Double Gravitation III - Návrat - část 01

Přistáváme.
Sedím se zavřenýma očima, ruce položené na područkách a jen si v duchu stále dokola opakuji jednu větu.
„Jsem zpátky.“
Hukot motorů ustává a já konečně otvírám oči.
„To jsi tady chtěl zůstat?“ drcne do mě Jeff a konečně se i on usměje. Podám mu berle a pomůžu mu vstát.
„Zvládneš to?“ podívám se na něj starostlivě.
„V poho,“ kývne hlavou a mírně pokrčí nohu v koleni. „Už se to dá, za chvilku o tom ani nebudu vědět.
Měl štěstí. Měl moc velké štěstí. Týden před návratem domů. Měli jsme hlídku. Procházeli jsme klidnou částí města. Pak to zničehonic kus od nás bouchlo. Já se rychle kryl za autem, ale Jeff to nestihl. Střepina ho zasáhla do nohy.
Nestihl to ani Steven.
Stojíme před letadlem, ruku zvednutou k pozdravu a díváme se, jak vynáší rakev.
Bolí mě z toho u srdce. Je to hodně těžké, když vám umře kamarád před očima. A ještě těžší je vidět rodinu, která pro něj pláče. Tak se těšili na jeho návrat. Místo slz radosti však prolívají slzy smutku, beznaděje a bolesti.
V duchu však děkuji bohu, že v té rakvi nejsem já. Jsem sobec. Vím to. Ale každý miluje svůj život. Ať už jen pro sebe, nebo pro někoho jiného si každý přeje vrátit domů živý a zdravý.
Za necelých pět měsíců ode mne nikdo nedostal ani řádek. Nepsal jsem. Nevolal jsem. Nikdy jsem nechtěl zklamat své blízké lží, kdybych jim napsal: Jsem v pořádku a vzápětí by za nimi přijeli z armády oznámit, že už nejsem mezi živými. Nechtěl jsem je trápit steskem po mně.
Co oči nevidí, to srdce nebolí.
Jedna velká lež. Neviděl jsem je, ale srdce mě přesto bolelo. Steskem. Celou tu dobu jsem na ně myslel. Nejvíc na jednoho člověka, za kterého jsem dýchal, za kterého tlouklo mé srdce.
Nikdo neví, že se vracím domů. Ani Daniel. A nebude to vědět, dokud nebudu stát před ním.
Zvednu hlavu a dívám se z okýnka auta na ubíhající krajinu. V rukách, sepnutých na klíně svírám poklad. Našel jsem ho. Přesně takový jaký jsem chtěl. A vezu ho s sebou domů.
Černý onyx.
Dost velký, aby mohl být vsazen po celém obvodu prstenu. Do něj nechám vyrýt to, co Danielovi chci říct, až si ho budu brát.
Navždy tvůj, Richard.
Známé budovy. Jako bych ani neodjel. Nic se nezměnilo. Ale co čekat. Pět měsíců zas není tak dlouhá doba. Ale přesto se za tu dobu může stát hodně věcí.
Jsem velice zvědavý třeba na to, jak bude vypadat Daniel. Jak moc se změnil za tu chvíli, co jsem tu nebyl. Nebo bude stále stejný?
A co já? Bude mě ještě chtít? Změnil jsem se. Trochu jsem zhubl. Jsem opálený víc než normálně. Některé svaly se mi zpevnily, ale mám pocit, že jsem teď víc šlachovitý. Přibylo mi dalších pár šedin.
Ale jsem celý. Zdravý a se všemi končetinami.
Auto projíždí Boise. Nechal jsem se odvést rovnou sem. Ne do Idaho, ale sem. Moje první cesta vede za ním.
Srdce mi tluče silně od doby, co jsme přistáli s letadlem, protože cítí přítomnost toho druhého. Toho, které mu tak bolestivě chybělo. A čím víc se k němu blížím, tím víc vyvádí jako šílené. Mám pocit, že se rozskočí na dva kusy.
Zastavujeme před firmou. Nejel jsem domů. Ale přímo sem. Vím, že je tady. Jediný John ví, že se vracíme a Jeff mi nechal zjistit Danielův rozvrh.
Vím, že má dneska naplánované schůzky. Vím, že v tuto hodinu čeká v mé kanceláři na jednoho z obchodních partnerů, který však nedorazí. John zařídil, aby se nestihl včas dostavit na domluvenou schůzku. Nějakým záhadným způsobem se mu pokazilo auto v místě, kde není signál. Stojí u krajnice a snaží se zastavit projíždějící auta, aby mu někdo pomohl.
Ještě si s klukama v autě podám ruku. Věříme, že tohle loučení je naposledy. Že už nebudeme muset zpátky.
„Drž se,“ slyším ještě za sebou, když zavírám dveře vojenského jeepu. Chvilku stojím a jen se tak dívám na budovu firmy.
Hrdlo mám stažené. Srdce už jen nebije silně, už přímo vyšiluje a chce utéct z hrudi ven. Chce se rozběhnout tou chodbou do druhého patra samo, protože moje tělo právě zmrzlo v čase i prostoru.
Donutím se nadechnout a vydechnout. Nádech, výdech…
Trochu si srovnám maskáče, jako by na nich bylo vůbec poznat, že jsou pokrčené. Sehnu se pro pytel, hodím si ho přes rameno a vykročím.
Procházím chodbou a mířím nahoru do patra po schodech. Vrací se mi vzpomínky na to, co všechno jsem tu zažil, než jsem dostal rozkaz opustit Daniela pro blaho státu.
Míjím dveře úklidové místnosti, ve které byl zavřený Jimmy, když se nás pokusil rozdělit, ale my to ustáli. Dívám se na stěnu, na které přistál Phill když jsem mu jednu vrazil. Dívám se na dveře kanceláře, která zná spoustu mých a Danielových tajemství.
Vejdu do kanceláře asistentky.
Nejdříve líně zvedne hlavu, ale pak vyskočí na nohy. Vyběhne zpoza stolu a já jen stihnu naznačit prstem přes rty, ať je tiše. Silně mě obejme.
„Jsem ráda, že jste zpátky. Vítejte doma,“ řekne paní Thomsová šeptem a já v jejich očích vidím spoustu slz. Otřu je, dám ji malý polibek na tvář a usměju se na ni. Vidím, že sotva popadá dech. Pohladím ji ještě po vlasech, aby se trochu uklidnila, a pak pohlédnu ke dveřím mé kanceláře.
„Je tam,“ kývne hlavou. Pustí mně a ustoupí, abych mohl vejít.
Dojdu ke dveřím. Mám položenou ruku na klice. Dívám se na ně a najednou nejsem schopen udělat ani krok. Srdce se snaží udělat si cestu ven přes stažené hrdlo, protože v hrudi ho všechno svírá a tísní. Chce jít za ním. Tam, za ty dveře. Tam je jeho druhá polovina.
Roztřesený nádech, roztřesený výdech.
Marně se ze sebe snažím dělat tvrďáka. Nejde to. Cítím tlak v hlavě, do očí se mi tlačí slzy. Tolik po něm toužím, až to bolí.
Otřu si oči do rukávu a stisknu kliku.
Otevřu dveře a s hlubokým nádechem vcházím dovnitř.

