Zbrocené ostří (11.)

rekapitulace:

I přes velkou snahu vzpomenout si, co se vlastně odehrálo minulé noci, Sayumi zůstává mysl stále příliš zastřená.
Nakonec se rozhodne nevěnovat tomu příliš pozornosti, jelikož jejich další společná cesta povede přímo k poslednímu místu,
kde žila se svými rodiči jako dítě. K místu, kde se odehrálo toliko krutostí, kde přišla o vše co milovala a vše co měla.
Vrací se k místu, kde vše pěkné skončilo a začalo její utrpení. Vše jen proto, aby mohla pomstít smrt své rodiny a všech blízkých.
Osud však není k nikomu příliš shovívavý. Do cesty jim přijde velká překážka, kterou nebude snadné obejít nebo zdolat.

**********************************************************************************************

„Nejsme sami. Někdo nás sleduje.“
„Ale jak? Vždyť od doby, co jsme vyrazili nikdo za námi nebyl.“
„Připojili se před chvílí, nebyl za námi. Všiml si nás, když nás očekával.“
„To znamená.. že na nás čekali.“
„Někdo jim o nás musel dát dopředu vědět, kudy jdeme. Možná někdo z krčmy.“
„Ale proč by nás někdo sledoval? Nikdo přeci o nás neměl vědět.“
„Mmmm….“
„Saizo? Co se děje? Ty něco víš?“
„Sayumi, Pozor!!“
„Co?.... Áááááá!!“
**********************************************************************************************
„Sayumi!!“
Bylo to tak rychlé… Naprosto nepochopitelný chvat, který mě dostal tak nezaznamenatelně rychle k zemi. Stihla jsem jen zahlédnout stín postavy, který se kolem mne minul obrovskou rychlostí.
„Ale ne… Nemůžu se ani hnout… Saizo…?!“
Dívala jsem se na něj, naprosto neschopná pohybu a viděla, jak se od něj vzdaluji při pádu z útesu, při kterém jsme už dlouhou dobu šli. První myšlenkou bylo, že tohle bude nejspíš můj konec.

„Odpusť Saizo….. asi se už dál nedostanu. Tohle je nespíš konec naší společné cesty. Alespoň že jsem s tebou mohla strávit byť tak krátkou, ale krásnou chvíli… Sbohem.“
Víčka mi nějak začala těžknout a já se poddala tomu nátlaku. Náhle se přede mnou objevil stín velmi urostlé postavy.
„Sa… Saizo? Ah!“
Utlumený dopad pocítila má záda a já jsem nemohla jinak, než pohlédnout do tváře tomu, kdo mě na poslední chvíli zachytil a zachránil tak můj bezcenný život.
„Chvála bohu, stihl jsem to. Co se stalo, Sayumi?“
„Saizo… Jsi to opravdu ty? Tys mě zachránil? Proč?“
Se sklopenou hlavou mě držel v náručí. Ovšem, jako vždy se dokázal perfektně vyvléct z mých otázek, aniž by musel odpovídat. Chtěla jsem se ho dotknout a říct mu ještě něco, ale nešlo to. Mé tělo bylo náhle celé ochromené. Téměř jsem nebyla schopná už ani promluvit, jen velmi ztěžka. Je to pocit bezmoci, který vás uvnitř sžírá, protože přestože víte, jak moc jste zesílili, stále to nestačí.

