↓Upside Down↑ - Kapitola 9.

Dny pomalu plynuly a mise Zařídit Uedovi šťastný konec se nějaký způsobem změnila v misi Zabránit Muramasovi, aby se přiblížil k Asano.
Naštěstí pro Tsubakiho a Kamiyu, Aloners je mezi sebe nadšeně přijali a tak nikomu nebylo podezřelé, že se ometají okolo kdykoliv to šlo.
Vztah mezi Kamiyou a Tsubakim se ale příliš nezlepšil. I po dvou týdnech společného bydlení a plnění mise na sebe stále při každé možné příležitosti štěkali, hádali se, nebo se naopak ignorovali. I když byla pravda, že jednou za čas se naskytl světlý okamžik.


Kamiya seděl na gauči, začtený do záznamů nějaké mise, která vzdáleně připomínala jejich, v naději, že tam najde něco užitečného. V bytě bylo ticho, protože Tsubaki před víc jak půlhodinou někam odešel a ještě se nevrátil. Kamiya si toho klidu užíval. S nebešťanem trávili většinu dne spolu, buď v přítomnosti Uedy nebo plánováním dalších kroků mise, takže soukromí si moc neužili.
Pohlédl na hodiny a zjistil, že už se blíží šestá hodina. Zvedl se proto z gauče a zamířil do kuchyňského koutu, aby si postavil vodu na instantní nudle.
Zrovna, když je vytahoval z kredence, ozvalo se bouchnutí dveří.
„Z kuchyně,“ zavolal na něj Tsubaki, sotva vyšel z předsíně. Na lokti měl pověšenou igelitovou tašku s logem blízkého supermarketu.
„Cože?“ zamračil se nechápavě Kamiya.
„Už nemůžu instantní jídlo ani cejtit. Jestli budu muset ještě jednou jíst něco, co k přípravě potřebuje jen čtvrt litru horké vody, tak někoho zabiju. A vzhledem k tomu, že ty jsi nejvíc po ruce, byl bys to pravděpodobně ty.“ Tsubaki svůj náklad složil na pult a udělal na Kamiyu gesto, jako kdyby byl slepice a chtěl ho odehnat. Pekelník překvapeně zamrkal a snažil se zpracovat, co mu Tsubaki řekl.
„Pryč z kuchyně, Haizari.“
Kamiya byl tak zmatený, že od kuchyňského pultu skutečně vycouval. Tsubaki mezitím začal vybalovat nákup. Kromě zeleniny, rýže a jiných základních surovin Kamiya postřehl i novou krabici čokoládových cereálií a kafe. Když tak nebešťana pozoroval, konečně mu došlo, k čemu se schyluje.
„Počkej, ty budeš vařit?“ zeptal se nevěřícně a posadil se na područku gauče.
Tsubaki si ze zápěstí stáhl nadvakrát obtočenou gumičku, přetáhl si ji přes hlavu a stáhl si s ní vlasy z očí, což mu dodalo vzhled rozčepýřeného lvíčete. „Máš s tím problém?“ povytáhl obočí a zkusmo otevřel jednu skříňku, aby si udělal přehled, kde co je.
Kamiya chvíli němě formuloval slova, než pokrčil rameny. „Ne, jen… jsem nečekal, že to budeš umět.“
Nebešťan si vyhrnul rukávy černého trika, založil si paže na hrudi a otočil se ke Kamiyovi čelem. „Proč bych neuměl? Protože můj táta je Taiyouren Fumihiro a za celý svůj život jsem nemusel nic dělat, natož abych si sám vařil, protože na všechno máme lidi?“ zeptal se sarkasticky a pohledem Kamiyu vyzíval, aby přilil oleje do ohně. Kamiya si ale uvědomoval, že Tsubaki je ten, kdo stojí hned vedle šuplíku plného velice ostrých nožů.
Proto se rozhodl znovu neutrálně pokrčit rameny. „Já nevím. Tak nějak si tě neumím představit jako kuchtičku,“ řekl.
Tsubaki se opět otočil k lince a začal si připravovat potřebné věci. „Ještě jeden komentář a nechám tě na těch nudlích.“ Znělo to jako výhružka, ale Kamiyu na té větě zarazilo něco jiného.
