SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Kořist co dala zabrat 17 – Šťourání v minulosti s novým pokračováním

Kořist co dala zabrat 17 – Šťourání v minulosti s novým pokračováním

Kyosuke koukal na vyhublého Seijiho a Seiji koukal na bledého Kyosukeho. Opravdu páreček k pohledání.
První se vzpamatoval Kyosuke, i když bylo vidět, že zjištění, kde Seiji vlastně leží, jím otřáslo.
„No, myslel jsem, že jsi se zranil při fotbale nebo tak, netušil jsem, že máš takový problém. Asi jsem vzal nevhodný dárek.“ Díval se do podlahy, špičkou boty kopal do prahu u dveří a nejistě se ošíval.
„Dárek?“ To bylo to jediné, co Seiji zaslechl. Miloval dárky.
„Jistě, ale nevím, jestli ti ho můžu dát.“ Stále nevěděl kam s očima. Po pohledu na Seijiho si domyslel culíky, čočky a byl mimo. Jako culíka z baru ho miloval.
„Jistě že mi to můžete dát, doktor teď minimálně hodinu nepřijde, to to stihnu schovat.“ Naváděl ho Seiji.
„Koupil jsem ti u mekáče hamburger...“ Vykoktal Kyosuke.
Seijimu klesla čelist a začaly se mu sbíhat sliny. Jo, hamburger by si dal, ale tak maximálně dvě sousta, víc do sebe nedostane, ani kdyby mu co cpali do krku jako huse.
„Kyosuke-san, můžu, leda byste mi s ním pomohl. Před půl hodinou jsem měl svojí pravidelnou porci a víc jak dvě nebo tři sousta nezvládnu.“ Smutně se usmál a věnoval se struktuře látky na polštáři. Kyosuke se pousmál a sedl si k Seijimu vedle postele. Vytáhl z tašky pečlivě zabalené jídlo, pomalu rozbalil papír a podával ho Seijimu.
Seiji ke Kyosukemu zvedl oči a otevřel pusu. Nechtěl před Kyosukem vytahovat ruku zpod peřiny. Nechtěl, aby kdokoli viděl všechny ty hadičky, kterýma ho krmili a celkově udržovali ve formě.
Kyosuke se v první chvíli lekl, ale pak se profesionálně přizpůsobil situaci. Přeci jen byl Seiji nemocný, tak mu musel pomoct. Seiji si kousnul celkem 4x, ale zbytek musel dojíst Kyosuke.
„Seiji-kun, jak se to vlastně stalo, že jsi skončil tady?“ Zeptal se Kyosuke. Odpověď sice neočekával, ale alespoň to zkusil.
„Kyosuke-san, sáhněte mi do batonu, jsou tam černé desky. Do těch se podívejte.“ Sdělil mu pouze Seiji a otočil hlavu tak, aby se mohl dívat z okna.
Kyosuke se zmateně zvedl ze staré nemocniční židle, která určitě pamatovala Žižku, když měl ještě obě oči a přešel k batohu.
„V té velké kapse?“ Ujistil se. Seiji neznatelně kývl hlavou. Kyosuke vyndal černé desky, nacpané k prasknutí.
Vrátil se s nimi k posteli a usadil se na židli. S mírným vrznutím přijala jeho váhu.
„Otevřete je.“ Hlesl Seiji. Kyosuke byl tak zvědavý, že se nedal dvakrát pobízet.
To, co na něj vypadlo, mu způsobilo totální ztuhnutí krve v žilách. Ani při sebehlubším řezání byste se v něm krve nedořezali. Desky byly nacpané výstřižky fotografií Madarameho.
