↓Upside Down↑ - Kapitola 12.

Následující den lilo jako z konve. Kamiya s Eiichirem stáli pod pruhovanou pergolou malého obchůdku s domácími palačinkami a dívali se, jak se přes okraj stříšky valí litry dešťové vody.
Kamiya se zimomřivě zavrtal hloub do své bundy a sevřel v rukou horkou palačinku, aby si zahřál ruce.
„Hádám, že s panem nebešťanem vám to moc neklape, co?“ Eiichirou se zakousl do svojí palačinky a odhrnul stranou papír, ve kterém byla zabalená.
„Proč myslíš?“ ušklíbl se Kamiya.
„Tak nějak se to dá poznat z tvého výrazu.“
Eiichirou byl kromě Uedy jediný člověk, který věděl o jejich předstíraném románku, protože ho Kamiya začal používat jako zpovědnici. Brzo toho začal litovat, protože na rozdíl od Alastora a Ezechiela si z něj Eiichirou dělal legraci zcela očividně.
„Máme drobné neshody,“ připustil Kamiya, „přičemž hlavní neshoda je, že je čubka a brzo mu udělám něco, za co by se nemusela stydět ani španělská inkvizice.“
„Promluvil pekelník,“ zakřenil se Eiichirou.
„Krev nezapřu,“ pokrčil rameny Kamiya a uždíbl ze své palačinky. Musel uznat že Eiichirou měl pravdu. Byla prvotřídní. Ukousl si proto větší kus a zamyšleně žvýkal, zatímco pozoroval, jak se ulicí ženou proudy vody a ubozí chodci, kteří si doma zapomněli deštník.
„Už pomalu nevím, co s Uedou dělat. Asano je fajn a já se mu nedivím, že se mu líbí, ale kdykoliv s ní má mluvit, tak prostě… zamrzne. Někdy pochybuju, jestli je vůbec možné, aby se dal s někým dohromady,“ povzdechl si.
„No, když jste se mohli dát dohromady i ty s Taiyourenem- au, už mlčím.“ Eiichirou si promnul rameno, do kterého ho Kamiya udeřil. „Ale musíš se na to dívat pozitivně. Spousta bezva lidí nikoho nemá, protože si to hvězdy nepřály. Podívej se třeba na mě,“ řekl a povzbudivě se na Kamiyu usmál.
„A co bych měl přesně vidět?“
„Že někdy za to nemůže ten člověk, ale osud.“
Kamiya povytáhl obočí. „Chceš mi říct, že tvoje neschopnost si najít holku je dílem osudu?“ zeptal se pochybovačně a znovu se zakousl do palačinky.
„…něco na ten způsob.“
„Když už jsem v tom zařizování šťastného konce pro Uedu, mám ti taky rovnou najít holku?“
„Když vidím, jak se ti daří s Uedou…“
Kamiya ho znovu praštil.
Chvíli stáli a jen zírali na déšť, než sebou Eiichirou trhl jako kdyby si na něco vzpomněl a začal si volnou rukou hrabat v kapsách. Nakonec z bundy vytáhl jasně zelený letáček a podal ho Kamiyovi. Ten se na něj překvapeně zadíval a přečetl si nadpis.
„Charita?“ zeptal se nechápavě.
„Jde o útulek, který máma vede.“ Po té, co Kamiyova teta zběhla na Zem, vystřídala spoustu prací, protože sama neměla představu, co by chtěla dělat. Když byla v Patridě, vždycky věděla, že chce pracovat na Oddělení a tak když ho opustila, nějakou dobu tápala. Nakonec se našla v pomoci zvířatům a se svojí kamarádkou You založili útulek Inuboshi. „Potřebuje o něm zvednout povědomí, takže začala pořádat různé akce, aby na něj upozornila. Mohl bys to vzít k Aloners? Já se tam už nedostanu a oni jsou pro každou špatnost, takže mě napadlo, že by se o to mohl někdo zajímat.“
„Jasně, klidně to tam vezmu,“ přikývl Kamiya a zastrčil si papír do kapsy.
