SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Zbrocené ostří (15.)

15.) Poslední přání

rekapitulace:

Po dlouhé cestě se v našem příběhu začínají objevovat postavy, jejichž svázání s celým dějem a životem našich hrdinů sahá až do nejhlubších kořenů celého vyprávění.
Po neznámé cestě, kterou se nakonec Sayumi rozhodla vydat se setkává s Okasan, ženou, která jí předepsala už v dětství na mnoho let dopředu řádky jejího neobvyklého života. Sayumi však její plánu nečekaně přerušila a tajně odešla se Saizem. Avšak jejich opětovné setkání po takové době, co ji sama Sayumi opustila nemá zrovna nejpozitivnější odezvy, narozdíl od toho, jak naše hrdinka o tom byla zpočátku přesvědčená.
Vše se ovšem mění, když jí Okasan nabídne návrat do jejího pavilonu, který ale Sayumi okamžitě odmítá. To Okasan rozhořčí natolik, že se rozhodne pohřbít její existenci na místě jejich setkání raději, než aby ji měl někdo jiný. S doprovodem tolika vojáků se velice snižují šance Sayumi na přežití. Obzvlášť, když ještě ani neví, co je Okasan ve skutečnosti zač.
Co se stane dál? Je tento díl jedním z těch posledních? A pokud ne, co by se ještě mohlo stát, aby byla zachráněna?
Je to vůbec možné?
I když její fyzická schránka vydrží, jak je na tom ve skutečnosti v nitru její duše... To spočívá otázkou.

**********************************************************************************************

Její chladnokrevný pohled s nenávistným úsměvem se změnil náhle ve zlostný. Jen se ušklíbla a sekla mě po tváři svým ukazováčkem, na kterém stále nosila nasazený dlouhý a ostrý dráp, celý ze zlata. Olízla si krev, která jí zůstala na zlatém drápu a pohlédla mi do očí.
„Tohle máš ode mě na památku. Přestože tvůj zbytek života už nebude příliš dlouhý, chci, abys na mně myslela až do konce. Jednou jsem ti život dala, a teď si ho zas beru zpátky. Hmm… Škoda takového pokladu. Vydělala jsi mi opravdu hodně Sayumi, jenže pořád to nestačí na to, aby ses mi mohla vykoupit. Ale když ne já, tak ani nikdo jiný tě mít nebude.“
S těmito posledními slovy mě odhodila na zem a otočila se ke mně zády.
„Teď už je jen vaše. Dělejte si s ní, co se vám zlíbí. Slibuji vám, že se o tom nikdo nedozví a k tomu vás ještě štědře odměním. Doufám, že až skončíte, postaráte se velmi důkladně o to, aby se její tělo nikdy nenašlo. Dnešek berte jako velký bonus v loterii, kterou jste zrovna vyhráli. No tak chlapci, něco takového se vám přeci každý den nenabízí.“
**********************************************************************************************
Viděla jsem oči těch vojáků, jak na mě upřeli svůj zrak. Jejich oči prozrazovali tu touhu a ctižádost po mém těle, ale zároveň i po krvi. Byli doslova hladoví, a jejich hlad jsem mohla momentálně ukojit jen já.
Okasan mezitím nastoupila zpět do svého kočáru a se svými dvěma vojáky, které si u sebe nechala, vyčkávala na mé poslední výkřiky.
Zbylých třináct vojáků se ke mně rozešlo. Ještě jsem byla trochu přidušená od silného sevření Okasan, a tak snaha o útěk byla marná. Než jsem se stihla zvednout plně na nohy, uchopil mě jeden z nich ze zadu za ruce a přitáhl mi je k sobě.
„Chlapi, když se tak na ni dívám zblízka, není k zahození. Vlastně je opravdu moc pěkná.“
Přičichl mi ze zadu k šíji a olízl mi svým nechutným jazykem krk.

