SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Jsem jen šílený démon, né? (9.díl)

Kushina
Měla jsem toho čekání dost! Při první možnosti sem utekla z lůžka i nemocnice. A kam sem šla? Za svým manželem a synem. Měla jsem hrozný pocit. Takový, že něco skončilo. Nechtěla jsem myslet na to nejhorší a tak sem si to šla ověřit na bojiště, kde byl překvapivě klid. Spousta mrtvých, zraněných a unavený. Po lišce jakoby se slehla zem. Kitsune? Minato? Co se to stalo?
„Kde je Hokage?“ zeptala jsem se jednoho z léčitelů. Smutně se na mě zahleděl a pokrčil rameny.
„To nikdo z nás neví, madam. Od té chvíle, co zmizela liška, se neukázal.“ tělo se mi třáslo. Snad není…? Ne to ne! Znovu sem se rozběhla a poprvé ucítila ostrou bolest v břiše. Zatracený porod! Tolik to člověka oslabí. Zastavila sem a rozdýchávala to. Oči se mi klížily. Skoro sem omdlela. Přesto se ve mně něco vzepřelo a já utíkala dál. Dál do lesů. Tam, kde zmizel Kitsune.

Po pár minutách jsem doběhla na místo, kde les končil. Místo, které sem si pamatovala jako další část lesa, teď vypadalo jako paseka. Stromy byly všechny zlámané a některé vytrhané. Bylo to místo smrti. Cítila jsem to, ale čím víc sem se rozhlížela, tím víc mě zachvacovala panika. Co když? Tu otázku jsem nesnášela! Hodinu sem to tu prozkoumávala ale nic!
„Hledáš něco?“ řekl mi známí hlas. Lekla sem se. Myslela jsem, že sem sama. Mýlila jsem se! Moje překvapení ještě nabralo na síle, když sem zjistila, komu patří hlas.
„Kitsune?“ opatrně sem se k němu přiblížila. Jeho obličej nevykazoval žádné známky výsměchu či pohrdání. Spíš to vypadalo, že ho něco trápí. Věděla jsem co!
„Ptal jsem se, co hledáš, Uzumaki?“ jeho otázka mě vrátila do reality. Mírně sem se zamračila.
„Svého muže a své dítě!“ vzdychl. Vypadalo to bolestně. Pak pohlédl někam za mě. Upřeně na to hleděl. Zavřel oči! Věděla jsem, že chce, abych se otočila a pohlédla tam taky. Ale nějak mi to nešlo. Moje nohy zamrzly! Nakonec mi to nedalo a já se otočila. Na to, co jsem spatřila, už nikdy nezapomenu.

