Dean Winchester je žena jménem Piper Halliwell 03

„No, to je skvělé, že jsi v dobrém rozmaru. Usnadní to spoustu věcí!“ ozval se klidný, kyselý, uštěpačný hlas, přímo tři metry od Deana. Hlas, který Dean až příliš dobře znal. Deanovi se sevřely všechny vnitřnosti. Musel překonat potřebu se na toho parchanta vyzvracet. Copak nemá právo na normální život?! Copak tohle nemá být jeho odměna a není tu někdo pro změnu jiný, kdo bude zachraňovat svět? Proč ho ty parchanti nenechají na pokoji?!
„Co po mně zase chceš, ty parchante?!“ procedil Dean mezi zuby a upřel svůj nejzhnusenější pohled, jakého byl schopen, na krále samotného Pekla. Crowley mu pohled oplatil jeho tradičním sarkastickým a slizkým úsměvem.
„No, musím říci, že ten klub skutečně asi dost vynáší,“ řekl Crowley, přešel až k Deanovi a rozhlédl se kolem. V Deanovi to vřelo. Bomba tikala a chystala se vybuchnout.
„Piper ty jsi všechny ty lidi zmrazila?“ ozval se onen mladík, který stejně jako Dean a Crowley byl schopný pohybu. Jak to? Copak i on má nějakou nadpřirozenou moc? Je démon? A proč vlastně on sám nezmrzl? Proč se ten mladík obrací na něho, copak on má nějakou moc, aby ty lidi zmrazil?!
„Ne, já ne,“ odpověděl Dean nejistě.
„To jsem byl já,“ přihlásil se o to Crowley a pokrčil rameny. Mladík se na Crowleyho otočil.
„Vy, vy jste…“
„Crowley!“ předběhl Dean mladíka a přiskočil k Crowleymu. Chytil ho za flígr. „Vypadni odsud na svém pekelném oři, táhni zpátky do svého království, než tě tam násilím dovleču,“ vyštěkl Dean, který se již stěží ovládl. Crowley si však zachoval svůj tradiční úsměv.
„Vidím, že jste se nakonec informovali, kdo skutečně vám vyhrožuje, že vám zničí klub. Že nejsem až takový mafián, ale vy byste řekly něco horšího. Že jsem démon. Jsem ve své podstatě obojí, ale hlavně jsem obchodník. Přišel jsem s nabídkou a ten klub, no řekněme, že jsi ho tak nějak vezmu do zástavy. Je to taková moje malá pojistka proti tomu, abyste mě pak nezničily,“ začal Crawley. No, jistě smlouva, nabízí zase jednu ze svých smluv. Co jiného by také král křižovatek Crowley dělal? Dean Crowleyho pustil.
„Klub neklub, potáhneš zpátky do pekel! Z tvých obchodů nikdy nevzejde něco dobrého,“ Dean byl naštvaný. Tohle měla být ta odměna, normální život bez lovení démonů?! Už zase se mu Crawley plete pod nohy a to má teď nové krásné štíhlé ženské sexy nožičky.
Skočil k barovému pultu a očima ho rychle přejel. Nemusel dlouho hledat. Sůl byla hned v prvním fochu pod pultem. Popadl celý sáček a vysypal ho na Crawleyho. Crawley se zapotácel spíš překvapením, než že by mu to nějak ublížilo. Dean věděl, že tohle na pána pekel stačit nebude. Znovu se zběsile rozhlédl po něčem, co by mohlo na chvíli Crawleyho ochromit. Teď by se mu hodil kolt, nebo Rubin nůž. V tom koutkem oka spatřil růženec. Sláva, alespoň něco! Dean se převalil přes barový pult směrem k dívce s růžencem na krku. Byla to taková drobná osoba s krátkými blonďatými vlásky a s oblečením, které by se hodilo spíše do školy, než do klubu.
„Ale sůl, chceš mě jako slavná čarodějka zahnat obyčejnou solí. To je směšné. Nebo to mám brát jako vtípek na uvítanou?!“ zachovával si Crowley jako vždy chladnou hlavu a doprovázel vždy vše v tónu svého hlasu lehkou ironií. „Myslíš, že mě vy čarodějky nějak zajímáte? Honíte nízké démony, kteří mají tolik hlouposti a nepozornosti, abyste je odhalily, nebo kteří jsou na tolik bláhoví a chamtiví aby se pokusili vás zničit a chopit se trůnu. Většina z nich akorát jsou zbloudilí zběhové, nebo i moji nepřátelé. Malí, slizcí červi s kterými bych se jinak musel obtěžovat. Takže mi vlastně skoro prokazujete službu,“ pokračoval dál.
