SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Za slavnou a krásnou Gallifray 01

Doktor přešel od dveří k hlavnímu panelu a vzal za konzoli, poté se však zarazil a odtáhl ruku. Zadíval se na onen jemu dobře známý kužel, který svíral a zároveň udržoval duši TARDIS. Díval se na velké krystaly srdce TARDIS. Jeho již temné staré oči, které toho už tolik viděly, prozrazovaly, že se stalo něco špatného.
„Vzpomínáš, stařičká? Co jsem to řekl, když jsme se poprvé potkali? Řekl jsem, že jsi ta nejkrásnější věc, co jsem kdy viděl,“ Doktor se na chvíli odmlčel, ale poté zas pokračoval.
„Přiletěli jsme zase domů, znovu nás povolali a vzali na milost. Vše odpustili i mojí krádež a útěk, ale já neplánoval tě vrátit, ani tu zůstat napořád, i když jsem se oženil. Odpustili moje prohřešky všechny jen proto, že nastala válka, ohromná a strašlivá válka. Vzali mě na milost jen proto, aby mě mohli poslat do první linie. Nevadím mi to. Našel jsem rodinu, lásku, domov, konečně své místo… přátelé. Ne všichni mě znovu přijali, ale jsem doma. Lhal bych, kdybych řekl, že jsem to neuvítal…“ Doktor se znovu odmlčel, jako by čekal, že na to TARDIS odpoví.
„Ale teď? Už to trvá celé věky, válka je válka a nikdy není dobrá, i když mě přivedla domů. Mí přátelé, má rodina umírají… a kvůli čemu?!“ Doktor začal přecházet z jednoho konce místnosti s hlavním panelem na druhý. Ruce si náruživě mnul a rty měl pevně sepjaté do úzké čárky.
„Všichni z nich se změnili, všechno se změnilo. Zbyl jen oheň, žár, krutost a kaluže krve. Páni času začali bojovat se zlem, ale nakonec jsme sami ztratili to dobré v nás. Ona okázalost, moudrost a vznešenost i dobrota z našich srdcí vytěsnila zloba za mrtvé i utrpení během války. Válka nás změnila i mě změnila…“ Doktor se prudce zastavil, prohrábl si vlasy a olízl si rty. Teď již i hlupák by nemohl pochybovat o jeho vnitřním rozpoložení. Ruce i brada se mu nekontrolovatelně chvěly a po tváři se mu sice nekutálely slzy, ale moc k tomu nechybělo.
„Dnes nás zase umřelo spousta… a můžu za to já. Kapitán prý: Nezáleží na tom, čas je znovu obnoví, protože jsme tady, zamčeni v bublině časoprostoru časovým zámkem,“ napodobil Doktor Kapitánův úlisný hlas, šíleně a zároveň i teatrálně se zasmál. „No jistě, to přece nevadí, že naši i protivníci budou umírat znovu a znovu a znovu! Utrpení nejen po tisíciletí, ale navždy, NAVŽDY!“ zaječel v zoufalství a sesul se na zem.
„Chtěl jsem… Až skončí válka vzít tě, tebe, Ztracenou a děti na výlet, ale zdaleka jsem nevěděl, co je vlastně tato válka zač. To není válka, to je peklo, utrpení, které nikdy neskončí,“ teď už jeho slova nezněla ani naštvaně, pohrdavě či smutně. Byla v nich prázdnota a beznaděj, ten smutek, který se později měl usadit v jeho očích. „Možná to přeci jen někdy skončí. Rada všechny svolala, všechny přeživší včetně i takových, jako jsem já. To se zatím nestalo. Tak možná přece jen máme možná ještě naději,“ pravil optimisticky a chabě se usmál.
„Doktoré, Doktoré, Doktoré, já vím, že tam jsi! Okamžitě pojď sem! Nebo následky tvého jednání budou daleko bolestivější!“ zazněl zvenčí něčí rozzlobený hlas. Doktor zavřel oči a počítal do deseti. Pak s náhlou silou a životní energií tleskl.
„Promiň Stařičká, musím si jít vynadat a pak jít na to shromáždění. Ale ještě se tu určitě objevím,“ křikl a poté už jen zmizel.

