SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Zbrocené ostří (16.)

16.) Výčitky

rekapitulace:

Všichni z nás děláme mnoho chyb ve svém životě. A ani v tomto příběhu tomu není jinak.
Poté co se Sayumi rozhodla opustit Saiza, setkala se na cestě se samotnou Okasan, která se rozhodla ji jen tak nepustit.
Když se Sayumi vzepřela jejímu přání, aby se s ní vrátila do Pavilonu, Okasan ji ponechala na pospas svým vojákům, kterým nařídila, aby se jí nakonec zbavili, ale ještě před tím si s ní užili. Okasan se usadila do svého kočáru, kde vyčkávala až to její garda se Sayumi dokončí.
Sayumi skutečně neměla proti takové převaze a ve svém stavu šanci.
Když už vše vypadalo, že je ztracené, a její pohmožděné tělo čekající na smrt se přestalo bránit, nečekaně na poslední chvíli zasáhl Saizo.
Jak to dopadlo a co bude následovat dál?

**********************************************************************************************

Nečekaná bolest na těle mě vytrhla ze sna a já se s šokem posadila.
Nesmírná bolest, ještě větší než ta při probouzení mi projela jak tisíce jehel celým tělem a v křečích jsem se svalila opět k zemi. Při rozhlédnutí do prostoru kolem mě jsem si všimla, že se nacházím v jakémsi domě, velmi pěkném. Ležela jsem na měkoučké posteli, všude kolem byla výzdoba. Velice mi to připomínalo náš první dům z mého dětství, než jsme museli odejít pryč.
Při pohledu z okna si šlo všimnout, že je téměř západ slunce a stmívá se.
**********************************************************************************************

Nečinně jsem se rozhlížela po pokoji, až mi zrak utkvěl na jediném bodě. U dveří stála mužská postava zády ke mně, ale nic neříkala. Až když se otočila, poznala jsem jeho tvář. Byl to on, držel v dlaních jakousi mast a stále ji míchal. Nic neříkal, až po chvilce se otočil směrem ke mně a šel blíž. Když přišel k posteli, sedl si u mě z boku, ani na mě nepohlédl a opatrně stáhl deku, která překrývala mé zraněné tělo.
V ten moment mi došlo, co se vlastně stalo. Že i pohled na něj je pro mě momentálně nesnesitelný, ale mé oči se z něj teď nedokázali odepřít.
Ty jeho však byli stále sklopené, nevyjadřující vůbec nic, až na jediné, a to velký smutek a zlost.

Chvíli na to mi však došlo, že mé tělo je před ním zblízka odhalené, ty potrhané šaty už na mě nebyly. Nejspíš mi je svlékl, ještě když jsem spala.
Hanba a stud, který se mnou prosycoval v jeho blízké přítomnosti mě ničil ještě víc.
„Prosím, nedívej se na mě… Už se na mě nedívej!“
Jen při té představě, že vidí mé selhání, jsem měla oči pro pláč.
On si ale stále prohlížel mé rány na těle, jako by mě vůbec neslyšel co mu říkám.
Nedokázala jsem se ovládat. Chytla jsem ho za zápěstí a odstrčila ho se zbytkem svých sil od sebe. Nenáviděla jsem se. Sama jsem na sebe už nikdy víc nechtěla pohlédnout, natož on.
„Já už nechci, aby ses na mě kdy díval. Nechci, abys už na mě někdy sahal! Tohle tělo plné jizev ti už nemůže přinést útěchu v žádném směru. Nechci, aby ses dotýkal někoho tak pošpiněného, jako jsem já… Nezasloužím si to!“
On ale jen stále mlčel, až nakonec promluvil, ale jeho slova byla ostrá jak nože.

