Zbrocené ostří (02.)

rekapitulace:
Příběh "Sayumi", dívky, jež v dětství ztratila svou rodinu a uprchla před shinobi nás v minulém díle zavedl až do Okinawy, města s širokými možnostmi, ovšem jen pokud již máte pod nohama vybudované základy. Naše malá uprchlice se ocitá v tomto pestrém městě naprosto osamocená, bez almužny. Když už jí připadá, že se blíží její konec, shledá se s velmi půvabnou ženou, která jí nabídne místo u sebe a vezme ji tak pod svá křídla. Avšak Sayumi ještě v tak mladičkém věku netuší, do jaké pasti dobrovolně vkročila. Souhlasem, a tím že přijme nabídku té zvláštní ženy přijme tak Sayumi osud budoucí kurtizány "Oiran(花魁) - (vysoce postavené kurtizány v Japonsku)". Její cesta je však ještě dlouhá a nevyzpytatelná, stejně tak i osud, který jí nachystává různá setkání. Jedním z jejích osudových setkání byl tajemný muž v kápi jež ji zachránil v době, kdy utíkala ze své vypálené vesnice pronásledovaná krvelačnými shinobi. Potká ještě někdy Sayumi onoho neznámého zachránce, nebo to byla jen další krátká výplň jejího života?

**********************************************************************************************

Mé vzpomínky se opět rozplynuly do pozadí, když na mně velmi z blízka promluvil postarší muž.
**********************************************************************************************
„Sayumi, měsíční královna. Už jsem v životě zažil a viděl mnoho věcí, ale vaše vystoupení mě chytlo u srdce. Uchvátila jste mě, Sayumi. Moc bych si přál vás víc poznat.“
Byla jsem opět v té kruté realitě a přede mnou stál starý muž, se zjizvenou tváří, velmi nepřitažliví a dožadoval se mého soukromí sdíleného s ním po celou noc.
„Ah pane... ehm…“
Než jsem ale stihla cokoliv dalšího říct, zahlédla jsem upřený, ostrý pohled Okasan propichujícím mé tělo věnovaný přímo mě.
„Oh, omlouvám se, v tom úžasu jsem se vám zapomněl představit, Jsem Kazuma Itahochi. Doufám, že mou žádost neodmítnete, Sayumi. Moc rád bych vás totiž poznal, mm… trochu blíž.“
Naběhl mi mráz po zádech. Samotný jeho zjev mě odrazoval, sama jeho aura ve mně vyvolávala napětí a rozrušení. Byl mi velice nesympatický a co víc, v jeho očích se odrážela krutost a chlad. Z jeho zjevu bylo vidět, jak lacní stále po něčem nové, že stále nemá dost, ba i po krvi. Naháněl mi strach, ale musela jsem se přes to všechno přenést, zachovat svou příjemnou tvář a naopak mu dávat najevo svou náklonnost. Avšak to nešlo přehlížet. Má duše uvnitř křičela a chtěla pryč. Beznadějná situace, tentokrát tu nebyl nikdo, kdo by mě zachránil. Odsouzená sama sobě, bez špetky naděje, jen žal se mi skrýval v srdci.
„Pane Kazumo, velmi si vážím vaší nabídky, ovšem jsem dnes už…“