„Hm, asi ti něco dali do těla.“
„Au! Nevím, ale nemohu hýbat tělem. Byl tak rychlý ten, kdo na mě zaútočil.“
Netušila jsem, co to dělá. Okamžitě si mě totiž k sobě přitáhl a začal mi sjíždět dlaní po zádech a zbytku mého těla. Vynechal snad jen intimní místa. Při jeho zkoumavých dotecích se mi celé tělo nápadně rozechvělo, ale nešlo to skrýt. Všechny svaly v mém těle byli naprosto povolné, vůbec mě neposlouchali. Celé tělo si dělalo co chtělo. O to víc zvláštní, jak dokázalo tak citlivě reagovat na jeho doteky. Nešlo si nepovšimnout, jak se v mých očích odráží stud. Pak se ale jeho prsty zastavili na mém levém stehnu z vnější strany. Cítila jsem, jak nahmatal jakýsi předmět, který v mém těle rozhodně neměl co pohledávat.
„Mm, jak jsem si myslel, musel ti i při tak rychlém kontaktu s tebou vpíchnout paralyzující látku. Nejspíš to bude nějaký specialista na jedy. Pořádně se nadechni a zatni zuby. Bude to trochu nepříjemné.“
Jen co to dořekl, ještě než jsem stihla cokoliv na jeho poznámku odvětit, celým tělem mi prošla nesmírná bolest, jakoby mnou prošlo tisíc jehel ve stejný okamžik.
„Ah!“
Tak kraťounké a výstižné slůvko, pouze to jsem dokázala pod vlivem omamné látky ze sebe vyslovit. Slovo, které nedokázalo ani desetinou popsat tak velkou bolest. Teď už nemohlo být větší bolesti, než byla tato, nebo jsem si to alespoň do poslední chvíle myslela.
Jeho ruce byly celé od mé krve, a v dlaních svíral nemalou jehlici nasátou jakýmsi jedem, která měla svou špic úmyslně rozštěpenou jak deštník, aby se dobře zasekla do těla a nešla ihned vyndat. Byla však malá a tenká, proto šla vytáhnout, i když s velkou obtíží. Při pohledu na tu nohu mi ale došlo, v jakém stavu se zrovna nacházím.
„Jsem ti teď k ničemu, nepoužitelná. Neměl si mě zachraňovat.“
„Přestaň mluvit hlouposti. Už dávno my dva spolu tvoříme přeci tým. Teď nemůžeš zemřít. Tolik jsi toho udělala, aby ses dostala až sem. Tolik sis toho musela vytrpět a tak moc se změnit. Nedovolím, aby kdokoliv ublížili někomu, na kom mi záleží.“

Poprvé za celý život, poprvé za celou dobu, co se známe a kdy jsme spolu mluvili… Až teprve toho dne jsem viděla v jeho očích skutečné city a upřímnost. Cítila jsem tlukot jeho srdce, a viděla jeho ustaraný pohled. To vše jen proto, že jsem mu byla něčím víc, než jen přítěží jako těžké okovy, kterých si přál se zbavit.
„Saizo… Ty…“
Z jeho hlasu vyzařovaly city, jeho pohled byl tak vážný, jako nikdy předtím. Ta slova, která mi právě řekl, znamenala ohromně mnoho. Nakonec, že bych snad i já pro něj mohla být něčím výjimečná, tak moc, aby se mě rozhodl nadále chránit i když nemá důvod…
„Nemluv… Šetři síly, za chvíli nás dostihnou. Na, vypij to. Je to látka, která by měla z větší části potlačit účinky paralýzy. Za nedlouho se ti udělá mnohem líp.“
Chtěla jsem mu něco říct. Cítila jsem, že teď je ta pravá chvíle, protože zanedlouho už možná nebude žádná další šance. Tak moc jsem se snažila pohnout svým tělem, ale marně. Aby tomu nestačilo, nepřítel se v onu chvíli rozhodl využít našeho znevýhodnění a zaútočit.
„Ale, ale. Copak to tu máme, snad ne milenecký pár.“
Bezmocně jsem mohla pouze pozorovat, jak se Saizo se sklopenou hlavou zvedá ode mě plný zloby, aby mohl pohlédnout do očí našemu soupeři.
„Mmm… měl bys vážit slov, jinak bys toho mohl krutě litovat.“
„Pcha! Já?! Co ty si myslíš, že mluvíš s nějakým pěšákem?!“
Jeho zaťaté ruce v pěst vypovídali o brzkém útoku.
„Ty nejsi pro mě nic jiného, než prach a špína, co se válí na zemi a je třeba ho uklidit.“
„Áááh! Šéf se vážně nemýlil. Ty jsi opravdu ten proslulý… SAIZO, že?“
Naprosto jsem nerozuměla momentální situaci. Myslela jsem si, že je to špeh od Danza, ale zjevně tomu tak nebylo. Ale jak by mohl znát Saiza… Znamenalo by to jedině, že nás sledovali ti, co šli tehdy po něm a ne po mně. Musela jsem se zeptat, i když mě to stálo mnoho sil a přemáhání.
„Saizo,… o co tu jde? Jakto že tě ten muž zná?“
„Hm, na vysvětlování teď není čas. Odpočívej a nech to na mě.“