„Mě?“ zeptal se opatrně.
„Už mi stačí ten instantní blaf jenom vidět a navaluje se mi, takže nemáš na výběr.“
Kamiyu ani nepřekvapilo, jak Tsubaki dokázal z hezkého gesta udělat výhružku.
O tři čtvrtě hodiny byl zavolán ke stolu. Tsubaki mu do rukou strčil talíř s rýží a jakousi lahodně vonící omáčkou, v níž plavaly kousky vepřového a nahrubo nasekaná zelenina. Kamiya se poslušně posadil ke stolu a zabořil do směsi lžíci.
„Je to dobrý,“ zamumlal překvapeně, sotva polkl první lžíci.
„Cos čekal?“ odfrkl si Tsubaki, který se posadil k němu.
Snad nikdy nejedli u jednoho stolu, pokud nepočítali, když s nimi byl Ueda a šli někam na oběd. Každý jedl nezávisle na tom druhém a když se náhodou sešli u snídaně, Tsubaki pokaždé seděl na pultu kuchyňské linky jako papoušek na bidýlku.
Kamiya se pomalu propracovával skrz svoji porci. Nakonec se rozhodl ticho přerušované jen cinkáním lžic protrhnout. „Četl jsem si záznamy z mise Bern-HHL. Šlo o něco podobného jako teď děláme my.“
Tsubaki přikývl. „Dva tisíce osm. Hummel, Hornová a Lester. Pamatuju si, že jsem na to někdy narazil.“
„Měli dát dohromady holku s jejím kamarádem z dětství. Jejich rodiče se nesnášeli, takže to bylo trochu jako Romeo a Julie. Ale šlo o to, že za tou holkou v jednom kuse dolejzal nějaký otrava a oni ho od ní museli dostat dál. Takže udělali hrozně jednoduchou věc, která je sice na mentální úrovni základní školy…“
„…takže tak akorát pro tebe.“
„…která je sice na mentální úrovni základní školy, ale fungovala. Začali před tou holkou řešit, jak je ten její stalker hrozná d***a. Nenápadně a jakoby mimochodem, ale v jejích očích to z něj udělalo největší čubku. Což podle těch materiálů byl.“
Tsubaki si prohrábl jídlo na talíři vidličkou a zamyšleně do něj zíral, jako kdyby v něm hledal smysl vesmíru. „Chceš říct, že bychom Muramasu od Asano měli dostat tak, že z něj mezi řečí uděláme couru?“
Kamiya přikývl.
„Jo, to by mohlo fungovat,“ řekl nakonec Tsubaki. „Navíc to nebude tak úplně lež, vzhledem k tomu, co se stalo s Maayou.“

První příležitost, při níž měli šanci s Asano promluvit, přišla, když je po jedné zkoušce Kyouko pozvala, aby s nimi šli v pátek večer k Vikingovi. To samo o sobě byla dokonalá šance, aby Asano a Uedu trochu postrčili k sobě, protože Kamiya z vlastní zkušenosti věděl, že v klubech a na diskotékách se může stát spousta věcí, které by za žádných jiných okolností nebyly možné.
Proto v pátek večer vyrazili směrem k Vikingovi, který ležel přes půl hodiny cesty městem.
„Auto. To je to, co bych si teď přál asi nejvíc na světě. Auto,“ zaskučel Kamiya, když s Tsubakim, Remyuem a Uedou přecházeli přes most do Západního města.
„Ty jsi hrozná lemra,“ zavrtěl hlavou Tsubaki.
„Ne. To není o lenosti. To je o principu.“ Dobře, bylo to možná i trochu o lenosti, ale Kamiya nebyl připravený to přiznat.
„Je pravda, že když se třikrát týdně musím táhnout na Západ kvůli zkouškám, auto by přišlo vhod. A to nepočítám, když mě tam někdo táhne jen tak, třeba na pivo,“ přidal se Remyuu. „Já za to nemůžu, že všichni bydlí na Západě.“
Ueda se zašklebil. „Já třeba ne a slyšíš mě, že bych si stěžoval?“
Před Vikinga dorazili přesně v devět. Už tam na ně čekala netrpělivě se tvářící Kyouko.
