Kořist co dala zabrat 20 – Vyhraje ten lepší

Kořist co dala zabrat 20 – Vyhraje ten lepší

Madarame seděl v křesle ve velkém obývacím pokoji a z křišťálové sklenice popíjel brandy. V ruce žmoulal jakousi obálku. Takto jí u sklenky držel každý den. A už víc jak tři měsíce. Ve zprávách, na internetu a v novinách sledoval zvětšující se obvod pasu herečky Yuiko Mezami. Věděl, že čeká kluka. Věděl, že se bude jmenovat Madara. Zkrácenina jeho Madarame. Ale také věděl, že slzám herečky se nedá věřit. Moc dobře znal pravdu. Může dát dítěti jméno jakékoli, ale jeho pokrevní vazby nezmění ani se sebelepším právníkem v patách. A on měl důkaz. Měl výsledky DNA testů, které poukazovali na to, že malý Madara není jeho syn. Prohlížel si obálku tak fascinovaně, jako kdyby byla jeho první láskou, kterou potkal po letech odloučení.
Po dopití sklenky vrátil obálku na její čestné místo, odložil prázdnou sklenku na předražený stolek z bůhvíkolikátého století a odebral se do své ložnice spokojený sám se sebou. Poslední dobou se mu moc dobře spalo a vědomí, že s velkou slávou zruší zásnuby mu náladu jen stupňovalo.

Seiji byl celou dobu zavřený v bytě a odmítal vyjít ven. Také ve zprávách sledoval rostoucí břicho herečky, Madarameho snoubenky. Také věděl, jakého pohlaví bude dítě a jaké jméno dostane. Všechny ty informace pro něj byly ránou do hlavy. Kyosuke ho navštěvoval co nejčastěji mohl a nosil sebou sladkostí, že by nakrmil tři školky a děti by omdlévaly na přecpání. Seiji ke Kyosukemu cítil hřejivou náklonnost, ale věděl, že láska to není. Už si zvykl znásilňovat Kyosukeho hned ve dveřích pokoje. Kolikrát se ani do postele nedostali a on si ho vzal rovnou na studené zemi. Občas dokonce i bez přípravy. Kyosuke si nikdy nestěžoval, vždy si to užívali oba, i když po Kyosukeho odchodu měl Seiji tíživé pocity a kropil polštář slzami.
Ale i po tom všem dokázal odmaturovat v náhradním termínu a byl přijat na vysokou s odkladem kvůli zdravotnímu stavu.

Ten den, kdy Seiji konečně opustil bezpečí bytu bylo sychravo. Bylo jedním slovem hnusně. A Seiji se v dešti probojovával k nejbližší trafice, aby si mohl koupit denní tisk. Cítil v kostech, že tam bude srdce zastavující bomba. Byla.
Novinové titulky hlásaly tučným písmem do veliké dálky:

Fotomodel Hayo Madarame podveden?

Herečka Yuiko Mezami je zlatokopka??

Je Hayo Madarame zamilovaný do muže?

Yuiko Mezami nechce uznat pravdivost testů, trvá na jméně pro dítě. Její vlivný otec ji ale odvezl z Japonska.

Fotomodel Hayo Madarame a herečka Yuiko Mezami ruší zasnoubení!

Seiji se s šokem svezl do nejbližší louže. Bylo mu jedno, že sedí na chodníku v kaluži, že se mu voda dostává všude pod látku, s ním se prostě točil svět.
Tak tak to bylo. Proto Madarame musel...
Nevěděl, co si má myslet, co má dělat. Nějaký postarší pán mu pomohl na nohy a Seiji se doklopýtal domů, zmoklý až na trenky. Vypadal, jako vykoupaná myš.
Jediným naučeným pohybem otevřel notebook a najel do složky XY, kde schovával všechny Madarameho fotografie, které mu poslal mailem. Několik prvních sice v nemocnici smazal, ale Madarame posílal fotografie dál a Seiji si je zálohoval tak, aby je Kyosuke nedokázal najít. S tekoucí slinou si je prohlížel. Madarame byl tak božský. Sledoval jeho vypracované linie, jeho obličej, černé pronikavé oči, načesané medové vlasy, které tak krásně voněly. Studoval každý milimetr Madarameho těla. Při tom si vybavil ten polibek před nemocnicí, byl tak do kolen srážející. Ač nechtěl, ruka mu zbloudila do kalhot. Pod trenky. S myšlenkou na Madarameho se uspokojil. Vystříkl a zároveň vykříkl jeho jméno. Až se při tom zastyděl. U sexu s Kyosukem si na to musel dávat pozor.