Nemohla jsem dělat v dané chvíli nic jiného, než skutečně jen přihlížet jak to dopadne a soustředit se mezitím na svou regeneraci. Pak mi ale došlo, že jsem po cestě ztratila svou katanu, nebo mi někde musela vypadnout. I kdybych chtěla pomoct v souboji, byla bych bez své zbraně momentálně k ničemu, ledaže bych použila svou novou zbraň i techniku. Saizo však už příliš přetékal hněvem a plný odhodlání se rozhodl stát přede mnou a chránit mě.
„Tak pojď, jestli si troufáš, zbabělče.“
„Hah… ale Saizo, to já tě zničím. A až tě zabiju, po tom co budeš škemrat o život, odříznu ti hlavu na důkaz tvé porážky a odnesu ji mému Pánovi. Ani nevíš, jak budou všichni šťastní, když konečně po tolika letech bude dopaden ten nejobávanější a nejhledanější vrah a zároveň uprchlík. Myslím, že bych mohl za tebe dostat opravdu pěknou odměnu, i když tě nemám zabít, přestože neznám důvod. Ale myslím si, že nakonec bude náš Pán rád, i když mu přinesu tvou hlavu.“
„Mmm, jak sem řekl, jsi jen špína, a ke všemu tupá co nic neví.“
„Za to zaplatíš! Už teď jsi mrtvej!!“

Nebe se zatáhlo a mraky naznačovali počátek kruté bouřky. Dvě mužské postavy stály proti sobě na skalce uprostřed útesu a tasili proti sobě své zbraně.
Saizo svůj meč jako vždy vytáhl s ledovým klidem a stoupl si do obranné pozice. Vzduchem poblíž prolétával zrovna padající list, kterým nečekaně projelo skrz ostří jeho meče. Ten lístek se záhy rozdělil na dvě části a pozvolna dopadával.
Bylo vidět, jak se rozčílený nepřítel proti němu řítí se stejně pevnou rukou svírající svou vlastní zbraň. Saizova obranná pozice však dávala jasně najevo, jak moc si je jeho porážkou jistý. Nakonec jsem se mohla přece jen dívat a doufat, že vše dopadne dobře.
Když se jejich ostří střetla, ozvalo se nepříjemné zaskřípání od mečů, které se o sebe začali třít a odrážet s jiskrami ze všech stran. Čím dál víc jsem si byla Saizovo vítězstvím jistá, když se stalo něco nečekaného.
„Eh, jsi skutečně tak dobrý a nebezpečný jak o tobě můj Pán i šéf mluvili. Nic se ale nemění na tom, že má rychlost je i pro tvé oči nepřekonatelnou. Teď ti ukážu svou pravou schopnost. Dívej se pozorně! Jinak o tu hlavu opravdu přijdeš!“
V mžiku se nepřítel odrazil směrem k Saizovi a těsně před ním v útočné pozici jakoby zmizel. Náhle se objevil přímo za jeho zády. Saizo se skutečně nedokázal tak rychle otočit aby se tomu útoku včas vyhnul.

„Učil mě sám Danzo!“
„Cože, Danzo?! Odkud znáš Danza?!“
Neovládla jsem se a vykřikla na něj chraptivým hlasem. To byla však chyba, takto na sebe upoutat pozornost. Otočil se na mě a velice prozíravě se na mě zahleděl.
„Ale, na tebe jsem málem zapomněl, kočičko. Pověz Saizo, co bys řekl, kdybych si potom co tě zabiji, trošku pohrál tady s tou tvou běhnou? Nebo bych si s ní mohl pohrát klidně i jinak už třeba teď. HAHAHA!“
„Jen se jí zkus dotknout a pochopíš, proč se o mě říká, že jsem nemilosrdný.“
„Mmm.. Vím, říká se o tobě, že kdo tě spatří na nepřátelské straně, jsi tím posledním, co ve svém životě uvidí. Neseš přezdívku „Mstitel ve stínu“. Pche… Vidím, že to myslíš vážně, ale ta tvá chudinka se ještě pořád nemůže od mojí medicíny hýbat. A co když to uděláme tak, že než mě zasáhneš první, ta tvá milovaná bude na onom světě? Možná si říkáš, jak bych to chtěl udělat, ale mám pořád jedno eso v rukávu. Tak když na tebe nestačí mé normální schopnosti, musím použít i ty své vyšší. Když tak nad tím přemýšlím, možná to ale ani nebude potřeba.“
Bylo vidět, jak se Saiza snaží ještě víc vyprovokovat, aby ho vyvedl co nejvíc z míry a znervóznil ho tak. Tím by Saizo snížil svou soustředivost a zároveň i šance na vítězství.

