Krvavá květina - 3 - Krvavý květ

„Ah …“
„Bolí to?“
„Jen … trošku … přidej … Aah!“
„Co teď?“
„To je dobré. Víc!“
„Aaah! Démone … “
„Hej … “
„Uh?“
„Šinrin … Nazývej mě Šinrin.“

„Šin… rin?“
Projela mnou bolest.
„Aagh! Aah! Šin … Šinrine!“
„Ano, křič mé jméno. Jen mé jméno!“
„Kou … Kouki … mé jméno … A-ach!“
„Kouki? … Kouki … Kouki … “ šeptal mi do ucha.

***

Probudil jsem se a ležel jsem na břiše. Pomalu jsem se zvedl na všechny čtyři. Zadek jsem měl ztuhlý a bolel. Zvedal jsem se na nohy a oporou mi byl blízký strom.
'Já to … s ním dělal?'
Nebyl jsem si tak nějak jistý, co si mám myslet. Nebylo to tak, že by se mi to nějak hnusilo, bylo to jen … zvláštní. Padl na mě stín. Hned na to následoval jemný dotyk a políbení na rameno.
„Ty odcházíš?“
„Jen se chci trochu protáhnout.“
„Na ztuhlé tělo znám dobrý lék,“ zašeptal mi do ucha a jemně ho stiskl.
Nemusel mi nic víc říkat, věděl jsem, o čem mluví. Rukou mi zajel ke slabinám a přejížděl po nich.
„Jsem unavený.“ Zkusil jsem namítnout.
Pobaveně vydechl a víc se ke mně přitiskl. Jeho teplo do mě sálalo. Zrychloval se mi tep srdce. Snažil se mi pohlédnout víc do tváře, já se ale odkláněl.
'Jsem snad panic nebo co? Proč se sakra tak stydím?'
Druhou rukou mi přejel přes bradavky a pomalu dolů, zatímco druhou jel nahoru. Setkaly se kolem mého pasu, kde mě objal a položil se na mě. Naslouchal jsem jeho dechu. Prohnal se kolem nás větřík a já kýchl tak, až jsem nás oba shodil dozadu.

Mé přistání bylo bez debat měkké, ale on přistál kostrčí na kameni. Hned nadával a syčel bolestí. Já se na druhou stranu dusil smíchy. Byl jsem prostě škodolibý. Brzo jsem však přestal, zdálo se, že přistál opravdu na správné místo a z jeskyně byl nejspíše pořád zesláblý.
„Ukaž.“
Přesunul jsem se mu za záda a začal mu ránu olizovat. Přidržoval jsem si ho a v podstatě to vypadalo jako něco jiného. Sjel jsem jazykem níž.
„Hej!“
„Co je?“
„Co jako děláš?“
Prudce si sedl a hleděl mi do tváře.
„To samé, cos mi před tím dělal ty?“
Nadzvedl jsem obočí.
„Já na to mám právo, jsem silnější než ty.“
„To je pravda, na poli fyzické síly proti tobě nemám šanci, ale … “ zvedl jsem významně ukazováček „proto existuje kámen-nůžky-papír.“
Hned jsem se dal do vysvětlování pomocí slov a rukou:
„Je to v podstatě dětská hra, ale dá se skvěle využít jako rozhodovací pomůcka. Kámen je brán papírem, ale tupí nůžky. Nůžky na druhou stranu přestřihnou papír a ten zase balí kámen. Jednoduché, že?“

Usmál jsem se a pozoroval ho, jak si jednotlivé předměty zkouší.
„Ale kde máš jistotu, že poražený svůj slib dodrží? Vy lidé zrovna nemáte silnou vůli.“
„Tomu se říká důvěra.“
„No, démoni mají své smlouvy. Ukaž mi dlaň.“
Rozevřel jsem ji a vyryl mi do ní prstem pentagram v kruhu. To samé udělal na své dlani.
„Teď zformuj slovy smlouvu, potom ji můžeme zpečetit. Jakmile bude naplněna, tak pouta zmizí a může se tvořit nová.“
„Dobře, takže … Pokud prohraješ ve hře kámen-nůžky-papír, budeš muset dělat to, co já řeknu. Pokud prohraji já, udělám to, co mi řekneš ty. Tento rozkaz platí jen pro jeden den, tedy od okamžiku hry po dobu 24 hodin. … Asi takhle, ne?“
„Takže déle trvající kontrakt?“
„Není to lepší, než ho dělat každou hodinu? Mě by to tedy prudilo.“ Ukázal jsem na zakrvácenou dlaň.
„Jak chceš, já souhlasím.“
Spojili jsme naše označené dlaně a Šinrin něco mumlal. Slovům jsem neměl nejmenší šanci rozumět, ale znaky na dlaních se rozzářily a když jsem se na ni podíval, místo čar bylo nějaké drobounké písmo. Odhadoval jsem to na ta slova, co teď říkal.
„Kontrakt, navázán, jde se na věc.“
Z úsměvu jsem poznal, že čeká snadné vítězství.
„Dobře, takže … Kámen, nůžky, papír!“ Odpočítal jsem hru.
„Eh?“ Zmateně se díval na svůj kámen.
Já se tvářil pobaveně a ústa jsem si kryl papírem, jako by byl vějířem. Démon sevřel svoji pěst ještě těsněji.