V této době plné násilí a vražd bylo jedno kým člověk byl, ještě než se z něj stal voják. Protože po létech válčení to z vás udělá zvrhlého vraha, nevyjímaje téměř z každého. Není divu, že se i z hodných a uctivých lidí stali takovíhle násilníci. Žít každý den v boji, neustále brát někomu život a zároveň si být jistý tím, že jednoho dne i vy sami bude něčí objetí. Žít život v pekle, je jasné že se z vás po delší době stane to samé, v čem žijete. Vzdáleně se lidskosti podobající, chodící stroje na zabíjení. To co nás činí lidmi, to z vás postupně vyprchá, až nakonec ve vašem nitru nezbude nic, než jen nicota a nekonečně hluboká propast.

Přeci jen, když jsem viděla, jak se ke mně přibližují, nechtěla jsem se vzdát tak snadno. Využila jsem vhodné chvíle a vysmekla se vojákovi, který mi držel ruce v sevření, ihned na to jsem vytasila svou katanu. Na boj z blízka jsem byla skutečně dobrá. Neměli šanci se ke mně dostat blíž, ale nedopočítala jsem si přesný počet vojáků kolem mě. Jeden stál o něco víc v povzdálí. Když se má zbraň s nimi střetla, podařilo se mi jich několik zranit a udělat si cestu z jejich kruhovitého sevření. Ovšem při útěku pryč mi cosi zachytilo nohu nad kotníkem a podsmeklo mi ji. Byl to bič od rukou posledního vojáka v pozadí, který mi při útěku zachytil nohu a srazil mě nečekaně k zemi. Při pádu mne praštil mírně do hlavy kámen, na který jsem dopadla. To byl důvod, proč jsem se nedokázala rychle zvednout a běžet dál. Šlo už jen zahlédnout, jak ke mně přišel jeden z vojáků a vytasil proti mně svůj meč.
„Ty mrcho! Chtěl jsem bejt na tebe hodnej, ale teď ti mohu slíbit, že si tě vychutnám. Jen co s tebou skončíme, rozřežu tě na kousky zaživa a pak tvoje tělo pohodím vlkům já osobně!"
„Dělejte si se mnou co chcete, moje tělo už je stejně dávno zničené, ale mojí duši nedostanete.“

Ještě jsem chtěla něco dodat, ale už jsem nestihla víc říct. Uchopil mě za límec pod krkem a jediné co mé tělo následně ucítilo byla tvrdá a bolestivá rána dopadající na mou tvář.
„Hah… Myslela jsem, že už ke mně nechceš bejt milej… Je to smutné, když se nad tím zamyslím. Místo, abyste věrně sloužili císaři, posloucháte rozkazy od osob, které vás ani nevlastní. Kam až jste to spadly. A ani nařízení vaší nové paní nedokážeš splnit… Haha…“
S výsměchem na tváři mi zároveň stékaly kapky jemných slz s vědomím, že se to už blíží. Věděla jsem, že je konec, nebylo tu nic ani nikdo, kdo by mi mohl z této extrémně znevýhodněné situace pomoct. A proto jsem se snažila jen víc provokovat v naději, že to se mnou ukončí mnohem rychleji. Proto z mých úst vycházel pobavený výsměch s krví, která mi stékala z roztržených rtů. To proto v mých očích nešlo spatřit nic víc, než jen naprostou prázdnotu, i když v mém srdci toho bylo stále mnoho nevyřčeného.