Za Danielem.
Konečně mu můžu říct, že jsem doma.
Konečně mu můžu říct, jak moc mi chyběl.
Konečně mu můžu říct, jak moc se mi po něm stýskalo.
Konečně mu můžu říct, jak moc ho miluji.

Ten den jsem zjistil, že už to tu déle nevydržím. Omluvil jsem se všem a nechal na panu Marleyovi, aby dokončil schůzku. Paní Thomsové jsem jen při odchodu řekl, že se vrátím za tři dny. Udělal jsem něco, co už jsem dlouho nedělal, utekl. Jen jsem vzal klíče od Chryslera ze stolu, sešel schody a s jedinou myšlenkou vypadnout odtud jsem vyjel z města. Pět dlouhých měsíců. Bez něj. Ani jsem si nevšiml, jaké bylo jaro. Kdy začalo pálit slunce. Jestli už mají studenti prázdniny. Jestli má vůbec smysl myslet na to, že mám za pár dní narozeniny. Kdyby mi Jeff sem tam nezavolal přes satelit videotelefon, nevěděl bych o nich nic. Nikdy jsem se nevyptával na Richarda. Nepadla o něm ani jednou zmínka. Jen když Jeff viděl, že jsem se náhle odmlčel a můj obličej zešedivěl, usmál se. Věděl jsem, že je to odpověď na mou tichou otázku, jestli je Richard v pořádku. A pak se odmlčel. Několik dní. Přesvědčoval jsem sám sebe, že se nic nestalo. Přece jen telefonovat přes satelit není levná záležitost. Ale těch pár dnů stačilo k tomu, abych se sesypal. Uzel nervů, neschopnost dostat do sebe nějaké jídlo, protože se mi ihned vzpříčilo v žaludku a udělalo se mi zle. Pozorování stropu dlouho do noci a nemožnost usnout. Proto ten den musel přijít.
Mých pět měsíců, zavřených mezi čtyřmi stěnami. Nikdy jsem nebyl tak svázaný. Pod takovým tlakem. Ventilující ho přes chlast. Každý večer s prázdnou lahví, pevně svírající její hrdlo. Pomáhalo to otupět mozek jen na pár hodin. Jen tak, abych se rychle opil, rychle usnul a pak se probudil uprostřed noci, se splašeně bijícím srdcem, protože ty sny mě nenechávaly spát. Sny na něj. Na jeho ruce. Na jeho doteky. Sny, jež šeptají. Které mají jeho hlas. Opakující moje jméno. Tolikrát mi v těch snech řekl, že mě miluje, až jsem tomu začal věřit. Tolik toužím to slyšet z jeho úst. Prsty mu přejet po rtech a přesvědčit se, že jsou to jeho ústa, co to řekla.
Zastavil jsem Chryslera u cesty a nahoru šel pěšky. Bylo nesnesitelné horko, předzvěst blížící se bouřky. Sevřelo se mi hrdlo, když jsem si vzpomněl, kolik se toho tady v horách událo. Zrychlil jsem krok. Tady na tom místě mě tenkrát opustil a já nevěděl proč. Proč mě najednou nechtěl, držel si ode mě dostatečnou vzdálenost. Nevěděl jsem, že má tolik nepřátel a že mu už tenkrát na mě tolik záleželo. Že mě chtěl chránit i za cenu, že už mu nikdy nebudu věřit a nebudu se s ním chtít stýkat.
Odhodil jsem košili na zem do trávy a hned vedle ní dopadly boty a kalhoty. Je to už tak dávno. Ten čas tak rychle utíká. Moje city k němu se ale nezměnily. Nepolevily. Jsou ještě víc vřelejší, intenzivnější, každá buňka mého těla mu patří a bez něj není schopna existovat. Jen tiše dřímou, trápí se smutkem a volají jeho jméno. Milovat ho je tak bolestivé.
Chybí mi.
Ponořil jsem své tělo do horké vody a nechal si masírovat ramena. Měl na sobě tolik vrstev oblečení, a přesto bylo tak vzrušující být v jeho blízkosti. Stačí mi pouhý pohled, do jeho očí, aby se mi srdce splašilo. Slyšet to jeho na dlani, položené uprostřed hrudníku. Položil jsem se do trávy a zbytek těla po pás nechal ve vodě. Sluneční paprsky mě hřály mezi lopatky. Jeho doteky na mé kůži jsou také vždy tak horké. Není schopen si zapamatovat, kolik obratlů má lidská páteř a pokaždé je prsty pomalu počítá. Od krku až dolů. Do místa, které je schované pod vodou.
Nechal jsem si propouštět stébla trávy mezi prsty, abych je nepolámal. Mám rád jeho ruce v mých vlasech. Když se tak jemně dotýkají jednotlivých pramenů. Když do nich vjede prsty pokaždé, aby si mě přitáhl pro polibek. Když je drtí ve své pěsti, abych pocítil, že patřím jenom jemu. Miluji jeho ruce. Ať už jsou položené kdekoliv na mém těle.
Chybí mi jeho ruce.
Otočil jsem se na záda a voda mi omývala jen lýtka a kotníky. Nikdy neopomene místo, které je viditelné pod pokožkou. Moc dobře ví, že mě vzrušují polibky na všech kostech, které jsou pokryté jen tenkou vrstvou kůže. Jsou jako jeho jizvy, hmatatelné, viditelné, přitažlivé.