Měla jsem v plánu se z toho jakýmkoliv způsobem vyvléct, i když jsem tušila, že to půjde jen těžko, ale bez boje jsem se nechtěla odevzdat. Okasan mi však nedala možnost, ani tentokrát, stejně jako vždy mi ve všem zabránila, ani teď tomu nebylo jinak. Vždy si mě velmi ostražitě hlídala. Vždy jsem byla jak ptáček ve zlaté klícce, který jen zteskní po svobodě, ale nikdo jeho smutný zpěv neposlouchá.
„Ah Pane Kazumo, naše mladá Sayumi je tak nezkušená. Ještě neví, jak vám má říct, že jí bude velkou ctí strávit večer ve vaší přítomnosti, že ano, Sayumi?“
„Ale Okasan… Já…“
„Víc už říkat nemusíš, Sayumi. Dobře vím, že jsi o panu Itahochim mluvila celý večer. Nestyď se. Itahochi je už zralý muž, není jako ti mladíčci, zcela jistě pro to má mnohem větší pochopení. Vsadila bych se, že to dokonce i rád slyší, mám pravdu, pane Itahochi?“
V očích Okasan se odrazil záblesk vychytralosti, už zas intrikovala a apelovala na mužské slabiny. V celé Okinawě nebyl snad nikdo vychytralejší a záludnější, než právě ona. Byla to skutečně nebezpečná žena, vždy věděla jak s kým naložit, aby si jej naprosto podmanila.Pravda, že jako učitelka intrikářka byla nejlepší.
„Má sladká Rin, vy víte, že máte vždy pravdu.“
Bylo vidět, že mezi sebou museli kdysi dávno něco mít. Ten pohled, kterým na Okasan Itahochi pohlédl, jak si ji jemně přidržel pod bradou, aby si ji mohl prohlédnout víc zblízka…
Pak mi to došlo. Nikdy dřív jsem neslyšela pravé jméno Okasan. „Rin“ (chladná), samo její jméno vyvolávalo mráz na zádech. Jako její jméno byla chladná i její duše, možná kdysi dávno tomu bylo jinak. Bůh ví, co jí změnilo, ale dnes je určitě jiný člověk, než kterým byla před lety. Tenkrát ještě musela mít duši, něco jí ale zmrazilo její srdce. Je to vidět z jejich vzájemných pohledů. Možná on sám, Itahochi.
Okasan mě však nenechala dlouho rozmýšlet.
"Vidíš, Sayumi? S Itahochim se nemusíš ničeho bát, zná ženy a jejich vnitřní tužby nejlíp ze všech mužů v Okinawě.“
Krátce mě propíchla pohledem a ihned se na Itahochiho usmála s očekáváním mé kladné reakci.
Jak moc se to ve mně příčilo, ale musela jsem se kousnout do jazyka a přemoct svou bolest na duši, i když jen horko těžko.
„Ale já… Ah, máte pravdu, Okasan…“
Pohled mi klesl až k zemi, jak nejníž to jen šlo, nedokázala jsem odporovat, nemohla jsem. Být vězněm ve vlastním těle, se může každému zdát snad jen jako tou nejhorší představou. V mém případě to bylo bohužel realitou.
Uvnitř mi bylo do pláče, ale nezbylo mi nic, než souhlasit. Moc dobře si vzpomínám, jak krutě se umí Okasan odvděčit, když jí někdo odmítne poslechnout. A tady šlo nejspíš o velké množství Yenů, které by hodně pomohli našemu pavilonu, hlavně samotné Okasan. Ona vždy myslela prioritně jen na sebe. Zajímalo by mě, co se jí v minulosti stalo, že je z teď ta nejpodlejší bytost ze všech.