„Ostatní už šli dovnitř. To jen já zase loajálně čekám na mrazu,“ řekla uraženě, když přišli dostatečně blízko.
„To oceňuju, drahá, ale pod nulou rozhodně není,“ usmál se Remyuu a vzal ji kolem ramen.
„Ty víš, jak jsem to myslela.“
Společně zamířili dovnitř. Prošli dvoukřídlými dveřmi do místnosti, která sloužila jako šatna. Modrovlasá dívka za pultem si od nich vzala jejich bundy a poslala je ke dvojici vyhazovačů, kteří stáli u schodů, jež vedli do patra.
Kamiya i tady dole slyšel dunění basů.
Zaplatili vstupné a na hřbet ruky každý z nich dostal razítko, načež mohli pokračovat po schodech nahoru. V mezipatře stála velká červená pohovka, na níž už se jakási dvojice důvěrně seznamovala.
„Kolik je hodin, že už na tohle mají náladu?“ podivil se Kamiya. Jistě, on sám několikrát skončil v nějakém tom temném rohu diskotéky, ale nikdy ne před půlnocí.
Vystoupali i po druhých schodech a stanuli u samotného vchodu do Vikinga.
Po levé straně stál dlouhý bar s řadou vysokých stoliček a na protější straně tanečního sálu bylo roztroušeno několik stolků s křesílky. Další sezení bylo na ochozu, na který se dalo dostat po stříbrných schůdcích, které začínaly po pravé straně.
Kyouko se chvíli rozhlížela, než spatřila zbytek Aloners u jednoho stolku v druhém patře naproti nim.
„Já s Remyuem zajdeme pro pití, vy zatím jděte nahoru,“ nabídl se Kamiya a kývl směrem k baru. Významně se přitom podíval na Tsubakiho, jako kdyby chtěl říct Nějak tam šéfuj situaci a nenech Muramasu sedět nikde blízko u Asano.
„Jasně,“ přikývl Tsubaki, který významný pohled zřejmě pochopil.
Kamiya s Remyuem si proklestili cestu k baru.
„Hej, Richie,“ zavolal Remyuu na jednoho z barmanů. Otočil se k nim mohutný muž s vyholenou hlavou napasovaný v těsném černém triku s logem klubu na hrudi. Kamiya instinktivně o krok ucouvl, barman se ale široce usmál.
„Ahoj, Remyuu, jak se vede?“ zahalekal, aby překřičel hudbu.
„Nestěžuju si. Co ty? Jak se má paní Richieová?“ odpověděl stejně hlasitě Remyuu a lokty se opřel o bar.
„Brzo už bude mít termín, takže je trochu nedůtklivá, ale okouzlující jako vždy. Jak vám dnes večer posloužím?“
„Čtyři piva. Mimochodem, tohle je Kamiya. Kamiyo, tohle je Richie.“ Kamiya sebou při zvuku svého jména trhl a probral se z hlubokého zamyšlení. Chvíli nevěděl, co se od něj čeká, než si všiml natažené ruky barmana.
„Jo, aha, těší mě,“ usmál se nervózně a bolestně zamžikal, když mu Richie sevřel dlaň silněji, než očekával. Netrvalo dlouho a dostali svá pití, takže mohli zamířit za ostatními. Opatrně vyšplhali po úzkém schodišti na ochoz a pokračovali podél sálu až k rohovému stolu. Kamiya se cestou na okamžik zastavil, aby se rozhlédl.
V podniku bylo i navzdory relativně brzké hodině téměř plno. Na velkém tanečním parketu tancovala jako o život spousta puberťáků, kteří měli určitě večerku v půl jedenácté a tak si užívali, dokud mohli. Starší hosté většinou posedávali u stolků, nebo postávali u okraje parketu a pokoušela se vést konverzaci. Sál osvětlovala mihotavá barevná světla, blikající UV zářivky a jiné stroboskopické vynálezy, z kterých měl Kamiya po nějaké době pocit, že opustil vlastní tělo a dívá se na svět jako na televizi.
