Zbrocené ostří (03.)

rekapitulace:

Sayumi, jedna z nejkrásnějších Oiran(花魁), co by oko dohlédlo. Avšak navzdory jejímu nádhernému tělu se její duše souzní neustálím utrpením ze smutku, kam jí její osud z dětství zavedl. Přestože byla obelhána a donucena prodávat své tělo mužům, vždy se uvnitř sebe vzpírala. Hluboko uvnitř si už delší dobu nepřála nic víc, než pomstu nebo vlastní smrt. Jediné co ji drželo při životě, díky čemu dokázala překonat ty mnohé útrapy, to jak si s ní mnozí pohrávali jak s hračkou, byl pár vznešených očí, patřící pouze jediné osobě... Jejímu tajemnému zachránci z minulosti.
Její síla je ale stále příliš slabá, a tak na ni neustále čeká kdejaké nebezpečí.

**********************************************************************************************

Při mém představení bylo opět šero, ale když jsem tančila, tak jsem na moment zahlédla v davu diváků obrys
silně se podobající tomu tajemnému muži z minulosti. Mému zachránci.
**********************************************************************************************
Z šoku celé mé tělo strnulo a přestalo na vše kolem reagovat. Tak moc jsem se ponořila do vzpomínek na něj,
až jsem si nevšimla kraje podia a uklouzla sem. Šlo jen zahlédnout, jak padám dolů a se zavřenýma očima mi nezbylo nic, než počkat na náraz.
Místo toho mě však někdo zachytil. Otevřela jsem oči a pohlédla přímo na něj. Zas měl tu svou kápi, ale byl to on.
Přesto všechno, i po takové době jsem ho poznala. Nebyla jsem schopná slůvka, jen jsem se na něj dál dívala, dokud na mě velmi tiše nepromluvil.
„Takhle neopatrná… Dívka jako vy by si měla dávat větší pozor, a hlavně… Cenit si víc sama sebe.“
Položil mě a hned se ztratil v davu publika.
„Já…“
Na víc jsem se v danou chvíli nezmohla. Nezbylo po něm ani smítka. I jeho stín s ním zmizel stejně rychle a já jen nevěřícně hleděla v davu do všech stran.
Toužila jsem tak moc ho ještě jednou spatřit, abych se ujistila, že to nebyl jen přelud, ale nebylo po něm ani stopy.
„Sayumi, jsi v pořádku?“
„Slečno Sayumi… Slečno Sayumi… Sayumi… Co je vám?“
Ozývalo se na mě ze všech stran od lidí a Okasan.
„Jsem v pořádku, nic mi není. Opravdu.“

Mé představení skončilo poněkud předčasně, ale rozhodla jsem se ho dokončit.
Po celou dobu jsem musela myslet jen na něj, na to co se stalo před lety. Opět se mi vraceli dávno zapomenuté vzpomínky,
které připomínali jen nesmírnou bolest. Pomalu ale jistě jsem si začínala myslet, že se mi to nejspíš skutečně jen zdálo.
Přijala jsem to jako přelud vyvolaný možná ze zoufalství, ale jedno se muselo nechat, byl to moc krásný přelud…
Když mé představení skončilo, lidé se dál bavili až do noci. Divadlo zůstalo stále otevřené a lidé tam popíjeli a bavili se.
Já ale ztratila chuť na cokoli, díky myšlenkám na něj.
Přivedl zpět mé staré já i mé vzpomínky. To se prostě nedalo přehlížet, ať jsem se snažila sebevíc.
Zas jsem cítila ten pocit totální neschopnosti.
Rozhodla jsem se, že se cestou domů projdu pěšky, abych mohla trošku popřemýšlet o všem. V naději, že čerství vzduch může opravdu uvolnit,
vydala jsem se klidnou chůzí o samotě domů.
Domov, ani se nedá říct, jestli se tak náš pavilon, kde jsem vyrůstala od doby příchodu do města mohl nazývat. Mým domovem? Spíš jen zlatou klecí uvnitř vězení.
Ulice Okinawy byli téměř pusté. Místy někdo prošel, ale jinak jakoby se po lidech zem slehla. Cítila jsem tu samotu, ale zároveň i klid.
Hluboce zamyšlená nad tím, co se onoho večera stalo, ani jsem si nevšimla, jak mě už nějakou chvíli sleduje pár žíznivých očí, lačnících po mně.
Stále se zamyšlením jsem zašla do opuštěné uličky, která byla zkratkou do pavilonu, když najednou jsem zaslechla jakési zachraptění.
Zastavila jsem a pomalu se celá nervózní otočila za sebe.
Dalo se jen doufat, že to byl pouhý klam, ale opak byl pravdou.
Pohled do mužských očí, které žíznily po násilí, mě ujistil o opaku.