Chybí mi projevy pozornosti těmto místům.
Slunce se opřelo o mé nahé tělo a mazlilo se s ním svými paprsky. Je to jak jeho přítomnost. Blízkost. Dodává energii a nabíjí mě optimistickými myšlenkami. Pocit štěstí. Bezpečí. Cítím z něj vždy tolik emocí. Je tohle láska? Ty vlny, co ke mně vysílá, když je semnou? V tom případě mi to chybí.
Chybí mi jeho přítomnost a teplo.
Nad horami se začaly stahovat mraky a zvedl se vítr. Napřed jen lehce, objevil se a zase zavládlo bezvětří. Tak jak když se mi otře o tvář, šeptá mi slova do vlasů a jeho dech je tak blízko mého ucha, až mě zamrazí a naježí chloupky na zátylku. Nepatrné množství teplého vzduchu vydávající jeho ústa. Tak vzrušující. Dech, kterým dokáže postavit mé bradavky a zafixovat je do strnulé pozice, měnící ho z teplého vzduchu na tekutý dusík. Zrychlený dech. Překotný. V krátkých horkých závanech na mém krku, mezi lopatkami, když prožívá svůj orgasmus.
Chybí mi jeho dech.
První kapka mi dopadla na tvář a pomalu stékala dolů. Jako slza. Kopírující lícní kost, přes krk, do trávy. Díval jsem se na ty kapky, jak se jedna za druhou snáší k zemi. Jako když někdo pouštěl skleněné drobné korálky, postupně, aby je člověk stačil spočítat. Nebo je chytit do dlaně, tak jako já. Rozprskly se na dlani do okem neviděných kapiček. Nestačil jsem je chytit všechny. Jedna dopadla na mé břicho a na hrudník. Tak jako kapky potu, které se už nemohly udržet na Richardově čele ve chvíli jeho vrcholu vzrušení a dopadly mi na kůži. Olízl jsem si mokré prsty. Nebyly slané. Nejsou to slzy, kterých bylo tolik za poslední dny v Richardových očí. Tolikrát jsem je musel setřít, tolik mě to bolelo a nevěděl jsem, jak zabránit v jeho bolesti. Jak slzy smutku změnit na slzy štěstí a radosti. Tak málo se směje. Tak málo se usmívám já, když jsem tu sám.
Chybí mi jeho úsměv.
Zavřel jsem oči a nechal se olizovat deštěm. Byly to nenásilné kapky, jen se tak snášely k zemi, vyhřáté od letního slunce, které probleskovalo mezi mraky, a na nebi se začala tvořit duha.
Do Boise jsem se vrátil za tři dny. Zůstal jsem na farmě, abych se dal trochu do pořádku a máma mě mohla vykrmit. Potřeboval jsem pravidelnou stravu, pravidelný spánek. Někoho, kdo si semnou bude do noci povídat. Moje srdce mi pořád dokola opakovalo, že už to nemůže trvat dlouho. Že se musí vrátit a nemůže doma najít ubohou trosku s kruhy pod očima.
Měl jsem dost času připravit se na další schůzky. Pořád dokola. Do jeho kanceláře jsem vstupoval nerad. Pokazila se mi klimatizace a v místnosti bylo přes 40 stupňů. Nemohl jsem pozvat klienta zrovna sem. Tolik známých vůní. Jeho přítomnost je tu tak hmatatelná. Už vím, proč jsem sem nechtěl jít. Není tu a přesto… zavřel jsem oči a vložil ruce do klína. Nemůžu tu být. Je to pro mě tady stresující. Mohl bych ho vzít někam do restaurace a projednat to tam. Tady… je hodně vzpomínek, nejsou spjaté s prací. Všechny kusy nábytku jsou poznamenané a poskvrněné naší neukojenou touhou. Čehokoliv se dotknu, přenese na mě mírné chvění a brní mě celé tělo. Je napnuté a můj dech se zrychlil. Povolím si kravatu. Je to špatný nápad tu zůstat. Potím se. Nejspíš tu taky nefunguje klimatizace. Má zpoždění. Zvednu se z křesla a několikrát přejdu po kanceláři sem a tam. Nemůžu tu zůstat, řeknu paní Thomsové, ať mu zavolá a vybere nějakou restauraci.
Chytnu se pevně okraje stolu, když se otevřely dveře.
Tohle je hloupý žert a nelíbí se mi. Srdce vyskočilo tak rychle do bolestivých úderů, až se mi podlomila kolena. Zapomněl jsem dýchat a jen se snažil sám sebe přesvědčit, že jsem neomdlel. Stojí ve dveřích. Ve dveřích své kanceláře. Udělám pár kroků a natáhnu ruku, abych se dotkl jeho tváře, jestli se mi to nezdá. Ten přelud mě hřeje do konečků prstů a nerozplývá se.
„Nezavolal jsi. Ani nenapsal,“ zašeptám a přejedu mu prsty po rtech. „Už tu zůstaneš? Semnou?“
Stáhnu si jeho ruku k sobě a položím si ji na tvář. Pořád tu stojí. Srdce je stále splašené. Kolikrát bylo a pak jsem zjistil, že to byl pouhý sen?
„Zdáš se mi? Představoval jsem si tento okamžik tolikrát, že už ani nevím, co je sen a co pravda,“ přistoupím ještě o krok blíž. „Chybíš mi. Moc mi chybíš. Už mě nikdy neopouštěj, prosím. Už nikdy!“