Dva z nich mě vzali za ruce pod rameny a odtáhli mě hlouběji do lesa.
Jeden z nich, ten kterého jsem zranila nejvíc a vysmívala se mu, si na de mě klekl a začal ze mě strhávat šaty. Musím přiznat, že jsem po tak velké snaze o provokaci doufala v naprosto jiné zakončení mé životní kapitoly. Čekala jsem, že ho vyvedu z míry a v náhlém vzteku rychle ukončí mou směšnou existenci. Bohužel, ne vždy se plány vyplní podle toho, jak si představujeme. Bránila jsem se, ale z toho předem prohraného boje a jejich převahy už bylo mé tělo po nějaké chvíli silného vzdoru vysílené. Mé myšlenky spočívaly nad tím, že si násilím vezmou mé tělo, ale mé domněnky byly na realitu až moc lehkomyslné.
Ostatní vojáci mi drželi ruce a nohy, zatímco ten nade mnou si vzal do ruky krátkou dýku a rozhodl se mě s ní nejdřív chvíli mučit. Pomalu mi s ní začal sjíždět od krku až k břichu. Během přejíždění po těle se mi stále víc a víc ostří zarývalo do kůže. Ovládala jsem se, dokud to jen šlo. Ale jejich mučitelské návyky byly velmi dobře vytrénované. Když sjel až na břicho, přešel k nohám, kde sjel víc na vnitřní stranu stehen. Tam kde jsou ty největší slabiny záhy zajel ostřím hluboko pod kůži. Nešlo už dál vydržet tu bolest a z mých úst se začal řinout bolestný křik. Byl tak zkušený, že zásah do mého těla, který provedl minul tepnu, přesto se nejednalo o nic malého. Bylo vidět, jak si to užívá při pohledu na mou ztrápenou tvář, jak se usmívá a chce víc a víc. Jako by snad jeho oči toužili vidět mě z vnitřní strany mého těla, jako by jeho denním chlebem a vodou byl pohled na řinoucí se krev z lidských těl.
Pláč se nedal zakrýt, ale už smířená se smrtí mi začínalo být vše jedno. Z očí mi ztékal žal v podobě hořkých slz stejně pomalu, jako krev opouštěla mé tělo, které pomalu ale jistě začínalo ztrácet nejen síly, ale místy už i vědomí. Nutili mě, abych na ně hleděla, nenechali mě zavřít oči a představit si v posledních minutách svého života svou milovanou osobu. Nenechali mne odvrátit svůj pohled ani na vteřinu. Musela jsem sledovat jejich nechutné obličeje.
Mé tělo bylo na různých místech pořezané, nebyly to však smrtelné rány, ale velmi bolestivé. Zjevně se velmi dobře vyznali v mučících praktikách.
Po nějaké chvíli to vypadalo, že je to už přestává bavit a tak mě začali svlékat ještě víc. Nejspíš proto, aby se semnou pobavili a následně mě zabili. Jinak to ani být nemohlo.
Jejich oplzlé a špinavé ruce jsem cítila po celém svém těle, jak cestují z místa na místo. Takto jsem si opravdu svůj konec nepředstavovala. Bez splněného cíle, bez své lásky, bez nikoho. Naprosto sama, odsouzená zas prodávat své tělo. Až na to, že tentokrát to nebylo za jeny, ale za mou ztracenou víru a naději v rychlejší smrt.

Má poslední slova… Chtěla jsem toho ještě tolik říct, ale už to nešlo, už ani nebylo komu. A tak se myšlenky shrnuly do jediného slůvka.
„Proč…“
Proč já? Proč jsem musela o vše přijít? Proč jsem musela prodat své tělo i se svobodou. Proč jen musím zanechat svůj život tak brzy? Bez odpovědi jsem jen cítila cizí doteky, některé bolestné, některé méně, ale všechno to bylo, jako by se mi zařezávali až do srdce.
Nesnesla jsem to dál a opět zavřela oči, ale ten krutý muž ve vojenském nade mnou mi to nechtěl dovolit.
„Otevři ty oči, slyšíš?! Budeš trpět za to co sis k nám dovolila ty špinavá couro. Nejdřív si tě ale pěkně vychutnáme, tak buď poslušná a možná ti to zkrátím.“
„Mám už dost poslušnosti.“ Vyřkla jsem tichým hlasem.
„Phe, jsi odvážná, ale jestli je neotevřeš, tak tě to bude ještě hodně bolet! Máš totiž moc pěkný oči, líbí se mi. Tak dělej, podívej se na mě, nebo ti je na místě vyříznu!“

