„Sešli jsme se tu zde v tuto těžkou hodinu, abychom společně učinili jedno z nejvážnějších rozhodnutí. Země se nám otřásá pod nohami. Čas se v periodách opakuje v časové smyčce. Vidíme jak naši přátelé či příbuzní umírají pořád dokola.
Všichni víme, jak strašlivá tato válka je a že tuto válku nemůžeme prohrát, a přitom taky víme, že tuto válku prohrát nesmíme. Jestli prohrajeme, svět padne do nekonečné temnoty. Veškerý vesmír se změní v boj o přežití, změní se v neskutečný plamen, spalující veškerý vzduch, až zanikne. Svět se vrátí do prvotní posvátné nicoty, apeironu, ze kterého však nic dalšího už nevznikne. Pokud prohrajeme, časový zámek se uvolní a vypustí veškeré hrůzy, které zatím drží tady na bitevním poli a nebude nikdo, kdo by je zadržel. To vše víme a věděli jsme to i tehdy, když válka začala, co jsme však nevěděli je to, že toto peklo nemůžeme jen tak zastavit a vyhrát. Ne jen tak!
Bude nás to stát hodně, ne vesmír to bude stát hodně. Stejně je samo bytí špatné, když umožní, něco tak špatného, prohnilého jako je existence Darku, Hanbu ze Skaro, Hosdu splozenců, Dítě Noční Můry, Armádu přízraků a Nenarozené. V tomto vesmíru nemůžeme toto peklo ukončit. Ne v tomto čase a prostoru. A kvůli tomu… právě proto musíme sami tento vesmír zničit. Zničit ho a vytvořit nový čas a prostor. Musíme zničit veškerý časoprostor. Pro vyšší dobro se musíme povznést. Osvobodit se od času, příčiny a následku, stát se pouze duchovními bytostmi. Zhroutit časoprostor, zničit časový vír a jako povznesení časoprostor znovu narovnat. Ano, staneme se bohy nového vesmíru.
Teď asi namítnete, že to není správné. Copak si to však nezasloužíme?! S našimi vědomosti, které přesahují tento svět, se staletími co žijeme, a staletími, co věrně se o tento vesmír staráme?! Máme vědomosti, máme prostředky, staletí se o tento vesmír staráme, při tom co hrozí… Máme právo ho změnit. Změnit k lepšímu, zahubit nebezpečí. Jednou vystoupit ze stínu, když je situace nejhorší, a změnit pevné body v čase a prostoru, stvořit nový svět, když ten minulý se řítí do propasti posvátné nicoty.
Sešli jsme se tu, abychom o tomto problému hlasovali. Zhroutit časoprostor a znovu ho narovnat, nebo zahynout ve stínech a nechat vesmír na pospas peklu?! Zvažte pečlivě své rozhodnutí a nechť je vaše rozhodnutí tím správným!“ zahulákal Rasilon, doširoka se rozpřáhl a pokynul žezlem. V tu chvíli zavládl v hlavním Velkém sále nejvyšší rady pánů času bouřlivý potlesk. Tisíce, celé miliony přeživších pánů času stojících na rampách v různých patrech, volalo v monotónním hypnotickém tempu jméno své rodné planety, jako by zaříkávali samotné peklo, které se odehrávalo nad jejich hlavami. Křičeli jméno své planety, jako by je tato činnost samotná mohla zachránit. Miliony hlasů zněly jako jedna obrovská masa.
„Sláva Gallifray, Sláva Gallifray, Sláva Gallifray,

Sláva Gallifray,

Sláva Gallifray!“

Se zvoláním pán času hlasoval pro zborcení časoprostoru a připojil se tak do mentální vlnové délky ostatních. Někteří páni času mlčeli a zdržovali se hlasování. Nikdo však nepřišel se zápornou vlnou.
Na jedné z mála plošin, které se do oné masy moc nezapojili, stál Doktor, Ztracená a Kapitán.
„Doufala jsem, že se mýlím, že se najdou ještě tací, kteří nepropadnou šílenství!“ zahulákala Ztracená.
