Zbrocené ostří (14.)

rekapitulace:

Láska dokáže změnit mnoho, ale strach ze ztráty toho na čem nám nejvíc záleží má ještě větší moc.
Obě tyto síly se ale zmocňují Sayumi, na kterou padají těžká rozhodnutí a další ještě těžší se teprve blíží.
V minulém díle se konečně vyjevili city mezi dvěma citově zraněnými osobami, které konečně uznali, že se hluboce milují.
Ovšem sama láska má velká rizika, a za to, že ji vůbec přijali musejí teď draze platit.
Co se Sayumi nyní honí hlavou? Který směr si zvolí pro svůj cíl?

**********************************************************************************************

Naše rozdílná místa se konečně spojila v jedno. Nyní jsme se staly před svědky celé noční oblohy tou nejzářivější hvězdou. Jen na tak dlouho, dokud budeme spolu. Avšak každá hvězda musí jednou vyhasnout, každá má svou délku života. A tak nám zbývá jen doufat, že se ty naše přiblíží k sobě natolik, abychom vyhasli obě pokud možno ve stejnou chvíli, a i na konci byly jako jedna. Ta nejzářivější a nejšťastnější hvězda, jaká se kdy na obloze rozzářila.
Miloval mě… Skutečně jsem to teď mohla cítit, tu jeho lásku, alespoň tuto noc. Kéž by tomu tak mohlo být i nadále. Alespoň víc takových chvil, jako byla tato. Kéž by….
**********************************************************************************************
Noční obloha stále ještě zářila, když jsem otevřela svá víčka. Přestože už ji pomalu ale jistě zahaloval úsvit, stále jsem mohla vidět ty nádherné hvězdy.
Bála jsem se pohlédnout před sebe, ale nakonec se mé oči přeci jen museli přesvědčit o realitě.
Nebyl to sen, bylo to skutečné. Poprvé ve svém životě jsem cítila něco víc, než jen pouhé doteky, víc než jen bezedná slova. Ležela jsem schoulená v náručí jediné osoby na širém světě, s kterou bych si kdy jen mohla stěží představit společné chvíle jako je tato. Ale zároveň byl i tím, s kým jsem si přála strávit zbytek života, pouze s ním. Vždy jsem tajně snila o tom, že jen jemu budu moct jednou odevzdat své srdce, své tělo… Škoda, že tomu osud dřív nepřál, až právě nyní, když už mi připadá, že je na vše pozdě. Právě to mi připomnělo, jak jedinečná je tato chvíle, kterou si musím uchovat hluboko ve svém srdci, navěky. Protože je tou první, ale možná i tou poslední.
Jak drahocenné jsou naše okamžiky strávené se svými blízkými… Kéž bych si to jen uvědomovala už jako malá, ještě když jsem měla svou rodinu, nebo když jsem ho tenkrát potkala poprvé. Kdoví jak by náš osud pokračoval, kdybych ho tenkrát nenechala odejít a necítila se jen pouhou přítěží. Jenže jsem ho musela nechat. Každý v mé blízkosti už od mého dětství byl v ohrožení, ale proč? Nejspíš prokletá je má duše, přála bych si nikdy se nenarodit, pak by všichni byli šťastní a stále živi. A já? Sshora bych se usmívala a dohlížela na své milované s očekáváním, až jednoho dne i oni za mnou přijdou a opět se spolu shledáme. Stejně jako v minulých životech. Takové by bylo mé přání z hlouby duše, kdyby se mohlo stát reálným. Ale to nejde, a tak mi nezbývá, než se snažit alespoň zachránit ty, kteří jsou mi drazí a stále naživu. On mi byl svatější než můj vlastní život, věděla jsem to už dlouho, ale dnešní nocí se to jen ztvrdilo.

Tak hluboko má mysl upadla do úvah, až jsem téměř přehlédla to nádherné svítání.
Na řece se jiskřily paprsky vyjasňujícího se slunce, které ozařovali mou i jeho tvář. Musela jsem se zvednout a jít se podívat blíž k vodě. Jemně jsem se odtáhla, aby v klidu dospal a šla bosa po trávě.