Dívám se na Daniela, jak stojí a svírá okraj stolu. Mám nohy jak z olova. Tak moc bych chtěl jít za ním, ale mám pocit, jako by mě něco přibilo k zemi. Jen se na něj dívám. Pytel sjíždí z mého ramene na zem. Trochu se vzpamatuji a pouštím kliku dveří. Udělám jeden opatrný krok, jako bych stále nevěřil, že jsem tu. Že jsem doma. Že stojím před Danielem. Ten tlak na prsou se snad nedá ani snést. Tolik pocitů. Tolik... tak moc se mi po něm stýskalo... Teď stojíme před sebou a jen se na sebe díváme... jestli se něco nestane, pukne mi srdce.
Daniel se pohne jako první. Jde ke mně pomalým krokem, jako by měl strach, že to snad ani není pravda. Jako by se bál, že když půjde rychleji, že se rozplynu. Že zmizím...
Dívám se mu upřeně do očí a táhnu ho k sobě. Pojď ke mně, prosím... já nemůžu... Tak moc mě bolí celých těch pět měsíců... celé to odloučení... Tolik mě to tlačí na hrudi... víc, než když jsem odjížděl...
„Nezavolal jsi. Ani nenapsal,“ zašeptá a přejede mi prsty po rtech. „Už tu zůstaneš? Se mnou?“
Chytne mou ruku a přiloží si ji na svou tvář, jako by se chtěl ujistit, že jsem to opravdu já.
„Zdáš se mi? Chybíš mi. Moc mi chybíš. Už mě nikdy neopouštěj, prosím. Už nikdy!“
Pohladím jeho tvář. Jeho teplo... Konečně ho můžu cítit... Konečně se ho můžu dotknout... Srdce mi bije tak silně... stejně jako jeho. Přísahal bych, že je obě zřetelně slyším....
Zhluboka se nadechnu a pak ho k sobě přitisknu oběma rukama. Pevně ho obejmu, až skoro ztrácí dech. Oči mi vlhnou, rychle dýchám a přemlouvám srdce, že na infarkt je ještě spousta let čas...
„Jsem doma Danieli... u tebe..." konečně jsem schopen promluvit. Konečně mu můžu říct, co jsem k němu vysílal celých pět měsíců jen v myšlenkách. „Moc jsi mi chyběl. Miluji tě."

Jeho ruce. Objímají mě. Tak silně, že nemůžu dýchat.
Moje ruce. Opatrné. Přejíždějící mu po bocích a hledající kapsy.
Chci mu toho tolik říct. Zapomněl jsem mluvit. Cuká mi brada. Nemám sílu na nic. Jen mu položit hlavu na rameno a zůstat tak. Nehýbat se. Žádné prudké pohyby, abych ten sen nezaplašil. Nejsem schopen mu ani říct, jak moc ho miluji. Je tu. Zpátky. Celý. Snad mu nic nechybí.
Všechna ta úzkost. Čekání. Schovávání se za úsměv celou tu dobu, že jsem v pořádku. Přetvářka. Cítím, jak mě polévá horko. Náhlé. Říkal jsem, že tu nefunguje klimatizace. A klient stále nejde. Ztrácím se. Představoval jsem si setkání jinak. Jak se na něj vrhnu a povalím ho na zem. Nezaregistruji ani, jestli jsem těsně před tím zavřel oči nebo jestli se mi jen protočily panenky nahoru. Najednou zůstávám bezvládný v Richardově náruči, a kdyby mě k sobě netiskl, svezl bych se k zemi.

Danielova typická reakce, když se cítí v úzkých. Když se potřebuje něčím uklidnit. Hledá moje kapsy, aby do nich mohl zastrčit ruce. Ale ty maskáče jich mají tolik. Jen rychle dýchá a pátrá... najednou celý znehybní, ruce svěsí podél těla a vteřinu před tím, než omdlí, podívá se na mě. Jeho tělo ztěžkne a já ho rychle přitisknu k sobě ještě víc, aby mi nevyklouzl.
„Thereso!" zavolám na asistentku. „Doneste mi vodu!"
Jednou rukou pouštím Daniela, abych ho podebral pod koleny. Beru ho do náruče a přenesu ho na sedačku. Opatrně ho položím a všechny polštáře, co tu jsou, mu podkládám od nohy.
„Danieli!" pohladím ho po tváři. „Danieli, nemusíš mě vítat až tak divoce," nakloním se k němu a políbím ho na rty.

Takhle probouzel princ spící šípkovou Růženku. Probouzí se tak všechny princezny z hlubokého spánku. Já jsem taky spal. Dlouho.
„Miluji tě,“ vysoukám ze sebe. „Nechtěl jsem...“
Chytnu ho za zátylek a nedovolím mu, aby mě přestal líbat. Potřebuji vzduch. Přenášený polibky.
Cítit, že jsem vzhůru. Že můžu znovu žít. Potřebuji vrátit svoje srdce. Zběsile bije. Zvednu k němu i druhou ruku a chytnu ho za košili na rameni. Nepustím ho. Už nikdy mi nikam neodejde.

Paní Thomsová přiběhne se sklenicí s vodou. Ale myslím, že už jí nebude třeba. Daniel se probere a tiskne se ke mně. Jeho polibky mi berou dech. Musím si kleknout na obě kolena, jak mě Daniel táhne k sobě. Znovu ho obejmu.
„Taky tě miluji," podaří se mi zašeptat mezi jednotlivými polibky.
„Odvolám dnešní schůzky," za sebou slyším jen tiché klapnutí dveří a cvaknutí zámku.
Donutím Daniela sednout a dívám se mu přímo do očí. Do těch, které mi tak dlouho chyběly. Povolím své objetí a pohladím ho po vlasech.
„Jsem rád, že jsem tě tu našel. Že jsi mi nikam neutekl. Jel jsem přímo za tebou," znovu ho políbím. „Přijel jsem ti vrátit tvé srdce. Opatroval jsem ho celou dobu."