Přiměl mě pohlédnout mu do očí, tiskl mi dýku na hrudi, téměř jsem mohla cítit jak se mi zarývá ke kostem skrz kůži. Chtěla jsem aby to udělal, mírně jsem se na ni přitlačovala já sama. Kdo ví, možná to i on vycítil a sám to už chtěl ukončit. Napřáhl se a já jen otočila hlavu na stranu. Posledních pár sekund od konce, ale ve stejný okamžik jsem pocítila jen silné škubnutí. Pohlédla jsem na vojáka, který nade mnou klečel a viděla, jak jeho pohled strnul v bezhybné pozici. Hned na to se mu od pasu začala silně spouštět krev. Bylo vidět, jak je v půli těla přeseknutý, byl to rovný a přesný sek. Ale v takové rychlosti to nemohl být nikdo jiný než on. Než jsem se stihla vzpamatovat, ze všech stran se od vojáků kolem mě ozýval křik. Jeden po druhém začali padat k zemi. Někteří těžce zraněni, jiní byli mrtví namístě.
Viděla jsem mezi nimi jeho tvář, kráčel pomalým krokem ke mně se svou katanou celou od krve. Krev z ní nepřestávala stékat proudem. Přišel tak blízko, a já viděla ten jeho zničený pohled, zároveň překypující zlostí. Setnul na prázdnou se svou katanou, aby z ní setřásl zbylou krev, poté si ji jemně otřel kusem látky a vrátil zpět do svého pouzdra. Chtěl se ke mně sklonit, ale při pohledu na mou situaci mi tělo přelil obrovský stud.
„Ne! Nepřibližuj se ke mně! Nechoď… Takhle jsi mě neměl vidět…“
Opět nic neříkal, stejně jako tehdy. I přes můj odpor a snahu se od něj vzdálit mě uchopil silně do svých rukou, sundal si svůj plášť a překryl mi s ním celé tělo, na kterém zbyly už jen cáry ze zbytku mého ošacení. Mé šaty byly tak potrhané, že z nich téměř nic nezůstalo, moc dobře to věděl. Celou mě do nich ovinul a vzal do náručí. Neznámo kam, nechala jsem se nést, ale ať jsem se snažila sebevíc, slzy se mi spustili tak silně, že prosákly skrz jeho oděv. Věděl, že to má duše uvnitř naříká, ale i přesto mě nesl dál. Pomohl mi na koně jednoho z vojáků, se kterým jsme se rozhodli odjet z toho hrůzného místa.
Seděl za mnou a držel pevně jednou rukou uzdu, zatím co jsem se o něj opírala a on mě svou druhou rukou svíral kolem pasu. Když už jsme byli rozhodnuti odjet, ozval se za námi hlas Okasan.

„SAYUMI!“
Saizo na ni ani nepohlédl, jen jí sdělil své tužby.
„Je mi jedno, kdo jsi. Buď vděčná jen jí, protože nebýt jí, hned bych tě tu na místě zabil. Ty nemáš srdce, a jestli jsi ho někdy měla, dávno se ti rozpadlo na prach. Pamatuj, že jestli se ještě někdy shledáme, bez zaváhání tě zabiju.“
„Ona ti nepatří, svůj život mi věnovala už před lety. Patří jen mě!“
„Nikdo si nemůže přivlastnit něčí život! Ani já ne. To si pamatuj, ženo.“

Na Okasan bylo z hlasu poznat, jak je celou situací zaskočena, přesto v jejích větách znělo silné odhodlání a nenávist.
„Jednoho dne vás uvidím umírat oba, a budu si to užívat.“
„Možná, pokud se toho sama dožiješ…“