Když jsem došla k břehu, přivedlo mě to k myšlence, že i když je to teď ta nejkrásnější chvíle, nemohu to celé zničit svou sobeckostí. Nemohu dopustit, aby se i jemu něco stalo. Vždy, když je mi někdo moc nablízku, brzy zemře, a to nemohu dopustit. Ne u mé jediné životní lásky. Navíc, nikdo jiný než on mi už nezbyl. Proto bude lepší, když si dnešní noc uchovám navždy ve svém srdci, v tajnosti.
Ještě chvíli jsem přemýšlela o svém rozhodnutí. Vše co se stalo v posledních dnech bylo tak náhlé. Konečně jsem se cítila volná, po tolika letech. Třebaže to mohlo vypadat, jako hloupý nápad, uvnitř sebe jsem cítila, že je to momentálně to nejlepší co mohu udělat. I když jen pomyšlení na jeho tvář, až se to dozví mě přivádělo k pláči. Stále tu zůstávalo mnoho nevyřešených problémů, moc velkých rizik, která ohrožovala můj život a s ním tak i jeho. Přece jen byl dost zraněný, další boj by nemusel skončit dobře. Dobře jsem věděla, že mě nemůže chránit donekonečna, už vůbec ne v takovém stavu. Věděla jsem, že by to nikdy nepřiznal, proto mi zbyla jediná možnost.

Pomalu jsem se rozešla pro zbytek svých věcí o kus dál za ním. Když jsem už držela v ruce své oblečení, ještě jsem nad ním pohlédla na ten nádherný úsvit se slzami v očích. Poslední láskyplný pohled jsem však věnovala jen jemu, a poté odešla. Jediná kapka slzy, jen jediná kapička. Pouze tolik smutku jsem upustila ze svého srdce a zbytek si ponechala v sobě, jak žal tak lásku s ním spojenou.
Bez myšlenek o tom, co se stane až zjistí, že s ním dál již nejsem, vydala jsem se napříč bambusovým lesem. Daleko pryč od něj, ale mnohem blíž ke svému cíly a jeho bezpečí. Byla tu jediná možnost, jak bychom mohli být spolu, aniž bych se musela obávat, že by kvůli mně mohl být jeho život ohrožován. Když najdu toho, u koho to před lety vše začalo, pak dosáhnu nejen své pomsty, ale hlavně klidu, díky kterému se s ním budu moct zas shledat a budeme spolu moct už zůstat napořád, bez rozloučení.
Nakonec měl přeci jen pravdu. Musela jsem zemřít, akorát že mou volbou pro znovuzrození nebylo pouze někoho zabít a pomstít se. Osud mi zavedl jiným směrem, musela jsem zabít svou lásku uvnitř svého srdce. Opustit toho, kdo mě celá léta držel při životě. Oprostit se od jeho hřejivé náruče a zapomenout, alespoň prozatím. Vždyť jen díky mě se téměř nechal připravit o život, jen pro mou záchranu málem sám položil svůj vlastní život a to zcela dobrovolně, bez výčitek.

Čas plynul, jak jsem procházela lesem a jen mlčky hleděla před sebe. Netušila jsem kam půjdu, ani co budu skutečně schopná udělat, až najdu svůj cíl. Uvnitř má duše křičela, začínala jsem pochybovat o svém rozhodnutí. Možná zas jen utíkám před svým osudem, ale momentálně to bylo to nejlepší. Nechtěla jsem ho už víc ohrožovat. Pravdou bylo, že jen díky mě byl v poslední době tak snadno zranitelný. Skutečně jsem mu svou přítomností vytvářela velkou slabinu a tomu se muselo zabránit.
Tak jsem to v dané chvíli viděla svýma očima. Mé domněnky byly ale tak slabomyslné…
Možná, kdybych tenkrát jen tušila, co se ještě může stát, nedržela bych se tak zarputile toho bláznivého rozhodnutí. Pláči při vzpomínce nad tím, jak unáhleně jsem se zachovala. Nakonec dnes vím, že jsem si to skutečně měla nechat víc projít hlavou, než jsem se rozhodla odejít od jediné osoby na světě, která mě milovala a chránila vlastním tělem. Však řekněte, kdo by to pro vás dnes udělal? Kdo by pro vaši ochranu s radostí položil vlastní život, jen když vám se nic nestane?? Každým dnem, každou hodinou, časy plynou a vše s tím se mění, i sami lidé. Doba a nové technologie jdou kupředu, ale výměnou za to je nám obrovskou daní ztráta úcty ke svým blízkým. Hlavně však nedocenění lásky, bez které jsou naše životy stále prázdnější, jen si toho zatím lidé příliš nevšímají. Jednoho dne, až to lidstvu dojde, bude už na vše pozdě, nic už nepůjde vrátit ani napravit. Toho dne všichni konečně poznají to, co po dlouhá léta vědomě ztrácely, ale jejich zastřený zrak stejně jako mě jim to po dlouhou dobu nedovolil prohlédnout. Kdyby se mě někdo zeptal jak se vyhnout této naší zkáze, řekla bych snad jen, že každý den bychom měli prožívat tak, jako by byl naším posledním. Mnoho lidí to však správně nepochopí. Je zbytečné se tedy nad tím víc pozastavovat, prostě se musí jít stále dál.