„Chci vidět, že se ti nic nestalo," zašeptám. „Sundej si košili, prosím. Ukaž mi to. Pomalu. Každou část tvého těla. Košile. Dolů. Pomalu. Ať mi nic neunikne."

Pustím Daniela. Zůstanu klečet, jen se víc narovnám. Rozepnu si bundu a shodím ji na zem. Pomalu si rozepínám košili a celou dobu se dívám na Daniela. Nechám ji rozepnutou a chytnu jeho ruce. Přiložím si je dlaněmi na prsa.
„Jsem to já... celý..." tisknu jeho ruce na sebe. „Žádná jizva nepřibyla.“

Kontroluji milimetr po milimetru jeho kůži. Sundávám košili z ramen, jen aby svou vahou sama sjela po jeho svalnatých pažích. Zhubl. Zesílil. Jsou tak pevné. Přejedu mu po krku. Po klíční kosti. Obě dlaně na ramenou.
„Jsi v pořádku. Na těchhle místech."
Moje ruce na břiše. Jedna jizva. V pořádku. Druhá jizva. V pořádku.
„Sundej si kalhoty," zaháknu své prsty za opasek. „Chci vidět všechno."

Chci protestovat. Ale jeho dlaně na mém těle... tak hřejivé... tak podmaňující... a tak dlouho se mně nedotýkaly...
Ani nevím, proč jsem se ohlédl. Vždyť vím, že tady kamery nejsou.
„Danieli... nevím... Jsem celý v pořádku, ale ty... Zhubl jsi," přejedu mu prsty po žebrech. „Nestaral ses o sebe."
Pohlédnu do jeho očí. Stále se na mě dívá s naléhavým výrazem. Opustím jeho tělo a začnu si rozepínat opasek.
„Jsem opravdu celý a v pořádku," rozepnu si poklopec a jednu jeho ruku položím na rozhalené místo.

Moje ruka se chvěje.
„Tohle jsem nemyslel," zatnu zuby. „Nemysli si, že jsem celou dobu myslel jen na ..."
Je tak hebký. Tvrdne pod mým dotekem. „Jestli jsi v pořádku...nohy... prsty u nohou..."
Podívám se na něj. Pořád mě tak sleduje. Zhubl jsem. Jo zhubl... chlastem člověk nepřibere.
Posadím se a zabořím čelo do jeho ramene.
„Promiň, moc jsi mi chyběl."

Daniel málem přepadne dopředu, když se nečekaně posadím na zadek. Rychle si rozšněruji obě boty a stáhnu ponožky.
„Podívej, všechny prsty," zvednu nohy nahoru na gauč vedle Daniela. „Ale nedoporučuji ti dotýkat se jich, celý den mám boty na nohách," usměju se na Daniela a zahýbu všemi prsty.
Rád bych se aspoň opláchl, sundal ze sebe všechno, co mi připomíná tu zem. Všechny ty pachy, ten písek... Mám pocit, že jsem si ho hromadu dovezl domů. Ale v tuto chvíli mi bylo hloupé říct: Danieli, jdu se osprchovat.

„Mohl bych," dotknu se opatrně jeho prstů. „Pomohl bych ti...nebo jen umýt záda... Nezkoušel bych nic na tebe."
Spadnu na zem na kolena mezi jeho nohy a nahnu se nad jeho ústa.
„Moc mi voníš. Nevadí mi to... Ale jestli to vadí tobě, tak se osprchuj. Počkám. Je mi horko...."

„Rád bych se osprchoval, jestli ti to nevadí," znovu ho pohladím po tváři.
Nejraději bych ho tak hladil celý den. Postavím se. Přejdu k oknu, otevřu ho a pustím dovnitř čerstvý vzduch. Po cestě ke své skříni si svléknu kalhoty a zůstanu jen ve spodním prádle. Otevřu skříň. Jsou tu. Náhradní oblečení. Je vidět, že se mi o ně někdo celých pět měsíců někdo staral.
Znovu se vrátím k Danielovi a podám mu ruku.
„Pomůžeš mi umýt záda?"

Nechám se zvednout na nohy. Ruce nejsou schopné se uklidnit. Proč se tak pořád chvěji. Nemůžu z něj spustit oči. Jako bych ho viděl poprvé. Je to tak vzrušující. Šéf...skoro nahý...přede mnou. Usmívá se. A je můj. Tohle všechno, je jen moje. Ta nádhera.
Sundám si sako a nechám ho dopadnout na zem. Nebo jsem minul židli. Nevím. Protože se dívám. Nahoru. Dolů. Od hlavy. K patě. Na střed. Ne, na střed ne. Řekl jsem, že jen umyji záda. Vyzouvám si boty. Povoluji si kravatu. Tak horká kůže. Tak voní... když se se mnou miluje. Potem ... Přetáhnu si kravatu přes hlavu a nechám ji volně ležet na stole.
Richard se vrátil. Je doma. Zase to horko. Musím se opřít o stůl, abych nedopadl na kolena. Proč mám pořád ty návaly?

Otočím se, když Daniel zastaví. Dívám se na něho, jak oddychuje a opírá se o stůl. Tak takhle by to nešlo. Pustím jeho ruku a přejdu ke dveřím, kde leží můj armádní vak. Chvilku se v něm přehrabuji, než najdu, co potřebuji.
Potlačím Daniela ke křeslu a donutím ho sednout.
„Sněz to!" napřáhnu proti němu ruku s energetickou tyčinkou. Kdo ví, kdy jedl naposledy. „A žádné odmlouvání, nebo ti to sám nacpu do krku."
Roztrhnu obal, nacpu mu tyčinku do dlaně. Založím si ruce v bok a dívám se na něj.
„No tak!" pobídnu ho a pokývnu hlavou.

