SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Zbrocené ostří (13.)

13.) Být jasnou hvězdou, bez osamění

rekapitulace:

Po nečekaném přepadení a následném souboji, kdy si osud mladého páru životem rozhodně nehýčkaných lidí pohrál s jejich životy, a ocitli ve smrtelném nebezpečí ze kterého nakonec jen tak tak vyvázli, se nyní ocitá další velké rozhodnutí. To nejtěžší však směřuje přímo k samotné Sayumi, před kterou stojí volba, jež dokáže nasměrovat další směr cesty jejího osudu. Možnost volby má jen dvě cesty, jedna může mít dobré vyhlídky, ta druhé směřuje k jistému zatracení.
Co se stane? Jak se Sayumi rozhodne?

**********************************************************************************************

Otázky bez odpovědí mi prolétávali hlavou v takové míře, aniž bych si mezitím všimla co Saizo dělá, zatím co já bloumám ve svých myšlenkách. Otočila jsem se a šokem málem upustila bambusový šálek s čajem. Seděl tam podepřený levou rukou, s pokrčenou nohou a s mírně zakloněnou hlavou hleděl na oblohu. Jeho svršek mu vysel napůl spadlý od jeho zranění a odkrýval tak část jeho vypracovaného těla. Samotnou mě překvapilo, jak nad ním najednou smýšlím. Takhle jsem se na něj nikdy dřív nedívala, byl to zvláštní pocit. Pak mě ale ze zasněného pohledu vytrhl jeho hluboký hlas.
**********************************************************************************************
„Pověz Sayumi…. Myslíš, že i hvězdy si mohou nalézt své spřízněné druhy, s kterými se rozhodnou strávit zbytek své věčnosti na nebesích bok po boku toho druhého?“
Stále hleděl na oblohu a čekal mou odpověď. Jakoby to co řeknu, mělo být tím nejdůležitějším na světě. Byla jsem z jeho tak zvláštní otázky poměrně v rozpacích, takhle dřív nikdy se mnou nemluvil. Kdo ví, možná to bylo tím, že jsem na jeho nový přístup chování nebyla stále zvyklá, nebo možná něčím jiným… To možná rozvrácené pocity uvnitř mě, způsobovali ten chaos v mé mysli. Nakonec jsem se však rozhodla pro naprostou upřímnost.

Pomalým krokem jsem k němu přišla blíž a přisedla si. Svůj zrak jsem spustila na stejné místo jako on. Nebylo divu, vždyť ty hvězdy byly jak perly, které ozařovaly celý svět svým půvabem a leskem.
„Mm… nevím, možná ano. Bylo by to krásné, kdyby si každá hvězda mohla zvolit místo, kde stráví svůj čas života, a taky s kým. Nemyslíš?“
Pohlédla jsem na něj s úsměvem, ale on jen stále hleděl nahoru. Po chvilce ticha, když už jsem si myslela, že nic víc od něj nemohu čekat, mne přeci jen opět dokázal překvapit.
„Hmmm… Myslím, že máš pravdu, bylo by to krásné. Už dlouhý čas jsem byl přesvědčený o tom, že nejlíp je té hvězdě, která si zvolí místo v osamění, kde má svůj prostor, kde ji nikdo nemůže z dálky sledovat, i když v osamění vyniká, protože ji nemůže nikdo ohrozit ani jí ublížit. Ale mám pocit, že změním názor. Dnes se mé přesvědčení už mění. Začínám mít pocit, že hvězda může zářit tak jasně, jak šťastná se uvnitř cítí. Je jedno, jak moc mezi ostatními vyniká, jak moc je silná a velká. Není ničím, je stále jednou mezi dalšími, když v sobě uchovává pouze prázdnotu. Ale když najde hvězdu, která byť je maličká, ale září radostí a štěstím, může se stát i ta prázdná jasně zářivou, a ta maličká obrovskou. Společně mohou být tou nejkrásnější a nejzářivější hvězdou na obloze. Spolu mohou být jako jedna, pouze spolu. Konečně jsem to pochopil. Tak dlouho mi trvalo, než jsem na to přišel…“
Jeho zrak se spustil pomalým pohybem na mě. Díval se na mě opět jinýma očima. Tak moc mě hypnotizoval, až mne jeho pohled naprosto spoutával. Chtěla jsem něco udělat, a tak jsem se na něj usmála a podala mu čaj s úklonem.
„Prosím, teď už to vypij.“
Čaj si nevzal, jen na mě ještě krátkou chvíli bez hlásky hleděl. Pak ke mně natáhl svou levou ruku a uchopil šálek i s mou dlaní. Mírně si mě přitáhl blíž k sobě a upřel na mne své oči, které mě zkoumavě probodávali.
Kdyby existoval nějaký přístroj, který by dokázal prohlédnout mé tělo skrz na skrz.
Vím, že Saizův pohled byl teď stejně zkoumavý ne-li víc a v jeho očích bych byla jak průsvitné pozlátko prosvícené pod silnou lampou. Tak moc jsem se cítila odhalená, až do nitra svého těla.
„Sayumi… Ty si to taky nemyslíš?“
Nedokázala jsem se mu po této otázce podívat do očí, můj pohled nebyl nyní schopný směřovat jinam než do země.

