Zapomněl si (4.část)

NARUTO
Čekal jsem, že odejde. Ale on nešel. Seděl stále na kraji postele a držel se za hlavu. Pravděpodobně přemýšlel o tom, co já. „Co teď bude dál?“ Přiznávám, že pár odpovědí by se v mé hlavě našlo. A v té jeho určitě taky, jenže byl tu problém. Sasuke si sice přiznal, že mě moc chce, ale odmítá mi to dávat najevo. Poznal jsem to na něm. Po chvíli se zvedl a odnesl všechno to od krve pryč. Věděl jsem, že šel do kuchyně. Nalil si něco do sklenice a posadil se na židli. Nepodíval se na mě. Zato já ho sledoval pořád. Celou dobu...

Po pár dnech soužití jsem už normálně chodil. Bolest ale moc nepolevila. Po každý, když sem dosedal, jsem zkroutil obličej.
„Máš hlad?“ zeptal jsem se Sasukeho jedno odpoledne. Podíval se na mě, ale nic neřekl. Potom krátce přikývl. Moc jsme toho spolu nenamluvili od té hádky a tak naše rozhovory byly složení mých monologů. Sasuke věděl, že mu ještě dát nemůžu. Byl bych blázen, kdybych mu to v tomhle stavu dovolil. Asi pro tuhle skutečnost se mě snažil ignorovat. Nandal jsem mu na talíř a položil to před něj na stůl. Opět se na mě jen letmo podíval a vzal do rukou příbor. Mezitím, co jedl, jsem si něco prohlížel. Staré fotky a dopisy. No staré? Jak se to vezme. Fotky jsem nafotil já a ty dopisy psal Sasuke ne-Sasuke. Usmál jsem se, když jsem si vzpomněl na tu jemnou osůbku.

Ten samí den večer jsem byl docela unavený. Celý den jsem musel na příkaz své hokage odnášet nějaký náklad z jedné strany Konohy na druhou. K tomu mě ještě pořád bolelo celé tělo a hlavně pozadí. Rozhodl jsem se jít dřív spát, ale nějak se mi to nepovedlo a do postele jsem se dostal až pozdě v noci. K tomu všemu jsem ještě nedokázal usnout. Převaloval jsem se tak dlouho dokavaď mi někdo nechytl ruce!
Ani mě to nepřekvapilo, byla to otázka času.
„Sasuke! Přestaň!“ řekl jsem důrazně. Ještě pořád sem nebyl připravený na další jeho zběsilou jízdu. Nemohl jsem mu to dovolit! Vůbec na mě nereagoval! Dostal se mi násilím mezi nohy a já sykl! Začal mě vysvlíkat...
Povedlo se mi vyvléct jednu ruku! Sáhl jsem po kunai, který byl pro všechny případy pod polštářem, a přitiskl mu ho ke krku! Oba jsme samozřejmě zrychleně dýchali, seběhlo se to rychle. Díval se do mých očí a já hleděl do těch jeho...
„Najednou.“ zašeptal.
„Můžeš mě mrzačit, jak chceš, ale jen když jsem zdravej!“
„Vážně?“
„Smrtelně vážně, Sasuke!“ řekl jsem a donutil ho ze mě slézt. Nelíbilo se mu to ale mě taky ne! Tohle musel pochopit!
„Zapomněl jsem, že se umíš bránit.“ řekl, ale odmítal slézt z mé postele. On to jen tak nevzdá. To mě děsí. Napřáhl jsem kunai před sebe.
„Já tě varuju, Sasuke!“ ušklíbl se. Věděl, že ho nedokážu zabít. Vždyť ho miluju. Ale já se taky tak snadno nevzdám.
Z ničeho nic, když sem trochu nedával pozor, zapnul svůj sharinghan. Nedokázal jsem se pohnout, cítil jsem, jak mi bere kunai z ruky a pokládá mě na postel. Rozepíná mě všude, kde to jde a odhaluje mou nahou kůži.

„Ne! Nedovolím mu to! Teď ne!“
„Myslíš to vážně, jo?“řekl Kyuubi a zasmál se.
„Myslím!“
„Nedokážeš ho přeci zabít, nebo jo?“
„Ne. Vždyť já ho miluju.“
„Takže se od něj necháš ničit?“
„Ne! Já nechci!“
„Tak s tím něco dělej!“