Začnu přežvykovat tyčinku. Jsem nervózní. Vydržel jsem to 5 měsíců, vydržím to další hodinu… den. Stisknu kolena k sobě. Nevydržím. Chci se ho dotýkat. Tohle mi nestačí. Jen se na něj dívat. Chci mít své ruce na jeho pokožce. Sklopím hlavu. Nemůžu se na něj dívat. Moje srdce tím trpí. Moje tělo je bezmocné. Jak se může ovládat? Našel si tam někoho? Měl sex denně? Ne..to jsou hloupé myšlenky. Jen je to Richard. Umí se ovládat.

Sleduji celou dobu Daniela, aby pochopil, že to prostě sní celé. Podám mu sklenici s vodou, když vkládá poslední sousto do pusy.
Trpělivě čekám, až to spolkne. Netrpělivě. Držím se zuby nehty. Můj malý přítel se evidentně těší na Daniela víc než já. Cítím to mírné pnutí a já ho v duchu celou dobu přemlouvám, že má ještě čas. Přednější je Danielovo zdraví. Nechci, aby se mi znovu poskládal. Stačí, že jsem ho málem lovil ze země, když jsem vstoupil do kanceláře.
„Tak snězeno?" nakloním se k němu. „Otevři pusu... chci vidět, že jsi to všechno snědl..."

„Nemusíš se ke mně tak chovat,“ zaprotestuji. „Jedl jsem. Tento týden jsem byl doma a máma mě cpala tři dny od rána do večera. Podívej se, jaký mám panděro. Jen je tady hroznej vzduch a jsem hrozně rád, že ses vrátil. Nevěděl jsem, že dnes... připravil bych se. Nezavolal jsi, že jedeš domů... ani Jeff...nechali jste mě oba v nejistotě.“
Zmačkám papírek od tyčinky.
„Měl jsem o tebe každej den strach. Nemohl jsem spát. Nemohl jsem nic jíst. Byl jsem tolikrát na dně. Hrozně jsi mi chyběl...“

„Víš, Jeff se mi přiznal, že s tebou občas telefonoval, jenže neměl ti jak říct že jedeme domů, protože byl ten poslední týden v nemocnici," narovnám se. „Omlouvám se, že jsem ti nenapsal. Měl jsem strach, že když to udělám, že se už nevrátím... Já… nevím..." nervózně si prohrábnu vlasy. „Je to prostě taková blbá pověrčivost, strach, ale celou dobu jsem na tebe myslel. Bál jsem se, jestli jseš v pořádku. Jestli o sebe pečuješ, i když jsem od tebe nedostal ani řádek, věřil jsem..." bezděčně moje mluva začíná zrychlovat. Mírně zvyšuji hlas a jsem nervózní. Celé to odloučení se teď začíná projevovat. Tak moc nervózní jsem byl, když jsem jel domů. Do poslední chvíle jsem měl strach, aby se něco nestalo. Abych opravdu dorazil sem... za Danielem.
„Taky jsi mi chyběl," řeknu už o něco tišeji. „I kdybych ti to řekl milionkrát, tak to nikdy nebude dostačující, aby to vyznělo tak, jak to cítím..."

„Věřil jsem ti. Počkej tu,“ řeknu rychle a vyběhnu ven. Vletím do své provizorní kanceláře a popadnu celý spodní šuplík. Vletím zase zpátky k Richardovi a vysypu obsah na zem.
„Je jich přesně 145.... Nepsal jsem každý den. Některé dny jsem byl, přiznávám se, mimo. Neposlal jsem ti je, protože jsem věděl, že tě tím akorát budu zraňovat. Tak jako jsem věděl, že budeš zraňovat ty mě, kdyby ses mi ozval. Neber to prosím jako výtku, jen jsi mi opravdu moc chyběl.“

Kleknu na kolena a položím ruku na tu hromadu dopisů. Tohle mi stačí. Tohle vypovídá o všem. Daniel byl na tom stejně jako já. Trápil se samotou. Steskem. Jeff měl pravdu, když mě na to upozorňoval. Tušil jsem to, ale nechtěl jsem si to přiznat. Potřeboval jsem sám sebe přesvědčit, že je Daniel v pohodě, jen tak jsem byl schopen celých těch pět měsíců přežít. Nevím však, co drželo jeho na nohách. Ale teď to budu já. Postarám se o něj. Budeme spolu.
Pohladím ještě jednou tu hromadu dopisů, z kterých cítím to vše, co mi chtěl říct, aniž bych musel jeden jediný otevřít.
Vstanu a obejmu Daniela.
„Omlouvám se, že jsem byl tak dlouho pryč."

Už to v sobě neudržím. Slzy se mi hrnou do očí. Je to moc silné. Musím to dostat ze sebe. Všechno to napětí, stesk a strach.
„Potřebuji tě,“ prosím a hladím ho po kůži na zádech. „Nechtěl jsem... Ale potřebuji tě. Potřebuji TO. Vím, že jsi unavený, ale potřebuji tě. Hned. Já... nevydržím to. Netrap mě. Nemohl by sis mě ..hned teď... vzít?“

Líbám ho na tváře mokré od slz a pomalu ho tlačím k zemi.
„Taky to potřebuji," zašeptám mu do vlasů. „Čekal jsem na to celou tu dobu. Jen na tebe."
Pokládám ho na všechna ta jeho slova, ukrytá v zalepených obálkách.
Přecházím polibky na jeho krk a rozepínám mu rychle košili, abych mohl ochutnat vše, co mi bylo celou dobu tak upíráno.

Sleduji jeho každý pohyb. Každý dotek ve mě rozpaluje větší a větší touhu. Moje tělo na to nezapomnělo. Moc dobře ví, jak jeho doteky pálí. Mazlím se s jeho pokožkou. Přejíždím jemně přes jeho bradavky dlaní. Hrábnu mu do vlasů, i když vím, že to nemá rád. Jen na vteřinu. Proklouznou mezi prsty a jsem s rukou zase pryč. Snad si ani nevšiml.
„Miluji tě,“ šeptám a sjedu rukou pod boxerky.
Pohladím ho po bocích a pomalu je stahuji dolů. Chci ho, tak moc, až to bolí.