Musela jsem ale něco říct, i když to šlo jen s ubývajícím tónem, div ne šeptem.
„Myslím. Ale má hvězda už je dávno vyhaslá. Nemám naději…“
Na malý moment jsem zahlédla překvapení v jeho očích.
„Sayumi, pořád to nechápeš? To ty jsi má zářivá hvězda. Přesto, že nijak nevynikáš, našla sis ke mně cestu, a i přes mou slepotu a temnotu v srdci jsi mi dala opět světlo.“
Nemohla jsem jinak, ale se zamračeným obočím jsem mu pohlédla nakonec do tváře. On však už nic víc neřekl. S klidem si mě jen prohlédl, aby mi dal najevo, že svá slova myslí vážně. Odebral mi čaj z dlaně a odložil jej do trávy. Obě jeho ruce mě silně objaly a svíraly tak pevně, přesto citlivě, jako bych byla porcelánová panenka, které se nesmí nic stát. Po malé chvilce sklonil svou hlavu a přitiskl mi ji na hruď v místě, kde se ozýval hlas mého srdce. Všude ticho, jen jemný šum větru, to jediné znělo v uších na malý moment. On však poslouchal něco jiného, rytmus mého života. Chvíli jsme tak zůstali, aniž bychom jeden druhému něco namítaly. Jeho uklidňoval hlas mého srdce a mě zas ten pocit tepla, který jsem nikdy dřív nezažila. Nakonec se odklonil a přitiskl si mě opět víc do náručí. S hlavou teď opřenou o mé rameno mi tiše zašeptal něžná slova do ucha.
„Buď prosím mou hvězdou, už navěky.“
Srdce se mi rozbušilo a cítila jsem, jak ztrácím dech. Nemohla jsem dýchat, to jak ke mně mluvil, mi sebralo hlas. Cítila jsem, jak se začínají jemně dotýkat jeho rty na mém krku. Byl to pocit, jako by mě svými rty až hladil. Laskal mě víc a víc, začínal se pohybovat po větší části mé šíje a já upadala do absolutní bezmoci. Chtěla jsem něco udělat, cokoliv, ale nedokázala jsem to. Jeho doteky mne naprosto ovládali. I když jsem se uvnitř sebe bála konce, jaké by to mohlo být, i přesto se nakonec touha zmocnila nad mým tělem. Touha, kterou jsem k němu cítila už velmi dlouho, jen jsem ji v sobě stále potlačovala do ústraní.
Pak se ale mé myšlenky vytratily, když jsem ucítila, jak se mi něžně zakousl do krku a já cítila ten paralyzující pocit, plný rozkoše. V ten samý moment mi utkvěla na jazyku otázka, na kterou jsem potřebovala znát odpověď.
„P—proč to děláš?“
Bez váhání mi dal okamžitou odpověď, s hlasem tak vážným a rozhodným, jako bych byla jeho jasným cílem.
„Protože tě chci. Protože už se tomu nemohu dál bránit. Sayumi… Pokud ke mně něco cítíš, alespoň část z toho co já k tobě, pak buď dnes mou hvězdou a nech mě vzít si od tebe trochu té záře se štěstím.“
Jen co to dořekl, pohlédl mi do očí a čekal na mou odpověď.
„Saizo…“ nešlo mluvit dál, cokoliv říct. Jako bych měla v hrdle roubík.
Jeho oči byli plné něhy a upřímnosti. Nemohla jsem uvěřit tomu, že by mě mohl kdy milovat, nebo ke mně alespoň cítit krapet náklonnosti. Ale jeho pohled byl tentokrát naprosto upřímný a velmi přesvědčivý. Mou odpovědí byl nakonec polibek, stvrzující důvěru k němu.

