Zbrocené ostří (04.)

rekapitulace:

Poté, co naše krásná Oiran jen tak tak vyvázla ze spárů nebezpečného opilce, upadá do bezvědomí a její osud se tak nevědomky odevzdává do rukou někoho jiného. Neznámého, kápí zahaleného jedince s tmavými vlasy. Otázkou spočívá, za ten, kdo se jí momentálně zmocnil usiluje taktéž o to, o co všichni ostatní, nebo mu snad jde i o něco jiného?

**********************************************************************************************

Chtěla jsem se ho ještě zeptat na pár věcí, kdo vlastně je. Ale dřív než jsem to stihla, přepadla mě silná slabost v nohou. Ještě silnější než předtím a můj zrak zahalil bílý oblak.
Matně si jen vzpomínám, jak bez moci ovládat své tělo padám přímo na jeho hruď.
Chvíle v komatu zavedla můj osud jiným směrem, možná i lepším, možná naopak.
**********************************************************************************************
Houpavý krok a jemný vánek, který se mi opíral do tváře mě opět přivedl k vědomí.
„Ahm… Kde to sem…“
Viděla jsem jen, jak mě nese někdo v náručí. Zas ta postava bez tváře.
„Říkal jsem ti, že by sis na sebe měla dávat větší pozor.“
„Ten hlas…. Jako bych ho už znala. Kdo jste?“
Neodpovídal mi. Jen mě stále tiše dál nesl. Pak jsem si vybavila ta slova, která sdělil. Velmi mi připomněli útržek z mé minulosti.

Minulost:
„Jsi tak mladá.. Jednou z tebe bude určitě silná dívka, s vlastní vůlí i osudem. Vydej se tamtou lesní cestou a dojdeš do města Okinawa. Nemusíš být sama, pamatuj, nakonec se o tebe někdo postará.“
„Sbohem…“
Ještě se na mě naposledy podíval a jen tiše, jako bych zaslechla poslední slova na rozloučenou.
„Nenech se nikým oklamat, buď jen svá a važ si svého těla, bez něj bys neudělala ani krok. Tak buď na sebe víc opatrnější. Jednou se možná ještě potkáme.“

Přítomnost:
Tehdy jsem byla v domnění, že se mi to jen zdálo a nic takového ve skutečnosti neříkal. Ale nyní už vím, že mě má mysl tenkrát nemátla. Skutečně nás osud svedl opět dohromady.
Zastavil až na kraji Okinawy, jen se tiše rozhlížel se mnou v náručí a nic neříkal. Bylo to trapné ticho, ale byla jsem stále omámená. Nechala sem momentálně své tělo i osud v jeho náručí.
Zlehka jsem se přivinula víc k jeho tělu a přivoněla mu nenápadně k límci. Tak moc sem se snažila přesvědčit o tom, že to není zas jen nějaký sen. Stále mi přesto všechno připadal jako pouhá iluze.
Zanedlouho se zas dal na cestu, až jsme dorazili do takové ošuntěné, staré chatrče. Otevřel dveře a položil mě na postel, která tam vyčnívala uprostřed.