Dál už s Okasan nepromluvil, otočil koně a ujížděli jsme z místa bytí.
Jen jsem ještě z povzdálí zaslechla jak volá nahlas mé jméno.
„Sayumi!! Ty jsi moje, slyšíš?!! Sayumi!!“
Bez zájmu kam jedeme, jsem začala litovat svých činů.
„Odpust mi…“
To jediné jsem se zmohla mu říct, i když jsem tušila, že omluvy to tentokrát nespraví. Mlčky jsem sledovala jak se kolem nás míjí les a louky. Stejně jako rychlý dusot koní plynul i čas, během kterého mi docházelo, jak moc chyb jsem udělala a stále dělám. Přesto všechno, i city, které jsem k Saizovi cítila, se mé srdce začínalo zevnitř uzavírat, a já se tomu nedokázala bránit. Možná že podobná bolest nebo krutost postihla v minulosti i Okasan, a možná to z ní udělalo nelidskou stvůru. Rozhodně jsem si ale nepřála stát se její věrnou kopií. Během jízdy mě nakonec únava přiměla ke spánku.
Zdál se mi sen, avšak ten sen byl mou skutečnou minulostí.

Sen:
„Otče, proč musíme odejít z našeho domu?“
„Sayumi, teď jsi ještě malé dítě, ale až vyrosteš, věřím, že to pochopíš.“
„A to místo, kam teď půjdeme, zůstaneme tam už napořád?“
„To nevím, nejspíš ne.“
„proč ne? Proč vůbec musíme chodit z místa na místo?! Já to nechápu, nechci, já nechci nikam!“
„A dost Sayumi, budeš poslouchat, co ti tvůj otec řekne. Chce pro nás jen to nejlepší, musíš mu věřit.“
„Ale matko, proč odsud musíme, proč…?“
„Víš, tatínek byl kdysi císařovo hlavním generálem. Byl jedním z nejlepších, ale když ses narodila ty, rozhodl se, že půjde na odpočinek a stráví s námi poklidný zbytek života. Udělal to, aby tě mohl vidět vyrůstat, už nechtěl dál válčit. Náš císař ho sice vypověděl ze svých služeb i když nerad, a na jeho postavení dal generála Takahira, který byl v zákoutí úhlavním nepřítelem tvého otce. To ale císař neví, do jisté chvíle jsme to nevěděli ani my… Teď, když má Takahiro celou císařovu armádu pod sebou, snaží se nás najít. Zjistili jsme, že náš tajný úkryt, kde jsme doteď poklidně žili pravděpodobně našel. Proto musíme odejít.“
„Nemůžeme tu zůstat a pokusit se s generálem usmířit?“
„Ah, Sayumi. Tvá všetečnost je milá, ale obávám se, že generál není ten typ spravedlivého a rozumného člověka k vyjednávání.“
„Pane, naléhavá zpráva. Přišlo potvrzení od špehů, že se blíží generálova skupina na koních.“
„Hm, děkuji. Musíme odsud ihned pryč. Kazumi, vezmi Sayumi a připrav ji k odchodu.“
„Jistě drahý.“

Přítomnost:
Nečekaná bolest na těle mě vytrhla ze sna a já se s šokem posadila.
Nesmírná bolest, ještě větší než ta při probouzení mi projela jak tisíce jehel celým tělem a v křečích jsem se svalila opět k zemi. Při rozhlédnutí do prostoru kolem mě jsem si všimla, že se nacházím v jakémsi domě, velmi pěkném. Ležela jsem na měkoučké posteli, všude kolem byla výzdoba. Velice mi to připomínalo náš první dům z mého dětství, než jsme museli odejít pryč.
Při pohledu z okna si šlo všimnout, že je téměř západ slunce a stmívá se.

______________________________________________________________

Nerada sama sebe hodnotím, protože to co si o sobě často myslíme,
ne vždy bývá pravdou.

Dodatek autora:: 

Opět jsem si dovolila přikořenit děj a dodat jako kompenzaci trochu těch nervů a vypětí.
Nicméně tato fáze se tu nyní bude prostřídávat častěji, takže komu se to líbí, má se rozhodně na co těšit Wink

Arigatōgozaimashita (ありがとうございました)

ps: Další díl očekávejte během následujícího týdne, nebo toho příštího Wink

Pokud vás tato povídka zaujala a zajímali by vás další díla ode mne, můžete nahlédnout sem:
Povídky by Selina

5
Průměr: 5 (5 hlasů)