„Díky,“ usmál se děkovně Eiichirou.
„Možná bych to mohl zneužít a obměkčit Asano tak, že Uedovi vrazím do rukou roztomilé štěně,“ zamyslel se Kamiya nahlas. Eiichirou nad ním jen protočil oči.
„Jsem rád, že myslíš na veřejné blaho.“

„Jsem tady autem, chcete někdo vzít?“
„Já, prosím, zapomněla jsem si deštník.“
„Já taky.“
Kamiya s Tsubakim a Uedou stáli v hale divadla a zvažovali, jestli počkají, až průtrž přejde. Vzhledem k tomu, že trvala už tři dny, tak bylo dost nepravděpodobné, že by se to v příštích dvaceti minutách mělo změnit. Ostatní členové Aloners už se rozprchli a zbyli tam jen oni.
„Moc se mi do toho nechce,“ zamumlal Ueda a přetáhl si přes hlavu kapucu.
„Zvládli jsme to sem, zvládneme to zpátky.“
Zrovna, když se chystali vykročit do deště, ozvaly se za nimi rychlé kroky.
„Počkejte, kluci!“
Všichni tři se ohlédli a spatřili Asano, jak vychází ze dveří, které vedli do zákulisí. „Ostatní už jsou pryč?“ zeptal se a natáhla si nepromokavou bundu.
Kamiya přikývl. „Můžeš jít s námi, jestli chceš,“ nabídl jí.
Vyšli do deště. „Sakra, doufala jsem, že ještě stihnu Kyouko. Kamarádka mi na poslední chvíli odřekla kino a teď nemám s kým jít,“ povzdechla si Asano a zapnula si bundu až ke krku. Kamiya a Tsubaki se po sobě podívali, jako kdyby Vánoce přišli dřív.
„Může s tebou jít Ueda,“ nadhodil Tsubaki okamžitě a povzbudivě povytáhl obočí. Ueda překvapeně vykulil oči, ale mlčel.
Asano se k němu otočila. „To je pravda. Nechce se ti do kina?“ zeptala se nadšeně a zaštítila si oči proti dešti, který do nich v pravidelných vlnách narážel.
Ueda chvíli vypadal jako laň zírající do předních reflektorů náklaďáku, než se vzpamatoval a odhrnul si mokré vlasy z čela. „J-jasně, proč ne,“ přikývl nervózně. Zastavili se na rohu, kde se jejich cesty dělili.
„Je to od pěti, tak předtím ještě můžeme zajít někam na jídlo,“ nadhodila Asano.
Zatímco si šokovaný Ueda koktavě domlouval rande, Kamiyovu pozornost upoutal výraznější zvuk cákající vody. Ohlédl se včas, aby si všiml kolem projíždějícího autobusu.
„Poz-“ začal, ale než stihl cokoliv říct, uslyšel hlasité zašustění. Autobus je minul a asi metr od nich projela ohromnou louží, takže je teoreticky měla ohodit sprcha špinavé dešťové vody. To se ale nestalo. Voda jako kdyby narazila do neviditelné zdi. Asano a Ueda si ničeho nevšimli, ale Kamiya se zmateně rozhlédl a všiml si Tsubakiho otřeseného výrazu. Ozvalo se další zašustění, tentokrát jaksi ulepenější. Tsubaki nakrčil ramena a zatvářil se ještě víc politováníhodně.
Kamiya chvíli nechápal, než mu došlo, co se právě stalo.
Křídla. Tsubakiho křídla. On Asano a Uedu zaštítil křídly. A Kamiyu taky, ale pochyboval, že to bylo naschvál.
Tázavě se na nebešťana zadíval, ten ale uhnul pohledem a otřásl se.
Všichni nebešťani měli křídla, ale už dávno minula doba, kdy je ukazovali. Uměli je skrýt a to buď jen na pohled, nebo i na dotek. A právě teď Tsubaki ta svoje roztáhl, aby Uedu a Asano neohodilo projíždějící auto, protože to by nebyl zrovna dobrý začátek rande.