„Seiji-kun! To jsou všechny fotky Madarameho, které vyšly v časopisech! Jak to, že je máš?!“
Seiji se jen chabě usmál.
„Ztratil jsem s ním veškerý kontakt, veškerou naději. Jen tohle mi zbylo. Ale časopisy jsou drahé. Proto kapesné i peníze na svačiny skončily tady.“
Kyosuke cítil knedlík v krku. Chápal to víc než dobře. Seiji miloval Madarameho tak, že byl schopný dostat svoje tělo do takového stavu, jen aby měl každou jeho fotografii.
„Nedívej se na mě tak, Kyosuke-san!“ Zavrčel Seiji. Pohled bývalého senseie byl divný.
„Seiji, to jsi byl pro něj ochotný zajít takhle daleko? I když víš, že to nikam nevede?“
„Do toho ti nic není!“ Vykřikl Seiji.
Kyosuke zrudnul. Naštval se. Prudce si stoupl. Seiji ho jen sledoval očima.
„Tak že mi do toho nic není?!“ Zavrčel bojovným tónem Kyosuke.
„Ne.“ Pronesl Seiji trucovitě.
Kyosukemu došly nervy. Chytil roh Seijiho peřiny a jediným trhnutím Seijiho odkryl.
Nebyl ale připravený vidět to, co bylo pod peřinou. Kostra potažená kůží v trenkách s kostřičkama. Z obou paží té lidské kostry vedly spousty hadiček do pípajících přístrojů. Kyosuke zblednul. Čekal všelicos, ale tohle ne.
Naopak Seiji zrudnul. Sám sotva vstal, takže nemohl vystartovat po Kyosukem, sebrat mu svojí peřinu a pak ho nepropracovaně ale co nejrychleji zavraždit. Metal alespoň blesky očima.
„Tak, teď si to viděl, jsi spokojený?!“ Otočil hlavu k oknu, aby nemusel snášet to ponížení, kdy Kyosuke zhrozeně klouzal očima po jeho vyhublém těle. Vzpomenul si, jaké měl Seiji tělo tenkrát v baru, když seděl v kleci v neko oblečku. Měl v živé paměti, jaký měl vysportovaný zadek a celkově svaly. Pak naprosto nepochopitelně Kyosukemu sklouzla slza a za ní druhá. Kyosuke plakal. Seiji se zmateně otočil zpět.
„Promiň.“ Pípnul Kyosuke a přikryl Seijiho tak, že měl peřinu až po krk. „To jsem nechtěl.“ Seděl jako hromádka neštěstí.
„To nic. Nic se nestalo.“ Seijimu bylo do breku. Nechtěl, aby ho někdo takhle viděl.
Kyosuke se zvedl z vrzající židle a sedl si na postel k Seijimu. Ten ho jen sledoval očima. Kyosuke chytil Seijiho ruku a téměř bez hnutí tak strávili víc jak hodinu. Jejich společnou chvilku míru vyrušil až lékař s jídlem. Seiji se sice bránil, ale tentokrát na něj byli dva. Kyosuke velmi ochotně pomohl doktorovi s nacpáním kaše do Seijiho.
Zůstal s ním až do konce návštěvních hodin. Vcelku dobře si popovídali. Mohli z nich být i dobří přátelé, kdyby tenkrát neválčili o Madarameho, napadlo Seijiho. Kyosuke byl při své starostlivosti opravdu milý.
Po odchodu Kyosukeho zkontroloval Seiji mobil. Žádné zprávy.
Kyosuke chodil za Seijim obden.