Na náměstí Klidu, které se nacházelo v hlavním sále západní věže, jindy tak poosvětlené zlatavým světlem jedné z hvězd, která však v těchto těžkých chvílích nezářila již tak jasně jako předtím, stál muž. Byl zhruba tak středního věku, s krátkými černými vlasy, tvrdou hranatou bradou, průměrné výšky a váhy. Co však znamenalo fyzické stáří a vzhled pro pány času? Co bylo fyzické stáří a vzhled pro ty, kteří dokázali cestovat skrz prostor a čas, kteří dokázali odvrátit dvanáctkrát smrt tím, že změnili každou svoji buňku v těle?
Muž měl na sobě volné, vágně temně šedivo-hnědé kalhoty, bílou košili, která však již byla dost obnošená, a podivné červené zlatem vyšívané sako. Na ramenou a hlavě mu spočívala jakási přilbice. Tradiční uniforma pánů času, tedy výše postavených pánů času za válečného stavu.
Otevřely se dveře do východní části a v nich stál Doktor. Na sobě měl také uniformu pánů času, ale nižšího řádu a oči ještě stále zarudlé.
„Kde jsi byl!“ zaječel na Doktora onen výše postavený pán času.
„Promiň bratříčku, musel jsem se někam vytratit. Potom, co se stalo…“ zahalekal Doktor, ale ani nestihl dokončit větu.
„Jo, potom co jsi provedl! Chtěl jsi utéct. Zase utéct! Vždycky jen utíkáš. Ostatní tě nazývají pán času, hrdinou, který zničil Kaskádu medúzy! Hrdina, který je pouhý zbabělec! A nedokáže nést zodpovědnost za své činy! Utekl jsi před pohledem do časového víru, trestem za porušení pravidel pánů času a teď chceš utéct před mým spravedlivým hněvem za tvoje opětovné neuposlechnutí rozkazu!“ zařval na Doktora.
„A jak bych tak asi mohl utéct, ty jeden chytráku?! Gallifray a celé bitevní pole je v časové bublině uzavřené časovým zámkem, nemůžu utéct i kdybych chtěl!“ ohradil se zostra Doktor.
„No jasně já jsem hlupák a ty génius! Genius, kterému bylo zatěžko se učit na zkoušky. Byl jsi jako malé dítě.“
„Ano, protože jsem byl malé dítě. Jsem stále jako malé dítě. Pořád lepší než být jako vy!“ teď už křičel i Doktor.
„My jací jsme mi? Kdo jsi ty, že říkáš vy!“ vyštěkl a vrhl se na Doktora a chytl ho za cíp roucha.
„Já jsem si ten rozkaz nevymyslel!? Že jsem chtěl národ Salanů záměrně vyhladit, obětovat pro vyšší dobro?! Samozřejmě, že ne, ale nebylo zbití. Jsme ve válce. Nemůžeš za to, ani já. Jestli z toho někoho chceš vinit, tak viň Dalky,“ zašeptal k Doktorovi již smířlivě, jeho slova Doktora však neuklidnila, ba naopak.
„Vždy se dá něco udělat,“ zavrčel Doktor.
Doktorův bratr se sarkasticky zasmál. „No jasně, toto jsou slova muže, kterému spíše tato válka více dala, než vzala!“
„To se skutečně myslíš a co moje dcera a syn. Ty jsou to něco málo, co mi vzala?! Mí přátelé umírají, každý den. Do každého dne se probouzím a víš s jakou otázkou?!“ Doktor zmlkl a nechal, ať si jeho bratr onu otázku sám domyslí. „Je ve mně tolik bolesti, tolik zloby, nenávisti. Věř mi, že bych byl ten poslední, který by odpustil tomuto peklu,“ zašeptal Doktor hořce a podíval se svému bratrovi do očí.
„Dobře, dobře, jen bych očekával, že mi projevíš trochu vděku po tom, co jsem pro tebe udělal. Že mě alespoň uznáš a budeš poslouchat mé rozkazy. Ne, jako nadřízeného, ale jako bratra a člověka, který ti v těžké chvíli pomohl, ač sám mohl přijít o krk,“ po těchto slovech nastalo ticho přerušené jen klapotem podpatků po plošině. Onen zvuk se rozléhal celou prostorou a nabýval velikosti, hutnosti a vážnosti. Ač byl však tak těžký a nepřeslechnutelný, ani jeden z nich mu nedával tolik významu, kolik by si zasloužil.
„Jo,“ řekl Doktor.
„Jo, to je celé, co mi na to řekneš?!“ znovu mu oponoval jeho bratr.
„Jo,“ přikývl Doktor.
„No jo, to je celý on,“ celou prostorou zazněl starý, ale autoritativní ženský hlas. Oba přítomní se konečně otočili a všimli si nově příchozí.
Byla to starší žena. Obličej měla četně brázděný vráskami, krátké hnědé vlasy měla již řídké, pleť vysušenou a malá podsaditá postava jí moc na kráse také nepřidávala. Přes všechny tyto nedostatky to byla velmi krásná žena. Vyzařovala jakousi duševní rovnováhou, duchovní povznesenost nad věcmi a lásku k okolí. Její tolik laskavé a tak unavené oči, které už toho tolik viděli, nepůsobily strašidelně, i když se v nich zračila jakási starobylost, která přesahovala i ostatní pány času. Naopak pohled do nich byl velmi uklidňující.
Doktorova tvář se po delší době rozjasnila a ústa se mu rozevřela do širokého úsměvu. Jeho bratr se poklonil a také se pokusil o úsměv, ale vyšel z toho pouze podivný škleb.
„Kapitáne, vy se přeci nemusíte klanět, koneckonců vždyť jsme teď už jedna rodina,“ usmála se na něho žena, přešla k němu a poklepala mu na rameno. Poté se obrátila k Doktorovi a vrhla se mu do náruče.
„Jak strašlivé rozhodnutí! Celý vesmír, nebo domov… Neplač a nekřič pro mě, ani pro nikoho dalšího. Nikdy nás naprosto neztratíš, zůstaneme tady v tvých srdcích a já, já rozprostřu svou mysl do času a prostoru,“ vyhrkla ze sebe. Doktor se chtěl zeptat, o čem to mluví, ale ucítil, jak mírně zavrávorala. Kdyby Doktora neobjímala, jistě by se svezla na zem. Tak to bylo vždy, když předpovídala. Nebyla jako Vizionářka, která předpovídala z kusu toku času, který ukradla, když pohlédla do víru času. Ne, její schopnosti vycházely z psychických schopností. Jako paní času viděla, co bylo, co je a co by mohlo být, a díky psychickým schopnostem pánů času, několika násobně zváženým pohledem do víru času, dokázala spojením s ostatními téměř dokonale vybrat tu nejpravděpodobnější možnou variantu. To ji však vždy dost vysílilo.
„Miláčku?“ zašeptal Doktor úzkostlivě. Na to se pomalu znovu narovnala, použila Doktora jako svoji oporu a znovu nabrala alespoň částečnou sílu.
„To nic, já jen… Ten den je tady, a já nemám jak tomu zabránit,“ špitla a políbila Doktora na čelo.
„Co, jaký den, vy dvě hrdličky?“ nechápal Doktorův bratr.
„Den, kdy rada rozhodne o konci časoprostoru,“ odpověděla.
„O konci časoprostoru, to je šílené. To by nikdy rada neudělala! To, že jsi sama v radě a říkají ti Věčná nebo Ztracená, ještě neznamená, že ti sežeru každou blbost,“ ohradil se hned nevěřícně Doktorův bratr.
Ztracená se sarkasticky a zároveň hořce usmála. „No, oni ho chtějí zbortit a znovu narovnat podle svého obrazu. Vytvořit nový svět.“
„To se ale chtějí stát, bohy. Nejsme tak mocní ani vševědoucí, abychom měli právo něco takového učinit. Kam se podělo ono heslo pánů času o nezasahování do děje a stání ve stínu, za jehož porušení jsem byl tolik let vyhoštěn,“ přidal se šokovaně Doktor.
„V zoufalství a pro ochranu své vlastní kůže je každý schopen učinit i to nejhorší. Sama rada je zmanipulovaná. Kromě toho kdo by se nechtěl stát bohem? Je to však veliké rozhodnutí, které rada nemůže učinit sama. Proto jsou na dnešní schůzi zváni všichni. Ještě máme naději,“ křikla Ztracená a s podivným elánem, který by do jejího stáří nikdo neřekl, se vydala po plošině vedoucí do západního křídla, která levitovala nad nekonečnou propadní nicoty. Doktor a jeho bratr měli až problém ji stíhat.