„Heh... Strašně dlouho jsem tě sledoval, snažil jsem se držet stranou, ale už to dál nejde… Už to nedokážu ovládat! Musím tě mít! Jsi moje!
Jenom moje! Slyšíš?!“
„Kdo jste?! Já vás neznám, tak mě nechte. Jděte si domů, pane. Je vidět, že potřebujete odpočinek víc než si myslíte.“
Jeho strnulý pohled upřený jen na mě ale vypovídal o něčem jiném.
„Tak dlouho jsem na tuhle chvíli čekal, konečně. Teď mě nikdo nezastaví.“
Stále tam stál mužský stín a jeho hladové oči mě nemilosrdně pohlcovali. Byl si sebou tak jistý, došlo mi, že mě nehodlá nechat jít.
Pocítila jsem strach, chtěla jsem rychle utéct, ale dívčí kimono není stavěné na větší kroky. Nešlo to a ocitla jsem se na zemi.
„Kampak se snažíš utéct moje milá! Už mi nikam neutečeš, jsme tu teď jenom ty a já. Nemám dost peněz, aby mi tě Tvá Okasan prodala, aspoň na jednu noc, ale proč taky, když tě můžu mít třeba takhle a zadarmo.“
Vrhnul se na mě, a začal ze mě strhávat oděv. Ležela jsem na chladné zemi a z jeho úst byl cítit silný alkohol.
„Nechte mě, prosím! Jste jen opilí, jděte domů! Zítra toho budete litovat!“
„Heh, proč bych to dělal, doma na mě nikdo nečeká, ale ty.. Tys čekala na mě, že ano, měsíční královno.“
Nehleděl na to jaká je zima, ani jestli se někdo náhodou nedívá. Jeho oči, oči násilníka byli naprosto zakalené temnotou. Sápal se po mém těle čím dál víc. Nedal mi ani možnost se pohnout. Jeho špinavé ruce mu už zajížděli po mých stehnech a blížili se čím dál hlouběji.
Slzy mi zastřeli zrak. Myšlenka, která se mi proháněla hlavou, byla jednoznačná. Je tohle snad můj osud? Jestliže ano, raději nechci žít vůbec.
Zahlédla jsem na zemi kousek skla, a napadlo mě to zkusit vymanit se z jeho sevření, nebo si alespoň pomoct od toho věčného trápení.
„Co to na mě zkoušíš?! Chtěla si mě tím zabít?! Ty děvko! Nic jinýho nejsi! Ještě se hni a podřežu tě!“
Odhalil můj plán. Pomyslela jsem si, jak moc jsem k ničemu. Vytrhl mi ten kus skla z ruky a přitlačil mi ho na krk. Začal ze mě šaty trhat ještě násilněji.
„Prosím nech mě jít…“
Můj smutek skrytý v slzách pokryl celou tvář. Zavřela jsem nakonec oči a otočila hlavu na stranu, abych se nemusela pozorovat, ani jeho oči, které byli jedny z dalších mnoha. Napadlo mě, že když on je jedním z těch hladových kojotů, kteří se na mě dívají pouze jak na kořist, jak se mohou zachovat další? Jak dlouho to bude trvat, než se o to samé pokusí zas někdo jiný?
Kolik rodin dokáže má nicotná schránka jen svým vzhledem ještě rozvrátit? S utrápeným pohledem jsem vzdala svou snahu se vymanit ze sevření, tak moc jsem se cítila slabá, opět.

„To se neumíš chovat k ženám?!“
Znenadání se ozval hluboký hlas za jeho zády.
„Jdi do háje, mám tu teď práci!“
„Nebudu se opakovat víckrát. Nech ji na pokoji, nebo tě to bude hodně bolet.“
Ten hlas, jako bych ho odněkud znala. Byl tak chladný.
„Pche…. Co si o sobě myslíš? Nejdřív se postarám teda o tebe, a pak o ní.!“
Silou mě praštil přes obličej a zvedl se. Teprve v ten moment jsem mohla spatřit toho, kdo projevil o mě zájem. Byl to muž v kápi, velmi urostlý a vysoký.
Nejspíš jsem měla slabý otřes mozku, protože se mi motala dost hlava a z úst mi stékal pramínek krve od koutku.
„Varoval jsem tě.“
To jediné odvětil muž v kápi a vytáhl svůj meč. Zrak jsem měla tak rozostřený, ale i přesto jsem viděla, jak se ti dva utkali. Ten násilný opilec, který se mne pokusil znásilnit a nejspíš následně i zabít, se během pár sekund ocitl na zemi zbrocený ve vlastní krvi. Byl to jen vteřinový výpad od toho neznámého, a tělo útočníka bylo přeseknuté v pase a přes obě kolena. Ještě pár sekund na mě hleděl tím svým šíleným pohledem, poté přede mnou spadl na kolena a obličejem dopadl k zemi s posledním výdechem.
Snažila jsem se postavit, abych mohla utéct, ale pamatuji si, že to bylo nemožné. Nohy se mi podlamovaly a celé tělo se třáslo strachy.
„Prosím, nechte mne odejít.“
„Mmmm… Nemusíš se bát, nechci ti ublížit.“
Chvíli se na mě díval se zahalenou tváří a pak mi podal ruku. Váhala jsem, ale nakonec sem jeho pomoc přijala.
Když mi pomohl opět na nohy, snažila jsem se mu pohlédnout do očí, ale nešlo to. Kápě mu dokonale zahalovala tvář.
„Dě.. Děkuji vám.“

Chtěla jsem se ho ještě zeptat na pár věcí, kdo vlastně je. Ale dřív než jsem to stihla, přepadla mě silná slabost v nohou. Ještě silnější než předtím a můj zrak zahalil bílý oblak.
Matně si jen vzpomínám, jak bez moci ovládat své tělo padám přímo na jeho hruď.
Chvíle v komatu zavedla můj osud jiným směrem, možná i lepším, možná naopak.

______________________________________________________________

Nerada sama sebe hodnotím, protože to co si o sobě často myslíme,
ne vždy bývá pravdou.