„Sama si za to můžeš. Nemělas tak bezmyšlenkovitě utéct. Žádal jsem tě, abys byla mou jasnou hvězdou, a ty ses místo toho pokusila své jasné světlo sama zašlapat. Tušil jsem, že půjdeš. Byl to risk, ale chtěl jsem věřit, že to neuděláš. Když jsi ale odcházela, tvá slza, která se odrazila o mou tvář, mi vyzradila, že už máš stanovený směr své cesty, která však nepokračovala se mnou. Musel jsem respektovat tvé rozhodnutí.“
Po jeho slovech jsem nedokázala dál zadržovat ten překypující smutek, nechala jsem tak volně odtékat svou bolest po tvářích.
„Jak jsi mě ale našel?“
„Musel jsem se ujistit, že budeš v pořádku. Rozhodl jsem se tě chvíli z větší vzdálenosti po stopách sledovat. Tvůj křik plný bolesti byl ale slyšet na hony daleko. Když jsem tě tam viděl s tou spoustou vojáků kolem tebe…. Zmocnil se mě neovladatelný hněv.“
Jeho oči na mě poprvé za celou tu dobu pohlédli, ale odrážel se v nich nesmírný smutek, jako by to ani nebyl on.
„Měl jsi mě tam nechat zemřít. Podívej se jak jsem slabá! Celou dobu jsem si myslela, že… To už je teď jedno.“

Stále jsem odtahovala od sebe jeho dlaň, ale tentokrát byl neoblomný. Silou mě uchopil za ruce u zápěstí, až to zabolelo a přivázal mi je k boku postele. Schoulila jsem se před ním na bok do klubka.
Sledovala jsem, jak si nabírá do dlaně mast, kterou celou dobu míchal a začíná mi s ní potírat hlubší řezné rány.
„Je jedno jak moc jsi zjizvená. Nikdy mi nešlo o tvé tělo, to bys už ale dávno měla vědět. Nebo to pořád skutečně nechápeš? Nejsem jako ti muži, se kterými ses stýkala, kterým šlo jen o tvé tělo! O jejich vlastní blaho. Já vždy v tobě hleděl na něco mnohem vzácnějšího a krásnějšího než jen vnějšek. Na to, co každý přehlížel, dokonce i ty sama.“
Cítila jsem, jak se začínám červenat, stydět se za vše co dělám. Jako by mnou procházel oheň. Nemohla jsem na něj dál pohlédnout. Ta upřímná slova plná pravdy, která ze sebe vyslovil, se mi zarývala stále hlouběji do nitra.
„Navíc, tahle mast je vytvořená ze speciálních bylin, které se zaměřují výhradně na léčbu hlubokých ran. Většina tvých jizev by se po zahojení měla časem úplně vytratit, pokud si to budeš poctivě nanášet každý den na svá zranění. Při nejhorším už se o tom sám postarám.“
Z jeho doteků byla poznat něha. Tak jemně a opatrně se mě nedotýkal snad ani při naší společně strávené noci. Bylo to jak pohlazení na duši. Přesto jsem však viděla, jak se v jeho nepřímém pohledu odráží nesmírné zklamání.
Stále jsem se nedokázala zbavit toho pocitu, že si ho nezasloužím. Že mé tělo je natolik zneuctěné, možná už i má duše. Neustálé výčitky mě při střetnutí našich očí tížily.
Když skončil s ošetřením, rozvázal mi ruce a odložil misku s mastí. Chvíli se na mě jen díval a prohlížel si rány. Poté opatrně přiložil své konečky prstů na mé rty a tichým hlasem mi pošeptal:
„I když zas odejdeš, nic tím nezlepšíš. Pamatuj, pořád jsi mou hvězdou, ale pokud budeš dál prchat, nakonec tě nechám jít. Nebudu tě moct střežit do nekonečně, ne když se tomu budeš sama vzpírat.“
Jen co se za ním zavřeli dveře a já zůstala v místnosti sama, uvědomila jsem si, že o něj nechci přijít, ale vzápětí mu teď nedokážu pohlédnout do očí. Hledala jsem možnost, jak se vykoupit z těchto pocitů osamění a bolesti plných výčitek.