Minulost:
Kdysi jsem se rozhodla, asi rok poté, co jsem s ní odešla do jejího pavilonu, že se vzepřu jejím občas až krutým požadavkům. Byl to hloupý nápad. Okasan nás nechala vyučovat o správném chování, posílala nás do školy, ale doma na nás moc milá nikdy nebyla. Musela jsem sloužit jako ta nejnižší služka, čistit návštěvám boty i s podrážkami, uklízet pokoje po našich starších sestrách co tam s námi žili, nejčastěji vždy po jejich hýřivých nocích se společníky. Sami jejich společníci, kterým jsme také museli sloužit, byli leckdy velmi zlí, občas nás i praštili, stačilo jen udělat chybný krok. Byli tak rozmanití, hráli si na naše pány, ale přitom nás nevlastnili. Přesto jsme museli poslechnout, Okasan nám vždy vštěpovala, že každý náš zákazník je náš pán, protože jen díky nim se máme tak dobře. Mě to ale nikdy nepřipadalo jako dobrý život, pravdu ale v jedné věci měla, oni byli naše jediné živobytí. Neustále jsem dostávala rákoskou za každou chybičku. Mé srdce jen tiše plakalo v zákoutí po nocích u svíčky, a tajně si přálo pouze jediné. To přání se stalo mým celoživotním snem, i když jsem věděla, že je nedosažitelné. Byl to jediný důvod, který mne držel stále při životě. Jedné noci jsem se rozhodla pokusit štěstí a tajně utéct, ale dveře od pavilonu se vždy na noc zamykali. Napadlo mě klíče zkusit ukrást a tajně se vykrást z pavilonu. Sbalila jsem si zásoby a šla pro klíče do pokoje k Okasan, která je měla u postele na stolku.
Jak bláhový to byl nápad. Byla jsem ještě malá a neuměla jsem si plně domyslet, jaké může mít byť jediné zaškobrtnutí tvrdý dopad. Plán se nezdařil, při odchodu jsem zavadila o šálek se Saké a zvrhla jej. Cinkot šálku odrážející se o podlahu Okasan okamžitě vzbudil.
Jakmile si mne Okasan všimla, začala jsem utíkat. Běžela jsem po schodech dolů, ale na předposledním schodu jsem zakopla a dopadla tvrdě na konec chodby. Jen mlhavě jsem viděla jak se ke mně silueta Okasan blíží. Bylo už příliš pozdě na to, snažit se dál prchat. Náraz do hlavy to ke všemu neusnadnil. Pomalu jsem se zvedla a čekala na ortel. Viděla jsem, jak mě Okasan chytá za zápěstí s pohledem v očích, který mne spaloval zlobou.
„Sayumi, o co se snažíš… Už tenkrát jsem tě varovala, od chvíle, kdy jsi odešla se mnou, patříš jen mě. Ještě jednou to zkusíš, a prodám tě do otroctví, kde nepřežiješ déle než rok. Zbytek tvého nicotného života bude celý v utrpení, protože tam na tebe nebude nikdo tak hodný jako já.“
S pláčem jsem se nechala odtáhnout na zahradu pavilonu.
Trest byl velmi přísný, dostala jsem výprask, až mi tekla krev po zádech. Cítila jsem každičký dotek řemene. Co rána, jako by ze mě rvali kůži z těla za živa. Ta bolest byla nesmírná, ale stále ne tak moc ve srovnání s tím, jak moc uvnitř mého těla křičela má duše o pomoc vysvobození. Byli chvíle, občas i dny, kdy jsem si přála zemřít, ale nakonec to vždy nějak odeznělo a já opět chtěla věřit svému naivnímu snu. Po deseti ranách bičem mě napůl v bezvědomí odnesli do mého pokoje, kde jsem se následně uzdravovala pod přísným dohledem a bezpodmínečně i pod zámkem. Tři týdny po tom jsem dostávala ty nejhorší práce a chodit spát jsem mohla, až když bylo všude v pavilonu ticho. Okasan si mě neustále hlídala. Nicméně vstávat jsem musela s ostatními ve velmi brzkých hodinách. V jedné chvíli jsem si myslela, že pravým záměrem trestu bylo mě pomalu ale jistě zabít.