Chvíli pozoroval shon pod sebou, než si vzpomněl, proč tam vůbec je a znovu vyšel ke stolu, kde seděli. Postavil sklenice na stůl, odpověděl na nadšené pozdravy a konečně se posadil na volnou židli. S úlevou zjistil, že Tsubakimu se nějak podařilo Uedu usadit vedle Asano. Ani jeden purgatorian tam zatím nebyl.

Netrvalo ani deset minut a Kamiyovi s Tsubakim se podařilo svést hovor na Muramasu a pak už nebylo těžké kousek po kousku do éteru podsouvat informace, které chtěli. Na tohle měli speciální kurz. Nešlo přímo o manipulaci, ale zároveň od toho nebylo daleko.
„Muramasa to s Maayou trochu přehnal, co?“ povzdechl si naoko Tsubaki. To byla první otevřená věta kritiky, která proti Muramasovi padla. Oba si dávali pozor, aby volili správná slova a řídili konverzaci tak, jak potřebovali, navenek to ale vypadalo jako obyčejné drby, kterým se nejde vyhnout.
„To teda,“ přitakal Kamiya a loupl očima po Uedovi. Ten zřejmě narážku pochopil a váhavě přikývl.
„Co se stalo?“ zajímala se Meg a naklonila se k nim přes stůl.
„Ale, tuhle jsme jeho a jednu Uedovu spolužačku potkali v kavárně a… hm… nebylo to moc pěkné,“ potřásl hlavou Tsubaki. S Kamiyou se předem dohodli, že trocha té upřímnosti neuškodí.
„Vážně?“ podivila se Kyouko. „A on přitom vypadá fajn.“
Jo, jen do něj, pomyslel si Kamiya, ale jen pokrčil rameny. „Nic moc o tom nevíme a ptát se… to je trochu nevkusný, no ne?“
Neměl šanci říct něco dalšího, protože v tu chvíli se u jejich stolu objevil zmíněný záletník se svojí falešnou mladší sestrou.
„Ahoj,“ pozdravila je s úsměvem Soohyun, „nějak jsme nestíhali a pak jsme to tady nemohli najít, ale jsme tady.“
Přišlo velké přesouvání, aby se k nim vešli a Kamiya si uvědomoval, že teď už v Muramasově očerňování pokračovat nemůžou, ale semínko pochyb bylo zaseto. Alespoň v to doufal. Pro začátek jen trochu nakřápnout tu Muramasovu pečlivě hranou roli slušňáka. A pak už to půjde samo.

Po necelé hodince Kamiya ucítil, že dvě piva a kafe před odchodem se hlásí o pozornost. Omluvil se proto a vydal se hledat záchody.
Po tom, co obešel celý horní ochoz, rozhodl se sejít na úroveň parketu. Tam se na okamžik zastavil a chvíli se rozhlížel, než se to nakonec vzdal a šel se zeptat na bar. Nakonec se skutečně dostal do finální destinace. Musel se k ní sice probojovat přes rozněžňující se páry středoškoláků, kteří se sem nemohli dostat legálně, ale zvládl to.
Koupelna byla bíle vykachličkovaná, ale zřejmě pamatovala lepší časy. Po zdech se táhly ručně psané nápisy a telefonní čísla a Kamiyu v tu chvíli napadlo, že mezi Zemí a Patridou skutečně není velký rozdíl. Alespoň co se podobných podniků týkalo. Zrovna když si myl ruce a obdivoval důmyslnou kresbu jisté části pánské anatomie, která byla nakreslena v rohu naprasklého zrcadla, otevřely se za jeho zády dveře. Neobtěžoval se ohlížet a jen se zadíval do zrcadla, ve kterém měl na dveře dokonalý výhled.
Byl to Muramasa.
„Je rozkošné, jak si s Taiyourenem myslíte, že máte šanci tohle vyhrát,“ řekl, aniž by se na Kamiyu podíval.
Kamiya zkusmo mávl dlaní pod sušákem na ruce. Ten nereagoval, takže si ruce otřel do kalhot a otočil se k purgatorianovi čelem. Muramasa byl o něco vyšší než on a mohl být o rok, možná o dva starší, Kamiya si ale moc dobře pamatoval na ten štos jeho splněných misí. Oproti němu byl skutečně zelenáč. To ale nehodlal přiznat.