Pohlédla jsem mu hned poté do očí a zahlédla kousek radosti v jeho temném srdci. Přála jsem si dát mu víc, tak moc, kolik bych jen zvládla.
Jeho ruce sjeli z mých zad až k pasu a opatrně mě položil do trávy. Byl teď nade mnou skloněný s pohledem upřeným na mou tvář. Tak moc jsem se styděla, když se na mě díval tímto způsobem. Ještě nikdy v životě jsem tento pocit nezažila, přesto jaké množství mužů jsem už poznala, tohle bylo něco naprosto jiného. V jeho přítomnosti v takovéto situaci, cítila jsem se jak dosud neposkvrněná dívka, která se třese i z každého následujícího doteku. Chvilku na to mi pomalu stáhl horní část šatů. Stále si mě tak zkoumavě prohlížel a zároveň mě hladil dlaní po hrudi. Sjel mi prstem od krku přes hruď, pupík, až k pasu a tam se zastavil. Musel si nejspíš všimnout toho bázlivého pohledu, který jsem mu na malou chvíli nechtěně věnovala.
„Neodvracej ode mě pohled, pro mé oči jsi ta nejkrásnější záře, kterou jsem kdy spatřil a vždy jí budeš.“
Pak sjel prstem ještě níž, až ke spodnímu prádlu.
„Aaah…“
Když zaslechl mé zasténání, zastavil svou dlaň a opět se vrátil na horní část mého těla.
Pomalu odhalil zbytek pokožky na těchto místech, která jsem před ním dosud skrývala, a začal mě s citem líbat po celém hořejšku.
Jeho doteky mě uváděli do transu, mé oči se sami přivírali a z mých úst vycházely místy nechtěná zasténání.
Ten pocit byl krásnější než cokoliv jiného. Krásnější než jakákoliv radost z čehokoliv. To nejkrásnější co jsem kdy zažila, byli chvíle, které jsem s ním momentálně trávila.
Za svůj život jsem poznala mnoho mužů, ucítila mnoho doteků, ale žádný se nedal srovnávat s těmi, jaké jsem nyní prožívala. Ta něha, kterou ze sebe vkládal svými polibky do mého těla, se mnou prolévala celým tělem. Každičký milimetr kůže pocítil to vzrušení při jeho dotecích, tu slast a pocit naprostého štěstí. Ano, byl to skutečný pocit štěstí, nejen chvilkový, ale přetrvávající. Byl to pocit štěstí z jeho přítomnosti, z toho že můžeme být spolu. Možná přeci jen jsou si postavení hvězd předurčeny, i to s kým budou ve své blízkosti zářit na obloze. Pokud by tomu tak bylo, pak jsem byla tou nejšťastnější hvězdou na nebi. Alespoň pro tuhle pomíjivou chvíli.
Cítila jsem, jak se jeho ruce uvolnily od mého těla a posunuly se o něco níž. Dívala jsem se na něj poněkud vyděšeně. Přestože jsem už muže poznala z intimní stránky velice dobře, tahle chvíle pro mě byla, jakoby to bylo poprvé. Uvnitř jsem byla stále ta neposkvrněná dívka z dětství. Bylo jedno, co ze mě po těch letech udělali, co činily s mým tělem. Má duše byla stále uzamčená před vším špatným. Jen čekala, až k ní někdo opět najde klíč. Klíč, o kterém jsem si sama myslela, že už je na věky ztracen.
Našel ho, skutečně to dokázal.

