Zbrocené ostří (01.)

ÚVOD:
Tento příběh je velkou částí mé nekonečné fantazie, a kdo ví, možná i součástí skutečné historie.
Nacházíme se v době věků, kdy ještě v dávných dobách vládli králové a v jiných zemích císaři.
Za podpory feudálních pánů a jiných vznešených mocností se tyto země vzájemně podporovali, avšak některé spolu dokonce i válčili.
Mnoho národů spolu válčilo, aby získalo nadvládu nad větší částí země.
Ty menší, které věděli, že nejsou dostatečně silné se postavit těm větším, úmyslně tyranizovali a pustošili okolní vesnice a jim slabší sousední země. Postupem času se roztrhali na menší skupiny, které přepadávali a vydírali sousední vesnice, díky kterým rostl věhlas a sláva jejich jména. Vždy je vedl nějaký odpadlík, který se rozhodl žít na úkor ostatních nevinných životů.
Tyto časy byly velmi těžké, vesnice, které nebyli schopné plnit někdy až nemístné požadavky tyranizujících gangsterů, byly nakonec vypáleny a vesničané povražděni do jednoho, nevyjímaje dětí. Dospělé ženy byly znásilněny a poté brutálně zabity.
Z těchto válek a životem vyprahlých pálenišť bývalých vesnic jen stěží někdo přežil. Avšak když se tomu tak stalo, osud k nim nebyl shovívaví a jejich životy bývali povětšinou velmi krátké.
Sirotky této kruté a nemilosrdné doby nečekal dobrý osud.
Nejtěžší to měli ženy, které se v době válek z velmi chudých rodin dokonce i prodávali do zábavných pavilonů velkých vesnic.
Mezi těmito vládci a jejich obětmi byla ještě jedna skupina lidí, kteří se rozhodli žít vlastním životem, se svobodnou volbou, a to i za cenu vlastního života.
Někteří z nich byli nájemní shinobi, někteří potulní poustevníci, a pár z nich mstitelé, kteří se rozhodli žít jen pro vykonání své pomsty a dostání vlastní spravedlnosti.
Tato doba byla krutá a bez slitování. Jedině silní jedinci mohou tuto éru přežít se svobodnou vůlí.
**********************************************************************************************

Okinawa. Město, které v sobě skrývá mnohá tajemství, stejně jako mnoho míst podobající se tomu, kde nyní žiji.
Nepamatuji si už přesně, kde to všechno začalo, má pouť života v osamění, prolitá krví mých blízkých. Jediné na co si vzpomínám, byl ten poslední krví prosycený výkřik…

Vzpomínka:
„Sayumi! Uteč! Utíkej a neohlížej se! Už nikdy se nevracej, jen stále běž a dívej se stále před sebe! Sayu.. Sayumi…..“
„Maminko!!“
Ta poslední slova před sténavým výkřikem plným bolesti, a pak už jen poslední vydechnutí. Tohle je ta velká čára mezi mou minulostí a nynějším životem.
Té noci jsem poslechla poslední slova mé matky, i když s bolestným pohledem a utíkala jsem z naší vesnice temným lesem. Nevědíc kam, neznajíc nikoho a nic. V osamocení, pronásledovaná nájemnými vrahy, které poslal na naši vesnici gangster „Danzo“, co ovládal v okolí všechny vesnice. Žádal od nás četné podíly na naší úrodě, ale my odmítly. Žádal po nás vysokou daň na to, abychom mohli při jeho požadavcích přežít další zimu, ale to nedokázal pochopit. Nezbylo nic jiného než se postavit, i když jsme nejspíš očekávali krutou porážku, které se nám po jeho výhružkách nakonec dostalo.
Jen jedinkrát jsem se ohlédla, jedinkrát, a víc už nikdy. Poslední pohled na mé bývalé rodiště byl pokrytý plameny a krví nasátou půdou našich lidí, i mých rodičů.
Bolest v očích se mi při vzpomínce odráží stále, i dnes po tolika letech.

Přítomnost:
„Sayumi, jdi se už připravit. Víš, že máš dnes svůj první debut. Chci, abys všechny, kdo tě při vystoupení uvidí ohromila, hlavně muže. Hah.. Ha.“
„Ano Okasan.“
Můj první debut.. Co na to říct, tenhle osud jsem si skutečně nevybrala dobrovolně.
Avšak nedá se už změnit to, čím jsem se stala, to kým jsem. Možná snad jen….
„Začalo pršet. Letos je to první jarní déšť, tady v Okinawě.“
„Nebuď tak melancholická, to je to poslední, co dnes potřebuješ. Ženy jako my nesmí nechat ve svém srdci kousek místa pro city, jinak tě to zničí. Musíš přestat být tak citlivá, už to jednou pochop. Tvůj jediný úděl je ctít a milovat muže, kteří se budou o tebe a tvé sestry dobře starat, a za odměnu jim dát vše, co budeš moci a co po tobě budou žádat. Naše srdce nemohou být svolná k tomu, aby se naše oči a srdce upřeli na jediný bod. Jsi ještě mladá, časem to pochopíš. Budeš muset. Sama zjistíš, že je to to nejlepší, uzavřít své city hluboko v sobě a odhodit klíč.“

