Kořist co dala zabrat 15 - Čas tak letí

Kořist co dala zabrat 15 – Čas tak letí

Uběhlo spoustu času od doby, co Madarame podepsal smlouvu s modelingovou agenturou. Den podpisu byl také na hodně dlouhou dobu posledním klidným dnem. Od té doby musel nafotit svojí vlastní fotoknihu a chodit do posilovny, aby jeho tělo bylo co nejvíce k nakousnutí. Jako bývalý tělocvikář měl postavu dobrou, ale ne luxusní. Vzpomínal na ty mučivé chvíle v posilovně. Netušil, že být fotomodelem bude takový záhul.
Všechno se pro něj ale změnilo v tu chvíli, kdy dostal první zakázku. Jeho obličej zdobil přední stránku časopisu tak dokonale, že všem trafikantkám málem zákazníci utrhli ruce, jak se o něj prali. Tím šla jeho popularita nahoru. Šíleli po něm davy fanynek i fanoušků. Madarame si mohl vybírat. Už se mu nestávalo tak často, že by spával sám. Sláva mu stoupla do hlavy. Přestěhoval se ze svého malého bytu do rezidenční čtvrti, kde měl obrovský byt s celoprosklenou stěnou v obývacím pokoji s výhledem na moře. V baru měl nekonečnou zásobu alkoholu, kterým si dodával kuráž před postelovými radovánkami. Nikdy se nestalo, že by se u něj nějaká slečna ohřála déle, než dobu nezbytně nutnou pro uvolnění Madarameho tlaku v kalhotách. Stal se z něj namyšlený, nechutně bohatý d***ař.
Seiji kupoval všechny časopisy, kde vyšla Madarameho tvář nebo Madarameho tělo. Stálo ho to celé kapesné a hodně škemrání u své matky. Ta se v mezičase stihla vrátit ze služební cesty. Seiji si oddychl, díky práci v baru měl našetřené peníze a nemusel si pak hledat další brigádu. Ovšem od doby, kdy Madarame prorazil jako fotomodel už ho naživo neviděl. Několikrát šel do jeho bytu, ale ten byl prázdný. Číslo si Madarame zrušil a Seiji tudíž neměl žádné prostředky, jak ho kontaktovat. Jeho zoufalost neměla hranic a přesto ho miloval. Četl všechny bulvární plátky, kde se propíraly Madarameho milostné avantýry. Vždycky ho z toho bolelo na prsou.

* * *

Madarame ležel naložený ve své luxusní vaně, která svým rozměrem odpovídala spíše bazénu a lebedil si se sklenkou šampaňského. Neměl chuť cokoli dělat, pouze vzpomínal na svůj starý život. Nechápal, jak tak mohl žít, přeci byl teď o tolik bohatší a šťastnější. V koutku mysli mu vyvstala vzpomínka na společné pitky v baru s Kyosukem a na zážitky se Seijim. Trochu se mu stýskalo po atmosféře školy, ale jediná vzpomínka na současný stav peněžního konta to zahnala zpět do koutku mysli. Musel se soustředit na svou úspěšně rozjetou kariéru a na nadcházející autogramiádu. Chtěl učinit velké prohlášení, klepal se z toho jako osika.

Kyosuke po tom, co odešel ze školy, začal pracovat pro jeden matematický výbor. Zařekl se, že už se nikdy nevrátí do školství a pouze tiše sledoval Madarameho úspěchy. Nikdy se ho nepokusil kontaktovat, na to se moc styděl.

* * *

V den autogramiády bylo v obchodním domě plno. Už předchozího večera postávali postavy na chodníku a čekali na ranní otevření. Chtěli být první, chtěli se dotknout Madarameho. Šílenství bylo takové, že si někteří donesli i vlastní spacáky a spali na chodníku. Ovšem hned první schoulená postavička u vstupu do obchodního domu tam šla s jiným záměrem, než byl jen podpis a okouzlující úsměv Madarameho. Chtěl kontakt. Jakýkoli.
Madarame se za velkého obletování paparazzi a střeštěného jekotu fanynek objevil u svého stolku s velkým štosem karet na podpisy. S managerem vybrali tu nejlepší fotografii. Rychlým pohledem sjel nekonečnou frontu fanoušků a povzdechl si. Vypadalo to na dlouhý den. Kývnul na bodyguarda po své levé ruce a naznačil mu, že by si rád dal kávu. Bodyguard pouze přikývl a ztratil se v davu.
Madarame vzal první kartu, podepsal jí a zvedl oči. Střetnul se s bolestivým pohledem Seijiho.
„Sensei.“ Snažil se Seiji překřičet ryk hysterických fanynek.
„Seiji-kun, co tu děláš?“ Divil se Madarame upřímně. Rovnou ho sjel zkoumavým pohledem. Seiji se změnil. Zhubl, neměl zdravou barvu a celkově vypadal vyčerpaně.
„Chtěl jsem vás vidět, chybíte mi.“ Přiznal rovnou Seiji bezelstně.
Madarame nehnul ani brvou. Naprosto ignoroval fakt, že se na Seijiho zezadu tlačí několik stověk šílených fanynek. Mezitím mu bodyguard podával kávu. Černou, bez mléka a cukru, přesně tu nesnášel, ale tak když si nenadiktoval co chtěl, nemohl si stěžovat. Upil ten hořkej utrejch z automatu a vrátil se pohledem k Seijimu.
„Podej mi tu kartu.“
„Co?“ Nechápal Seiji.
„Říkám ti, abys mi vrátil tu podepsanou kartu.“ Zavrčel trochu netrpělivě Madarame. Odvykl si čekat.
Seiji beze slova vrátil kartu do Madarameho rukou a sledoval, jak Madarame na zadní stranu připisuje svůj e-mail.
„To je můj osobní, napiš mi, budu doma kolem desáté.“ Podával mu kartu, aniž by k němu zvedl oči. Seiji kartu spěšně přijal těsně předtím, než byl davem fanynek vytlačen ze své první pozice.