Ležela jsem tam pod ním plná studu, jako bych se nikdy nestala mužskou hračkou, jako bych nikdy dřív nebyla nucená poznat i zlo.
Když se mě dotýkal po zádech, náhle se zastavil.
Tušila jsem, proč se to stalo, ale bála se přiznat si to. I přes tu nejistotu, musela jsem se opět zeptat, byť tichým hlasem.
„Stalo se něco?“
Místo odpovědi se však v jeho očích ukázala zničehonic lítost a snad i soucit.
„Sayumi…“
Bylo vidět, že ho ta myšlenka tíží a přál by si ji vyslovit nahlas, ale soudnost sama mu to nedovolila. Dokázal jen říct mé jméno a hned na to si mě ještě víc silou tiskl k sobě. Pohlédl mi přes rameno na záda a začal mi jemně přejíždět přes jizvy na mých zádech od biče, po kterém mi zůstali z doby, kdy jsem se pokusila utéct jako dítě z pavilonu od Oka-san. Tenkrát jsem byla ještě dítě, ale to nikoho nezajímalo. I pro samotnou Oka-san jsem v té době byla spíš jen přítěží a neposlušným otrokem, který potřebuje svůj trest za snahu o útěk. Vlastnili mě, nebyla jsem svá, znamenala jsem jen kus zboží, které z minuty na minutu může kdykoliv ztratit svou cenu, a pak už jen… Muži, kterým jsem sloužila nejen po zábavné ale i fyzické stránce, se nestarali o tuto část mého těla. Je zajímalo vždy jen to jediné, a vše kolem jim bylo ukradené. Důležité bylo, že má tvář byla stále pěkná a vše co bylo vidět z předních stran. Ano, pár z nich si libovalo také v hrátkách a pozicích ze zadu. Samozřejmě pak nešlo přehlédnout má záda, ale vůbec je to nezajímalo, proč by také mělo. U otroků a služebnictva se to vídalo běžně, proto jsem jim nepřipadala nijak výjimečná. Navíc, nebylo důvodu starat se o mě víc, než bylo předem smluveno za dohodnutou cenu, a můj život v ceně nikdy nebyl, pouze chvilkové okamžiky z něj přisouzené pro potěšení ostatním.

Mé obavy se naplnili. To jediné, co jsem nechtěla, aby na mě kdy viděl.
„Nedívej se prosím…“
I přes mou prosbu pokračoval dál a nedbal mých slov. S každým jeho dalším dotykem po jizvách se mě zmocňoval stále větší strach z toho, co bude následovat. Napadali mně nejrůznější představy, nejvíc jsem se bála, že mě opustí. Ze strachu a špatného pocitu jsem se odtáhla o kus dál a zahleděla se smutně do trávy.