Tak moc mě její slova zabolela na duši, ale to protože jsem věděla, že má Okasan pravdu. Já nemám osud jako jiní. Můj osud řídí druzí, ne já. Tak moc bych si to přála změnit, ale jak…?
Pohled mi žalostně poklesl a poté jsem se odebrala k odchodu.
„Okasan, myslíte, že tam bude dost lidí?“
Uvnitř jsem doufala, že nepřijde nikdo, že nikdo o mě neprojeví zájem. Tak moc jsem si přála mít svobodnou volbu.
„Hmm…. Má milá, věř mi, že ty dnes ohromíš všechny, kdo tam budou. A ti co tě neuvidí, po tobě začnou také toužit, až o tobě uslyší od těch, co se na tebe přijdou podívat. Budeš tou nejslavnější dívkou v Okinawě!“
Spatřila jsem na Okasan ten velmi málo častý úsměv. Jako by ve mně zahlédla někoho z minulosti, s kým byla při pohledu na něj šťastná.
„Okasan…...“
Počkali jsme na krišnu a odjely jsme na mé představení. Měl to být můj nejúžasnější večer, který by měl být pro dívku, jako jsem já nezapomenutelný. Místo toho jsem cítila, jak se mi srdce láme čím dál víc na drobné střípky a já měla strach, že už ho nikdy neposkládám zpět.
„Jsme tady. Pojď Sayumi.“
Vstoupili jsme do divadelní místnosti, kde se konala různá představení, vše týkající se zábavy. Já tu dnes měla být zlatým hřebem večera. Tak moc jsem se cítila nesvá.
Byla jsem nucená si povídat s různými lidmi, kteří tam přišli. Okasan mi neustále přiváděla cizí muže různého věku. Od mladíčků po starce. Ale na čem si vždy dala záležet, bylo, aby byli co nejbohatší.
Cítila jsem se jak pozlacená trofej, kterou chce každý ukořistit jen pro sebe, ale jakmile se jí nasytí, určitě ji bude chtít odsunout někam do ústraní.
Smířila jsem se s tímto nechtěným osudem.
„Tak Sayumi, nadešla tvá chvíle, jdi se připravit a všem se ukaž, ukaž jak si úžasná. Každý muž, který tě spatří, se do tebe musí zamilovat.“
Viděla jsem jak do mě Okasan vkládá všechny své naděje. Potřebovali jsme totiž hodně yenů. Ani nevím proč, možná tím, že se mě tenkrát ujala a zachránila před smrtí, ale chci, aby byla se mnou spokojená.
Odbila 22 hodina večerní a následovalo mé vystoupení. V onen moment jsem strašně znejistila a začala jsem se bát ještě víc. Mé vystoupení začalo. Neslo název, který sám vypovídal o mém představení.
„Tanec za srpku měsíce.“
Ano, byla jsem to já, kdo odtančil tento vášnivý tanec za pomoci doprovodné hudby a potemnělého osvícení. Tanec zkombinovaný s pohyby bojového umění.
Mé představení dosáhlo konce a já se jen hluboce poklonila jako dík všem, kteří se na mne dívali.
V tu chvíli jsem to ještě netušila, ale stala se ze mě v onen moment hvězda Okinawy. Začali mi říkat „Sayumi měsíční královna“ Muži se kolem mě začali hemžit jak nepříjemný hmyz.
Ihned po vystoupení, jakmile jsem se ukázala v sále, nahrnul se na mě dav lidí, většina z nich jen mužského pohlaví. Každý po mě chtěl strávenou noc s ním. Nabízeli Yeny, a nejen to. Když to nestačilo a začali se mezi sebou předhánět, padali i nabídky v hmotných cenách.
Dopadlo to hůř, než jsem si mohla představit.

