Yasuo Sora 11

Tohle opravdu nebyla tradiční jídelna. Spíš něco jako restaurace. Jen co Evelyn souhlasila, hned se u nás objevila malá servírka. Byla to menší dívenka, tak skoro o půl hlavy menší než já s olivově opálenou pletí a dlouhými černými vlasy, které skrývali krásné čokoládově hnědé oči a roztomilí obličejík, mohlo jí být tak zhruba jako nám.
„Tak co si dáte panstvo. Dneska můžu nabídnout, buď kuře pečená stehna na ratatouille, nebo vepřové játra na smetaně.“ Oznámila nám s úsměvem.
„No tak já bych to viděl radši na těch stehnech. Nebo je snad tady někdo milovník Prométheuse?“
Všichni jsme si nakonec svorně objednali stehna, protože už jsme nikdo nertoužili dál poslouchat Alanovi prupovídky ve stylu: „ty zvíře…“. Servírka si naši objednávku s úsměvem zapsala a zmizela ve dveřích, které byly v levém rohu místnosti hned.
„Terese to sluší den ode dne víc,“poznamenal Will ke svému bratrovi, který se zdál být stále zaujatý mladou servírkou.
„Nechci vám kazit iluze pánové,“odkašlal si Alan. „Ale konkrétně vy zadobře víte kdo je Teresina matka že.“Oba chlapci zbledli a jako na povel se podívali směrem ke dveřím, kde se dívka před chvílí zmizela.
„Teresina matka je vedoucí jídelen,“pošeptala mi Evelyn. „Má na starost všechny jídelny v tomhle komplexu. Prakticky kontroluje stravování celé školy,“dodala věcně. „Ale to samo osobě není tak děsivé... pokud tedy nemáš naděláno do kalhot z toho, že by to otrávila večeři, což ovšem nedělá. Tady chlapci se obávají něčeho děsivějšího… víš Teresa je její jediná dcera. A proslýchá se, že jednou když jí nějaký blb**ek pozval dost hnusnou narážkou na rande její máma vyběhla z obří vařečkou v ruce a toho kluka div neumlátila do bezvědomí. Jsou to jenom drby, ale pravda je, že je docela děsivá když se naštve,“přiznala a malinko se otřásla. „Proto ji většina kluků říká Velká Máma, za jejími zády samozřejmě. Ale neboj se, jinak je to ten nejhodnější človíček, kterého by sis dokázala představit. Sice je na své zaměstnance jako pes ale dobře ví, co dělá a tak ji tu všichni mají rádi,“dodala s úsměvem.

„Volal mě někdo?“ozval se hlubší hlas z bílých dveřích, které Teresa před chvílí opustila. Vzápětí z nich vyšla menší podsaditá žena ve středním věku. Vlasy, barva kůže i oči jakoby z oka vypadli Terese jen tím vřelým úsměvem a osobním kouzlem se obě ženy odlišovali.
„Hergot, ta slyší až za roh,“ulevil si potichu Bill, načež ho Teresina matka tedy Velká Máma zpražila pohledem, že se až otřásl. Myslím, že kdyby se pohledem dalo zabíjet, Bill s Willem už by tady už neseděli.
„Á vidím, že máme nového hosta,“poznamenala směrem ke mně, když se konečně odvrátila od dvojčat, které si hlasitě oddechli. „Tebe jsem na škole ještě nezahlédla, odkud si přišla?“zeptala se mile.
„Z Japonska,“řekla jsem trochu nejistě.
„Á takže z japonka,“přisvědčila a se zájmem se na mě podívala. „Slyšela jsem, že jíte dost suše, pokud by ti dělalo problém se aklimatizovat, stačí jen říct a uvaříme něco jiného. Jen se hlavně nestyď, nedávno tady byl jeden myslím, že byl z Osaki a ten se tady normálně složil.“
„Nemusíte si dělat starosti,“snažila jsem se jí ubezpečit. „Momentálně bydlím u strýce a se stravou jsem problém dosud neměla. Jen prosím, kdybyste nedala tolik kožení a mi přidala porci zeleniny navíc, byla bych vám neskonale vděčná,“požádala jsem ji.
„No tak se mi to líbí.“Poplácala mě přátelsky po zádech „Jen tak mimochodem jsem Carena, ta dívka co tady před chvílí byla je moje dcera Teresa. Jo a od těch dvou,“ukázala na Billa a Willa, „se drž radši dál,“doporučila mi. Zdá se, že ví, odkud vítr fouká.