Den ubíhal rychle, ale já stále nepolevovala. I když jsem už cítila únavu, mému tělu docházeli síly, ale mé odhodlání se chtělo vzdálit co nejvíc. V nejméně očekávaný okamžik jsem vešla na rozcestí, kde zrovna velmi hbitě projížděl kočár. Nejspíš se jednalo o převoz někoho váženého, byl tak krásně ozdobený.
Téměř mě minul i se svým pojízdným doprovodem, když na mě z projíždějícího vozu pohlédl pár velmi známých očí.
Nemohla jsem uvěřit, na koho zrovna hledím.
„Okasan…?!“
Ze samého překvapení jsem zastavila a nečinně hleděla na kočár.
V onu stejnou chvíli se ozval silný ženský hlas.
„Zastavte! A chyťte mi tu holku!“
Doprovodná stráž se okamžitě odpojila od kočáru a obklíčila mě. Byla jsem v pasti.
Celé tělo mi strnulo, netušila jsem co dělat. Přeci jen jsem u té ženy strávila tak dlouhou chvíli, ale zjevně jsem netušila, jak moc pomstychtivá a mocná dokáže být. Kdybych jen tenkrát tušila, co by mohlo následovat, nejspíš bych tam jen tak nestála. Ale já věřila v její ledové srdce, které bylo kdysi také hřejivé. Taková chyba…
Kočár se zastavil a já pohlédla do očí samotné Okasan.
Jeden z velících její osobní stráže jí pomohl vyjít z kočáru ven. Když vystoupila, mé oči fixovali pouze její tvář. Vypadala tak krásně, ale zároveň svým zjevem naháněla pocit hrůzy.
Nic neříkala, jen pomalým krokem ke mně přistoupila blíž. Byla velice záludná. Dokázala si dokonale pohrávat s lidskou myslí, jak se jí jen zlíbilo. Když chtěla, uměla spolehlivě přesvědčit druhou osobu o tom, že z ní nemusí mít žádný strach. Pomáhal jí k tomu velmi přesvědčivý výraz, který budil pocit klidu. Bylo poznat, že jsem už dlouhou dobu byla od Okasan pryč. Jinak bych se nenechal tak zmást její lstí.
„Pfm… To se podívejme, nejdřív jsem si myslela, že se jí jen podobáš. Ale teď když si tě mohu prohlédnout zblízka, je mi jasné, že jsem se nespletla. Málem jsem tě ale nepoznala, má milá SAYUMI…“
Když byla v mé těsné blízkosti, ten klidný pohled z jejích očí rázem vyprchal a změnil se v kámen.
Z jejího ledového pohledu se nedalo nic vyčíst. Přesto jsem však vsadila na upřímnost, a rozhodla se jí to vysvětlit.
„Okasan, co tady děláte?“
„Hm.. No, tuhle otázku bych měla položit spíš já tobě. Nemyslíš, Sayumi?“
Nedokázala jsem promluvit, mé odhodlání při pohledu na ní vyprchalo tutam. Možná to bylo z respektu ještě z dětství, kdo ví. Rozhodně jsem ale byla v silné nevýhodě.
„Ale maličká, neodvracej ode mě svou tvář, víš jak to nesnáším.“
Natáhla ke mně svou ruku a přitáhla si mou hlavu blíž k jejím očím. Byli tak zlostné a zároveň chladné jak led.
„Víš, když ses toho večera nevrátila domů, měla jsem obavy, že se mohlo něco mému pokladu stát. Byla jsi můj nejcennější šperk mezi všemi ostatními, vědělas to Sayumi? Jen mi řekni, co se stalo? Určitě to pochopím, ale chci vysvětlení. První dva dny jsem tě hledala po všech mých známých, se kterými ses stýkala. Myslela jsem si, že si tě nějaký z nich ponechal na delší dobu bez zaplacení, ale nikdo o tobě nic nevěděl. Až se ke mně jednoho dne doneslo, že se našlo blízko naší čtvrti mužské tělo. Prý to byl nějaký blázen, který se do tebe hluboce zamiloval. Došla jsem k závěru, že se ti možná něco stalo, nebo tě unesli, byla to nesnesitelná myšlenka. Ah… Pak tě tu ale vidím stát přede mnou. Tak mi řekni Sayumi, co se stalo?“
Ten její hlas, byl jak jedovatý had. Co slovo to jed, i ten její pohled. Musela jsem však zachovat klid, neměla jsem zrovna moc na výběr. Kdyby byla jen ona sama, pak by to bylo v pořádku, ale takhle…
„Okasan, jsem vám vděčná za celá ta léta, co jste se o mě starala… Ale s tím vším už je konec!“
Nešlo si nevšimnout, jek se její chladný pohled rázem změnit na zlostný.
„Konec? Co to povídáš, Sayumi?“
„Nikdo mě neunesl, sama jsem se rozhodla odejít. Dala jste mi jídlo a střechu nad hlavou, ale myslím, že jsem vám už dávno vaši službu oplatila. Vy a váš pavilon, to neměl být můj osud. Nyní jsem svobodná, už jsem jinou osobou, než kterou jste našla před lety mezi ulicemi Okinawy. Teď jdu za svým skutečným cílem, a jsem už blízko. Odpusťte, že jsem vám způsobila starosti Okasan a děkuji vám za všechno.“
Na projev díku jsem se jí se vší slušností uklonila.