„Měla by sis odpočinout. Vidím, že jsi ošklivě zraněná na hlavě. Zůstaň tady, a nikam nechoď.“
„Eh…. Dobře, ale…“
Dál už nešlo cokoliv říct, opět jsem omdlela. Jakoby mi snaha o řeč ještě víc vyčerpávala.
Pamatuji si, že když jsem znovu otevřela oči, stál nademnou a něco říkal. Nejprve jsem ho nedokázala vyslyšet, ale po chvilce už to zas šlo.
„Možná tě to bude trochu bolet, ale pomůže ti to. Nehýbej se.“
„Aah! To bolí…!“
„Věř mi a nehýbej se.“
Viděla jsem, jak se nademnou sklání a něčím ne zrovna voňavým mi otíral tržnou ránu na hlavě. Pálilo to, ale ty jeho doteky mezitím mě vždy hned uklidnili. Moje tělo bylo najednou nějak rozpálené, celá jsem hořela, bůh ví proč.
„Říkal jsem ti přece, že slušné dívky v tuhle dobu už spí…“
Jen co to dořekl, projela mnou mrazivá vzpomínka. Tohle byl poslední důkaz o tom, že se mi to jen nezdá. Že ta osoba, s kterou teď sdílím stejnou místnost, i přestože vypadá zcela jinak než tenkrát, je určitě on. Už o tom nebylo pochyb.
„Ty…. To ty.. Ty jsi ten muž…. Jsi to ty…“
Ztrácela jsem dech. Nečekala jsem, že bych ho ještě někdy v životě viděla. Jeho ne, ne v mém postavení. Nakonec se má ústa dokázali otevřít a říct, co jsem měla tak dlouho na jazyku.
„Proč jsi tady…?“
Bez vytáček však mou otázku opětoval.
„Neměl bych spíš začít já?“
Díval se na mě upjatě a sjel mi konečky prstů po rtech. Nedalo se říct, co to bylo za dotek, z části chladný, ale z té druhé tak hřejivý. Pohled se mi upřel k zemi se zamračeným výrazem naplněným hořkostí.
„Na mně už nezáleží.. Všechno v co jsem věřila, co jsem chtěla dokázat… Všechny mé touhy se postupně vytratily do husté mlhy.“
„Mmm…. To nemůžeš nikdy vědět přesně. Může se stát ještě cokoliv, život máš před sebou.“
Zabolelo mě při pomyšlení, co se ze mě stalo.
„Nic o mně nevíš! Už nejsem ta, jakou jsi mě poznal před lety… Už dávno nejsem ta malá naivní holka.“
Chvíli se na mě jen díval se zahalenou tváří, až si povzdechl.
„A kam se poděla ta tvá Slušná dívka a touha po síle?“
Přitáhl se ke mně blíž a z blízka se mi díval do očí. Vzbuzoval ve mně nepříjemný pocit, bylo cítit, jak se mi snaží skrz mé oči nahlédnout do duše.
„To slušné děvče zemřelo tehdy v lesích. Nešlo to jinak… život mi nepřál. Musela jsem se nakonec přizpůsobit, alespoň tenkrát jsem si ještě myslela, že je to jediná šance... Ale kdybych zemřela, bylo by líp.“
Oči se mi zalily slzami. Nechtěla jsem mu věnovat ani jediný tenhle pohled naplněný sebelítostí.
I přes tu jeho zahalenou tvář jsem nakonec pohlédla k němu a bylo vidět jak je smutný při pohledu na to, kdo to před ním leží.
„Vím…. Vím, že život kurtizány nemůže být nijak příjemný. Ale tys to dovolila. Ty sama. Měla si jít za svým a nevzdávat se. Pořád ještě ale není pozdě.“
„Ty to o mně víš?!“
Tělo se mi přelilo studem a roztřáslo. Nedokázala jsem se mu podívat do očí. Věděl to o mě, a já se tak styděla. Chtěla jsem utéct a bylo mi jedno, v jakém stavu se nacházím. Jediná osoba na světě, u které bych si nikdy nepřála, aby mě takhle viděla, byl on. Opět jsem zklamala.
„Ne.. Ne!!! Už je pozdě! Kdo by dokázal pohlížet na ženu, jako jsem já i v jiném úhlu, než jen jako na pouhou opotřebovanou hračku?! Kdo?!“
Už jsem se zvedala, ale on mi přidržel zápěstí a přitlačil víc do polštáře.
„Zase před vším utíkáš?“
„Prosím nedívej se tak na mě! Tvůj pohled mě spaluje!“

Vytrhla jsem se mu ze sevření a vydala se na útěk. Překvapilo mě, že mě nechal odejít, jakoby sám došel k zamyšlení. Trmácela jsem se, klopýtala, až jsem zavrávorala u velkého dubu. Nohy neposlouchaly mé příkazy, i když sem se hodně snažila. Nakonec jsem upadla a dál už to nešlo. Tělo bylo tak moc vyčerpané a bez síly. Přála jsem si zemřít. Jen to pomyšlení, že jeho pohled mě probodával i přes jeho kápi, když ke mně promlouval.
Pak jsem ale slyšela, jak někdo přichází, byl to on. Pomalu ke mně došel a sklonil se blíž. Vzal mě mlčky do náručí a opět nesl zpátky do chatky. Po cestě náhle vyřkl nečekaná slova.
„Já mohu, pokud mi to dovolíš.“
Nechápavě jsem na něj pohlédla s otázkou v očích, on stále hleděl před sebe bez známky jakékoliv změny.
„Pokud necháš svou minulost i přítomnost za sebou, pak pro mne budeš v mých očích jinou osobou. Stačí pohlížet do budoucnosti, nedrž se minulosti, kterou nespravíš. Nemusíš být sama.“
„Ah..“
Nezmohla jsem se na víc.

Pláč pohltil mou duši, nešlo to zakrýt. Šance na nový život, ale bez vysvětlení důvodu… Jak zvláštní.
Donesl mě zpátky, položil na postel a chvíli se na mě jen díval. Jeho pravá ruka se zvedla a něžně mě svou dlaní přejel po krku.
Jakoby mi snad chtěl vynahradit ta léta bez pocitů. Ale já nepotřebovala utěšovat za to, jak jsem žila, jenže jeho doteky mě pokaždé tak mrazili a zároveň spalovali. Nechápala jsem ten pocit, nejspíš proto, že to pro mě bylo něco ještě neznámého. Něco, z čeho byly cítit skutečné city, ať zlé či dobré, bylo to zvláštní a příjemné.
„Hm… jsi tak ušpiněná, ale tvá pokožka je tak hebká.“
Stáhl svou ruku a odešel k ohni, který rozdělal.
Já ale toužila po odpovědích, po tolika odpovědích na mnoho otázek, které mi leželi na mysli dlouhá léta.

______________________________________________________________

Nerada sama sebe hodnotím, protože to co si o sobě často myslíme,
ne vždy bývá pravdou.