„To bylo fakt o fous,“ulevil si Will.
„Ticho vy dva jinak si to s vámi vyřídí ručně stručně a pak už vám Sora nepomůže,“doporučil jim Alan, který se na jejich účet docela bavil stejně jako já s Evelyn.
„Aby vás všechny neubilo,“procedil Will.
„Jo co je na tom špatného, že si všímáme krás, co nám svět nabízí,“doplnil ho Bill světácky.
„Problém je že si všímáte až moc,“dodala Evelyn nevině a kopla Billa do holeně.
„Hej ty zatracená…“postěžoval si Bil, když se z kuchyně zase vynořila Teresa s náručí talířů. Nejdřív podala talíře nám dámám a potom Alanovi. Willovi a Billovi dala jako posledním, popřála nám dobrou chuť a odešla. Radši už jsme se pustili do jídla tedy já Alan a Evelyn, protože Bill a Will stále debatovali nad krásami světa, které se až podezřele soustřeďovali na Teresiny opálené nohy.
Když obědová pauza skončila, každý si šel svou cestou. Evelyn a Bill na seminář o chloroplastech a mě Will a Alan ochotně zavedli do jejich, tedy už do našeho křídla kde měli sídlo humanisté. Vyšli jsme asi dvě poschodí a konečně k mé úlevě se dostali na místo určení.

„Tak vítej v našem skromném příbytku,“pravil vlídně Alan a otevřel mi galantně velké hnědé dveře, které vedli do další chodby. U kliky byl napsaný jakýsi citát, který jsem si rychle přečetla dřív, než mě Alan nedbale popostrčil, myslím, že tam bylo něco ve smyslu toho: Člověk je tím, v co věří (A.P.Čechov). Hezké. Na všech stěnách hrála modrá barva, ale tak pestrá, že s toho člověku až přecházel zrak. Dvě zdi, na kterých se táhli šikmé kárované vzory, samozřejmě v modrých barvách byli po celé délce polepené a ověšené různými nástěnkami od vrchu a až dolů. Možná to na první pohled působilo jako chaos, ale ve skutečnosti to byla ta nejnádhernější kompozice, kterou jsem kdy viděla.
„No působí to tady občas trochu zmateně, hlavně když sem, přijdeš poprvé,“přiznal omluvně Will.
„Ale pro nás je to domov,“doplnil ho se srdečním úsměvem Alan. „Jinak jak sis mohla všimnout, funguje tady demokracie. Můžeš si dělat, co chceš, jak chceš, kdy chceš, pokud to nenarušuje zájmy toho druhého, tím se řiď,“doporučil mi Alan. Blíž jsem se podívala na ty polepené stěny.
Lidé, kteří mají nějaký sen, odejdou tam, kde ho mohou realizovat. Peníze nejsou všechno. Ideje a ideály dosud nevymřely (Udo Zander).
Nemarněte čas tím, abyste vkládali dovnitř to, co tam chybí. Snažte se naopak vytáhnout ven to, co tam chybí (Marcus Buckingham).
Neexistují hloupé odpovědi, pouze chytré otázky (Aristoteles).
Jsouť věci na nebi a na zemi, o kterýchž moudrost naše nemá zdání (Shakespeare). Stěny jako by doslova mluvili, nabádali mě ať vše co udělám je dobré.
„Máte tady asi silný moralismus,“konstatoval a jsem úsečně, abych skryla své ohromení.
„To většinou třeťačky,“prozradil Will jako by to všechno vysvětlovalo.
„Minulí týden měli týden na téma starověké Řecko a filozofie. Skoro na každém panelu ve škole pak vysel plagátek jako třeba: Ženy jsou mnohem krásnější než vypadají (Gabriel Laub). Nebo můj oblíbený: Šeherezáda je klasický případ ženy, která se zachránila hlavu tím, že ji používala (Esme Wynne-Tysonová) a dodatek k tomuto výroku: Umíte si představit ženu, která by nechala svého milence, aby ji vyprávěl tisíc a jednu noc pohádky? (Stanislaw Jerzy Lec).“
„Ehm no, řečeno stručně hodiny tady neprobíhají jako na jiném zaměření,“řekl Will vyhýbavě, když si všiml mých skeptických pohledů. „Vlastně bych se ani nedivil, kdyby se zjistilo, že hodiny a vlastně celý studijní plán je jen výplod fantazie a geniality slečny Georginy. Ona je fakt báječná…“básnil Will zasněně.
Procházeli jsme dál. Pár učeben bylo otevřených, tak jsme opatrně nakoukli. Uvnitř v kroužku seděli studenti. Místnost byla čistě holá. Jen na zemi byli v kroužku malé podprdelníky, na nichž momentálně sedělo pár studentů s učitelem a o něčem nadšeně debatovali. Někteří se smáli, ale celkově tady panovala uvolněná atmosféra. Rovnocenost, problesklo mi hlavou, když jsem opět vzhlédla k učiteli. Ten muž ač bych odhadovala, že mu není o moc víc, než pětatřicet působil tak nějak staře a moudře. Své původní černé vlasy už měl na spáncích značně prošedivělé a i nedbale udržované vousy už mu začínaly šednout, kolem světle modrých očí se už dělali vějířky vrásek. Na sobě měl jednoduchou tmavou košili, béžové kalhoty a hnědé ošoupané polobotky.