O čem to sakra Crowley mluví? Říká čarodějky, ale také se zmiňuje o lovení démonů. Je snad ta Piper také lovec? Nebo je čarodějka? Copak jsou čarodějky dobré!? Než se však nad tím tématem Dean stihl zamyslet hlouběji, mladík se také odhodlal k činu. S mírně přikrčenýma očima a svraštěným obočím natáhl ruku k Crawleymu. Zablýsklo se mu v očích. Dean poznal ten pohled a gesto. Po zádech mu přejel mráz. Mladík však nezačal s vymítáním jako Sam. Místo toho se stoly kolem Crawleyho začaly chvět a několik sklenic i prasklo. Tekutina z nich se rozlila po stolech a i po zemi. Bezva, takže to je čaroděj! Do jaké společnosti se to do hajzlu dostal. Crowley se nepřestával usmívat.
„No pěkné, zasloužil by sis jedničku ze zastrašování ostatních, ale něco bys měl vědět. Měl bys vědět, že strašit pána temnot je vcelku na ho**o. Myslíš, že se leknu toho mála, co máš v sobě a dotýká se až nejmocnějších? Možná nemám sílu, která může nejmocnější srazit k zemi, ale ta křídla, která máš, ještě zlomit mohu!“ rozkřikl se najednou a prudce máchl rukou.
Máchnut rukou, to nebylo v repertoáru častých Crowleyho gest, nebo kouzel. Crowley měl kouzla tichá a smrtící. Okázalá, ale ne tím krutým ochromujícím způsobem, ale elegantní. Lehkostí a noblesou byznysmena škodil lidem po tisících.
Mladík zmizel v modré záři, ta se vznesla a odletěla přes celý klub. Tam jako by se odrazila od stěny a dopadla na zem, kde se o chvíli později zase mladík zhmotnil.
Co to doháje bylo? Co to Crowley provedl? A co onen mladík, je čaroděj nebo co? Crowley mluvil něco o křídlech, takže je anděl? Nejmocnější… o čem to k čertu mluví? Dean byl čím dál zmatenější. Bože, za co si tohle zase vysloužil!
Mladík nevypadal dobře, byl celý polámaný a kašlal krev. Ten mu asi už moc proti Crawleymu nepomůže.
Crowley se opět uklidnil a upravil si své sako, jako kdyby se nějak tím mohl zašpinit, a obrátil se zase zpátky k Deanovi. „Moc se omlouvám,“ pravil, ale lítost v těch slovech nebyla. „Skutečně jsem mu nechtěl ublížit, ale bohužel máte moc, moc neposlušného syna,“ dodal a na chvíli jeho pohled spočinul na mladíkovi.
„Neposlušného syna?!“ Co to zase bylo za prohlášení. „Ale no tak, podívej se na mě. Připadá ti, že by sexy kočka jako já, mohla mít už 20letého kluka, támhle toho klacka?!“ zavrtěl Dean hlavou. V tom si uvědomil, že je v jeho argumentu zásadní díra. Jestliže je Piper čarodějka, klidně může krást ostatním životní energii, a tak žít po staletí a to bez toho, aby vypadala jako stará ježibaba. To však bylo jedno. Dean teď spíše soupeřil s časem a Crawleyho pozorností. Co nejvíce nenápadně přistoupil k dívce a strhl jí přívěsek z krku.
Crawley zvedl překvapeně obočí. „Tak to je zajímavé, on ti to neřekl? No, to je vlastně putna. Nejsem tu od toho, abych tu rozplétal tvé rodinné vazby. Jsem tu s nabídkou míru, tak mě k***a už vyslechni!“
„Míru?“ Dean zpozorněl. Takže tohle není obvyklá smlouva s démonem z křižovatky?
„Ano, slyšel jsi dobře. Nabízím mír. Pravdou je, že na scéně se objevil nový hráč. Jsou proti lidem i nám. Leviatani jsou monstra,“ začal Crawley s vysvětlováním.
„No, je zábavné slyšet zrovna od tebe, že je někdo monstrum,“ neodpustil si Dean štiplavou poznámku a nenápadně přešel opět k baru. Popadl láhev s vodou.