Dodatek autora:: 

Nejsem takový znalec Doktora Who, vlastně jsem viděla pouze nové série, ale rozhodně až budu mít čas tak plánuji se podívat i na ty staré. No, takže se může moje povídka trochu rozcházet se starými sériemi, protože se opírám jen o ty nové, nicméně nezapomínejte na první pravidlo "Doktor lže", navíc v celé sérii je docela dost rozporů, takže kdo ví, jak to vlastně bylo?

Fanfiction, která vypráví o poslední časové válce, o tom jak došlo k tomu, že Doktor zabil všechny svoje lidi, a vysvětlující i to, proč byla poté devátá verze Doktora citově vyprahlá. Nejen však to, vysvětluje i jiné povahové rysy nových Doktorů, jejich jednání i výroky.

Na rozdíl od klasické předlohy Doktora Who, které do těžkých témat vsunuje vtip až dětskou naivitu a hravost. Tato fanfiction operuje převážně s těžkým tématem a dramatem a komiky je tam oproti seriálu jen lehký odvar. Není to asi klasické ztvárnění Doktora, na které jsme zvyklí. Těžko bych do tématu hrůz války, volby mezi špatným a horším, oběti, otázku, co je správné, definici božství a dialogu o morálce zabudovala dětskou naivitu a hravost. Samotného Doktora nepřestavují jako bloudícího božského poutníka. Nijak ho nezbožňuji, i když bude mít jako vždy za úkol zachránit celý svět. Doktor v mé povídce je obyčejný člověk, nebo bych spíš měla napsat mimozemšťan, který ztratí veškeré své iluze i vše ostatní a zbyde mu jen jeho věrná kamarádka -modrá budka-.

5
Průměr: 5 (2 hlasy)