak moc velké. Mohli tu jíst zároveň na nejvýš jeden ročník…
„No není to tady moc velké a ani zdaleka tak přepychové ale řekl bych, že je to nejklidnější místo během polední pauzy,“prohlásil Alan. „Promiň, ty to tady vlastně ještě neznáš,“řekl omluvně, když si všiml mého výrazu. „Tohle je malá jídelna, někdy zvaná také jako kantýna. Moc lidí sem nechodí, zaprvé kvůli tomu jak je to tady prostě zařízené a také proto že je to dost daleko od učeben. Sem se chodí vlastně jenom odpočívat,“upřesnil Alan. Sedli jsme si k jednomu ze stolů pro šest, k dvěma dalším klukům, kteří o něčem debatovali.
„Dobré odpoledně přeji pánové,“pozdravil je oba Alan. Oba se jako na povel otočili k nám. „Tohle je Will a Bill Robertsovi,“představil mě oba kluky, které jako jejich jména moc od sebe nešlo poznat. „Bill má ekologii a Will je humanista.“
„Tak pánové a mou ctí je vám představit nový klenot našeho skromného zaměření slečnu Yasuo Soru. Říkám to správně?“ zeptal se nevině, ale cukající koutky ho prozradili.
„Z něho si těžkou hlavu nedělej je to jen nenapravitelný komik,“odbyl ho Bill, který se na mě přátelsky usmál a nabídl mi místo vedle sebe.
„To je skvělé konečně budeme mít ve třídě nějakou holku,“přidal se nadšeně Will a malinko se začervenal, když si uvědomil, že jsem z nich na rozpacích.
„Vždyť sváma chodí přece Alissa a Hanah,“namítla Evelyn.
„Jo ale Hanah je moc upjatá a Alissa chodí s Pietrem,“ohradili se oba dva jednohlasně, no jo bratři jak se patří.
„Že vy taky myslíte jen na to jedno…“dodala Evelyn znechuceně, načež si vysloužila nevinné pohledy všech přítomných kluků.
„Ale my se tady hašteříme, ale zatím jsme se nic nedozvěděli o naší krásné nové spolužačce,“namítl Bill s potutelným úsměvem směrem ke mně.
„No ono toho zase moc není…“chtěla jsem se vymluvit.
„Jedou po ní Williamsovi,“šeptla Evelyn škodolibě.
„Ne tak to není…“
„Á zatracení Williamsovi, od toho deb**ka Lucase co má v hlavě jen kopu hnoje bych to čekal, ale s Lorenem si to vyřídím pěkně z očí do očí,“supěl Bill.
„Přesně tak brácha,“přitakal Will.
„No nedáme si nejdřív oběd,“navrhla jsem, abych uvolnila atmosféru.
„To je dobrý nápad,“ souhlasila Evelyn, když už se nemohla dívat na to, jak se kluci dohadujou kdo dřív rozbije Lucasovi ciferník.