Ticho, ani slůvka, ani pohybu. Naivně jsem věřila svému přesvědčení, že i člověk jako je ona může ještě něco cítit, nebo mít pro někoho jiného než pro sebe pochopení.
Bylo to, jakoby se čas na moment zastavil. Pak se ale stalo něco nečekaného. Ucítila jsem, jak mě její prsty začínají svírat kolem krku, silněji a silněji. Využila toho, že jsem byla před ní v úklonu a připravená na odchod. Opět nezklamala, její zákeřnost stále vynikala nadevše.
„O..Oka-san… Co to děláte?!“
Nemohla jsem mluvit, hrdlo se mi svíralo čím dál víc. Její síla se z ničeho nic ztrojnásobila, jako by to nebyla ona. Byla vždy zatrpklou a chladnou osobou, ale nikdy nevládla tak brutální silou, nebo alespoň to nedávala nikdy najevo veřejnosti. Takže tohle je ta pravá Okasan? Brutální silou vládnoucí žena s hadí úlisností a jedem jak na srdci, tak na duši? Teď bylo ještě víc než kdy dřív jasné, že mnoho ze své minulosti skrývá.
„Ty hloupá couro… Co si to vůbec dovoluješ… Myslíš si, že si svůj osud řídíš sama? Zapomněla jsi snad, že patříš jen mě?! Jen si vzpomeň, toho dne si přijala mou nabídku s tím, že mi odevzdáváš svůj život, svou svobodu. Ty nejsi a nikdy nebudeš svobodná! Ne dokud budu já naživu!“
„Pusťte, to bolí—„
Začínala jsem pomalu ale jistě ztrácet dech i vědomí.
„Jen trp, zasloužíš si to. Máš snad dojem, že ses mi za tu dobu vyplatila? Jídlo a střechu nad hlavou říkáš, za ty roky mi toho ale dlužíš mnohem víc! Nenechám si od nikoho a nikým vzít mou nejcennější kořist!“
„Kořist?“
Tvoje naivní představy o tom, že máš svobodu, že si jdeš za svým cílem.. Rychle zapomínáš má milá. Jen já řeknu, co můžeš a co ne. Už dávno, ještě než jsem tě našla si patřila mě.“
„Já už nikomu nepatřím, ani mé srdce, ani mé tělo.“
„Ubožačko, podívej se na sebe. Čeho si dosáhla? Plahočíš se tu sama v pustinách a lesích… Tomu říkáš svoboda?! Dala jsem ti šanci na delší život plný přepychu, a od té doby patří tvůj život i vše s ním jen mě. Jen já rozhodnu, co s tebou bude, jestli budeš žít nebo jak zemřeš.“
„Ni—nikdy už se vám nepodvolím… nikdy!“
„Mmm, dobře. Vidím, že jsi opravdu rozhodnutá. Budiž, sama sis rozhodla a zvolila si tu horší variantu. Nečekej, že k tobě budu milosrdná.“
„Co uděláte, zabijete mě? Potom to udělejte a nečekejte na nic, protože já už se dobrovolně nevrátím. Už nikdy nebudu vaší hračkou, ani kasičkou na Yeny.“
„Pfm, tvá domýšlivost se mi líbí, ale mám pro tebe lepší rozloučení se životem. Když tě nemohu mít já, tak tě nebude mít už nikdo. Zrovna jedu k feudálnímu pánovi na jeho osobní pozvání. Je to můj blízký přítel, už dlouho jsme se neviděli. Tyhle stráže skutečně nejsou mé, ale udělají pro mě vše co jim nařídím. Už dlouho jsem se takhle nepobavila. Jak jistě víš, císařské stráže a stráže feudálních pánů jsou hodně na cestách a vytěžováni. Jsem si jistá, že by mi byli až vděční, kdyby dostali tu příležitost moc si pohrát s jednou z těch nejvzácnějších Oiran, nemyslíš?“
Už z letmého pohledu na jejich zjizvené tváře a dychtivé pohledy se dalo snadno usoudit, že se přání Okasan nebudou nijak vzpírat.
Bylo vidět, jak se jí na rtech vykouzlil tak jedovatý úsměv jen co to dořekla.