„Asi bychom tu neměli stát takhle na dešti,“ řekl Kamiya a koutkem oka pořád pozoroval Tsubakiho, který se nenápadně ošíval.
„To je pravda. Půjdeme?“ Asano se otočila k Uedovi, který rychle přikývl. Když se rozloučili, Kamiya se na Uedu povzbudivě usmál a v duchu mu popřál hodně štěstí, protože hádal, že ho bude potřebovat.

Když se konečně dostali domů, byli promoklí na kost. Kamiya cítil, jak se mu oblečení nepříjemně lepí na kůži a už se nemohl dočkat, až se bude moc převléknout do něčeho, co nemělo vlhkost jako klima deštného pralesa.
Tsubaki na tom nebyl o moc líp. Třásl se jako osika a v jednom kuse se ošíval. Kamiya hádal, že za to můžou mokrá křídla. Slyšel, že jen málo věcí je nepříjemnější, než když mají nebešťani něco s křídly. Moc dobře si pamatoval, jak jeden z jeho kamarádů málem probrečel celý týden, když si nešťastnou náhodou do křídel nanesl štěrk a nemohl ho za žádnou cenu dostat ven.
Zatímco se Kamiya snažil vymotat z nasáklé mikiny, nenápadně Tsubakiho pozoroval. Bylo mu jasné, že nebešťan má co dělat, aby se ovládl.
„Mimochodem… to s tím autobusem… to bylo dobrý,“ utrousil jakoby mimochodem, když odkopl boty k botníku a zamířil do obývacího pokoje. Tsubaki mu šel v patách a už za pochodu si přes hlavu přetahoval promoklé triko.
„Co jsem měl dělat. Kdyby je ohodil, pochybuju, že by někam šli. Bylo to kvůli misi,“ pokrčil rameny.
„Máš mokrá křídla, že jo?“ zeptal se vzápětí Kamiya, který to už nemohl vydržet.
Tsubaki se zarazil v polovině kroku. Některá témata se v běžném hovoru nevytahovala a nebešťanova křídla byla jedním z nich. Nebylo to úplně tabu, ale pokud nešlo o blízké osoby, nebylo obvyklé, aby se o tom vedly debaty.
„No tak, myslím, že si nemusíme hrát na nějaké zdvořilosti,“ pokračoval Kamiya, když Tsubaki neodpovídal. „Mám pravdu nebo ne? Když jsi je zaštítil křídly, tak se ti do nich dostala voda.“
Tsubaki se zatvářil, jako kdyby ho Kamiya přistihl, jak se dívá na Amerika hledá topmodelku. „Jo,“ přikývl nakonec a ošil se.
„Nebešťani jsou na vodu v křídlech prý dost citlivý. Někde jsem slyšel, že z toho můžete i…. um, onemocnět? Možná?“ Kamiya cítil, jak ztrácí půdu pod nohama, protože Tsubaki se stále víc tvářil, jako kdyby se nejraději propadl do země.
„Hm. No, jo, to je pravda. Ale já budu v pohodě. Časem uschnou,“ mávl nad tím rukou.
„Cože? To je necháš jen tak? Vždyť nejsi schopný stát v klidu ani jak se teď spolu bavíme,“ zamračil se Kamiya.
„To nic, uschnout samy. Stejně s tím nemůžu nic dělat. Normálně bych si je šel třeba vyklepat ven, ale jelikož je tam pořád průtrž, tak bych to leda tak zhoršil a tady to udělat nemůžu,“ pokrčil rameny Tsubaki, odhrnul si mokré vlasy z tváře a zamířil do ložnice pro suchou košili.