´Zlatko, dorazím dnes s večeří, co ty na to?´

Kyosuke se pozval na večeři. Seiji ani nemusel odpovídat, věděl, že by Kyosuke přišel i kdyby napsal NE.
K večeři donesl Kyosuke lasagne. Seiji je cítil už ode dveří. Jako hladový vlk se vrhl na Kyosukeho pravou paži, kde držel večeři. Kyosuke se tomu pouze zasmál a nejdřív si vyžádal pusu. Seiji ho v rychlosti líbnul na rty a už rozbaloval večeři. Snažil se na sobě nedat nic znát.
V poklidu spolu povečeřeli a než přišla Seijiho máma, koukli ještě ve vší počestnosti na film. Ne, že by Kyosuke neměl náladu na nemravnosti, to měl a velkou, ale Seiji neměl a Kyosukeho hned na začátku tvrdě odmítl s tím, že je unavený. Musel stále přemýšlet.
Seiji u televize usnul. Kyosuke si ho vyfotil, protože jeho spící tvář mu přišla dokonalá. Chvíli po tom přišla Seijiho máma a Kyosuke se odebral do svého bytu, myslíc na Seijiho, který byl v říši snů.

Následující den se u Seijiho doma rozezněl zvonek. Seiji s bručením medvěda šel otevřít. Za dveřmi stál kurýr.
"Yamamoto Seiji?"
"To jsem já."
"Mám tu pro Vás dopis. Podepiště to tady."
Seiji zmateně podepsal arch papíru svým neúhledným písmem a převzal obálku. Netušil, od koho by mohla být, byla čistě bílá, jen jeho jméno svítilo na přední straně uprostřed. Zvědavě přeběhl do obýváku, hupsnul do křesla a obálku rozbalil. Nebyl v ní žádný dopis, pouze pozvánka na jakousi výstavu fotek. Podmínka byla formální oblečení. Pozvánka pro jednoho na dnešní večer.
Kyosukeho sebou vzít nemohl. Skoro se mu tam až nechtělo, ale na konci pozvánky stálo, že po obdržení pozvánky je pozvaný povinný se dostavit.
Krom to, že jde o výstavu se nedozvěděl nic jiného. Na internetu o tom žádné zmínky nenašel. Alespoň si vyhrabal ze šatní skříně oblek. Byl čistý, protože ho měl nedávno u maturity.

Budova, kde se výstava konala byla obrovská, luxusní galerie. Seijiho až přecházely oči. Vešel dovnitř a hned u něj byl poskok, který mu dal malé plastové číslo a odebral mu kabát, deštník a tašku. Seiji byl trošku udivený. Pokynutím ruky byl odeslán do sálu.
V sále dominoval rudý koberec s vyvýšeným podstavcem uprostřed místnosti. Na podstavci byl řečnický pultík a okolo něj v půlkruhu krásné, rudé, polstrované židle. Seiji se nejistě ošil a šel si prohlédnout výstavu. Všechno to byly Madarameho fotografie. Seiji je měl doma v počítači, ale veřejně publikované byly až zde. Mezitím, co Seiji procházel výstavu, se do sálu nahrnuli všichni možní i nemožní novináři a zabrali místa v prvních řadách. Seiji si tedy sedl až dozadu na židli hned u uličky. Chvíle napětí, než všechno začalo by se dala krájet.

Madarame seděl v šatně a nervózně mnul látku kalhot. Ruce se mu potily a byl nervózní jako před prvním sexem. Zbývalo už jen tak málo času a on by si nejradši dal skleničku na kuráž. Očima sledoval hodinou ručičku.
Byl čas.
Zvedl se a prošel dlouhou chodbou, vedoucí k sálu. Přišlo mu to, jako by šel na popravu. I když o jistý druh popravy se opravdu jednalo, přeci jen novináři byli horší než kati. S velkým nádechem vkročil do sálu zadní stranou. Ihned ho oslnily blesky z fotoaparátů. Pres ně neviděl nic, ani řečnický pult, který měl dva kroky před sebou. Proto ty dva kroky udělal naslepo. Chytil se pultíku.
"Dobrý den, rád bych vás uvítal na dnešní výstavě mých fotografií a zároveň s tím spojenou tiskovou konferencí." Přivítal všechny Madarame.
Jen co dořekl, vystřelil do stoje jeden postarší novinář.
"Pane Hayo, proč ta tiskovka i výstava byly tak utajované a články o tom můžeme vydat až zítra?" Položil rovnou zvostra otázku. Madarame něco podobného čekal.
"Posaďte se, všechno se dozvíte. Jistě jste přišli o chvíli dřív, než byl stanovený čas na pozvánce a stihli si prohlédnout celou výstavu." Začal Madarame. Nervozita z něj pomalu opadala a připadal si trochu jistější.
"Zde vidíte všechny nepublikované fotografie, focené od začátku mé kariéry. Výtěžek ze vstupného na tuto výstavu půjde na místní centrální nemocnici. Pak fotografie půjdou do aukce a vydražená částka půjde do místního sirotčince."
Všichni v sále začali tleskat.
"Dále je tu ta záležitost s Yuiko Mezami, která vás jistě zajímá více, než celá tahle výstava."
Několik novinářů souhlasně přikývlo, aniž by si pohyb hlavy uvědomili. Pomalu začali vytahovat diktafony, protože cítili napětí ve vzduchu.
"Jistě všichni víte, že dítě, které čekala Yuiko Mezami nebylo moje, i když to ona tak dlouho tvrdila. Tlačením na vlivného otce mě donutila do zásnub."
"A co ten muž z fotografie?!" Vykřikl netrpělivě jeden novinář.
"Avšak naštěstí jsem zavčasu dostal rozum a nechal své otcovství vyloučit. A to z jediného důvodu. Mám někoho jiného, s kým bych chtěl být, s kým bych chtěl stárnout."
Novináři se začali ošívat, jako by jim za košile nasypali pytel blech. Cítili z toho velkou bombu. A časovač bomby tikal...