Pár dní jsem odpočívala a on mě stále navštěvoval v pokoji, kde mi posléze potíral rány mastí. Cítila jsem, jak se mi každým dnem vrací síla do těla, ale stále víc a víc jsem postrádala něco uvnitř sebe. Ta prázdnota začínala postupně převládat mé nitro. Možná to bylo výčitkami, ale den ode dne jsem se nenáviděla víc a víc. Mým nejhlubším přáním začínala být jen smrt.
Nadešel den, kdy jsem už byla schopná stát na nohou bez cizí pomoci, a tak jsem se rozhodla projít se po okolí. Když jsem vyšla ven, oči mi zůstali v úžasu. Byla tam nádherná zahrada, jako z pohádky. Nikdo nebyl v blízkosti a tak jsem se odhodlala k menší procházce.
Nechyběl tam ani krásný malý rybník s malým vypouklým mostem napříč něj. Upoutal mne natolik, že jsem nemohla odolat a šla se podívat blíž. Opřená o zábradlí, pozorující rybky jak se svobodně pohybují dle vlastní vůle, nepovšimla jsem si, že za mnou někdo už hodnou chvíli stojí.
Ucítila jsem jemný dotek na svém levém boku. Bylo to jak elektrický impuls, celé mé tělo sebou trhlo strachy, aniž bych to dokázala ovládnout. Prudce jsem se otočila a pohlédla zblízka přímo na něj. Přilnutá u zábradlí s vyděšeným pohledem jsem jen šeptla.

„Ah! Saizo…“
„Ty se mě bojíš?“
„Mm, jistě že ne…“
Opět jsem mu lhala. Nemohla jsem mu říct, že i jeho dotek mi připomíná ty bolestné okamžiky.
Nechtěla jsem si to přiznat, ale uvnitř jsem byla poničená jak zmuchlané pozlátko, které už jen stěží může někdo opět srovnat.
Podíval se na mě a přitáhl si mě blíž k tělu. Všimla jsem si, jak se snaží proniknout do mé mysli svým upřeným pohledem, a zjistit co je špatně. Ještě chvíli a přišel by na to. To jsem nemohla připustit.
„Myslím, že už půjdu. Pořád se necítím dobře, omluv mě.“
Ihned jsem se mu vysmekla, ještě než se stihl dotknout mé pokožky.
„Chápu…“
Z jeho hlasu jsem vycítila nedůvěru k mým slovům.
Po zbytek dne jsem na něj už víc nepohlédla. Až u večeře, kde se nešlo nijak vyhýbat, položila jsem mu zvídavou otázku.
„Co je to vlastně za dům?“
„Kdysi jsem tu jeden čas vyrůstal.“
„Taky ses hodně stěhoval…“
„Vlastně tohle byl můj jediný skutečný domov, než jsem opustil zemi.“
„Pak, co se tedy stalo? Neměl jsi snad rodinu? Takovýhle nádherný dům, určitě musíš pocházet ze vznešené rodiny. Přitom je tak opuštěný.“
„Věci ani lidé se nedají soudit od pohledu. Jejich skutečná podstata může být nakonec naprosto jiná. Leckdy až nepředstavitelně odlišná.“
Zpozorovala jsem, že nerad mluví o své minulosti. Ale přeci jen, mnoho věcí přede mnou stále skrýval a tahle byla jednou z nich. Chvíli na to vstal od stolu a beze slova odešel. Jen poloplný talíř po sobě zanechal.

Další dny plynuly a já si postupně navracela svou původní sílu. Stále jsem však nebyla dostatečně silná. Má mysl se teď upnula jen na jediné. Nalézt Danza a zjistit pravdu o zbytku mé zahalené minulosti. Abych se k němu ale vůbec dokázala přiblížit, potřebovala jsem zesílit. Trénovala jsem po celé dny a noci. Občas mi pomáhal i sám Saizo. Ale vždy když se ke mě pokusil přiblížit na dotek, mé tělo se automaticky vyhnulo. Jako bych se zatvrdila vůči všem dotekům od kohokoliv, ba i od něj.

______________________________________________________________

Nerada sama sebe hodnotím, protože to co si o sobě často myslíme,
ne vždy bývá pravdou.

Dodatek autora:: 

Pro vynahrazení jsem si dovolila zveřejnit další část tohoto příběhu.
Doufám, že se vám budei tento díl líbit Smile

Arigatōgozaimashita (ありがとうございました)

ps: Další díl očekávejte během následujícího týdne, nebo toho příštího Wink

Pokud vás tato povídka zaujala a zajímali by vás další díla ode mne, můžete nahlédnout sem:
Povídky by Selina

5
Průměr: 5 (3 hlasy)