Zapomněl si (3.část)

NARUTO
Týden za týdnem ubíhal tak pomalu, až sem měl pocit, že se mi svět zastavuje před očima. Lidi kolem mě sháněli můj úsměv ale jim ho nemohl ukázat. S odchodem Sasukeho jakoby odešel i kousek mého srdce. Čas byl pro mě věznitelem. Dny byly stejně prázdné a splývaly mi v jeden. Nikdo mě nedokázal vyléčit... Vyléčit mé srdce.

Po měsíci mé samoty každý pochyboval o tom, že se za mnou někdy Sasuke vrátí. Já tomu ale odmítal uvěřit! Jistě to všichni pochopili...doufám.

Pár posledních dní stále pršelo. Všude bylo mokro a vesničané neopouštěli své domovi. Vyšli jen, když museli. Stejně jako já...
Nudil jsem se a tak jsem si krátil chvíli tím, že jsem uklízel. Nebyla to činnost, kterou bych miloval, ale napadlo mě, že bych to zase jednou mohl vyzkoušet. Po pár hodinách bylo relativně hotovo. Venku se mezi tím setmělo.
....
Vtom jsem zaslechl za sebou spadnout koště. Otočil jsem se a překvapeně hleděl do milovaného obličeje. Vypadal strašně nevyspale a unaveně.
„Sasuke?“
„Ani slovo!“ řekl a já poslechl. Udělal pár těžkých kroků ke mně. Sledoval jsem, jak bojuje sám se sebou. Jak mu mozek říká všechna proti a srdce ta pro. Jeho srdce vítězilo...přiblížil se k mému tělu a obešel ho kolem dokola. Prohlížel jsi mě a taky zkoušel, co s ním dělá moje blízkost. Jeho zrychlený dech jsem slyšel tak dobře jako svůj.
„Nastav ruce!“ řekl a já znovu poslechl. Věděl jsem, co chce a taky to, že si to vezme...jenom po svém. Vytáhl z batohu provaz a zavázal mi s ním ruce a natlačil mě k posteli. Tam mě uvázal k madlům. Ležel jsem tam, beze slova a pozoroval, co Sasuke udělá dál. Klekl si na mě a v ruce svíral můj kunai... Začal ze mě hrubě strhávat oblečení. Párkrát mě i řízl. Pak odhodil kunai někam do kouta a prohlížel si moje polonahé tělo. V tu chvíli jsem chytil růži v obličeji. Nevšímal si toho a začal mě líbat na hrudníku. Snažil jsem se nevydat ani hlásku. Bohužel jak došel k bradavkám, neudržel jsem se...zasténal jsem jednou. Prudce se zvedl a pohlédl mi do obličeje.
„Řekl jsem, že máš mlčet!“ řekl chladně. Toho hlasu sem se docela bál.
„Promiň.“ zašeptal jsem...to sem neměl dělat! Sasuke vzal kousek mého rozpáraného oblečení a umlčel mě s ním tak pevně, že se mi kraje zařezávaly do tváří. Už jsem nedokázal říci nic. Dokonce jsem nemohl ani vydávat zvuky. Sasuke pokračoval dolů, směr: pupík a rozkrok. Tam byl tak zatraceně dlouho! Prohýbal jsem se pod jeho doteky jak úst tak prstů. Jeho jazyk se dostal všude, cítil jsem, jak ho přejel po celé délce a pak ho vzal do úst. Kousl mě, parch**t!
Když jsem se mu udělal do úst, změnil styl. Sundal si kalhoty a zavadil svým nářadím o moje stehno. Lekl jsem se! Nevzpomínám si, že by byl tak velký, sakra. Musí být hodně nadrženej. Pud sebezáchovy mě donutil reagovat... Instinktivně jsem dal nohy k sobě. On se mezi ně ale dostal, roztáhl mi je, jak nejvíc mohl a bez sebemenší lítosti nebo zaváhání do mě zarazil svůj penis.

Takovou bolest jsem ještě nezažil! Mé tělo se celé prohnulo, ale než se mohlo uvolnit a zaznamenat slast, tak Sasuke pokračoval. Byl to sobeckej tah, dokonce i na něj.
Dovnitř, ven, dovnitř, ven, dovnitř, ven...
Pak své tempo začal zrychlovat a přírazy byly čím dál tím víc bolestnější! Ještě, že jsem měl něco, co mi zabránilo se hlasitě projevovat.

Doteď se neudělal ani jeden z nás a přesto ze mě něco teklo. Něco mi říkalo, že je to krev. Určitě to byla krev... Nechtěl jsem o tom přemýšlet! Vyšší tempo a nepřirozené polohy mi vehnaly slzy do očí a já je zavřel.
Přišel konečný náraz a do mě šla konečně šťáva slasti. Sasuke zhluboka oddechoval. Sotva ze mě vylezl a lehl si vedle mě. Když se vydýchal hodil přes mě peřinu a zamumlal něco o tom, že můj pohled nemůže vystát. To mě naštvalo, bohužel jsem byl tak unavený, že jsem se na nic nezmohl. Usnul jsem únavou, nadbytkem bolesti, která prostupovala celým mým zneužitým tělem.