„To je strašlivé!“ zahřímal přes dav Doktor. „Copak si vůbec neuvědomují, pro co teď chtějí hlasovat?! Copak naprosto ztratili rozum?! Nemůžou zhroutit časoprostor a pak ho znovu narovnat, a i kdyby to dokázali, nikoho nezachrání. Všichni ve vesmíru zemřou a vznikne nový svět, znovu se všichni narodí, ale onen svět bude podřízen jim. Stanou se bohy onoho nového světa. Bohy, které vytvořil starý svět, kteří přišli z posvátné nicoty z počátku apeironu. Bytosti, které sice dokázaly způsobit a přežít konec všeho a vytvořit vše znovu. Bytosti, které sice jsou osvobozeny od času, příčiny a následku, ale sami o sobě jsou konečné. Copak může část nepatřit k celku?! Neměli bychom mít takovou moc, ne vše to, co technologicky dokážeme, je správné a dá se. Vědění a technika neznamená pouze moc, ale také zodpovědnost. I když vidíme co je, co bylo a co by mohlo být, i když můžeme cestovat časoprostorem, kdo z nás si dokáže nejen představit, ale také se starat o celý svět, v každé minutě na každém místě?!“ okřikl Doktor alespoň ty pány času, kteří s nimi stáli na plošině a stejně jako ostatní provolávali. Ti se na něho jen však letmo podívali a dál se věnovali zbylému dění v sále. „Celé věky jste stáli ve stínech bez zasahování do průběhu dění, zkoušeli jste někdy jen držet rovnováhu?!“ křičel dál Doktor. „Víte to, stejně jako já, ti z vás co stojíte a mlčíte, víte, že je to nemožné! Tak proč se neohradíte? Tato válka ještě neskončila!“
„Mlčí, protože nesouhlasí, ale nemohou s tím nic dělat,“ pravil doktorův bratr.
Doktor se nechápavě zamračil. „Co?“
„Raselon má de fakto pravdu. A jsme zase u toho. Někdy nemáme na výběr. Co myslíš, co je lepší zničit celý svět a vytvořit nový, nebo nechat vše upadnout do nicoty?“
„Copak i ty jsi naprosto přišel o rozum?! I když narovnáme časoprostor a oprostíme se od času, příčiny a následku, nebudeme schopni to udržet! Bude zase jen otázka času, než se časoprostor znovu zhroutí a tentokrát sebou vezme úplně vše. Nemůžeme se stát bohy, jsme součástí celku, ne celek samotný,“ hrozil dál Doktor.
„Je to naše jediná naděje, naše i celého vesmíru,“ oponoval dál Kapitán.
„Naše jediná naděje a naděje celého světa je ho zničit?!“
„Lepší než by ho zničili Darkové, Hanba ze Skaro, Hosda splozenců, Dítě Noční Můry a další stvůry.“
„To je neuvěřitelné, nemohu uvěřit, že to slyším. Že to slyším dokonce i od tebe,“ zavrtěl Doktor nechápavě hlavou a v jeho hlase jasně zazněla hořkost.
„Kdo by nechtěl slyšet, že je jedinečný, že se stane bohem? Kdo by nechtěl jediným rozhodnutím stát se bohem zachránit celý svět? Ta myšlenka sama o sobě je dost lákavá,“ promluvila tentokrát Ztracená, „zkoušela jsem se ponořit do vlnové délky hlasování a přesvědčit valnou část, aby hlasovali proti. Nikdo mě však poslouchat nehodlá. Všichni hlasují pro, nebo se mlčením zdržují hlasování. Mám velkou moc na psychických vlnách, ale hlasování nemůžu zvrátit.“
„Nezáleží, jak je to lákavé, je to jediná možnost, kterou máme. Tuhle válku jinak vyhrát nemůžeme,“ zahučel doktorův bratr.
„Tu válku nemůžeme vyhrát,“ přikývla souhlasně Ztracená.
Doktor sebou poplašeně cukl. Zmateně a s lítostí se na ni podíval. Připadal si zrazen. Žaludek se mu sevřel. Copak není nic, co by mohli udělat? Toto je skutečně konec?
„Nemůžeme vyhrát tuto válku, ale můžeme ji zvrátit tak, aby ji nevyhráli ani oni,“ pokračovala dál Ztracená.
„Cože?“ nechápal Doktor ani jeho bratr.
„Uvažujte, je tu ještě jedno řešení, které zachrání svět. Vše, všechny planety, prostor, čas, tvory a věci. Vše mimo bitevní pole. Řešení je jasné: časový zámek.“
„No, ovšem!“ vyhrkl nadšeně Doktor, kterému teď už došlo, co je druhá možnost.
„Co,“ Kapitánovi to však stále nedocházelo.