Probral jsem se s transu a vrazil Sasukemu takovou, že sletěl s postele na zem. Překvapeně se na mě podíval a pak jakoby pochopil, vstal a přešel zpět ke mně.
„Na tebe vlastně genjutsu moc nezabírá.“
„Proč?“ řekl jsem zoufaleji, než jsem chtěl. Sasuke najednou změnil svůj postoj.
„Ty víš proč.“
„Máš...máš mě alespoň trochu rád, Sasuke?“ řekl jsem a podíval se mu do očí.
„Já tě nemám rád, Naruto.“ ani nevěděl, jak mě ta věta zabolela. Víc než kdyby se semnou teď vyspal. Sklonil jsem hlavu a cítil jsem, jak mi padají slzy po tváři. Slyšel jsem, jak si sedá na postel a naklání se ke mně. Snažil se mi sundat kalhoty. Zastavil jsem ho rázněji, než sem chtěl!
„Nemůžu! Copak si to ještě nepochopil?!“
„Já taky už nemůžu...Naruto.“ řekl Sasuke a tentokrát zněl jeho hlas víc zoufale než ten můj. Začal být hrubí a tak jsme se trochu poprali. V posledních chvílích jsem se na něj posadil a on mi přiložil můj kunai ke krku! Cítil jsem jeho cukající přirození jako svoje. On to opravdu už nevydrží.
„Dobře, já ti pomůžu.“
„A to sis na mě musel sednout, abys zjistil, že to chci?!“ snažil se zvednout, ale já ho rukou zastavil. Nejdřív nechápal, ale pak mu to došlo. „Na to zapomeň!“
„Ne!“
„Říkám, ne! Opovaž se...!“
„Tě dotknout? Pozdě.“ řekl jsem a přejel jsem jeho citlivé místo ruku. Protáhl se a tiše zasténal. Proklínal mě každou myšlenkou, ale už se mě nesnažil zastavit.

SASUKE
Snažil sem se nevydat ani hlásku. Bohužel to nešlo. Tiše sem zasténal a přikryl si ústa jednou rukou. Ten parch**t věděl přesně, jak se mě má dotýkat. Neměl jsem sílu mu odporovat a tak sem ho prostě nechal.
Když zahlédl v mých očích souhlas, odložil všechny zábrany a posunul se. Klekl si mezi moje nohy a pořád přejížděl mé kalhoty v jistých zakázaných místech. Kunai sem už dávno zahodil někam do kouta a přitom jsem zapomínal, kde jsem. Vnímal jsem jen jeho jemné a láskyplné doteky. Čím víc mě donutil vzdychat, tím víc jsem ho nenáviděl.
Po pár minutách jsem si říkal, jak dlouho mě ještě hodlá mučit. Jakoby mou myšlenku slyšel. Rozepnul mi kalhoty a shrnul je jen tak, aby zakrývaly to nejdůležitější. Chtěl jsem protestovat, ale než jsem stačil něco vypustit s pusy, sehnul se a na odhalené kůži těsně nad rozkrokem mě začal líbat. Bylo to něco úžasného a já sem se moc snažil, aby mi to nevyčetl s tváře ba ani z hlasu. Rukou jsem se musel ujistit, že nevydám ani hlásku. Moc to nepomohlo, tlumené vzdechy jsem nedokázal zadržet. Zahlédl jsem, jak se ten parch**t pousmál...to mi zaplatíš!
Ale teď mě proboha už udělej! Nechtěl jsem ho prosit jako nějaká ženská ba ani jako chlap, kterýho má teď ve své moci. Ne! Pravdou je, že jsem hrozně chtěl...chtěl říct? Nevím už co? Snad jen jedno slovo. Prosím... Určitě by to pochopil...parch**t, já sem z něj tak hotovej sakra!
.....
Nevím, co ho donutilo ke změně, ale odlepil svá nádherně jemná ústa od mé kůže a sundal mi kalhoty až ke kolenům. Podíval se krátce na můj překvapený výraz a pak zpět k mé chloubě. Ta ho v tuhle chvíli strašně potřebovala. Věděl to, a proto se jí nejdříve dotknul rukou. Jestli sem si myslel, že to, co dělal do teď, bylo nádherný, tenhle pocit byl ještě milionkrát lepší! Trochu to zabolelo a on si toho všiml.
„Promiň.“ zašeptal a přešel k jemnějšímu tempu. Bolest ustala a já měl chuť létat. Byl tak neskutečně milý a jemný. Tak moc dával najevo, že mi nechce ublížit, až mě to lezlo na nervy. Vzpomněl jsem si na svoje postelové chování a bylo mi na nic.
Vypadal jsem asi dost zoufale, když po pár pře dlouhých minutách, odtáhl ruku dál a naklonil se nad můj klín. Zapomněl jsem na to, dát si ruku přes pusu...no a...
Vydral sem ze svých vlastních úst slastný vzdych a vzápětí další, když jeho horké rty klouzaly po mém přirození. V jednu milisekundu jsem netušil, co dělám. Proto sem byl upřímně překvapen, že mám zabořené prsty do té kštice blonďatých vlasů a udával si své tempo.
A to sem ještě neznal finále.
„Ah...“ řekl jsem najednou potichu, přesto to vyznělo v tom tichu jako řev. Ten parch**t mě kousnul do mojí vzrušené špičky! Naruto, za tohle celé mi zaplatíš...jednou!
Jo to sem si v hlavě slíbil už na začátku! Faktem ale zůstávalo, že pro tuhle chvíli sem ho hrozně chtěl!
Do pár fakt úžasných chvil sem se konečně udělal a jeho ústa zaplnila sladká tekutina. Pomalu vysvobodil mého kamaráda ze svých nádherných úst a mírně se známkou něžnosti si je otřel. Dával tím najevo, že mu to ani v nejmenším nevadí. Za to já měl pár vraživých komentářů!

