Zbrocené ostří (05.)

rekapitulace:

Dívka jejíž minulost přelitá krví ji zavedla do těch nejhorších míst. Ta z které se stala jedna z nejuznávanějších Oiran se nyní setkává se svým zachráncem z dětství. I po tolika letech ho po hlase poznává, aby tomu osud jinak nechtěl v podobné situaci, kdy ji zas zachraňuje před nebezpečím v podobě dychtivého zvrhlíka a opilce. Je jasné, že je jejím souzeným ochráncem. Avšak je jí souzeno, mít po boku svého ochránce do konce života, nebo se jen chvilkově střetávají jejich osudy na křižovatce jejich životem?

**********************************************************************************************

Stáhl svou ruku a odešel k ohni, který rozdělal. Já ale toužila po odpovědích, po tolika odpovědích na mnoho otázek, které mi leželi na mysli dlouhá léta.
**********************************************************************************************
„Proč jsi tak zahalený, ani na chvíli si nesundáš tu svou kápi?“
Nečinně dál seděl u ohně, jako by mě snad ani neslyšel.
„Jak ti mohu říkat? Už po druhé v životě se spolu setkáváme, a já ti dodnes neviděla do tváře, ani neznám tvé jméno.“
Jen mlčky seděl a až po hodné chvíli promluvil.
„Není důležité, co nosím, nebo kým jsem. Stejně jako není důležité, kým jsi byla dodneška ty, a jak ses oblékala.“
V jeho hlase zazněl smutek, dal jasně najevo, že si nepřeje toto téma dál rozvádět.
„Odpusť, nechtěla jsem tě rozhněvat.“
Po chvilce mlčení mi přece jen něco prozradil. Bylo poznat, že je velmi neústupný, svou osobnost nechtěl nikomu jen tak odhalit.
„Můžeš mi říkat Saizo.“
Musela jsem se na jeho reakci nenápadně pousmát. Byl to totiž první krok k našemu bližšímu seznámení, a já moc toužila poznat, kým doopravdy je.
„Saizo…. Zvláštní jméno, vzbuzuje v lidech sílu, ale ty sám jsi silný. Taky bych chtěla být tak silná, vždycky jsem tě obdivovala, už od malička, co jsme se spolu poprvé střetli.“
„Mmm… Moc mluvíš…“
Jako by snad nerad připomínal minulost z té doby. Snad kvůli mně, pochybuji. Muselo v tom být něco mnohem víc. Hned mi došlo, že nesmím vyvíjet příliš velký nátlak, co se týkalo jeho osobnosti. Avšak přece jen tu bylo něco, co jsem v sobě nedokázala už dál udržet.
„Ah.. Já jen… Prosím, uč mě! Nauč mě, jak být silnou! Už nechci být ta slabá, která je všem jen chvilkovým potěšením, nebo na obtíž!“
„Hmm…. Nejsem žádnej učitel.“
„Ale řekl jsi, že mohu být pro tebe jinou osobou, za jistých podmínek. Ale jak mám zanechat svou minulost a přítomnost, když není nikdo a nic, kdo by mi ukázal správný směr? Už nechci znovu ztratit svou duši… Raději bych zemřela!“
„Už jsem řekl, nejsem žádný učitel, nejsem na to ta pravá osoba. Mohu být tvůj přítel, nic víc. Přátelé jsou v dnešním světě nepostradatelní, tak si važ mé nabídky. Mimochodem, na to že máš otřes hlavy, jsi až moc upovídaná.“