„No přeci časový zámek, časový zámek!“ opakoval Doktor. „Celé pole časové války je uzavřené v časové bublině uzamčené časovým zámkem. Nic nemůže dovnitř ani ven. Ale když se zhroutí časoprostor, tak se zhroutí všude, ne jen v časové bublině. Je to paradox.
Časová bublina uzavřená zámkem neuzavírá čas, ale bytosti uvnitř, příčinu a následek, které bez času nemohou existovat. Vlastně uzavírá celé pole časové války. Tak aby nic z časové války nemělo vliv na zbytek vesmíru, stejně jako celý zbytek vesmíru neměl vliv na časovou válku. Přičemž časový zámek se sám otevře, až jedna ze stran vyhraje. Časový zámek se otevře a čas ostatního vesmíru s časem a událostmi v časové bublině se setkají, dojde k rozkolu. Ty dva časy se budou snažit vyrovnat a tak nakonec způsobí, že vymažou ze samotné existence vše to, co v časové bublině zaniklo. Včetně samotné existence časové války. Dva časy se sloučí do jednoho. Teoreticky, kdybychom vyhráli, časový zámek by se otevřel a způsobí to, že časová válka nikdy nebyla, stejně však všichni páni času, kteří by v ní umřeli, ale také i všechny stvoření a naši nepřátelé. Totální vymazání ze samotné existence toho, kdo prohrál. Tak byla časová bublina a zámek koncipovány.
Jenže když se pokusíme zhroutit časoprostor, zhroutíme i tím časovou bublinu a zámek, protože bude narušen jejich samotný vznik. Tedy věc, co se udála v časové válce, bude mít vliv i na zbylý vesmír. Nejdříve bude časový zámek narušen a začne propouštět sem tam neživé věci a poté se zhroutí časoprostor v časové bublině, počátek borcení časoprostoru vypadá a má vlastnosti časové bouře. Po zhroucení časoprostoru v časové bublině se zámek otevře, protože válka již bude u konce, jenže tím otevře plné borcení časoprostoru i mimo bublinu. Kdyby se nám však ještě podařilo projít zámkem ještě před tím, než se zcela otevře, došlo by ke kolapsu zámku a bubliny. Zámek by vybouchl a stvořila by se tak další časoprostorová bouře. A co se stane, když proti sobě pošleš dva víry v opačné rotaci?“
„Vznikne větší?“
„No, dobře špatný příklad, ale každopádně výbuch zámku by měl borcení časoprostoru vyrušit… a zahubit a zrušit veškerou existenci toho, co se nacházelo v bublině,“ dokončil svoji teorii Doktor.
„Přičemž záleží přesně na množství hmoty, na její váze, gravitaci, na záření z časového víru i na poškození zámku jako takového. Pokud by tohoto bylo málo, jen bychom přešli přes zámek a nic by se nestalo, stejně jako prach a drobné předměty. Pokud by zase tyto hodnoty byli příliš vysoké, odpálili bychom sice zámek, ale už bychom se přes něj nedostali,“ dovysvětlila ještě Ztracená.
„Ale vždyť jste řekli, že stejně přes zámek projdou pouze jen neživé věci. Jak tedy můžeme uniknout?“ zabručel Kapitán.
„Není to jasné, páni času mají víc životů a chvíli trvá, než začneme regenerovat a právě v této vteřině musíme prolétnout časovým zámkem. Stačí jen vše správně propočítat, vybrat správnou chvíli a vzlétnout pomocí matrice Momentu, který nás nasměruje k zámku. Když budeme mít štěstí, tak možná protlačíme i celou Gallifray,“ odpověděla Ztracená.
„Ale to znamená, že všichni z našich, kterým již zbývá jeden život, zemřou… a nejen naši, co spojenci…“
Doktor smutně a unaveně přikývl.
„Tak my jsme špatní, když chceme zbortit časoprostor, znova ho narovnat a vytvořit tak lepší svět, jsme špatní a ty a tvá žena jste dobří?!“ křikl rozrušeně na Doktora jeho bratr, Kapitán.
„Vždy je možnost volby, ale ne vždy je pořádně z čeho si vybrat,“ pravila Ztracená. Zdálo se to Doktorovi a Kapitánovi, nebo v jejím hlase zazněla hořkost a smutek. Jako by se sama rozhodovala mezi zničením celého světa a svojí smrtí.
„Víte vy dva vůbec, kolik životů většina pánů času už má?! Dnes jsi mě obvinil z vyhlazení celého druhu, který byl na naší straně, a teď chceš zničit mnohem víc!“ obvinil Doktora Kapitán.