„Alane, Wille hodina už dávno začala,“pokáral je učitel přátelsky.
„Promiň, Adame, chtěli jsme tady Soru provést po škole,“vymluvil se Alan. Učitelův tón mě překvapil. Nezněla v něm autorita ani povýšenost, jak tomu bylo v případu většiny škol, se kterými jsem se setkala. Bylo v něm přátelství a místo autority příjemný podtón, který jen naznačoval, že osoba se kterou má Alan tu čest je starší a zkušenější. Něco jako starší kamarád či bratr. Potom se učitel obrátil na mě. Přátelsky se usmál a pokynul nám, ať si přisedneme do kroužku.

„Slyšel jsem o nové studentce, ale upřímně nenapadlo mě, že budeme mít nový přírůstek,“řekl věcně a pár studentů se začalo usmívat. „Promiňte, slečno ani jsem se nepředstavil,“omluvil se, když viděl, že jsem na rozpacích. Neměla jsem ráda publikum. „Jsem Adam Taylor,“představil se a podal mi ruku.
„Yasuo Sora.“
„Těším mě, Soro. Prosím oslovuj mě Adame. Tady nerozlišujeme tykání a vykání, které jen dává na důležitosti něčího jména,“řekl prostě a potvrdil tak moje domněnky o rovnocennosti. „No jak je vidět dnešní hodinu se k učení asi nedostaneme,“povzdechl si. „Dobře co se dá dělat, takže když už jsme u té slušnosti a představování, Soru už všichni znáte…“naznačil.
„… dámy mají přednost,“zašeptal kučeravý kluk vedle Willa.
„Tak co kdyby ses představil Nicholasi,“ponoukl ho Adam a všichni se rozesmáli.
„Fajn!“křikl otráveně a jako voják se postavil do pozoru. Měl nakrátko ostřihané hnědé vlasy sčesané dozadu, takže mu ještě víc vyčníval hranatý obličej, výrazné lícní kosti a hluboko posazené čokoládové očka. „Jsem Nicholas Willson. Svoje jméno nesnáším tak mi říkej Neo,“ řekl, jako kdyby vyslovení toho jména byl smrtelný hřích. „Rád plavu a běhám, jsem ve znamení býka, moje míry jsou…“Přerušila ho až Adamova ruka.
„No tak to by stačilo… K dalšímu představování bude bohatě stačit jen jméno, a pokud chcete tak záliby, intimnější podrobnosti sdělte Soře někde jinde,“řekl odměřeným tónem a pokynul mladíkovy vedle Nea. Pokud ti dva byli přátelé tak by na ně dokonale sedělo přísloví: protiklady se přitahují. Měl delší skoro až černé vlasy snědší pleť než byla v těchto končinách obvyklá a zelené oči, ve kterých byli hřejivé jiskřičky pobavení.
„Zdravím, jsem Jerom Michel,“řekl a přívětivě se na mě usmál. „Máma je francouzka a táta Brit, rád hraju tenis a občas si zaběhám.“
„Děkujeme ti, Jerome,“pochválil ho Adam.
„Takže další…“
„Jsem Alyssa, ale všichni mi říkají Al, ráda tě poznávám,“přihlásila se vysoká plavovlasá dívka po mé pravici a energicky mi potřásla mou bezvládnou rukou, kterou drtila ve svém sevření.
„Al drtíš jí ruku,“upozornila ji menší černovlasá dívka s brýlemi. Vlasy měla stažené do culíku a působila tak nějak… upjatě. Takže ta bude určitě Hanah, doplnila jsem si.
„Ach promiň, někdy si neuvědomím,“omluvila se červenající dívka. „Jen tak kdybys někdy potřebovala tak jsem něco jako předsedkyně, takže kdybys měla někdy nějaký problém, nebo tě tady s těch,“ukázala na kluky. „Někdo otravoval, přijď mi to říct, já je dám do latě,“dodala nebojácně „Ráda hraju počítačové hry s mladším bratrem a softball.“ pak pro změnu ona šťouchla do kamarádky.
„Jsem Hanah Hind. Ráda hraji na klavír,“to bylo všechno, co řekla.
„Co nejraději?“zeptala jsem se jí. Malinko sebou trhla, když si uvědomila, že jsem ji oslovila.
„Bethovena,“zašeptala.
„Ty hraješ na klavír?“zeptala se Al.
„Ne ale sestra hrávala, když jsme byli malé, učili jsme se obě, ale já jsem toho raději nechala.“
„To je škoda,“postěžovala si Al. Ani ne, doplnila jsem si v duchu, když jsem si vzpomněla na ty úmorné hodiny klavíru.