„Co takhle, já nevím, třeba fén?“
Tsubaki vykoukl ze dveří ložnici a zatvářil se, jako kdyby v životě nenarazil na nikoho hloupějšího než na Kamiyu. „Jistě. Dovol mi, abych si svoje dvoumetrová křídla vyfoukal fénem. Jak si myslíš, že bych to asi udělal?“ odfrkl si posměšně a naznačil, jak se rukama natahuje někam za svoje ramena. Kamiya si nemohl nevšimnout, jak se mu pod kůží napjaly svaly. „Fakt geniální nápad, Haizari.“
Kamiya si založil ruce na prsou. „Jestli dostaneš zápal plic nebo zápal křídel, nebo bůhví, co vy to vůbec dostáváte, tak mi budeš k ničemu,“ odsekl. „Máme misi, kterou musíme dokončit a jestli její zbytek strávíš tímhle kroucením, tak tě strčím pod první auto, které potkáme.“
„Když jsi tak chytrej, tak mi pomoc!“ štěkl podrážděně Tsubaki a otočil se zpátky do ložnice, aby tam konečně našel něco suchého na sebe.
„Tak fajn.“
Nebešťan se znovu zastavil a pomalu se na Kamiyu ohlédl. „Co prosím?“
„Jestli to znamená, že se přestaneš ošívat, jako kdybys měl v kalhotách mravence, tak klidně.“
Tsubaki o několik kroků ucouvl a rozhodně zavrtěl hlavu. „Ne, ne, ne! Ty se mých křídel nedotkneš!“
Jestli mluvení o křídlech nebylo běžné téma, pak jejich ukazování byla ještě větší vzácnost. Většina nebešťanů svá křídla ukázala jen dlouhodobým partnerům a nebo někomu, komu skutečně věřili. Říkalo se, že dřív než je někomu ukážou, podělí se s ním dřív o svůj PIN a dívčí jméno matky.
Kamiya protočil oči. „No tak, Taiyourene, nehraj si tu na stydlivku. Myslíš, že já z toho budu mít nějaký zážitek na celý život? Tvoje křídla jsou mi upřímně úplně někde. Nikomu o tom nebudu vyprávět a můžeme předstírat, že se nikdy nic nestalo, pokud ti to udělá dobře.“
Tsubaki se netvářil zrovna nadšeně, ale když se znovu ozval ten nepříjemný pocit ze slepeného peří, poraženě svěsil ramena. „Ani o tom necekneš,“ zasyčel.
Kamiya se zašklebil. „A komu bych to asi povídal?“

Ať se mu to líbilo nebo ne, Kamiya musel uznat, že byl z Tsubakiho křídel upřímně ohromený. Nikdy nebešťanská křídla neviděl a tak si představoval nudně bílá, ne nepodobná holubím, jak je vídal na všech ilustracích s anděly.
Opak byl pravdou. Když se Tsubaki zničeně posadil na okraj pohovky, zády ke Kamiyovi, a nechal svá křídla, aby se před ním vynořila, měl Kamiya co dělat, aby to nahlas neokomentoval.
Peří Tsubakiho křídel bylo jasně zelené s tyrkysovými nádechy u obrysových per a samotných špiček křídel a ve světle lampy se vlhce lesklo, jak bylo pokryté dešťovou vodou.
Kamiya se nehodlal ničím zdržovat a tak vzal ručník, aby křídla nejdřív nahrubo osušil, Tsubaki ale okamžitě ucukl.
„No tak!“ okřikl ho Kamiya, když to udělal znovu.
„Já za to nemůžu, je to reflex!“ ohradil se Tsubaki a pokrčil rameny, čímž křídla o něco víc rozevřel a ohodil Kamiyu kapičkami dešťové vody. Ten si s hlasitým povzdechem otřel tvář a jednou rukou chytil Tsubakiho křídlo v místě, kde se ohýbalo a přidržel ho na místě, aby mohl zvlhlé peří poprvé přejet ručníkem.