Z druhé ruky blíž ke mně vytáhl další meč a namířil s ním přímo na mé srdce. I když byl ode mě metr, s jeho rychlostí by to stačilo na to, aby se mě zbavil dřív než ho Saizo zasáhne do smrtelného místa jako první.
„Pro objasnění, já jsem teď mezi vámi dvěma a to ve výhodné pozici. Moc dobře víš, že když budu chtít, než na mě stačíš zaútočit, bude po ní. Jsem mnohem rychlejší než ty, nestihneš to. Nemáš šanci, smiř se s tím. Pokud ji chceš zachránit, musíš obětovat sám sebe, nebo obětuj tu nicku a ukaž co v tobě skutečně je!“
Do očí se mi nahrnuly slzy ze smutku při představě, jak bláhově to tu musí skončit. Nedalo se snést ani pomyšlení, že by se kvůli někomu, jako jsem já Saizo obětoval. Účinky paralyzující látky stále působili a mé neovladatelné tělo mi nedovolilo nic, než se jen nečinně dívat. Nechtěla jsem ale přihlížet na selhání, už vůbec ne zaviněné díky mě.
„Nedělej to Saizo. Nesmíš to udělat! Nech mě jít. Nech ho, ať to udělá. Je to tvá jediná šance jak ho dostat. Prosím… Neber na mě už zřetel, takhle to taky bude v pořádku.“
Z jeho strnulého postoje bylo poznat, jak váhá, jak sám sebe přemlouvá co je lepší a co ne. Já však měla už dávno jasno.
„Hah… Myslím, že jsem našel konečně tvou slabinu, mstiteli. To je dobře. Chci poznat, jak moc jsi opravdu silný.“
Hrot jeho ostří se okamžitě začalo přibližovat k mému tělu. Mohla jsem na to pohlédnout jak ve zpomaleném filmu. Poslední vteřiny na tomto světě. S hlubokým nádechem a zakloněnou hlavou s přivřenými víčky, čekala jsem na rozhodující zásah.
Avšak namísto mé bolesti od proťatého srdce byl slyšet jen silný náraz do mých nohou a hlasité vydechnutí.
Nešlo jinak než otevřít oči a pohlédnout před sebe.
„Sa… Saizo…?!“

Poprvé v životě jsem byla tak blízko jeho obličeje. Šlo vidět, jak dopadl přede mnou na kolena a kápě mu spadla z hlavy. Jeho tvář se mi celá odhalila jediným prudkým pohybem. Celý čas přede mnou stejně jako před každým skrýval svou tvář, a nyní si hledíme z takové blízkosti vzájemně do očí a mohu vidět celou jeho podobu.
Jeho dlouhé tmavé vlasy měli potemněle hnědý, spíš až černý nádech barvy. Oči byli jasně zářivé, přesto přehlcené temnotou s nakrvavělým nádechem. Jeho tvář měla tak hebkou pleť na pohled, ale tak chladný výraz, jako by v něm chyběl kus duše. Celkový jeho vzhled vydával za vše s tím, že ho uvnitř něco už velmi dlouho trápilo.
Pak mi to ovšem došlo, něco nebylo v pořádku. Stále se na mě tak zvláštně díval, bez jakéhokoliv náznaku pocitu. Chvilku na to se z ničeho nic pousmál s pohledem soustředěným jen do mých očí. Bylo vidět, jak mu stéká pramínek krve z koutka rtů, ale jakoby ho to netrápilo. Křečovité sevření jeho obočí však dalo jasně najevo, že ten klid jen předstírá a ve skutečnosti opravdu trpí bolestmi.
„Sai--zo… -….-… Saizo!“
Okamžitě mi došlo co se děje. Ihned mi sjel pohled na místo, kde jsem měla být probodnuta. Pohlížela jsem na muže, který přede mnou klečel, těžce svírajíc soupeřův meč ve své pravé dlani. Ten meč, který měl protnout mé srdce. Namísto toho ona zbraň prošla jeho tělem a konec ostří se zastavilo jen kousek od mého srdce. Musela jsem se dívat z takové blízkosti, jak jeho vlastní tělo zastavilo ten smrtelně mířený úder a k tomu i svou vlastní rukou.

