SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Home-cože to? (27.kap.) Aut

Po pár slavnostních uvítacích ceremoniích, se konečně oba naše týmy postavily naproti sobě a úklonem se pozdravily. Jim a Harry k sobě přistoupili blíže jako kapitáni, aby se rozhodlo, kdo půjde do útoku jako první. Měli jsme kliku, losování padlo na naší stranu barikády. Pálky a první body půjdou do naší volné kolonky ukázkové tabule. O to se tedy hodlám postarat, a jak jsem se tak dívala po svých věrných klucích, měli úplně ten samí úmysl. Promiň, ale první kolo bude naše, Jime. Pomyslela jsem si jistě a šla na věc spolu se svým ostříleným a natěšeným týmem havranů. Nikdo mi ani nebránil vzít si kovovou krasavici a nasadit si modrou ochranou helmu. Harry sice sem tam pokukoval po mém zápěstí, ale jinak nic neřekl. Ani Holly neměla nic proti mému nastoupení a u Coopera jsem si byla stopro jistá, že jsem jeho jistota vítězství. Finále je tedy naše. Budeme vítězové na devadesát procent. Samozřejmě jsem nic nepodceňovala. Jim a jeho tým byli silní a nehodlala jsem se proti nim držet zpět. No, možná jen o kousíček, který jaksi ani bez brejlí dát neumím. Jedna vada na mé dokonalosti se už zase ozývala, ale zatím ne tak silně, abych nějak moc vnímala.
.

Zakroutila jsem silně hlavou, abych zahnala nepohodlné myšlenky na něco, co už je stejně minulostí, která bohužel zasahuje do přítomnosti. Párkrát jsem zamrkala do modré oblohy, která byla zrovna dneska nádherná. A pak jsem se zaměřila na mírně rozmazanou postavu muže na kopci pro nadhazovače. Jim tam stál a čekal. Bylo úplně jasný, že kouká na mě. I když jsem do jeho hnědých očí neviděla, už jsem znala pohyby a mírně mázlé vzdálené grimasy lidí. Není to tak složité, když si prostě přiznáte, že… no… prostě, když uznáte svět před sebou. Vidíte ho jen vy a je tedy jen váš. Zůstane už můj, tenhle rozmazaný svět už navždy bude jen můj.
Nemysli na to, River. Ne teď!
Soustřeď se! Soustřeď a nic víc.

Nadechla jsem se a vydechla, to ve většině případu pomáhá, škoda, že tenhle případ byl jiný. Nepomohlo to a já stále cítila ten tíživý divný pocit na svém hrudníku. Že by nervozita? No, určitě bych jí uvítala, už dlouho se mi to nestalo, rozumíte. Pousmála jsem se a nasadila si rukavice. Na tenhle okamžik jsem čekala od té doby, co mi otec poprvé ukázal basebalovou rukavici a míček. Nakonec mě stejně nejvíc uchvátila pálka, kterou jsem dostala o rok později. Milovala jsem ho za to, že si se mnou každou sobotu hrál na zahradě a ukazoval mi triky, které hrával se svým týmem na střední. Byl to skvělý nadhazovač, ale podle mamky průměrný. Já ale věřila, že je nejlepší. Tátova holčička se ve mně nezapře, to vážně asi ne. Nadhazoval mi tak dlouho, dokavaď už nedokázal prorazit mou skvělou techniku. Byl na mě pyšný a vždycky mi říkal, jak bych zazářila v lize mistrů.
.

Vzdychla jsem a vrátila se zpět na hřiště a do přítomnosti. Teď tu jsem, tati. A budu se snažit. Ale to jsem slíbila sama sobě už dávno. Jakmile zavolali mé jméno, po stadionu se ozval šum a jásot zároveň. Přešla jsem lehkými kroky až k domácí metě a vůbec neznala stávající výsledek, přesto bylo jasné, co musím udělat. Nepotřebovala jsem ho ani znát a to říkám s veškerou upřímností. Moje soustředění se dostalo na maximum a tak moje hlava nevnímala nic, ani zvuky, ani hlasy… ani okolní svět za hřištěm. Existoval jen prostor mezi mnou a kopcem. Jen osmnáct metrů přede mnou a nic víc. Cítila jsem jak soupeřova battery ztuhla a projel oběma strach. Jejich zděšené pohledy jsem neviděla a ani nevnímala, šlo mi jen o to vyvést je z jejich klidné rovnováhy, což se povedlo. Jim nervózně přešlapoval a přetáčel si míček mezi prsty. Jeho nervózní až neklidný dech byl stále hlasitější a hlasitější a jeho sebevědomí a jistota pomalu mizeli. Dílo dokonal můj ledově modrý soustředěný pohled. Rozhozen se kousnul do rtu a zkazil první ránu, kterou proti mně poslal.
Pak zkazil i druhou ránu a dostal se pod tlak. Stále víc přešlapoval a posouval si kšiltovku, byl už vystresovaný a ještě se sám dostal s mou pomocí do krizové situace. Byla jsem připravená ho dodělat a ukončit jeho trápení. Zaměřila jsem svůj ostrý pohled přímo na něj. Bylo jasné, že to zase zkazí.
.

Píšťalka rozhodčího rozhodla o začátku a Jim se rozechvělou rukou napřáhl a naštvaně, že se ode mě nechal takhle dostat do autu, mrštil svou zbývající silou míček na mě! Byl to opravdu silný hod a mě bylo jasné, že to zkazil. Vyhrála jsem a to zase.
.

Míček letěl ale zvláštněji, než předtím. Čmouha, kterou jsem jasně viděla, mi na moment zmizela z dohledu, což nebylo neobvyklé ale… když se znovu objevila, byla překvapivě tak metr ode mě. Míček šel mimo. Šel zcela stoprocentně do autu. Jasně šel do autu. Nebyl důvod se děsit nebo promáchnout. Nebyl důvod se znepokojovat.
.

Přesto jsem vykulila své modré oči a zatvářila se zděšeně!
Míček letěl několik kilometrů v hodině přímo… Nestihla jsem se nadechnout ani pojmout další myšlenku. Mírně jsem sklonila hlavu, na které byla modrá helma, a zavřela reflexivně oči!
Pak už to bylo zvláštní a zmatené.
Něco jsem slyšela křupnout.
Cítila jsem bolest v levé části spánku, která nakonec prostoupila celou mojí hlavu.
Dokonce jsem postřehla i změnu chutě ve své puse. Chutnala jako ten hnus, co musíte vypít před rentgenem břicha. Známě a tak hnusně.
Najednou jsem pocítila i bolest na těle. Kolena byla tak divně těžká a moje ruce najednou tak křehké.
Kdy jsem si narazila záda? Proč je pode mnou zem?
Sice jsem celou dobu nevnímala okolí, ale teď moje nevnímání dosáhlo jakéhosi zvláštního nepříjemného maxima. Hlasy se ztrácely spolu s mým zrakem.
.

A náhle připlula temně černá opona. Umlčela vše…
A pak už nebylo nic.

______________________________________________________________

Optimismus je způsobený nedostatkem informací Laughing out loud

Dodatek autora:: 

Kuku Laughing out loud Co se to tu děje? Co se to stalo? Co bude dál no pověz, River? Laughing out loud

5
Průměr: 5 (3 hlasy)