Po jeho slovech, která můžu poslouchat pořád a pořád, zajedu jazykem do jeho úst, abych si je vzal přímo tam, odkud vycházejí. Nechám si stáhnout prádlo a užívám si Danielových doteků. Jeho horká kůže na mé. Kdyby někdo mezi nás vložil list papíru, nejspíš by shořel na prach během vteřiny.
Přestávám Daniela líbat. Posunu se níž a všechno přebývající prádlo mu táhnu dolů. Jen nervózně odhodím boty, které zavazí a pak už nic nebrání v tom, abych si Daniela mohl prohlédnout, v celé jeho kráse.
Ruky položím na jeho kotníky a táhnu je nahoru, po holenní kosti, kolenou a stehnech nahoru, abych se s nimi zastavil na jeho slabinách.
Jen na vteřinu se zadívám na tu krásu, která se proti mně tyčí, než zcela zmizí v mých ústech.

Nikdy se moje tělo tak dlouho nechvělo. Třese se od momentu, kdy stanul na prahu. Jeho hluboký polibek mi přivodil vteřinový výpadek vědomí. Nevím, jestli mě ta tyčinka zachrání od kolapsu. Nemám k němu daleko. Všechno je moc intenzivní. Jako by mi někdo podal drogu. Pod každým polibkem prožívám silné vzrušení. Každý jeho dotek mě oslabuje. Jeho ústa, která pohlcují můj penis, mi přivodila mírný orgasmus a ihned jim věnuji několik kapek svého sperma. Mačkám svoje dopisy do nevzhledných kuliček. Je jich tolik. Hrnu je k sobě a drtím je v hrsti.
„Tohle dlouho nevydržím!“ zaprotestuji.

„Nejsi připraven, Danieli, přece jen... Je to dlouho a nemám s sebou gel..." zatvářím se nešťastně, když slyším jeho slova. Hned na to, se ale znovu skloním, roztáhnu mu nohy od sebe a vším, co můžu, navlhčím jeho otvor.
„Snad to bude stačit," řeknu tiše a zatlačím do něj prst.
Začnu s ním protahovat jeho konečník a za chvilku přidám další. Aby mi Daniel nevychladl, a já taky, znovu se ústy ujmu jeho erekce a v jednou rukou zpracovávám jemně svého přítele.

„Cože?“ vysoukám ze sebe. „Připraven?“
Nechápu. Chci ho. Nic jiného mě nezajímá. Chci se posadit a převzít vládu, udělat prachsprostý převrat, puč, vzít si jeho penis násilím, zarazit ho do svého konečníku bez přípravy. Jeho prst mi sebere odvahu. Druhý prst mě přivede do etapy člověka bez mozku... Nemůžu si honem vzpomenout, jaký homo to byl. Jen se prohnu a opakuji jeho jméno. Jediné, co jsem se naučil.
Richard.
Jak zaseknutá gramofonová deska. Jeho ústa.
„Nechci... prosím...vezmi si mě,“ zasténám a chytnu ho za vlasy, aby přestal.
Všechno se tlačí tam, kam nechci. Do jeho úst. Moc dobře ví, že to nemám rád. Že se nerad dělím s jeho ústy. Nerad ho krmím svým semenem. Kruci.

Přiškrtím na moment jeho penis, aby se uklidnil a nepustil ven všechno tak rychle a najednou. Je mi jasné, že by to bylo rychlé jak výbuch sopky. I já mám sám se sebou co dělat. Jemně olíznu ze špičky jeho erekce to, co se stihlo dostat na povrch a zvednu hlavu. Pomalu z něj vytáhnu jeden prst a pak druhý. Chytnu Daniela pod koleny a zapřu se o něj.
„Taky tě chci... a moc."
Na víc už nečekám a pomalu se tlačím dovnitř.
Bere mi to dech. Je tak úzký. Stejně jako tenkrát ve výtahu, když jsme spolu poprvé....
Ani to nedomyslím a zajedu do Daniela na doraz.

Cítím každý obratel své páteře. Tolik mě vše bolí. Ne jeho vniknutí. To je jiné. Na tohle jsem se připravil. Dokážu se uvolnit. Bolí mě tlak na hrudníku. Tlak v mém penisu, kterému zabránil, abych se uvolnil. Tlak v hlavě, jak ho moc chci a potřebuji křičet.
Chytnu ho za rameno a druhou rukou za boky. Zvednu ještě víc nohy na jeho ramena, aby měl co nejtěsněji obemknutý penis. Potřebuji ho rychle. Nebo se zblázním. Začnu se pohybovat. Ani vteřina nazmar. Na rozdýchání. Zatnu mu nehty do prsního svalu a zavřu oči.
„Chci tě. Miluji tě, Richarde!“

Daniel je nedočkavý. Nedivím se. Jsem na tom stejně. Prvotní váhání bylo jen proto, že jsem měl strach, abych mu neublížil. Ale v momentě, kdy se začne pohybovat proti mně je rozhodnuto. Rychle a zběsile.
Ku.r.va, I teď mě napadají názvy filmů.
Zapírám se rukama o podlahu a jen pár tahů jde do hloubky na doraz. Zrychluji tempo a myslím, že jak jsem opatrně začal, tak rychle to bude ukončeno. Bere mi to dech. Srdce vyvádí jak splašené a můj malý přítel se tetelí blahem při tom všem tření v Danielově konečníku. Varlata se nejspíš něčeho bojí, protože se stahují a schovávají. Jenže to znamená ne strach a schovat se. Ale tlak do penisu, který už dlouho v sobě neudrží všechno to, co jsem celých 5 měsíců schovával pro Daniela. Hučí mi v hlavě, přestávám slyšet, tepová frekvence stoupá. Rychle oddychuji a z úst mi občas vyjde hlasité zasténání, jak orgasmus bere mé tělo útokem. Je mi teď absolutně jedno, jestli nás někdo slyší.