Nedal mi na výběr. Musela jsem využít svých dovedností, alespoň k něčemus se mohlo hodit to, v čem jsem v posledních letech tak vynikala. Stěží jsem se zvedla z postele a došla k němu. Viděla jsem, jak na mě překvapeně pohlédl. Nezvládla jsem dojít a padla u něj na kolena, při dopadu jsem se ještě stihla zachytit jeho límce.
„Prosím, uč mě. Nebo chceš něco jiného? Mohu ti nabídnout samu sebe. Podívej, snad přeci nejsem úplně k zahození. Pokud tě to potěší, vezmi si mé tělo na oplátku, nebude mi to vadit.“
Mé oči museli jasně vyzařovat zoufalství a beznaděj. Musela jsem vypadat uboze, ale má touha po změně byla silnější. Byla jsem odhodlaná udělat pro to cokoliv. Chtěla jsem se svléct, ale on mě zastavil dřív, než sem si stihla sundat vrchní část oblečení. Zastavil svou dlaň na mém rameni a opatrně mi vrátil košili, která už byla napůl spadlá. Jeho pohled minul mé oči a zastavil se mi na rameni, odkud sklouzl do klína.
„Nedělej to. Tohle není ten správný způsob jak začít nový život, tím že se upneš ke starému. Navíc, nejsem ten typ muže, co by si bral ženu jen na ukájení osobních potřeb, ani nikdo, kdo by toužil po někom, kdo mi nabízí své tělo účelově, bez citů.“
Zoufalství a strach z návratu do nechtěného života mě naprosto pohltil. Přestala jsem se ovládat.
„Prosím, jen… Tenkrát jsem ti řekla, že mám někoho, kdo se o mě může postarat, že ještě někoho mám, ale lhala jsem. Nechtěla jsem ti dělat sebou přítěž. Jenže dnes vím, že to byla chyba. Kdybych byla upřímná, neskončila bych tak, jak jsem skončila. Mně se tenhle život nelíbí, nenávidím se za to, čím jsem, ale sama nemohu ven. Tak tě žádám… Jinak je pro mě lepší, kdybys mě tam dnes nechal zemřít.“
Ze silného sepnutí mých rukou povolil a poté jen tiše řekl to, co rozhodlo o mém osudu. Ovšem kdo měl vědět, že není ani tak cesty zpět, a že co jednou špatně započalo, nemůže už dobře skončit…
„Chápu… Pokud chceš šanci, nesmíš mě ale nikdy zdržovat. Jsem stále na cestách. Pokud ti nevadí život poutníka, můžeš mě po nějaký čas doprovázet.“
Nedalo se tomu, co právě řekl uvěřit, ale má ústa procítěně vyjádřila své nadšení bez zaváhání.
„A… Ano!“
Uvnitř mého nitra hrály zvony štěstí a naděje v lepší život. Kdo by v té době tušil, co mě ještě čeká. Léta plynou, a lidé si ani neuvědomují, o co všechno přišli, o co mohli přijít, ale mnohokrát si ani neuvědomíme to, o co jsme nepřišli a přestáváme si těchto drahocenných chvil vážit.

Dva dny jsem se zotavovala, a poté jsme vyrazili pryč z Okinawy. Po celou tu dobu se o mě staral, jako bychom se znali už dlouhá léta. Vždy přesně věděl co dělá, neustále mi podával bylinné čaje, které jsem popíjela po douškách, a celé dny mě nutil odpočívat. Postupně se mé tělo zotavovalo, možná to byla jen má domněnka, ale uvnitř jsem cítila, že se spolu s mým tělem postupně uzdravuje i mé nitro.
„Sbohem, Oka-sama…“
Tak kratičká věta na rozloučenou bylo mé poslední sbohem tomuto pochmurnému místu, ve kterém jsem jako malá milně věřila, že mi může přinést záchranu, snad i štěstí. I když, přeci jen na tom nakonec bylo něco pravdy. Nakonec i přes tu bolest a utrpení, kterou jsem si zde prožila, mi toto místo přineslo naději na nový začátek, šanci na nový život.
„Dnes odcházíme Sayumi. Doufám, že už se cítíš líp?“
„Ah.. Ano, cítím Saizo. Udělám nám ještě čaj, než vyrazíme na cestu. A ještě…“
„Copak se děje?“
„Ale nic.“
Nahodila jsem úsměv, ale nemohla jsem říct, že v té obuvi nebude zrovna příjemná chůze. Přeci jen to nebyli zrovna boty stavěné do terénu, ani na delší chůzi. To však nemohlo překazit mé naděje.
„Tak tedy vyrazíme.“
Po půl dne strmé cesty jsme dorazili na vysokou horu, kde následoval náš další odpočinek přes noc.
„Támhle na tom vrchu se dnes usadíme. Musíme přidat, chci tam být, ještě než bude noc. Pak už to tu bude jinak nebezpečné.“
Snažila jsem se přidat, když se mi stala nemilá věc, která byla už dlouhou dobu nevyhnutelná.
„Ahhhh! Au!“
Podvrkl se mi kotník v těch předváděcích, vysokých botách. Viděla jsem, jak se zastavil a podíval se na mě nepříjemně.