Přítomnost:
Uplynul další rok od mého prvního debutu, a já měla stále více zákazníků. Přesně jak říkala Okasan. Ale té první noci, kdy jsem musela opustit všechny své naděje se ve mně nakonec něco zlomilo. Možná jsem se částečně sama vzdala a uznala prohru, ale nakonec jsem přijala svůj bezvýznamný a ostudný život.
Pamatuji si tu první noc ještě dnes.
Kazuma mě nechal odvézt k sobě domů, kde mne poctil jakýmsi omamným čajem, nejspíš pro uvolnění, ale jak já to tenkrát mohla vědět. Byla jsem ještě tak naivní a hloupá.
„Sayumi, pojď ke mně blíž. Tady na posteli je více místa, než u stolu.“
„Jste milý, pane Kazumo, ale raději bych ještě poseděla. Ráda vám budu vyprávět třeba ještě nějaký příběh. Určitě by vás velmi zaujal.“
Snažila jsem se co nejvíc oddálit osudnou chvíli, ale on byl tak moc neodbytný. Tenkrát jsem ještě netušila, že má bitva už je předem prohraná.
„Ale Sayumi, jsem už unavený. Navíc, ten kdo mě zajímá, jsi ty. Další příběh mi můžeš říct zas někdy jindy. Tak se neostýchej a pojď ke mně.“
Naléhal na mě, a já se tak moc vzpírala, co to však bylo na plat. Pobízel mě rukou, abych k němu přišla blíž, ale nohy sem i jen při pomyšlení začali podlamovat. Proto jsem se uchýlila k poslední šanci.
„Myslím, že si tedy ještě naliji šálek a pak…“
On byl ale už moc netrpělivý. Zvedl se z postele, přišel ke mně a šálek mi vyrazil z ruky. Násilím mě vzal za zápěstí a odtáhl mně k posteli.
„Nechte mně! Pane Kazumo, já nechci.. Ne! Prosím..!“
Snažila jsem se vymanit z jeho necitelného sevření, ale čím víc jsem se snažila, tím horší a bolestivější jeho stisk a doteky byly.
„Poslouchej mě Sayumi! Ty tu nejsi, abych já plnil tvá přání, ale abys dnes splnila ty ta má! Zaplatil jsem za tebe tvé Okasan nejvíc ze všech tvých uchazečů, a chci za to taky svou odměnu v plné míře. Tak buď hodná, jinak… Budeš li mi odporovat, tak až s tebou skončím, nebude se to líbit ani tobě. A to bych moc nerad, abych musel poničit tak půvabnou tvářičku, jako je ta tvoje. Mmm… Takovej unikát.“
Ty jeho oči, které mě spalovali pohledem, byli tak přeplněné hořkostí a chtíčem. Bylo mi jasné,že kdybych se snažila víc odporovat, nejspíš by byl schopný mě i zabít. Možná jsem si to občas přála, ale teď jsem cítila, že ještě nepřišel můj čas.
Věděla jsem, že nemám šanci. Slzy mi zastřely zrak a já jen se zoufalstvím vzlykala.
„Pane Kazumo, prosím….“
Navíc jsem se už nezmohla.
„Buď na mě hodná, a půjde to po dobrém. Nakonec se ti to bude i líbit, uvidíš, tak se uvolni Sayumi, uvidíš, že umím být taky něžný.“
Cítila jsem, jak se mě dotýká po celém těle a svou zvrásčitělou dlaní mi stahuje z ramena šaty. Moc jsem se v tu chvíli modlila, aby se stal zázrak a něco nebo někdo mě zachránil, ale... Nic se nestalo. Zas jsem zůstala sama.
Slzy se mi drali násilím neovladatelně ven, a on aby utlumil mou bolest, překryl svou starou rukou má ústa. Ležela jsem pod jeho zestárlým a obnaženým tělem naprosto nahá a cítila každý jeho dotek, jako by mnou projíždělo tisíce jehel v onen okamžik. Byla to neutišující bolest, jak na duši, tak na těle. Jediné co mě drželo při životě, jediné co potlačovalo mou bolest, bylo vědomí, že i během těchto bolestných chvil má mysl i srdce stále viděla před sebou jen jedinou osobu, osobu, díky které jsem dokázala přežívat.
Když to všechno skončilo a já odevzdala té osobě, co mi odpuzovala nejvíc poslední kousek své cti, má duše se cítila ještě prázdnější, než kdy dřív. Nešlo to vrátit a já se cítila ztracená. Cítila jsem se tak slabá, stávalo se ze mě to, čím jsem nikdy nechtěla být, bezmocnou a nicotnou.

Další dny a měsíce tak plynuly, a já se smířila s tím, jaký osud na mě život nachystal. Přijala jsem se zoufalstvím, co mi bylo dáno. Těšit svým tělem ostatní, ale sama nebýt nikdy nikým oceněna, ani potěšena. Pochopila jsem, že se ze mě stala jen taková dočasná hračka pro každého. Jen tak dlouho žádaná, dokud mé tělo bude vypadat k světu, a potom…

Uplynul rok, a já měla další představení.
Opět jsem musela před všemi nasadit ten umělý úsměv a svůdně nalákat další rybky do sítě.
Při mém představení bylo opět šero, ale když jsem tančila, tak jsem na moment zahlédla v davu diváků obrys silně se podobající tomu tajemnému muži z minulosti. Mému zachránci.

______________________________________________________________

Nerada sama sebe hodnotím, protože to co si o sobě často myslíme,
ne vždy bývá pravdou.