Byla jsem tak nepřipravená, nedalo se uniknout. I přes můj trénink a dovednosti jsem byla momentálně v nevýhodné pozici. Jediná žena proti patnácti ozbrojeným vojákům na koních, momentálně znehybněná díky Okasan. Mizivá šance se odsud dostat živá nebo vůbec utéct. Ale rozhodla jsem se nevzdávat se a bojovat do poslední vteřiny svého života. Můj plán najít Danza a pomstít se, se ovšem pomalu začínal rozplývat do ztracena. Tyhle chvíle mi připomněli celý můj život, to proč jsem vlastně tehdy toužila přežít. Bylo to skutečně pro pomstu, nebo z naděje, že ještě někdy spatřím Saiza? Celou dobu jsem věřila, že to pomsta byla na prvním místě, ale tady a teď mi konečně došlo, jak moc jsem si celou dobu lhala.

Její chladnokrevný pohled s nenávistným úsměvem se změnil náhle ve zlostný. Jen se ušklíbla a sekla mě po tváři svým ukazováčkem, na kterém stále nosila nasazený dlouhý a ostrý dráp, celý ze zlata. Olízla si krev, která jí zůstala na zlatém drápu a pohlédla mi do očí.
„Tohle máš ode mě na památku. Přestože tvůj zbytek života už nebude příliš dlouhý, chci, abys na mně myslela až do konce. Jednou jsem ti život dala, a teď si ho zas beru zpátky. Hmm… Škoda takového pokladu. Vydělala jsi mi opravdu hodně Sayumi, jenže pořád to nestačí na to, aby ses mi mohla vykoupit. Ale když ne já, tak ani nikdo jiný tě mít nebude.“
S těmito posledními slovy mě odhodila na zem a otočila se ke mně zády.
„Teď už je jen vaše. Dělejte si s ní, co se vám zlíbí. Slibuji vám, že se o tom nikdo nedozví a k tomu vás ještě štědře odměním. Doufám, že až skončíte, postaráte se velmi důkladně o to, aby se její tělo nikdy nenašlo. Dnešek berte jako velký bonus v loterii, kterou jste zrovna vyhráli. No tak chlapci, něco takového se vám přeci každý den nenabízí.“

______________________________________________________________

Nerada sama sebe hodnotím, protože to co si o sobě často myslíme,
ne vždy bývá pravdou.