Běžel rovnou domů, bez jakékoli zastávky na vydýchání. Musel být co nejdřív u svého počítače. Mobil si nebral.
Doma ani nepozdravil svojí mámu, která vařila oběd a cosi na něj volala, ale rovnou zamířil do svého pokoje k počítači. Tašku hodil do kouta a co nejrychlejším možným způsobem otevřel notebook a třískl do tlačítka start. Notebook se líně rozsvítil a začal vrnět na znamení, že by si už Seiji mohl začít shánět nějaký mladší model. Seiji to naprosto ignoroval a v okamžiku, kdy mu naskočila plocha se přes ikonu pokusil spojit s internetem. Mezitím svému počítači musel několikrát vysvětlit, že i když si toho doteď nevšiml, tak k internetovému kabelu opravdu připojený je, tudíž tabulky se žádostí o připojení se jistojistě míjely účinkem.
Brzy po té, co si notebook opravdu uvědomil svoji chybu a Seijiho spojil s e-mailovou schránkou, byl Seiji bezradný. Tak se hnal psát Madaramemu e-mail, až nevěděl, co má vlastně psát. Nakonec zpráva vypadala následovně:
´Ahoj, jsem rád, že jste mi dal vaši mailovou adresu. Rád bych se zeptal, jak se vám daří. Seiji´
Nebylo to přesně to, co chtěl napsat. Chtěl napsat, jak moc mu profesor chybí a jak moc ho vysiluje platit všechny ty časopisy, ve kterých jsou jeho fotky. Dokonce už začal kupovat ty časopisy z peněz na svačiny. Po odeslání e-mailu zaklapl notebook a unaveně se opřel o opěradlo židle. Byl po té probdělé noci strašně unavený. Nařídil si budíka na desátou večer a šel si lehnout do postele.

Probudilo ho otravné řinčení mobilu, které hlásalo desátou hodinu večerní. Seiji měl chuť ten mobil uškrtit. Když si ale vzpomněl proč zvoní, vyskočil z postele rovnýma nohama. Rychlostí blesku otevřel notebook a pozoroval, jak opět šnečí rychlostí nabíhá. Po zdárném nastartování mu hned vyběhlo upozornění na nový e-mail. Rozkliknul ho a málem se mu zastavilo srdce.
´Ahoj Seiji-kun. Jsem velice rád, že jsi napsal. Nečekal jsem, že tě uvidím na autogramiádě. Pohubl jsi, daří se ti dobře? A co ve škole, už máš těsně před maturitou, viď? Rád jsem tě dnes viděl, ale omlouvám se, půjdu už spát, autogramiáda byla vcelku vyčerpávající. S pozdravem, Madarame´
Seijimu to přišlo jako splněný sen. Měl kontakt na senseie! Okamžitě se mu prsty rozeběhli po klávesnici.
´Snažím se jíst co nejvíc, ale poslední dobou jste v tolika časopisech, že mi na to nestačí kapesné a padají i příspěvky na svačiny. Ovšem mám všechny časopisy, ve kterých kdy vyšla vaše fotka. Všechny fotografie jsou moc krásné a já se těším na vaše další focení. Jistě vás po té autogramiádě musí bolet ruka. Přeci jen jsem nedohlédl na konec toho zástupu fanynek a fanoušků. Spěte dobře. Seiji´
Blaženě se svalil na postel a během chvilinky usnul. Nezdálo se mu o nikom jiném, než o Madaramem.
Když Madaramemu zapípal mail, líně se zvedl od sklenky vína a šel si ho přečíst. Měl radost z kontaktu se Seijim. Trochu ho šokovalo, že jeho fotky stojí tolik peněz. Tak proto byl Seiji tak pohublý a měl nezdravou barvu, když skoro vůbec nejí! Okamžitě napsal odpověď.
´Seiji-kun! Nesmíš utrácet peníze na jídlo za moje fotky. Pokud chceš, budu ti posílat fotografie z focení přímo já sám osobně, ale musíš mi slíbit, že budeš pořádně jíst! Slibuješ?´
Ani nevěděl, proč to dělá, ale na tom skrčkovi mu záleželo. Přeci jen toho spolu na škole prožili dost.
Ráno samým nadšením z e-mailu (a nedostatku jídla) Seiji zkolaboval.