„Trochu citu, nejsem špalek!“
„Špalek možná ne, ale citlivka jsi hrozná,“ zamručel Kamiya a pokračoval, i když je pravda, že o něco jemněji. Trvalo to zhruba deset minut, než byl Kamiya spokojený, hodil ručník přes opodál stojící židli a zvedl se, aby zapojil do zásuvky fén. Tsubaki mezitím křídly lehce zatřásl, jak se snažil zbavit nepříjemného pocitu slepeného peří. Kamiya se po něm ohlédl a uvědomil si, že je nejspíš první pekelník, co za poslední roky něco podobného viděl. Tsubaki seděl bez košile na okraji gauče, bradu v dlaních, lokty opřené o kolena, okolo krku pověšený ručník, který si ještě před chvílí sušil vlasy, jež měl teď rozcuchané do všech stran. Vlhká zelená křídla měl znuděně svěšená, jen občas s nimi potřásl, aby si pročechral mokré peří.
Kamiya zapnul fén na prostřední výkon a zamířil ho na vršek křídel. Už po několika minutách mu bylo jasné, že tohle nebude práce na čtvrt hodiny. Povzdechl si a opřel se o opěradlo gauče, fén svíraje v levačce.
„Myslel jsem, že nebešťani mají bílá křídla,“ poznamenal, protože došel k závěru, že když Tsubakimu fénuje ta jeho, není tahle konverzace úplně nevhodná.
„Každý nebešťan má jinou barvu. Je to dané genetikou. Jako barva očí nebo vlasů.“ Tsubakimu zřejmě celá tahle situace nebyla úplně příjemná, ale udržovat konverzaci, aby se Kamiya během práce neunudil, bylo to nejmenší, co mohl dělat.
„Takže máš křídla po mámě?“ uchechtl se Kamiya a projel peří prsty, aby od sebe jednotlivá pera odlepil.
„Asi tě tím pobavím, ale vlastně ano,“ přiznal Tsubaki, pohodlněji se usadil na kraji gauče a znovu si projel ručníkem vlasy.
„Já to věděl. Takže ve skutečnosti máte všichni křídla jako s kresleného seriálu pro děti?“
„Jsem rád, že tě to tak těší, ale ne. Spousta nebešťanů má bílá, šedá nebo třeba béžová, takové ty klasické barvy. Petr má prý bílá. Ale třeba o Ezechielovi se říká, že má křídla jasně žlutá.“
Kamiya urovnal jednu řadu per a zamířil fén na další místo. „Proč o nic vůbec tak neradi mluvíte? Kdyby třeba křídla byla jedna velká erotogení zóna, tak bych to třeba pochopil, ale takhle…“
„Kdo říká, že nejsou?“ Tsubaki na Kamiyu vrhl krátký pohled přes rameno, ten ale jen povytáhl obočí.
„No, jestli jsi takhle entusiastický i během sexu, tak to potom lituju kohokoliv, kdo měl a bude mít tu smůlu s tebou spát,“ zavrtěl hlavou Kamiya, za což si vysloužil herdu jedním křídlem. Tsubaki se samolibě usmál.
„Ne, vážně, to s tebou tohle nic nedělá?“ zajímal se Kamiya.
„Co by to se mnou mělo dělat? Tohle není pozemský erotický román s anděly. Křídla jsou prostě jen část těla a peří je jako vlasy, i když o něco víc bolí, když je někdo vytrhne. Jasně, někteří nebešťani jsou na to asi vysazení, ale vždycky se najde někdo,“ opáčil Tsubaki a protáhl si křídlo, které Kamiya zrovna nefénoval, načež ho složil, aby mu nepřekáželo.
„Teď jsi zřejmě vyvrátil mýtus, který koluje po celém Capitali,“ uchechtl se pekelník a uhladil peří na svoje místo.
„To je mi líto, jestli jsem tě zklamal.“
Kamiya se postupně propracovával řadami hustých per a všiml si, jak se Tsubaki uvolnil. Poslušně držel, ale Kamiya cítil, jak se svaly pod peřím už nejsou tak napjaté jako předtím.
