Zbrocené ostří (23.)

rekapitulace:
Osud tomu nechtěl, a nakonec rozdělil společné nitky osudu těchto dvou lidí, které o svou lásku bojovali do poslední chvíle.
Avšak, je všemu skutečně konec? Je vše tak, jak se zdá být?

**********************************************************************************************

Při dopadu jsem míjela tu smrtelnou čepel, kterou stále svíral v dlani, z níž mu odkapávali kapky mé krve.
Když viděl jak dopadám, odhodil ji bezmyšlenkovitě pryč. Ucítila jsem, jak mne pevně sevřel ve svém náručí a jeho teplo proniká do mého těla.
To byly ty poslední okamžiky, kdy jsem ještě mohla cítit jeho vůni a doteky na mém těle.
„Miluji tě… Už od první chvíle, kdy jsem tě spatřila jako dítě, jsem tě milovala--- Saizo…“
S poslední větou, kterou jsem ze sebe vydala, se mi zrak zahalil mlživým závojem a já se poddala svému osudu s doprovodem slz, které mi ztékali po tváři.
**********************************************************************************************
„Sayumi…. Vydrž, prosím vydrž…“
Odložil mne opatrně do trávy a zvedl svou zbraň s odhodláním v hlase. Postavil se proti Takahirovi a zpříma na něj pohlédl. Přestože měl pohled zastřený žalem, jeho touha po ukončení toho všeho byla mnohem vyšší než předtím.

„Do teď jsem se držel zpátky, protože jsem nedokázal unést tu myšlenku nad zabitím své vlastní krve… Vlastního bratra. Ale teď už nemám sebemenších zábran, bratře. Naopak, mám cíl a touhu, která mne vede kupředu víc, než kdy dřív. Tady a teď to jednou pro vždy ukončíme. Dneškem se dočkají spravedlnosti nejen můj otec, ale i Sayumi s její rodinou.“
„Moc si troufáš, bratříčku. Pořád máš pocit, že jsi lepší než já, ale nezapomínej, že za mnou stojí celé vojsko.“
„Nezapomněl jsem. Ale ty bys také neměl zapomenout, že vojáci se drží tam, kde je nějaký vůdce. A tím ty ve skutečnosti nejsi, nikdy jsi ani nebyl. Jsi už jen živá chodící mrtvola, bratře!“
S obrovskou razancí se Saizo rozeběhl proti Takahirovi, který přestával stále častěji tak úspěšně vykrývat Saizovo útoky.

Netrvalo dlouho a Saizo jakoby nabyl ještě větších sil, než předtím. V nejméně očekávané chvíli, kdy se Takahiro otáčel, změnil Saizo svůj směr a velmi rychlým, až nezahlédnutelným chvatem se protáhl pod vzpřímenou rukou Takahira. Protáhl se tak za jeho záda, okamžitě se postavil a bez zaváhání mu vrazil svůj meč do zad. Při proniknutí jeho tělem se meč setkal nejen se srdcem svého protivníka, ale i s pár žebry, které po vniknutí smrtelného ostří skrz ně až zaskřípali. Meč protnul Takahirovo tělo naskrz a tím vykonal svou odplatu za dosud tolik padlých obětí pouze pro kus slávy a moci. Saizo se jen otočil proti bratrovi, aby mu mohl naposledy pohlédnout do tváře, ze které pomalu vyprchával všechen život.

„Hm, asi jsem tě podcenil bratříčku. Bude z tebe dobrý válečník.“
„Já ale nestojím o další zabíjení. Nepotřebuji tyranizovat a vypalovat jiná města a vesnice jen, abych získal respekt. Dá se to dělat i jinak.“
„Hm… Možná máš pravdu. Náš otec se nejspíš nemýlil, když chtěl přenechat vládu tobě. Škoda, že nejsem jako ty… bratře… Pak by se nic z toho nikdy neudálo…“
„Nejspíš máš pravdu, bratře…. Je to velká škoda. Vládli bychom spolu bok po boku, tak jsem si to ve skutečnosti přál, ale ty ses bál jen o to, že přijdeš o moc. Nepomyslel si, že nemusím smýšlet stejně jako ty. Celé to mohlo být jinak.“
„Heh… Nemá smysl truchlit nad rozlitým mlékem. Teď už je pozdě, Saizo, můj mladší bratříčku…“
Po těchto posledních slovech dopadlo Takahirovo tělo bezvládně na zem k Saizovo nohám.
„Takahiro…“

Saizo tam ještě chvíli stál a pak se ohlédl po vojácích kolem, kteří měli celou dobu za úkol nás jen držet v obklíčení.
„Sami jste slyšeli poslední slova vašeho bývalého pána. Pokud jste rozumní a zbylo ve vás ještě trochu cti, přiznáte pravdu o tom, co se stalo i před samotným císařem a dosvědčíte mou nevinu. Nepřijdete o nic, naopak budou vaše životy o něco šťastnější. Na druhou stranu… Pokud se rozhodnete jít proti mně a spravedlnosti, a budete se chtít zbavit důkazů a zabít mě, nebudu mít s vámi žádné slitování. Rozhodněte se sami.“
Chvíli nastalo jen rozpačité ticho, než vystoupil z řady jeden z vojáků, nejspíš generál a sdělil své rozhodnutí.
„Žijeme pro to, abychom chránili našeho pána a císaře. Pravda a spravedlnost je naší ctí. Pokud dovolíte, rádi bychom nadále doprovázeli vás.“
Saizo se jen hořce ušklíbl, a poté zadal první nařízení.
„Děkuji vám za vaši věrnost. Teď okamžitě vezměte její tělo a naložte ji na nosítka. Jako první ji musíme zachránit.“
Když to Saizo dořekl, všichni vojáci poněkud ztuhli.
„Ale pane, ta žena je nejspíš mrtvá. Sledovali jsme její souboj. Při utkání s Danzem ji v nešťastné chvíli uštkl jedovatý had. Nemohla to přežít.“

