SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Zbrocené ostří (10.)

10.) Byl to jen Krásný sen

rekapitulace:

Po velmi zvláštním zážitku si Sayumi nemůže vybavit, co se vlastně minulé noci událo. Něco, nebo někdo ji připravilo o paměť.
Vše nasvědčuje důvodu jejímu nadměrnému pití, avšak spousta věcí kolem je podezřelá. Co se bude dít dál?
Dozví se Sayumi, co se vlastně odehrálo?
Kam povedou jejich další kroky?

**********************************************************************************************

Možná to byl jen sen, a možná ne, ale jako bych zaslechla zvláštní slova, vycházející z jeho úst.
„Ty jsi ta, na koho jsem čekal celý život. Konečně jsem tě našel…“
Nic takového by ale on ze svých úst nikdy nevypustil. Zcela jistě to byl jen klam v mých uších i očích, nejspíš jen krásný sen. Protože kdyby řekl něco takového, nebyl by tím, koho znám, nebyl by to můj Saizo. Jen blázen by mohl milovat někoho, kdo rozdával své tělo tolika jiným mužům, přestože to bylo proti její vůli.
**********************************************************************************************
Potemnělá místnost, stále zahalená nočním chladem začal postupně ozařovat ranní paprsek slunečního svitu. I přes tu bolest hlavy a celého těla se dalo cítit to hřející teplo, jak se dotýká na kraji mých nohou. Nešlo tomu dlouho odolávat.
„Áaaaaah! Sem tak zničená… Strašně mě bolí hlava. Co se to vůbec stalo? AÁÁH… Proč mě tak bolí za krkem? Co se to včera jenom stalo… Vůbec na nic si nemůžu vzpomenout. Zdál se mi vážně zvláštní sen.“
Zdálo se mi, jako by mě někdo hladil po tvářích a já se v tu chvíli cítila tak klidná a spokojená. Zamilovala jsem se do těch dlaní, těch doteků, které se dotýkali tak něžně mého těla. Bylo to tak živé, těžko uvěřit, že to byl jen sen.
Náhle se otevřely dveře od pokoje.

„Vidím, že si se už probudila. Vyspala ses dobře? Přinesl jsem něco k snídani. Na, sněz to, bude ti líp.“
„Saizo… Chováš se tak podivně… Je všechno v pořádku? Nejsi nemocný?“
„Proč se mě ptáš na takové hlouposti. Víš, že nikdy nechuravím.“
„Mm, já jen… To protože se chováš jinak než jindy, a hlavně nemůžu si vůbec nic vybavit ze včerejška. Poslední co si pamatuji, jak jsme šli spolu do krčmy a pak… Vůbec nechápu co se to děje, tohle se mi ještě nikdy nestalo!“

Sledovala jsem ho, jak tam stojí a dívá se na mě zkoumavým pohledem.
„Jsem to pořád já, jen ti chci dnes dopřát trochu pořádného jídla. Až se najíš, sněz tenhle kořenový salát, udělá se ti po něm mnohem líp. Mimochodem, důvod tvé zapomnětlivosti bude nejspíš tím, že ses včera trochu víc napila a nebylo ti příliš dobře. Měla bys s tím pitím skutečně přestat, hlavně když to neumíš.“
„Cože?! Já se opila? Ale proč bych to dělala? Vždyť jsem se kdysi dávno zapřísáhla, že už se nikdy neopiji… Ani jsem neměla touhu pít od doby, co jsem s tebou. Tak proč bych to dělala?“
„Hm, to se ptáš mě? Těžko ti odpovím. Snad jen, že jsem tě do pokoje musel donést, vzhledem k tomu, jak si na tom byla.“

Chvíli tam ještě stál ve dveřích, jen mlčky na mě hleděl a pak záhy odešel.

„Mmm, přísahala bych, že se stalo ještě něco. Nemohu si vzpomenout. Abych se ale opila, to by mě muselo něco opravdu skutečně moc psychicky odrovnat. Navíc, pořád nechápu proč mě bolí v zátylku… Tahle bolest.. Je následkem pouze,…. když někdo někoho udeří ze zadu do tohoto místa. To ale způsobí bezvědomí, občas to může způsobit i ztrátu paměti. Ale nikdo jiný než…. Proč by to zrovna on udělal? Ale nemohl mi lhát, opravdu jsem musela být opilá, cítím ze sebe alkohol. Tomu nerozumím, Něco tu nesedí…“
Po snídani jsme vyrazili na cestu, ale po celou dobu na mě nepromluvil, ani nepohlédl. Choval se tak podivně, nedalo se však vysvětlit proč. Nicméně, ten kořenový salát, bylo v něm něco, co mě opravdu naplnilo energií.
„Kam vlastně teď míříme?“
„Hmm, ty nevíš? Copak jsi i tohle zapomněla?“
„Aáh, jistě, jak sem na to mohla zapomenout, vážně mi ještě není moc dobře.“
„Poznáváš to tu?“
„Tohle je…. Není o tom pochyb. Moje rodná vesnice, blížíme se k ní.“
„Ah, ano, brzy tam už budeme.“
„Ale jak jsi věděl, kde je má vesnice?“
„Tenkrát, když sem tě zbavil těch nájemných ninjů, šel jsem stejnou cestou, ještě než se to stalo. Někoho jsem sledoval, a ta osoba zanechala stopy tím stejným směrem, co byla tvá vesnice. Tenkrát… Všechno jsem to viděl z povzdálí, když jsem ho pronásledoval.“
„Pronásledoval koho?“