„Žena se smyslem pro humor…“ Crowley se usmál. „Nicméně jsem to myslel smrtelně vážně, když jsem mluvil o monstrech. Leviatani jsou jiní než my. Stvoření z počátků věků, která mají moc srazit z nebe i ty nejmocnější a pohrdají jimi stejně jako ostatními. Vás považují za chodící maso a my nejsme pro ně ani to. Vás zotročí jako dobytek a nás vyhladí. Mám dost práce.“
„Takže chceš s těma levíkama pomoc, protože jsi levej?“ usmál se Dean a nacpal růženec do vody už spíše jen pro jistotu, než že by onen koktejl pořád chtěl použít proti Crawleymu. Věděl, že ač byl Crawley jaký chtěl hajzl, mluvil pravdu, když mluvil o sobě jako o obchodníkovi. Byl démon a svině, sledující hlavně svoje zájmy, jenže když jste s ním, zájem měli z jednoho úhlu podobný, dalo se s ním mluvit, obchodovat. Co by se také dalo od démona z křižovatky čekat. Dean tohoto faktu už jednou využil. Spojili se tenkrát proti Luciferovi a zamezili apokalypse. Crowley však z toho měl samozřejmě víc, než jim řekl, právě to ho posunulo na trůn v pekle a tak to bylo s každým obchodem, který s ním byl uzavřen. Byl osinou v ř**i, jenže pokud si měl vybrat, jestli on, nebo leviatani, volba byla jasná a vsadil by se, že Crawley na tom byl nějak podobně.
„Ne, nechci. Neberte to špatně, ale tahle válka půjde mimo vás,“ zavrtěl Crowly hlavou.
„Proč?!“ zamračil se Dean.
„Protože vaše moc vychází z moci tří. Jste zranitelné tak, jak je zranitelná jedna, a v minulosti jste několikrát byly pod vlivem temnoty. Nemůžete zabránit tomu, aby vás leviatani neovlivnili na svoji stranu. Vaši moc jste zdědili, ale pochází od nejmocnějších. To platí na nás, ale jak vaše moc bude platit na ně? Museli byste opustit město a vystavit celou rodinu nebezpečí. Pokud leviatani dokáží drtit ty nejmocnější, nechtěj vědět, co dokáží s nízkými anděly, světlonoši, jako je tvůj manžel, nebo čarodějkoandílky jako je tenhle ňouma. Rodina je pro tebe to nejdůležitější, nemám pravdu? Navíc nerad vidím, když bojují ženy a zvláště tak půvabné, jako jste vy tři. Ne, pomoc nechci, ale jak jsem řekl, mám tím pádem dost práce, a tentokrát je to pro dobro všech. Proto navrhuji příměří. Nepůjdu po vás já, ani žádný jiný démon. Také omezíme lovení na tomto území. Nemůžeme ho úplně nechat, potřebujeme sílu k boji, ale budeme se snažit to omezit na minimum. Za to vše jen chci, abyste vy tři si v klidu žily a podobu míru pověsily svoji profesi na hřebík. Nic tak složitého, že,“ usmál se Crowley sebejistě.
„A klub?!“ zeptal se Dean, nevěděl o čem to přesně Crowley mluví, ale zdálo se mu, že ještě neobjasnil, proč si bere klub, když má být ta nabídka tak skvělá.
„To nic, klub je taková moje malá pojistka, řekněme mé malé demonstrování síly a toho, co by se stalo, kdyby smlouva byla porušena.“
„To je zábavné, měla jsem dojem, že to my stojíme na straně dobra, takže ten kdo by nedodržel smlouvu…“
„Ach ano, klasický špatný předpoklad. Z předchozího obchodu jsem se naučil to, že nikomu nelze důvěřovat. No nic, myslím, že abych byl dostatečně správný, měl bych vám dát čas na rozmyšlenou. Tak zatím přeji pěkný den,“ popřál jízlivě Crowley. Zastavený čas se zase rozjel a pán pekel se vytratil. Čarodějoandílek, jak ho nazval Crowley ztratil vědomí. Lidé v klubu si začínali uvědomovat, že se něco stalo. Někdo vykřikl zděšením. Dean věnoval mladíkovi letmý pohled. Měl těžkou hlavu plnou otázek, na které neznal odpověď. Už zase se brodil v sračkách, bylo toho moc, než aby si ještě dělal hlavu s někým, koho vlastně vůbec nezná. Bylo na čase to řešit. Řešit situaci, ve které se nacházel. Bylo na čase řešit kdo teď je.