SASUKE
Ráno jsem byl dost rozlámaný. Není se co divit. Naruto ležel vedle mě zabalený v peřinách. Viděl jsem jen kousek jeho blonďatých vlasů.
Bylo mi líp, bylo mi skvěle, ale on to vědět nesmí. Za poslední měsíc jsem toho zkusil hodně, ale nic s toho mě nedokázalo tak uspokojit jako on...
Protáhl sem se a přitáhl si peřinu víc na sebe. Prohlídl jsem si pokoj. Moc dobře sem ho znal, jen mi k němu nesedl ten pořádek. Bylo to totiž něco neobvyklého.
Cítil jsem jak se vedle mě Naruto pohnul. Nic jsem neřekl. Po pátý jsem si prohlídl hromádku peřin a vzdychl jsem. „Už bych měl jít.“ Řekl jsem si v duchu. Posadil jsem se a odkryl peřinu.
....
Vyděsil sem se! V mém klíně byla zaschlá krev! A co jsem věděl určitě tak to, že nebyla moje! Pohlédl jsem vyděšeně do míst, kde ležel Naruto. Šáhl jsem po jeho peřině a po pár minutách váhání jsem ho odkryl. To, co jsem mi naskytlo za pohled, sakra………..Naruto na mě stočil své uslzené zraky. Jeho ústa byla překryta kusem oblečení a zarývala se mu do tváří. Jeho ruce byly stále pevně svázané a provaz také narušoval jeho kůži. Nejhorší to bylo v jeho rozkroku. Krev a modřiny!
Když jsem si vzpomněl, že je to moje práce, zakryl jsem si rukou ústa! Musel jsem to vstřebat. Po pár minutách jsem mu sundal s úst kus látky a uvolnil mu ruce... Ani jsem nestačil zareagovat, vrazil mi takovou, že jsem spadl s postele. Divil jsem se, kde tu sílu vzal. Zvedl jsem se a podíval se na jeho zkroucený obličej. Muselo ho to bolet víc než mě.
„Zasloužil sis to!“ řekl šeptem. Já sem mu neodpověděl a začal prohledávat šuplíky. Konečně jsem to našel. Obvaz! Položil jsem ho na postel a odešel do koupelny. Tam jsem našel lavór a hadřík.
„Co to dělám? Proč ho tady prostě nenechám?“
Vzal jsem lavór a naplnil ho horkou vodou. Na otázky v hlavě jsem nemusel hledat odpověď. Znal jsem je moc dobře. Přinesl jsem vše k posteli.
„Dokážeš se otočit?“ řekl jsem a snažil se, aby to nevyznělo starostlivě. Povedlo se! Naruto kývl a s bolestným obličejem se otočil ke mně. Sedl jsem si na zem, abych byl níž a začal ho čistit od krve. Začal jsem rukama, otřel jsem je a obvázal. Pak jsem mu vyčistil tváře a přelepil rány náplastí. Trochu se začervenal a já se snažil to ignorovat. Vyždímal jsem hadřík a postavil se. Jak jsem mu sáhl na nohy, začal se klepat. Podíval jsem se mu do očí a on mě.
„Dej mi chvilku.“ řekl mi a já svojí ruku stáhl. Díval jsem se na něj a čekal... Po hodné chvíli se Naruto překulil na břicho a já viděl, jak hrozně jsem ho zranil. Dotkl jsem se zraněného místa jemně hadříkem, Naruto sykl a zatnul ruce! Nesměl jsem přestat a on věděl, že to musí vydržet! Vyčistil jsem pečlivě citlivé místo i zbytek jeho těla. Všechno, co bylo od krve, jsem hodil do kouta a vyměnil za čisté. Když jsem Narutovo ošetřené čisté tělo položil do nově povlečené postele, sám sem se šel umýt a obléci. Celou dobu mě pozorovaly modré oči.
„Nic neřekneš?“ řekl jsem a dál uklízel.
„Stejnak mi neodpovíš.“
„Zkus to.“ řekl jsem a stočil na něj pohled.
„Co tu ještě děláš?“ čekal jsem, že se zeptá. Koneckonců ho dobře znám a on bohužel zná dobře mě. I proto jsem raději mlčel...asi to čekal. Odpověď jistě znal. Možná proto jsme se na sebe krátce usmáli. Úsměv mi opadl, když jsem pohlédl na hromádku věcí od krve. Začala mi vadit tahle klidná atmosféra. Přehlížel skutečnost, že jsem ho znásilnil. Idi*t! Když byl pokoj uklizený, přešel jsem k oknu a zahleděl se do východu slunce.
„Proč?“ řekl jsem ve snaze dát najevo, že chci slyšet odpověď. Naruto přivřel své modré oči, které mě doháněly k šílenství. Sykl a otočil se ke mně zády. To sem nečekal! Tím gestem mě pořádně vytočil! Přešel jsem rychlými kroky k posteli a odhrnul peřinu. Pořád se neotočil! A tak jsem si klekl a otočil ho k sobě. Trochu se cukal a tak jsem si ho podržel rukama.
„Proč si mě nechal zajít tak daleko?!“ zařval jsem vzteky! Naruto na mě stočil obličej a oplatil mi otázku svojí.
„Proč si mě ani jednou nepolíbil?!“ zařval! Oba dva jsme se na sebe vztekle dívali a rozdýchávali svůj vztek! Nedokázal jsem na to odpovědět. Nebo možná ano, možná jsem jen nechtěl.
„Nevím...“
„Víš to moc dobře!“ řekl a pousmál se. Tak provokativně! Měl jsem chuť ho polí...praštit!
„Tak proč sem tě teda nepolíbil?!“
„Ze stejného důvodu, ze kterého sem já nechal tebe, abys...“
„Sklapni!!“ a on opravdu mlčel. Možná, ne, určitě věděl, jak se peru s vlastními city. A jak se snažím nedávat je najevo. Sakra, proč zrovna on?! Pustil jsem ho a sedl si na kraj postele. Hlavu jsem nechal spadnout do svých vlastních rukou. „Co teď bude dál?“ Jako bych to nevěděl.