„P-Proč?!“
Nedokázala jsem se ovládnout, pohlíželi jsme na sebe tak z blízka. Poprvé v životě jsem mu mohla pohlédnout do očí, být mu skutečně nablízku a to zrovna v momentě, kdy přede mnou pokládá svůj život za cenu toho mého. Snažila jsem se pohnout, ale stále to nešlo. Ta vnitřní bolest byla tak obrovská… Teď nejen v těle díky jedu, který mi koloval žilami. Nyní jsem cítila bolest i uvnitř své duše při pohledu na něj, jak trpí místo mě. Nedokážu si představit nic horšího, než muset velmi z blízka pozorovat někoho na kom nám záleží a nemoct se ani hnout, jen čekat co se bude dít dál. Čekat, a doufat v zázraky, které se nedějí… Jak smutná a nebohá situace. Očividně mi chtěl ale něco říct. Bylo vidět, jak se rdousí vlastní krví a kašlem, aby mi mohl sdělit svá slova, na kterých mu zjevně muselo hodně záležet.
„Hm, doufal jsem, že už to dávno víš… Ty a já… EhEh(kašel).. Jsme si dávno sou—ze-ni být…“
„Co? Saizo, to nesmíš! Ne teď! Neumírej, prosím!!“
„HAHAHAHA! Dobrá, tohle jsem ale nečekal, tak zábavné zakončení a zároveň pěkně směšné. Ne, spíš chabé na někoho, kdo je obávaným bojovníkem, Mstiteli!“

Jen co to dořekl, při pohledu na Saiza jsem si všimla jeho náhle zlého pohledu s mírným úšklebkem na rtech. Sice se už nemohl soustředit jen na mě, jako ještě před pár sekundami, ale i přesto ze mě nespustil svůj pohled. Víc mne ovšem znepokojovalo to množství krve, které z něj vytékalo nejen ze zranění, ale i z úst. On byl ale silnější, než jsem si dokázala představit. Neustále mě svým chováním i činy překvapoval, a ani dnes tomu nebylo jinak. Tak moc jsem obdivovala jeho odolnost a sílu, stále ji obdivuji.
„Phm, Kdo říkal, že je konec, ty ubohá napodobenino čehosi!“
„He?! Cos to řekl, ty parchante?! Tak Pojď! Chci už mít ten tvůj hnusnej ksicht v pytli… A tu holku, tuhle couru… Jen co tě zabiju, nejdřív si s ní pěkně užiju, a pak až bude po všem, krásně a hodně pomaloučku jí podříznu hrdlo, aby si to mohla užít, než ztratí vědomí a vykrvácí úplně. Věř mi, dobře se ti o ni postarám, ale nejdřív jsi na řadě ty „Mstiteli“!“

Myslela jsem, že upadl do komatu, ale místo toho jsem pohlížela na plně odhodlaného muže se stále stejným úsměvem. Nečekaně rychle se zvedl, vytasil svůj meč a otočil se i s nepřítelovo zbraní ve svém těle přímo proti němu. Byly to sekundy, ba míň. Nevidět to z blízka, nevěřila bych tomu, že je to vůbec možné. Bleskovým chvatem při otočce vytrhl útočníkův meč z dlaně, otočil se proti němu a poté co ho silně přidržel svou levou rukou, téměř neviditelným chvatem díky své rychlosti zabodl svůj meč přímo do něj.

______________________________________________________________

Nerada sama sebe hodnotím, protože to co si o sobě často myslíme,
ne vždy bývá pravdou.