Dean přejel všechny věci, které sehnal a nutně potřeboval. Hlasitě si povzdechl a zápach moči, který byl cítit celou slepou špinavou uličkou, ve které se nacházel, mu ulpěl vzadu na horním patře úst. Potlačil náhlou chuť zvracet. Nikdy tohle nevyznával. Bylo to nebezpečné a démonům se nedalo věřit, ale copak měl jinou možnost? Už dvakrát volal Castiela, ale ten se neobjevil. Jak by i mohl. Byl mimo, a i kdyby se objevil, co by mu řekl? Vlastně ho volal už jen ze zvyku, a protože ta druhá možnost byla horší. Jenže kdo jiný to ještě mohl vědět? Ona nebyla jeho kamarádka, spojenec, ale ani nepřítel…
Dean se znovu nadechl a hodil do kotlíku popel, lektvar bafl a vyvalil se z něj zarudlý kouř, který štípal do očí a nosu. Dean zavřel oči a rozkašlal se. Když je pak zase otevřel, stála před ním docela hubená žena, avšak s překvapivě baculatými tvářemi, malým nosem a rty. Dlouhé, kudrnaté, černé vlasy jí spadaly do jedné čtvrtiny zad a na sobě měla obleček ošetřovatelky v blázinci.
„Zdravím,“ pravila a rozhlédla se kolem.
„No, musím uznat, že ti ten obleček fakt sluší. Nechtěla bys tam zůstat natrvalo? Možná je to práce tvého osudu, Meg,“ zasmál se Dean.
„Hele, brzdi holka, jestli jsi mě zavolala jen proto, aby ses mi posmívala tak…“ zamračila se Meg a v jejích rukou se objevila třpytivě modrá koule čiré energie.
„Ne, Meg, chci vědět, kdo jsem,“ začal Dean.
„Kdo jsi?!“ Meg zvedla překvapeně jedno obočí a změřila si Deana svým pohledem. „Upadla jsi na hlavu, Halliwellko?!“
„Jo no, tak něco, takže…“ přikývl Dean.
„Takže co? Proč jsi zavolala mě? Copak jsem informační centrum! Démon, kterého využije každej, jak se mu to hodí! Já jsem se s tebou nikdy nesetkala, nikdy jsem tě neviděla. O tobě a tvých sestrách vím jen z doslechu. Přišla jsem sem jen z toho důvodu, že jsem si myslela, že je tu Dean,“ řekla otráveně.
„Ne zlato, možná jsem démon, to však ještě neznamená, že nerozeznám jablko od hrušky.“
„Meg, k***a, opravdu jsem to já!“ vylítl už Dean. „Nějaký sakra hajzl mi přenesl duši do týhletý ženský. Nevím jak, nevím proč, ale je to tak. Navíc to vypadá, že tahle bába a její sestry jsou známé v pekle jako my se Samem.“
„No, božínku, to musela bejt ale rána,“ řekla stále nepřesvědčená Meg. Ten si se značnou únavou povzdechl. Pak ho však něco napadlo a zelené oči mu zasvítily novou nadějí.
„Jak se má Cass?“ zeptal se jako by nic. Meg ztuhla a vážně si ho ještě jednou přeměřila. Hodnou chvíli bylo ticho.
Zvažovala, co by měla odpovědět, jak reagovat a jak, nebo jestli by se o Castielovi mohly dozvědět Halliwellky. Nakonec zvolila nejsnadnější způsob jak se vše dozvědět. „Bohužel evidentně to prasklo a chudáček andílek to schytal,“ pravila neúprosně a zároveň ležérně, jako by jí po všech těch kecech to bylo jedno. To Deana naštvalo a dostal strach. Je možné aby, aby…Ne! Přiskočil k ní a chytl ji pod krkem.
„Cass, že je mrtvý, ty…!“ začal na ní křičet přestávaje se ovládat.
„To nic, uklidni se, Deane,“ usmála se potměšile Meg. „Tvému andílkovi se nic nestalo. Jen to byl test, jestli jsi to skutečně ty a mluvíš pravdu. A ano, jsi. Kdo by si takhle o Castiela dělal starost než právě ty?“ řekla Meg a provokativně nadzvedla obočí. Dean ji ohromeně pustil a zavrtěl ještě překvapeně hlavou.
„Dobře, dobře fajn,“ snažil se Dean uklidnit. „Takže vrátíme se znovu na začátek k mé první otázce. Kdo jsem?! Jsem v těle nějaké Piper Halliwell, ale kdo je ta Piper Halliwell?“
Meg se nadechla a rozhlédla se po zašpiněné slepé uličce, jako by měla z něčeho strach. „Tak fajn, nastraž uši. Povím ti vše, co vím, ale jen jednou a rychle. Myslím, že tu není zrovna bezpečno.“
„Proč?! Mohli bychom se přesunout jinam,“ navrhl Dean. Meg se sarkasticky usmála.
„To není o tomto místě, ale tebou ty ťuňťo. Být Piper Halliwell je asi stejně na prd jako být Dean Winchester.“