„Jo a ještě sem chodí Jimi, ale ten se pro jistotu teď fláká někde v Belgii. Jeho rodiče tam mají rodinu, tak jako hodný synek je samozřejmě doprovodil,“dodal Alan. „No mě už trochu znáš, ale jinak já rád čtu knížky a chodím po horách.“
„No a já rád jezdím na kole a hraji fotbal,“přidal se Will.
„Mé jméno už znáte a no pocházím z Japonska, ráda čtu hystorii a tancuji,“řekla jsem zahanbeně, když jsem si uvědomila, že se čeká jenom na mě, co řeknu.
„Tak to máš od domova hezký kousek,“zauvažoval Jerom.
„Přestěhovali jste se s rodiči?“ zajímala se Al.
„Ne jsem tady sama u strýčka a bratranců.“
„U Williemsů,“upřesnil Alan s předstíraným znechucením.
„Upřímnou soustrast, pokud musíš sdílet jeden dům s Lucasem Williemsem,"dodala Al upřímně. „Jednou myslím, že je to tak dva roky zpátky naši pořádali zahradní večírek. Mělo to být jen pro vybrané známé, ale otec z nějakého neznámého důvodu pozval i Williamsovi. Byl tam jen jejich otec myslím, že se jmenoval Carl a Lucas. Do poloviny večera to byla dobrá zábava ale pak se Lucas… společensky unavil a…“
„Ale no tak Al, nejsme tady v drbacím kroužku,“přerušil ji Adam bez obalu. Očividně se mu moc nezamlouvalo, že Al na cizí rodinu hází špatné světlo, ale taková je realita.

„Omlouvám se, Adame,“špitla Al.
„Omlouvat by ses měla Soře,“pokáral jí otcovsky Adam.
„To je v pořádku, sama vím moc dobře, jaká moje rodina je. Ale nikdo není dokonalí, koneckonců jsme jenom lidé.“
„Shovívavost a skromnost. Výsady králů,“dodal Adam spokojeně.
„Na světě není nikdo tak vysoko, abych vedle něho pohrdal sám sebou (Friedrich von Schiller).“
V tom zazvonilo a všichni se začali zvedat. „Hej hej, upokojte se ještě,“zkoušel uklidnit tu sebranku Adam. S reptáním si všichni zase sedli. „Příští hodinu si každý připravte svého oblíbeného filozofa. A nechci vidět samého Aristotela a Platóna, nebo jiné živoucí legendy starého Řecka. Buďte trochu nápaditý a připravte si samy někoho, kdo vás osloví. Dobře to je pro dnešek všechno.“