Seiji nechápal, kam tohle prohlášení vede, ale při zmínce o scéně před nemocnicí se trochu začervenal a sjel na židli o kousíček níž, snad aby byl míň nápadný.
Madarame mezitím v řečnění pokračoval.
"A hlavním důvodem, proč jsem svolal tuhle tiskovku je, abych mohl říct co cítím a vidět osobu, ke které to cítím." Novinářům klesla brada a ruce s fotoaparáty a začali se rozhlížet po sále. Madarame se mezitím škodolibě usmál, obešel řečnický pultík a uličkou po rudém koberci se vydal směrem k Seijimu, sledovaný všemi pohledy v místnosti, krom toho jediného, který chtěl vidět.
Seiji seděl na židli, ruce zaťaté v pěst, oči zavřené a dech zrychlený. Z jeho panikaření ho ale vytrhlo ohlušující ticho. Pomalu zvedl hlavu a srazil se čelem s Madaramem.
Madarame se pouze pousmál a natáhl k Seijimu ruku. Ten jí bez rozmýšlení uchopil. Ani sám nevěděl proč. Madarame ale za ní zatáhl, vytáhl Seijiho na nohy a ruku v ruce ho táhl zpět k řečnickému pultu. Seiji něměl ani čas na paniku, vše se odehrálo moc rychle.
"Tohle je muž, kterého miluju." Oznámil do ticha Madarame. Novináři se jako na povel vzpamatovali a začali fotit. Seiji netušil, co se s ním děje, ale Madarame před ním poklekl, očima sledoval ty jeho a zvednutým hlasem, aby překřičel všechno to cvakání spouští, promluvil na Seijiho.
"Seiji, je mi to všechno líto, prosím tě o odpuštění a vzatí na milost. Byl jsem egoistickej namyšlenej hlupák. Mohl bys mi odpustit?"
V tu chvíli přestaly fotoaparáty cvakat a jejich směrem se natáhlo několik rukou s diktafony.
Seiji zrudnul až po kořínky vlasů. Vypadalo to, jako splněný sen. Musel se nejdřív štípnout do ruky, kterou Madarame svíral, aby se přesvědčil, že nespí. Bolelo to, nespal. Nahodil ještě temnější odstín červené a sotva znatelně kývl.
Místností se ozvala ohlušující rána jak Madaramemu spadl kámen ze srdce. Vyskočil na nohy a objal Seijiho. Pak se otočil na novináře.
"Jistě vám došlo, že tímto dnešní tiskovka končí, přeji dobrý večer." A ruku v ruce se Seijim odešel do své soukromé šatny. Seiji ho stále následoval s hlavou v oblacích. Těsně před začátkem celého toho divadla nechal Madarame přenést Seijiho věci k sobě do šatny, takže v tu chvíli je zbývalo pouze chytit, naskočit do přistaveného auta a vydat se směř Madarameho vila.
"Madarame.." Hlesl v Madarameho náručí Seiji.
"Promiň mi to, Seiji, promiň. Já ale musel. Vždycky jsem tě měl rád, ale až v té nemocnici, když jsem tě viděl připojeného na kapačku, po tom, co jsem tě srazil, se mi rozsvítilo. Je mi hrozně líto, že jsi kvůli mě musel tak trpět a že se kvůli tomu kolem tebe motala ta hyena Kyosuke."
"Kam jedeme?" Zeptal se Seiji.
"Ke mě domů, tvoje věci už by tam měly být, s tvojí mámou jsem vše domluvil."
O tom, že v tu dobu přišel Kyosukemu mail s jasným obsahem, se ani slůvkem nezmínil.
Seiji jen vytřeštil oči, než se stulil zpět Madaramemu do náruče a vyžádal si ten omamný Madarameho polibek.

Kyosuke jen fascinovaně a šokovaně zíral na mobil, kde velkým písmem stálo ve zprávě:

´PROHRÁL JSI, SEIJI JE MŮJ.´

A SLIBOVANÉ PŘEKVAPENÍ NA KONEC ...

THE END

P.S.: Už si počkejte jen na bonusový díleček