Nemůžu. Nemůžu to napětí drtit v sobě. Zkolaboval bych. Na 100%. Musím dýchat. Zhluboka. Nahlas. Mé sténání je i pro mě nepřeslechnutelné. Slyším se. Nevadí mi to. Jen moje ruce. Zadrápnuté do kůže. Nehnuté. Pohybuji se rychle. Proti němu. I když mě vše pohlcuje, moje tělo nepolevuje. Příraz. Jeho. Příraz. Můj. Otevřít oči. Ne, to bolí. Zavřít. Konečně můj hlas utichá. Otevřená ústa. Pohybuj se! Nejde to. Pohybuj pánví! Nemůžu. Rychle! Nechtěj to po mně.
Vykřiknu úlevou. Nikdo mě neškrtí. Nikdo mi nebrání vydat vše, co jsem vydat chtěl. Prohýbám se. Jednou, dvakrát. Ten tlak. Uvnitř.
Otevřu oči. Nezdá se mi to.

Jsem to já a je to on.
Konečně.
I když jsem si nemyslel, že to půjde tak rychle, jsem za to rád. Všechno to nashromážděné napětí pouštím ven. Přivírám oči a jen poslouchám Danielovo sténání. Jeho nehty mě nenechávají na pochybách, že je to opravdu on. Se zavřenýma očima si užívám tu nádheru, plním Danielovo nitro a jen nahlas vzdychám. Skláním hlavu a opírám ji o Danielovu hruď. Poslední příraz do hloubky. Přestávám se hýbat. V křeči jen všemu dávám průchod a tajně si přeji, aby ten dech beroucí orgasmus netrval jen několik vteřin, ale několik minut... hodin... i kdyby mě to mělo zabít.

Přestanu zatínat nehty. Hladím jeho kůži a tisknu se rty na jeho krk. Nejsem schopen mluvit. Musím dýchat. Dej mi pár vteřin. Na uklidnění. Nechci se uklidnit. Mám zase závrať. Je mi špatně. Zavřu oči. Dýchat. Nahoru hrudník, dolů hrudník. Nechci omdlít. Takový trapas. Nechci. Je mi...
„Richarde?“ hlesnu.

Nehybnost nás obou... Prožíváme dozvuky společně... ale přesto každý jinak. Zvednu rychle hlavu, když uslyším své jméno. Nezní tak, jak bych to chtěl slyšet. Zní... zoufale... slabě...
„Danieli!" oslovím ho o něco hlasitěji. „Jsem tu, neodcházej mi zas někam pryč... prosím..."
Vysunu se z něj opatrně, podeberu ho pod zády a zvednu ho ze země. Posadím se na paty a tisknu ho k sobě.
„Jsem tady," zopakuji znovu a hladím ho po zádech.

Tahle poloha mi moc nevyhovuje. Ale jeho teplo ano.
„Promiň,“ zašeptám. „Opravdu jsem o sebe moc nedbal.“
Položím mu hlavu na rameno a obejmu ho kolem krku. Několik nádechů. Přestává se mi motat hlava. Vracím se zpět a odtáhnu se od něj, abych si ho mohl prohlédnout.
„Jsi nádherný. Zapomněl jsem, na co se mám celou dobu těšit. Miluji tvoji tvář. Tvoje oči, tvoje ústa,“ ztrácím se v těch slovech.
Nahrazuji je činy. Líbám vše, co mi na něm připadá krásné.

Přivírám oči pod Danielovými polibky. Tohle jsem chtěl udělat i já, ale tak jsme spěchali. Nevadí. Teď už na to budeme mít spoustu času kdykoli. Budu líbat celé jeho tělo. Každičký centimetr. Začnu u uší. Nejdřív jedno, pak druhé. Lícní kost. Bradu. Zmapuji jeho krk a všechny jeho kosti na hrudi. Bradavky jen tak letmo polaskám a budu se těšit na cestu dolů. Kolem pupíku, na podbřišek. Vynechám to úžasně vypadající místo, i když mě bude hodně lákat ho okusit a další polibky budu věnovat jeho slabinám. Jeho stehnům, kolenům, holenním kostem. Vím, co má rád a já mu toho hodlám v příštích dnes dopřát, co nejvíc.
Jen hlasitě oddychuji a jen s velkým sebezapřením zastavuji Danielův útok na mě. Zvedám ho a chytnu ho pod bradou.
„Tohle mi chybělo," vzdechnu, než zajedu jazykem do jeho úst, abych ochutnal jedno z míst, které jsem ve svoji představě vynechal.

Proti tomuhle nejsem nikdy schopen bojovat. Vyhrát. Můj jazyk se dostane jen na kraj a je ihned ovládán jeho. Je to marný pokus, dostat se do jeho úst. Zakloním hlavu. Nabízím svůj krk. Tolik mi všechno chybělo, kde se člověk sám sebe nemůže dotýkat. Tak jak to umí on.
„Co ta sprcha?“ zasténám. „Nechceš se umýt? Nechceš jet domů? Nechceš jít se mnou do vany? A co můj Chrysler? Nechceš...“
… si mě vzít ještě někde jinde?

„Měli bychom se osprchovat oba dva," hlesnu a držím Daniela kousek ode mne, protože na něj mám stále chuť. „Ale lepší to bude asi doma... vana plná teplé vody... pěna... máme velkou vanu, víš to? občas v ní usnu..."
Ku.r.va, jsem blbej? Proč to vlastně říkám. Jasně, že to Daniel ví. A moc dobře. Nejednou mě v té vaně musel budit.
„Nemůžeme nechat paní Thomsovou trpět takovou dobu za dveřmi, i když je velice chápavá a vstřícná," usměju se a pohlédnu ke dveřím. „Pojedeme domů, Danieli. Spolu. Musíš mě odvézt, nemám auto, někomu jsem ho půjčil, než jsem odjel..."
Melu jednu sr.a.čku za druhou. Jsem úplně vyvedený z míry. Z čeho? Z toho, že jsem doma? Že jsem u Daniela? Z toho, co před chvílí proběhlo? Nebo z toho, co teď běží v mých představách?
Zvedám se a začnu si rychle oblíkat uniformu. Naposledy.
Spěchám... domů...
S Danielem...