Tenkrát, když jsem utíkala seč mi síly stačili, přesto všechno jsem byla příliš pomalá na to, abych dokázala utéct před těmi ničemnými vrahy, kteří potřebovali i mou hlavu. Běžela jsem tím lesem stále hlouběji, až nebylo ani vidět ani na krok. Zastavila jsem se a rozplakala. Tak moc jsem se bála, byla jsem vyděšená a nevěděla co dál dělat.
Ani jsem si neuvědomila, že mě ti ničemové už téměř všichni vystopovali a jeden z nich na mě mířil ze stromu kunaiem.
V poslední vteřině mě nečekaně jakási neznámá osoba uchopila kolem pasu a odtrhla z trasy letící zbraně mířené přímo do mého srdce.
Sotva jsem se stihla ohlédnout a už jsem ležela na zemi. Ta neznámá postava, která mě zrovna zachránila, mne odtrhla kus stranou a ihned zmizela ve stínu listnatých stromů.
„Ta úžasná rychlost“ Vyřkla jsem tiše, ohromena jeho talentem.
Najednou jsem viděla, jak ti nájemní vrazi padají ze stromů jak hrušky, jeden za druhým. Pouhý stín toho neznámého a krví zbrocená těla za ním, to jediné po nich zbylo.
Jeho postava se opět ocitla po tom všem přede mnou a já nebyla schopná na nic jiného, než na něj jen nehybně před sebou vzhlížet.
Snažila jsem se mu podívat do tváře, ale jeho kápě mu dokonale zahalovala celý obličej.
„Kdo jsi?“
Nezmohla jsem se na víc. Neodpovídal, jen mlčky se na mě se zahaleným obličejem stále díval. Na tu malou vytřesenou holku, která tam stojí naprosto osamocená.
„Jak si to udělal?“
Nedokázala jsem utišit svůj pláč ani zvědavost.
„Mmm…. Co tak malá holka jako ty pohledává uprostřed noci na tak nebezpečném místě s pěknou hromádkou nájemných ninjů? Copak nevíš, že slušné dívky v tuhle dobu už dávno mají spát?!“
Chtěla jsem mu jen poděkovat, ale tím co řekl, ve mně vyvolalo opět ten silný zármutek. Opět mi připomněl, že jsem sama a nikoho už na světě nemám.
„Nic o mně nevíš! Já jsem slušná dívka!“
„Tak jsi snad utekla z domova?“
„Utekla… Ale protože mě chtěli zabít, stejně jako zbytek celé vesnice, i mé matky….“
Slzy plné hořké bolesti převládli a zalili mou tvář.
„Hm… Odpust, nechtěl jsem tě ještě víc zranit. Máš ještě někoho?“
I přes tu zahalenou tvář jsem zahlédla, jak se na mě nepatrně usmál. Bylo poznat, že ho zaskočil můj osud.
„Já…. Ano, mám.“ Zalhala jsem, protože jsem mu nechtěla být na obtíž.
„Zachránil jsi mě. Děkuji ti. Jsem ti navěky zavázaná. Budu se snažit splnit vše co po mě budeš žádat. Prosím řekni si. Jak ti mohu oplatit mou záchranu?“
Nic neříkal, jen se otočil k odchodu.
„Prosím neodcházej! Já.. Bojím se.“
„Ty se nemáš čeho bát.“
„Ale já se bojím. Chci být silná jako ty.“
Pomyslela jsem si, že vždyť je tak mladý ale tak silný. Nemůže mu být víc než dvacet let a mě je jen třináct.
„Jsi tak mladá.. Jednou z tebe bude určitě silná dívka, s vlastní vůlí i osudem. Vydej se tamtou lesní cestou a dojdeš do města Okinawa. Nemusíš být sama, pamatuj, nakonec se o tebe někdo postará.“
To byla jeho poslední slova. Dnes bych si přála, aby měl pravdu, že jednou budu i já tak silná jako on. Stydím se při pomyšlení, že by mě měl někdy takhle vidět. To co se ze mě stalo. Že ta slova o slušné dívce se vypařila do ztracena, protože od nynějška je ze mě pravý opak.

Té noci, kdy mne neznámý muž zachránil před smrtí a dal mi naději, ještě té noci téměř k ránu jsem došla na kraj Okinawy. Bylo to skutečné město, obrovské oproti mé bývalé vesnici. Toulala jsem se ulicemi tři dny a tři noci, a skomírala hlady. Netušila jsem, co mě čeká, ani co tam mohu nalézt. Občas mi někdo přihodil almužnu na jídlo, když jsem spala schoulená v klubku. Byla jsem na pokraji sil. Až jednoho večera procházela kolem žena ve středním věku, ve velmi krásném kimonu, barvami jen hrálo. Myslela jsem si, že už přejde dál, když se nečekaně zastavila kus ode mě a otočila se na mě.
Chvíli se na mě jen zkoumavě dívala a pak se ke mně sklonila a chladným hlasem mi položila nabídku.
„Pokud chceš přežít tuhle zimu, můžeš jít se mnou. Líbíš se mi, jsi zajímavá. Ale pamatuj! Jen pod podmínkou, že uděláš vše, co po tobě budu chtít,
jen tak přežiješ a stane se z tebe pravá žena. Vždy mne budeš poslouchat, jako bych byla tvou matkou, budeš mi tak i říkat. Jedinkrát neuposlechneš mé nařízení a budeš toho hořce litovat, protože od této chvíle patříš už jen mě. Já budu paní nad tvým osudem i životem.“
Když na mě mluvila, šla z ní až hrůza. Pak byla opět zticha a pomalu se rozešla. Najednou se zastavila.
„Rozhodni se sama, jestli chceš žít. Je to tvá jediná a poslední vlastní volba. Protože ať tak nebo onak, stejně tu buď zemřeš, nebo dáš šanci svému mrhavému životu u mě.“
Pak šla dál a já se ještě pár vteřin jen dívala na její záda. Moje poslední rozhodnutí z vlastní vůle, kdybych to jen tenkrát chápala líp.
Ale na to jsem byla ještě příliš mladičká a nezkušená.

Mé vzpomínky se opět rozplynuly do pozadí, když na mně velmi z blízka promluvil postarší muž.

______________________________________________________________

Nerada sama sebe hodnotím, protože to co si o sobě často myslíme,
ne vždy bývá pravdou.