„Možná jste dostali Maayu, Asano ale není žádná naivní husička.“
Muramasa naklonil hlavu na stranu a soucitně se usmál. „Vy dva ale naivní husičky jste. Já jsem měl první úspěšnou misi za sebou v devatenácti. Čeho jsi v devatenácti dosáhl ty, hm? Tady nejde o klienty ani o to, jakou holku si vybere. Tady jde o to, kdo z nás je lepší. A lepší jsem tady já.“
Kamiya se zamračil. „Uedův happy end. O to tady jde. Je mi fuk, kolik ztracených dětí jsi našel a kolik babiček jsi převedl přes silnice,“ řekl ostrým hlasem a otočil se k Muramasovi zády.
Možná Muramasu obdivoval, když studoval jeho mise, teď ale veškerý obdiv zmizel. Nehodlal s nikým prohrát. To si ujasnil ještě když byl Tsubaki proti němu.
„Tu krávu dostanu a purgatorianská sekce tuhle misi vyhraje.“
Kamiya už byl ve dveřích, když Muramasa znovu promluvil. Na okamžik se zastavil, aby mu dal vědět, že slyšel, ale neohlédl se. To byla jeho odpověď.

Jak měl Kamiya ten večer dobrou náladu, tak mu ji rozhovor s Muramasou zkazil. Otráveně seděl u stolu a poslouchal plynoucí rozhovor. Nikdo si toho ale nevšiml. Když se ke stolu vrátil i Muramasa, Kamiya sklonil oči ke svému pivu, protože se na něj nemohl ani podívat.
Tsubaki se mezitím bavil s Asano.
„Máš ty teď někoho, Asano?“ zeptal se jakoby mimochodem a navázal tak na Lee Moonovu historku o další z řady svých zhrzených lásek.
Asano zavrtěla hlavou a mezi prsty promnula deštníček, který měla ve svém pití. „Ani náhodou. Sama jak kůl v plotě,“ usmála se a podepřela si bradu dlaní.
„Jak je to možné?“ podivil se Tsubaki naoko.
Asano pokrčila rameny. „Asi jsem ještě nenatrefila na svoji spřízněnou duši. Zřejmě se schovává někde pod kamenem a doufá, že přestanu hledat.“
Ueda, který seděl mezi nimi, se během jejich rozhovoru víc a víc zachmuřoval, jako kdyby mu něco dělalo starosti.
„Ale kuš. Proč by to dělala?“
Asano se znovu usmála a naklonila se k Tsubakimu blíž. „Protože jsem hrozná a moje spřízněná duše to určitě ví a pokouší se uniknout osudu mé spřízněné duše.“
Tsubaki se zasmál. „O tom dost pochybuju.“
„A co ty, Tsubaki… nevadí, že ti říkám Tsubaki, že ne?“
Nebešťan zavrtěl hlavou. „Posluž si. Stejně mi tak už většina z vás říká, takže je pozdě se ohrazovat,“ řekl s předstíraným poraženeckým tónem.
„Fajn, takže, Tsubaki, jak jsi na tom teď ty? Chodíš teď s někým?“ zeptala se Asano spikleneckým tónem.
Tsubaki už se chystal odpovědět, když ho Ueda najednou přerušil. „On vlastně chodí s Kamiyou.“
Kamiya prudce vzhlédl od piva, do kterého posledních pět minut upřeně zíral. Tsubaki se zase narovnal tak prudce, divže se s židlí nepřekotil dozadu. Ani jeden z nich se nezmohl na slovo. Cože?
„Já vím, že jste to nechtěli říkat, kluci, ale…“ začal Ueda omluvně, ale to oni už neslyšeli.
Tsubaki se pomalu otočil ke Kamiyovi a na tváři se mu zrcadlil přesně stejný výraz, jako měl on. Výraz naprostého zděšení. Cože?

Status mise: Aktivní
Poznámky k misi: Na tomhle jsme se na začátku mise nedomluvili! -K