„To nic nebylo, už běžím… Nebo, raději tě doženu, ať na mě nemusíš čekat. Prosím jdi napřed a netrap se semnou. Jen si tu něco poupravím, a hned budu za tebou.“
Viděla jsem, jak se na mě dívá, ta ostrost v jeho očích, nedalo se říct, co si zrovna myslí, ale nebylo to příjemné. Přeci jen splnil mé přání.
„Jak myslíš, ať ti to netrvá dlouho.“
Můj úsměv byl tak falešný. Zvedla jsem se a v onu chvíli mě zradilo mé vlastní tělo. Ta noha to nezvládla. Viděla jsem, jak se stmívá a Saizo už byl v nedohlednu.
„Ach jo… takhle ho už nedoženu… Co teď dál…“
Najednou se předemnou objevil temný a mohutný stín. Pozvedla jsem hlavu a pohlédla přímo na jeho zamračený výraz v obočí.
„Mmm…. Proč mi pořád lžeš? Ještě ses neponaučila?“
„Saizo!? To nic není, opravdu.“
„Udělej pro mě něco, nezdržuj a mlč už.“
Bez zeptání nebo náznaku mě zvedl a donesl na vrch.

Utábořili jsme se v zapadlé, malé jeskyni. Poté co rozdělal oheň si ke mě přisedl. Na nic se mě neptal, nic neříkal. Bez oznámení mi sundal boty a svlékl ponožky. Obě nohy mi prohlédl a pak se dotkl té zraněné. I když jsem se snažila sebevíc, mé tělo si dělalo co chtělo, a zřetelně dalo najevo tu bolest.
„Proč si to neřekla už dřív? Muselo tě to hodně bolet. Ty boty.. Nejsou nic vhodného na cestování.. Řekl jsem ti, ať se zbavíš všeho z minulosti i přítomnosti!“
Vzal mé výstavní boty a vhodil je do ohně.“
„Ale Saizo.. Mmm.. Nechtěla jsem být otravná a náročná hned na začátku. Měla jsem strach, že ti budu jen větší přítěží. Omlouvám se. Ale… teď nemám žádné boty.“
Přitáhl se velmi blízko ke mně, tentokrát mnohem blíž, až se jeho dech opíral o mou tvář a do ucha mi pošeptal cosi zvláštního.
„Heh…. Ženy. V domněnce, že tak mužům ulehčíte, jim nakonec jen víc přitížíte. Nebuď jako ostatní ženy, chceš li být silná.“
Navíc, po jeho řeči mi zlehýnka přejel svými rty po mém krku. Ten pocit byl jiný než ostatní doteky od mužů v mém životě. Byl tak nový, něžný, procítěný. Upřímně, byla jsem v šoku z toho co udělal, nečekala jsem nic takového.

Díval se na mě přes tu kápi a já též. Najednou položil obě své ruce na mé nohy a od kotníků začal něžně sjíždět výš po mé pokožce až nad kolena. Tam pak zastavil a nehnutě mě stále svým zrakem svíral.
Byl to pocit, jako bych mohla čekat od něj i něco víc, ale nakonec ustoupil a vrátil se k ohni na své místo.
"Měla bys jít spát, ráno brzy vyrážíme. A o ty boty se nestarej, teď si odpočiň, měla bys být čilá.“
Víc už se nepromluvilo, nakonec jsem své tělo nechala odpočívat s myšlenkou na něj. Měla jsem jen slabou přikrývku, ale zvláštní, že když jsem se ráno probrala, byla jsem doslova zabalená v jiné, mnohem silnější dece.

Když jsem se rozhlédla kolem, Saizo nikde nebyl. Mou mysl zakalila panika a oči zalil smutek a beznaděj. Přesto že jsem tomu nechtěla uvěřit, nebylo by to výjimkou. Spousta mužů se mě vždy zbavila poté, co jsem naplnila jejich očekávání. Proč by tomu tady mělo být jinak, navíc jeho očekávání jsme zcela jistě naplnit nemohla. Nejspíš využil mého hlubokého spánku, aby mohl potichu a s klidem odejít, zanechat mě tady.
Smutným pohledem jsem se zahleděla do klína, a přemítala si co bude dál.

______________________________________________________________

Nerada sama sebe hodnotím, protože to co si o sobě často myslíme,
ne vždy bývá pravdou.