„Mmm, na tom teď nezáleží. Viděl jsem, jak je celá vesnice v plamenech, ženy i děti se snažily utéct, ale bylo jich příliš moc. Chtěl jsem pomoct, ale když jsem dorazil na místo, bylo už téměř pozdě. Jejich útok proběhl velice rychle. Když už to vypadalo, že nikdo nezůstal naživu, zaslechl jsem dívčí hlas… Šel jsem za tím hlasem, a našel jsem tam malou dívku, uplakanou, v očích měla jen smutek. Byla jsi to ty. Když jsem si všiml, že tě chtějí zabít, musel jsem tě zachránit. Ta dívka… Ty jsi nikomu nic neudělala, zasloužila sis šanci na život. “
„Byl to můj křik, když se mě snažili zabít, že? Tys viděl, jak mou vesnici postupně vyvraždili a nic jsi neudělal? Proč!?“
„Nebyla to má starost, v mých očích to byla jedna z dalších rivalských vesnic, co proti sobě válčí. Navíc, sám bych nedokázal ubránit všechny obyvatele z vesnice. I přesto, že se mi pohled na to plenění vůbec nelíbil, nešlo stejně už nic dělat. Než jsem dorazil, všichni byli mrtví. Odpusť, jestli jsem tě nějak zklamal, ale tak to prostě je. Musel jsem ti to říct, máš právo znát pravdu.“
„Tys o mně věděl celou tu dobu… Takže to nebyla náhoda, že jsi mě zachránil. Nebyla to náhoda, že si měl stejnou cestu, kterou jsem utíkala…“
„Ne… Nebyla. Alespoň tebe jsem mohl zachránit. To jsem si tenkrát myslel.“

Dlouho poté jsme byli oba zticha a já mlčky hluboce přemýšlela nad tím, co mi odhalil. Byla jsem z jedné části velmi zklamaná, smutná, ale z té druhé zas šťastná, protože mi tak dal najevo, že mu na mě záleží. Už tenkrát tomu tak bylo. Když jsem na něj pohlédla, bylo vidět, že se na mě po celou dobu ani neohlédl. Stále hleděl před sebe, možná mi jen nechtěl ukázat svůj momentální výraz. Přestože mě silně zajímalo, jak vypadá celý jeho obličej, vždy jsem odolávala a udusala svou zvědavost, protože jsem k němu chovala jistou úctu. Pak mě ale vytrhl z mého hlubokého zamyšlení.
„Nejsme sami. Někdo nás sleduje.“
„Ale jak? Vždyť od doby, co jsme vyrazili nikdo za námi nebyl.“
„Připojili se před chvílí, nebyl za námi. Všiml si nás, když nás očekával.“
„To znamená.. že na nás čekali.“
„Někdo jim o nás musel dát dopředu vědět, kudy jdeme. Možná někdo z krčmy.“
„Ale proč by nás někdo sledoval? Nikdo přeci o nás neměl vědět.“
„Mmmm….“
„Saizo? Co se děje? Ty něco víš?“
„Sayumi, Pozor!!“
„Co?.... Áááááá!!“

______________________________________________________________

Nerada sama sebe hodnotím, protože to co si o sobě často myslíme,
ne vždy bývá pravdou.

Dodatek autora:: 

Vím, že je tento díl poněkud kratší, než ty předešlé, ale bohužel mi to líp nevyšlo. Jako kompenzaci vás mohu potěšit přípravou na další díl, odhaduji někdy uprostřed tohoto týdne Wink
Snad se vám tento dílek také líbil, a upřímně doufám, že do doby vydání dalšího pokračování mi tu neumřete napětím. Uznávám, že jsem to ponechala rozevřené ve velmi choulostivé chvilce.

Arigatōgozaimashita (ありがとうございました)

ps: Další díl očekávejte během následujícího týdne Wink

Pokud vás tato povídka zaujala a zajímali by vás další díla ode mne, můžete nahlédnout sem:
Povídky by Selina

5
Průměr: 5 (6 hlasů)