„Abych zničil míň než vy!“ odpověděl Doktor.
„My nechceme zničit nic. Nic co není špatné!“ řekl Kapitán
„Ale uděláte to… Ne, neuděláte, protože vás zastavíme!“
„Ne, nezastavíte. Nedovolím, abyste zabili jediného pána času, jen proto, že si myslíte, že neuspějeme! S konečnou platností vás teď zatýkám!“ zaječel Kapitán a z podpláště vytáhl KB103, střední pistoli fungující na radiaci z rozkolu. Jediný výstřel a rozloží jednotlivé atomy bez štěpné energie a radiace, každý předmět, který bude strefen, zanikne.
„No, to je skutečně hrozivé. Třesu se strachy. Skutečně, normálně bych se asi nechal zatknout, ale teď když jsme ve Velkém sále nejvyšší rady a milióny a miliony pánů času jsou myšlenkami propojeni v hlasování, vedle mě stojí moje drahá žena, která je nejvíce zběhlá v psychických vlnách a já mám tohle...“ při těch slovech Doktor vyndal svůj sonický šroubovák a zamával jím před Kapitánovým nosem, „tak se mi rozhodně nechce poslouchat ničí rozkazy. Ani se jen tak nechat znovu zatknout. Připravená má lásko?“ křikl a hodil ho Ztracené.
Ztracená chytla šroubovák a přitiskla si ho ke spánku. Naladila se znovu na mentální vlnovou délku hlasování a celým, prostorným, nekonečným Velkým sálem nejvyšší rady s miliony a miliony pánů času, stojících na velkých levitujících plošinách, se místo velkých slov: „Sláva Gallifray“ ozval zvuk sonického šroubováku: „Dzzzzzzzzz“. Všichni páni času včetně Kapitána, ale mimo Ztracené a Doktora, se svalili na zem v bolestech.
„No, já jim říkal, že propojené mysli jsou nebezpečné a nezáleží, jak velké ochrany použijí,“ neodpustil si ještě Doktor. „No, to je fajn. Tak jsem si konečně mohl říct, já vám to říkal a teď musíme odsud rychle pryč!“
„Ne, ještě ne! Potřebujeme ještě Momentu. To, co odstartuje zhroucení časoprostoru a nasměruje nás k časovému zámku, a zrovna tuhle věc má Rasilon v té své holi!“ zavrtěla rázně hlavou Ztracená, ale šroubovák ze spánku nedala.
„No, a ten se támhle dole svíjí na zemi, to nebude těžké,“ pravil bezstarostně Doktor.
„Nemáme moc času, dlouho to nevydržím, a navíc je tím mučím. To je odporné,“ upozornila Ztracená.
„Dobře, tak se rozdělíme. Ty půjdeš hezky svým tempem, já si trochu zaskáču z plošiny na plošinu, seberu Rasilonovi tu zatracenou hůl a pak tě pak doženu,“ usmál se Doktor.
„Jdi si svým tempem, to není zrovna uctivé, ani pěkné od tebe. Takto se posmívat starším,“ zahučela Ztracená.
„No, copak jsem se někdy ke starším choval s úctou?“ připomněl Doktor své ženě.
„Ne, byl jsi vždy malé bláznivé, nespoutané dítě s budkou, které opovrhovalo všemi autoritami,“ připustila Ztracená.
„Jo, takže si nemáš na co stěžovat.“
„Blázne,“ zašeptala Ztracená, „dobrý a neuvěřitelný blázne…“
„Jak vypadám?“ zeptal se Doktor a upravil si svojí uniformu, jako kdyby na tom záležel jejich úspěch.
„Úžasně,“ zasmála se Ztracená.
„Tak fajn a teď zachráníme svět!“ vyhrkl s nadšením Doktor, rozeběhl se a přeskočil bezednou díru do ticha a nicoty na další plošinu pod nimi. Tam se však zarazil a otočil se zpět. „Hééé, no, vlastně jsem se zapomněl zeptat, kde je ten takzvaný stroj na zborcení časoprostoru? K těmto informacím mají přístup jen lidi z rady.“
„Je to v celku malý stroj. Pro utajení není nikým hlídán a nalézá se v 5 západním křídle ve skladu číslo A-75. Z-12.“
„Dobře sejdeme se tam,“ kývl Doktor.
„Dávej na sebe pozor a pospěš si,“ řekla Ztracená a s tím se otočila a rozeběhla se ke skladišti, tak jak to její staré tělo dovolilo.