Můj milovaný tam ležel bez hnutí. Nikde známky poranění ale ani života. Pomalu jsem k němu přistoupila a klekla si. Položila sem svou hlavu na jeho hruď. Zděsila sem se! Nic nebylo slyšet! Zvedla sem ji a zahleděla se mu do tváře. V tu chvíli mě to přemohlo a já začala tiše vzlykat. Tichý pláč se proměnil na ohlušující řev. Naříkala jsem tak hlasitě, že mě museli slyšet všichni v Konoze. Bylo mi to jedno. Po hodině se moje hlava vyčistila a mé srdce zklidnilo. Slzy nepřestávaly putovat po mých tvářích. Už druhý drahý člověk zemřel!
„Ta druhá věc, co hledáš je tady.“ Bála sem se otočit. Nechtěla sem vidět své jediné dítě mrtvé. Vzala sem se kolem ramen a zakroutila hlavou.
„Nechci to vidět.“ zašeptala sem. Můj hlas byl slabí. Tak slabí.
„Vážně?. Je to docela hezký pohled.“ výsměch? On se tomu vysmívá?! Z ničeho nic mě popadl takový vztek. Otočila sem se a chtěla mu vrazit. Zarazili mě hned dvě věci! Za prvé: Kitsune měl ve svých ústech malou ručku. A za druhé: Ta ručka patřila dítěti. Líbilo se mu to. Usmíval se na Kitsuneho. Byl šťastný v náručí démona.
„To je? On není...?“
„Ne. Je zcela zdraví.“ natáhla sem ruce.
„Podáš mi ho?“ tak záhadně se na něj podíval a zase zavřel oči.
„Jistě, je to tvůj syn.“ s těmito slovy mi ho dal a já zase cítila něčí teplo. Chtěla sem se ještě na něco zeptat, ale jak sem zvedla hlavu, Kitsune byl pryč. Ohlížela sem se, ale nic sem nezahlídla. Třeba odešel, protože si myslel, že ho budu nenávidět?
„Kitsune, já se na tebe nezlobím, opravdu. Jsem ráda, že ti nic není a děkuji za hlídání mého syna.“ řekla jsem do prázdna. Něco mi říkalo, že mě slyší a bere to v potaz. Usmála sem se. Byl to ubohý úsměv. Otočila se a dala se na odchod.
„Jak se jmenuje?“
Zastavila sem se. Kitsuneho hlas. V mojí hlavě? Proč panikařím? Další nepatrný úsměv.
„A kdo?“
„Přeci tvůj syn...Ten prcek.“
„Naruto.“
„Naruto? To si zapamatuju.“
„Kitsune?“
„Ano?“
„Uvidím tě ještě někdy?“
„Už mě nikdy neuvidíš…….A přece mě pořád budeš mít na očích.“ Ta věta mě zmátla. Měla několik smyslů. Který si vyberu, bylo jen na mě.
„Poslední rada, než se rozloučíme, Uzumaki.“
„Jaká?“
„Otoč se a utíkej.“
V tu chvíli se ozval hlas zvenčí!
„Koho to tu máme? Krasavice, dej nám to dítě!“ proti mně stáli tři shinobi. Všichni z jediného rodu. Uchiha!
„Proč bych ti měla dávat své dítě, blb*e?!“ odpověděla sem tomu vzadu. První mu zabránil v útoku. Až teď sem si všimla, kdo je vede.
„Nebuď hloupá, Kushino. Předej nám Jinchuuriki!“ Cože? Nepatrně se pousmál, jako kdyby čekal, že to nevím. Moje rysy ztvrdly.
„O čem to mluvíš, Fugaku?!“
„Ty o tom nevíš, že? To, co s tvým synem provedl Namikaze?!“ Žádná úcta! Ani sem ji nečekala, teď, když je Minato mrtví.
„Tvůj mrtvej choť zapečetil devítiocasou lišku do toho spratka!“ řekl hrubě zase tan v zadu.
„Namikaze obětoval svůj život, aby zachránil ten náš. Statečné. Ale zbytečné!“ dodal Fugaku. Natáhl jednu ruku. Já si Naruta přitáhla co nejvíce k tělu.
„Nechci ti nic udělat, jen mi musíš dát to dítě. Znamená pro nás hodně, víš?“ Jo, strategickou výhodu! Ty parcha**e jeden! Chtěla sem ho praštit.
„To bych nedělal, Uzumaki.“
„Kitsune?“ zašeptala sem. Fugaku si toho ale všiml.
„Co si říkala?“ Já ho ale nevnímala. Soustředila sem se na ten hlas.
„Měla si utíkat, ty huso hloupá.“
„Kitsune, ty hlupáku! Proč si mi to neřekl?!“ šeptala sem dál. Uchihové na mě koukali jak na blázna. Ale to nebylo podstatné.
„A co by si udělala? Z Naruta už mě nikdo nevytáhne.“
„Takže, opravdu...jsi v něm?“
„Opravdu sem... Chápeš už konečně?“
„Ano! Musíme zmizet!“
„Ať se stane cokoliv, nesmíš ho nechat zemřít! Víc ti pomoci nemůžu. Omlouvám se. ……Sbohem, Kushino Uzumaki. Rad sem tě poznal.“ Jeho hlas zmizel a já zůstala sama.

______________________________________________________________

Optimismus je způsobený nedostatkem informací Laughing out loud

Dodatek autora:: 

Jde se do finále Laughing out loud

5
Průměr: 5 (3 hlasy)