„Když jsme u těch mýtů, je pravda, že v pekelníci mají v pravé formě na zápěstích od narození jizvy?“
Kamiya se zamračil. „Um… ne, pokud vím.“
„Když jsem byl na střední, tak to byla oblíbená povídačka. Prý to jsou jizvy od pout, kterými vás držel Bůh v pekle.“
„Prvotřídní blábol.“
„Já si to myslel.“
Nastalo ticho přerušované jenom hučením fénu.
„Tyhle věci by se asi měli učit ve škole,“ podotkl Kamiya po chvíli.
„Co myslíš? Že pekelníci nejsou od Boha ocejchovaní jako dobytek a že nebešťan se ti s největší pravděpodobností neudělá, ať už ho po křídlech budeš hladit jakkoliv?“
„V podstatě.“
Tsubaki si podepřel bradu dlaní a zamyšleně se zadíval na protější zeď. „Zřejmě to nikdo nepovažuje za důležité. To víš, předpokládá se, že si tohle dohledáš sám, pokud tě to nezajímá.“
„Spíš si myslí, že jednotlivé rasy o těch ostatních nepotřebují vědět víc, než ty nejzákladnější informace,“ podotkl Kamiya a přidřepl si, aby dosáhl na nejnižší obrysová pera.
Tsubaki se po něm ohlédl. „A víš, že navzdory tomu, jak skepticky to znělo, to asi bude pravda,“ řekl překvapeně, jako kdyby nemohl uvěřit, že Kamiya řekl něco rozumného.
„To víš, občas se mi něco takového povede. Zvedni křídlo,“ vyzval ho. Tsubaki ho roztáhl a několikrát s ním lehce zaklepal.
Kamiya si křídlo stáhl zase zpátky a zamířil fén na jedno z vlhkých míst, který si všiml.
„Myslíš, že Ueda to rande nepodělá?“ zeptal se Tsubaki po chvíli a začal si hrát s přívěskem, který měl na krku.
„Spíš myslím, že Asano to nebere jako rande.“ Kamiya prohrábl peří prsty a polekaně ucukl, když mu několik per zůstalo mezi prsty. „Uum… začal nejistě a zadíval se na nefritové peří, které mu teď leželo v dlani.
Tsubaki se ohlédl, když ucítil, jak Kamiya zaváhal. „Toho si nevšímej. Peří je jako vlasy. Občas samo vypadává,“ mávl nad tím rukou. Kamiya nejistě přikývl a odložil peří na konferenční stolek.

Nakonec to trvalo víc jak dvě hodiny. Kamiya pak už téměř necítil ruce, stejně jako Tsubaki necítil křídla, ale když skončili, byla suchá a nadýchaná jako obláček.
Kamiya s konečnou platností vypnul fén a promnul si zápěstí. Tsubaki se zvedl z gauče, protáhl se a napjal křídla do celé jejich šířky. Jedním z nich zavadil o lampu a tak je raději zase rychle složil. Kamiya se podíval na hodiny a když se otočil zpátky, Tsubakiho křídla byla pryč. Nebešťan si promnul ramena.
„Díky,“ řekl. „Někomu o tomhle řekneš a jsi mrtvý muž.“
„Neboj, zrovna tohle není zážitek, o kterých bych si musel psát do deníčku.“ Kamiya začal smotávat fén a při tom pozoroval, jak si Tsubaki natahuje čisté triko.
„Příště zkus radši Pozor, jede autobus, mohl by vás pocákat,“ dodal.
Tsubaki se zasmál a bylo to snad poprvé, co se v Kamiyově přítomnosti usmál upřímně a ne hraně nebo sarkasticky.
Když toho večera ležel Kamiya v posteli a přemýšlel, uvědomil si jednu důležitou věc.
Že i když se s Tsubakim, šli si po krku a tak vůbec, musel mu uznat jednu věc a to, že je zatraceně hezkej.

Status mise: Aktivní
Poznámky k misi: Během dneška se nestalo vůbec nic důležitého. -T