Ani sem si nebyl vědom toho, že stále ležím pod ním a rozdýchávám se! Dal jsem si levou ruku před obličej ve chvíli, kdy jsem zpozoroval, že na mě visí pohledem. Modrým pohledem! Tím, pro který sem měl takovou slabost... Nedokážu to, ani po tomhle...
„Slez ze mě!“ řekl jsem nejledovějším a nejkrutějším hlasem, který jsem měl ve své nekonečné zásobě. Ani ho to příliš nepřekvapovalo. Zavřel své nádherné oči a udělal, co sem žádal. Bez protestů a jiných projevů poslouchal každé mé slovo. „A teď vypadni!“ řekl jsem, protože sem cítil ten nával horka do obličeje...tím jeho činem se ještě znásobil. Nemohl tu být, né teď!
„Dobř…..“
„Hlavně, drž hubu!“ přerušil jsem jeho kladnou a klidnou odpověď a s nervama byl oficiálně v kýblu. Nic na to neřekl a odešel. Když sem zaslechl bouchnutí dveří, unikla z mého černého ledového oka slaná slza...teď ne, prosím...proč teď? A proč kvůli němu? Řekl jsem a převalil se na bok. Dál už si vzpomínám jen matně na to, jak jsem se přikryl a dál fňukal jak malé děcko! Pak jsem usnul v Narutově posteli.

Ráno bylo dřív, než sem čekal. Musel jsem se teple obléct. Večer se venku stalo něco, na co už pár týdnů obyvatelé Konohy čekali. Sněží! Podzimní deštivé a pochmurné počasí skončilo a místo něho se teď z oblohy snáší bílá a studená věc, která mnoho srdcí dokázala vždycky zahřát...z nějakých nepochopitelných důvodů samozřejmě.
Když sem v plášti a vysokých botách otevřel dveře, ovanul mě studený vítr. A nebyl jsem jediný.
„Chceš něco?“ řekl jsem už mírným ledovým hlasem. Pořád sem byl naštvaný, ale schovával jsem si to na jinou situaci. Naruto nic neřekl, jen sem ho slyšel přešlápnout. Opravdu nevím, co se mu mohlo honit hlavou...ale tak jako tak to pro mě nemuselo vždy znamenat dobrou věc.
„Jdeš se zchladit?“ řekl mi svým normálním hlasem. Zase přehlížel skutečnost, že už nejsme kamarádi. A už nikdy nebudeme tím sem si stoprocentně jistý. Nedalo mi to a otočil jsem se. Ten id**t stál v tom průvanu jen ve spodkách a černým tričku. Ne, že by se mi takhle nelíbil. Jeho pokožka byla lehce naběhlá husinou a celkově se trochu třásl. Růžové tváře mi napovídali hodně o tom, že na naše kamarádství taky zapomněl.
„Co ti je do toho! Jdi radši zpátky do postele!“
„Řekni...Sasuke...?“ řekl zoufale a sklopil své oči k podlaze pod sebou. Něco mě donutilo ho pozorovat.
„Co zas?“
„Vrátíš se ještě?“ zašeptal a čekal na mou odpověď. Chtěl ji teď a chtěl ji naprosto jasnou! Proto sem neměl na vybranou. Možná si konečně půjde lehnout do mé postele!......teda do své!
„Nezapomínej, co mě tu drží!“ řekl jsem ledově a vyšel ven na bílou ulici. Nadechl jsem se čerstvého studeného vzduchu a trochu se uklidnil. Slyšel jsem za sebou spokojené kroky. Naruto se postavil bos na studený práh a s klidnýma očima a pochopením mě sledoval. Nenáviděl jsem ten pohled...tolik sem měl zase chuť ho pol...
„Já nikdy nezapomněl, Sasuke.“ řekl a s úsměvem zavřel dveře. Ještě chvíli sem se s zvláštním obličejem hleděl na dveře, než sem usoudil, že je opravdu čas na procházku. Není nad to se trochu zchladit v prvním zimním dni. A že sem, po tom Narutově raním outfitu, zchladit opravdu hodně potřeboval.