* * *

Po více jak týdnu od doby, co napsal Seiji Madaramemu e-mail mu přišla odpověď. Žádný text, jen fotografie. Na ní byl Madarame na rudé pohovce, zahalený pouze nějakým šátkem přes intimní partie. Až pod fotografií bylo napsáno:

´Jak jsem slíbil, tohle je fotka z dnešního focení, posílám ti VIP verzi, ta na obálce časopisu bude víc zahalená. Dáme někdy ten sraz? Madarame´

Seiji se hořce usmál. O té jeho herecké krasotince ani slovo. Fotka byla ale nádherná a Seiji si ji hned uložil na paměťovou kartu v telefonu. Hřál ho pocit, že mu Madarame poslal takovou fotografii. Ted den Kyosuke nepřišel, ale následující ano a v ruce držel časopis.
Mdle Seijiho pozdravil a hned mu časopis podal. Seiji už se před Kyosukem nestyděl ukázat ruce. Hned se pustil do čtení. Byl vteřinu od vteřiny bledší. Časopis obsahoval více zahalenou verzi fotografie, kterou mu předešlý den poslal Madarame, ale také obsahoval článek o Madaramem a té herecké fúrii. Byli spolu vyfoceni na večeři a pak v autě. Ovšem fotky byly hodně zakostičkované, takže bylo na první pohled jasné, co se dělo. Seiji beze slova časopis odložil
Kyosuke si přisedl na postel a pohladil ho po vlasech, které nedostatkem živin ztratily původní lesk.
„Nestojí za to, Seiji.“ Seiji ani nezvedl oči. Upadl do apatie. Kyosuke si ale povídat chtěl. Opřel se rukou vedle Seijiho, mírně se nadzvedl a lehce ho políbil na rty. Ten letmý dotyk Seijiho probral dokonale.
„Co si sakra myslíš, že děláš?!“ Vybublal Seiji.
„Probouzím šípkovou Růženku.“ Zaculil se Kyosuke, aby odlehčil situaci. Seiji to jen s kývnutím přešel. K Madaramemu se už ani slovem nevrátili.

Od té doby chodili Seijimu fotky vcelku pravidelně. Vždy VIP verze. A samozřejmě Kyosuke nezklamal a nosil Seijimu časopisy, kde sledovali románek Madarameho a herečky. Ač to na sobě Seiji nedával znát, vždycky ho to hodně vzalo.
Nejhorší byl ale ten den, kdy přišel Kyosuke dřív než obvykle a časopis Seijimu na postel doslova hodil. Beze slova, bez jediného pohnutí mimického svalu.
Seiji vzal časopis do rukou a hned ho zase upustil. Titulek hlásal jediné.

Fotomodel Hayo Madarame a herečka Yuiko Mezami oznámili zasnoubení.

Kyosuke se beze slova nahnul nad Seijiho, ale tentokrát ne s lehkým polibkem. Znásilňoval mu ústa, zatímco Seiji jejich polibek solil slzami.

Při odchodu z nemocnice odeslal Kyosuke Madaramemu e-mail.

´Ublížils Seijimu. Jako ospravedlnění by ses mu mohl omluvit osobně. Je v Central Hospital. Najdi si ho sám. Pro mě nejsi nic, než ubohá špína. S pozdravem Kyosuke´

Dodatek autora:: 

tak, dostala jsem se v povídce tam, kam jsem chtěla. urcite bude na tehle kapitolce poznat, ze me ji bavilo psat. mozna me to bavilo az moc Laughing out loud kazdopadne, dalsi kapitolku pridam v pondeli, protoze se mi povedlo napsat jich nekolik dopredu a budu je sem davat podle nalady a podle komentaru. Víte, vždycky jsem si myslela, že na komentářích tak úplně nesejde, že jde hlavně o to, jestli mě to baví psát. Ale po tom, co tu mám věrné čtenářky, které opravdu svědomitě komentují (a tím jim děkuji!! - Akie-chan, MOMOpuppy, Widlicka, BlackLily, ryumi, verous, bublinka113, kated, Shima a můj milovanej choppeřík - pokud jsem na někoho zapomněla, hluboce se omlouvám), tak bych ráda poznala i ty čtenářky, které mi pouze dávají hodnocení. Myslíte, že byste mi u tohoto dílu mohli nechat i treba jen "ahoj", at vím, že mé povídky opravdu někdo cte a ze vás opravdu baví? Neumím popsat, jak moc mě každý komentář, který mi v seznamu blikne, zvedne naladu a podpoří mě v psaní dalších a dalších dílů.
Dnes jsem se nějak víc rozepsala, jak v dodatku, tak i v kapitole samotné Tongue ale jen o půl stránky, abych vás nerozmazlovala Laughing out loud

4.92
Průměr: 4.9 (25 hlasů)