Saizo se sklonil k mému bezvládně ležícímu tělu a začal si okamžitě prohlížet mé tělo, dokud nenašel to uštknutí.
„Tak proto…“
Vojáci byli stále vyvedeni z chování jejich nového pána. Saizo však naléhal.
„Není mrtvá, upadla do těžkého komatu a taky ztratila mnoho krve. Ale to zranění od uštknutí, přestože působí otravu, zároveň zpomalilo tok krve v jejím těle. To ji vlastně zachránilo, jinak by už dávno vykrvácela. Jak jsem řekl, vezměte ji okamžitě na nosítka a jděte do paláce. Pokud tu máte pěšího doktora, chci by ji hned poskytl první pomoc a ošetřil ji, jak to jen půjde. Musí to vydržet, než se dostaneme do paláce. Tak běžte! Doženu vás. Musím po cestě získat jednu látku proti tomu jedu. Tu ránu jí ucpěte mízou ze stromu, aby nemohla dál krvácet. To postačí, než vás doženu.“
„Jak si přejete, Pane. Ale co když už je pozdě?“
„Není. Jed nebyl tak silný, aby ji zabil okamžitě. Už je to nějaká doba, takže máme ještě šanci. Vypadá to na nějaký jed, který má delší průbojnost, ale drtivý účinek. Takže máme ještě nějaký čas, ale když to včas nestihneme, bude už naprosto pozdě. A to bodné zranění… Prošlo jí skrz rameno, velmi blízko srdce, ale naštěstí jej nezasáhlo. Přesto všechno se šance na záchranu každou vteřinou krátí. Snad ještě není pozdě.“
„Rozumím. Okamžitě vyrážíme!“

Ten poslední dotek, který jsem cítila na svých dlaních se mi stále opakoval, jako nějaký zpomalený film. Jeho slova, hořká i sladká, která mi kdy řekl se mi rozeznívala ze všech stran jako odrážející se ozvěna, a přitom kolem mě jen samá mlha.
Pomalu jsem se zvedla a rozešla se dopředu. Připadalo mi to, jako bych šla už celou věčnost, ale nikde nikdo a nic. Jen prázdnota, prosvětlená prázdnota.

Pak jsem ale zaslechla jakési zasténání z povzdálí.
„Je tam někdo?“
Rozešla jsem se za hlasem, který se každým krokem přibližoval. Hlas náhle ustal a všude bylo opět jen nekonečné ticho.
„Co se to děje…“
Zmatená danou situací a svými smysli, zastavila jsem a začala se rozhlížet všude kolem sebe. Teprve v té chvíli jsem si uvědomila, že ať se podívám kamkoliv, všude je jen zamlžené světlo a nic víc, ani zem, ani nebe, vůbec nic. Jen naprostá pustina.
„Kde to jsem… Ah, já chci pryč odsud…!“
Začínal se mě zmocňovat strach. Cítila jsem tak obrovskou samotu, to čeho jsem se bála celý svůj život.
V zajetí strachu a žalu, klečící na kolenou se přede mnou náhle zjevila jakási postava v povzdálí. Byla to ženská silueta. Ještě chvíli jsem se dívala tím směrem, než jsem dokázala poznat, komu ta postava patří.
„Matko?? Mami!!“
Vykřikla jsem radostí, prudce se zvedla a rozeběhla se k ní.
„Ah! Mami! Tolik jsi mi chyběla!“
„Ty mě taky dítě moje.“
Ovinula mě do svého náručí a já se opět cítila jako, když jsem byla dítě. Tak šťastná a bezstarostná.
Převládla mnou touha jí toho tolika říct.
„Mami, prosím odpusť mi. Odpusť, že jsem nepřišla dřív. Odpusť, že jsem to zavinila! Všechno je to jen má vina!“
Ona mi však odpověděla tak klidným hlasem, až mě to zneklidnilo.
„Neplač… To je v pořádku. My se na tebe nezlobíme. Nemohla jsi za to, už si to dál nevyčítej. Není ti co odpouštět.“
Pak se náhle přidal další hlas vedle nás. Byl to hlas, který bych poznala všude.
„To my bychom se měli omluvit tobě. To kvůli nám tak trpíš, dcero moje.“
„Otče?!“
Nedokázala jsem zkrotit svá ústa. Pomalu jsem se odklonila od matky a pohlédla na oba.

Chvíli jsem se jen dívala, než mi začalo docházet, co se vlastně děje. Ta otázka tížila mé svědomí, a proto jsem ji nakonec se strachem v hlase vyřkla.
„Já jsem mrtvá??“

______________________________________________________________

Nerada sama sebe hodnotím, protože to co si o sobě často myslíme,
ne vždy bývá pravdou.