Ten pocit, jak na mě ještě víc upřeně hledí nešlo ignorovat. On však namísto všech mých možných představ o mně, natáhl svou ruku, uchopil mě pod bradou a jemně si mě nasměroval pohledem k sobě.
„Pořád jsi mou hvězdou. Slibuji, že tě zbavím tvé bolesti, už nikdy nebudeš muset takhle trpět. Zůstaň jen semnou a já zhojím ty staré rány.“
Jeho slova plná něhy mi zalila oči slzami. Bylo to pocitem smutku a zároveň radosti. Utřel mi tvář svou pravou dlaní a opatrně si mě stáhl pod sebe.
Stále nade mnou skloněný hleděl do mých očí, jako by mi říkal, že vše už odteď bude v pořádku. Věřila jsem mu. Chtěla jsem mu věřit, ale něco hluboko uvnitř mě mi říkalo, že to nebude mít dlouhého trvání.
Když skončil i zbytek mých šatů v trávě, nebylo už co před ním skrývat.
Bylo vidět, jako moc zkoumavě si mě prohlíží, ale nejspíš po chvilce poznal, že se mi to příliš nelíbí, protože jsem byla stále víc a víc nesvá a rozechvělá.
Možná právě proto, kdo ví, odložil i on svůj oděv a opřený nade mnou se tiše pousmál. Pak jsem cítila, jak sjeli jeho prsty po mém kotníku, postupně výš a výš, až skončil na vnitřku stehen. Ten příjemně šimravý pocit mě zevnitř zahříval. Jeho prsty náhle bez zeptání a náznaku zajely až dovnitř mého těla a nešlo jinak, než jen slastně vzdechnout. Cítila jsem, jak si se mnou hraje, dráždí mě. Bylo to něco dosud nepoznaného. Něco, po čem má duše toužila strašně dlouho, ale nikdy to nedostala.
Připojily se i jeho rty na mých ňadrech, postupující velmi pomalu na břicho.
Chvilku na to jsem ucítila, jak se naše těla naprosto spojila, a jeho pohyby ve mně byly tak klidné. Cítila jsem, že nikam nespěchal. Vychutnávala si každičký jeho pohyb v sobě i doteky a polibky na mém těle. Chvíle rozkoše a uspokojení přeci jen museli jednou dojít konce, ale i přesto jsem na to momentálně nemyslela. Jen jsem se nechala unášet klidným proudem vodní hladiny a vnímala naprosto každý jeho dotek, které začínali být jak nějaká afrodiziaka.
Cítila jsem, že i on cítí něco zvláštního, stejně jako já. Nejednalo se ani tak o ten fyzický kontakt, jako o duševní. Oba jsme vzájemně cítily, jak se naše duše spojují. Ten pocit, že už nikdy nemusíme být sami a máme jeden druhého, to je to co přivedlo tuhle chvíli k naprostému vyvrcholení.

Naše rozdílná místa se konečně spojila v jedno. Nyní jsme se staly před svědky celé noční oblohy tou nejzářivější hvězdou. Jen na tak dlouho, dokud budeme spolu. Avšak každá hvězda musí jednou vyhasnout, každá má svou délku života. A tak nám zbývá jen doufat, že se ty naše přiblíží k sobě natolik, abychom vyhasli obě pokud možno ve stejnou chvíli, a i na konci byly jako jedna. Ta nejzářivější a nejšťastnější hvězda, jaká se kdy na obloze rozzářila.
Miloval mě… Skutečně jsem to teď mohla cítit, tu jeho lásku, alespoň tuto noc. Kéž by tomu tak mohlo být i nadále. Alespoň víc takových chvil, jako byla tato. Kéž by….

______________________________________________________________

Nerada sama sebe hodnotím, protože to co si o sobě často myslíme,
ne vždy bývá pravdou.

Dodatek autora:: 

Po menším zdržení tu čekal na vás opět nový díleček Smile
Snad vás nějak nezklamal, a vykompenzoval tu časovou propadlinu mezi díly. Bohužel mám teď bokem hodně práce která se ovšem týká tohoto webu.
Nicméně stále platí, že jsem se na to nevykašlala, a píši dál, vlastně už to napsané mám Smile
Ale bez pořádné korektury po sobě to nezveřejním Smile

Arigatōgozaimashita (ありがとうございました)

ps: Další díl očekávejte během následujícího týdne, nebo toho příštího Wink

Pokud vás tato povídka zaujala a zajímali by vás další díla ode mne, můžete nahlédnout sem:
Povídky by Selina

5
Průměr: 5 (7 hlasů)