„To je … “
„Ne tak jednoduché, jak sis myslel, co?“ Pobaveně jsem se usmál.
„Ty!“ Klení se však nekonalo a místo toho si vlezl na všechny čtyři.
Nic neříkal, trucoval, ale plnil svoji smlouvu. Přejížděl jsem mu rukou po hýždích. Kůži měl jemnou a s nazelenalým nádechem. Nevypadal však jako zombí, ani že je nemocný. Byla to taková světlá mechová barva. Přisunul jsem se mu víc k boku.
Bradu měl vzdorovitě zvednutou a očima se díval do lesa. Na zem mu padaly světle béžové vlasy a mezi nimi jako dvě korunky seděly rudé květiny. Opřel jsem se o jeho záda jako o desku stolu. Natáhl jsem ruku a pohladil jeden okvětní lístek.
Zařval bolestí a odstrčil mě pryč. Nevěděl jsem, co jsem udělal. Vždyť jsem se jí jen jemně dotkl. Krčil se k zemi a vrčel. V očích se mu odrážel strach a panika.
„Šinrine, hej, Šinrine, co je? Proč se tak třeseš?“
„Nepřibližuj se!“
Vypadal, že by mě opravdu zabil.
„Šinrine, to jsem já, Kouki. Vzpomínáš si na mě?“ Vztáhl jsem k němu ruku. Sekl mě do hřbetu vlasy. Krvácel jsem. Rána nebyla příliš hluboká, ale krvácela dost. Démon se začal také zmítat v bolesti a hřbet ruky mu černal a kouřilo se z něj.
„Šinrine!“
Podařilo se mu posadit a ruku si k sobě neustále tlačil. Třásl se, jako by měl zimnici.
„Zranil jsem tě?“ zeptal se mě, když třes trochu ustal.
„To nic, je to jen malá ranka.“

„Tohle je další funkce dohody. Účastník nemůže zabít toho druhého, protože tím zabije i sám sebe.“
„Takže … budeš na oplátku zraněn na stejném místě?“
Přikývl.
„Je to taková ochrana, kdyby jedna strana chtěla z dohody vycouvat.“
Přisunul jsem se k němu blíž a vzal jeho zraněnou ruku. Nejdřív jsem ránu špičkou jazyka olízl. Byla teplá. Trochu jsem ji ocucal. Odtáhl ji a vzal moji ruku. Jenže u něj olizování brzo nabralo další význam.
'Chuti na lidskou krev se asi nezbaví.'
„Bolí, když se dotknu tvé květiny?“
Prudce se narovnal a zakrýval si je rukama.
„Dobře, beru to jako souhlas a víc vědět nepotřebuji.“ Omluvně jsem zvedl ruce.
„Ne … klidně si na ně sáhni.“ Dal ruce dolů.
Přiblížil jsem se tedy, ale jen co jsem byl kousek od jeho obličeje, prudce zavřel oči. Postupně se víc krčil a třásl.
„Bolí to, ne? Tebe to opravdu bolí.“
„Ten člověk … Kdyby neutrhl její okvětní lístky … Kdyby mě nechali být … Nemusel jsem se měnit! Nemusel jsem ho sežrat! … Nemusel … “
Objal jsem ho a jemně houpal.
„Takže ten první sežraný bastard ti utrhl okvětní lístky.“
Přikývl. Hladil jsem ho po vlasech.

Později jsme ten den zašli k jezeru. Voda byla studená a já do ní opatrně lezl. Zato lesní démon měl jiný nápad. Shodil mě do ní a ještě se mě snažil topit. Cvakal jsem zuby víc než nakrknuté morče. Taky jsem mu nic nezůstával dlužný a ve vodě se rozpoutala hotová válka. Pak jsem na břehu seděl a drkotal zuby. Hodil přes mě překrývku.
„Tohle jsi nechal v jeskyni.“
„D-Díky.“
Pořádně jsem se do ní zabalil a on se pod ni vetřel taky. Seděl mi za zády. Tulil se ke mně. Dýchal mi na krk a olizoval ho. Zakousl se mi do ramene a já vyjekl bolestí. Vyděšeně se díval na své zčernalé rameno.
„Hihi~“ Hodně škodolibě jsem se usmál.
Kvůli pečeti mi nemohl ublížit a tedy ani se napít mojí krve. Měl jsem ho v šachu. Prosebně se na mě díval. Nastavil jsem mu krk. Opatrně se přiblížil a ještě opatrněji se zakousl. Trošku jsem sebou cukl. Rychle prořízl moji kůži, skrz maso až ke krvi.
Tentokrát ale bolestí nekřičel, měl mé povolení a síla pečetě tedy nepůsobila. Zajel tesáky ještě trochu hlouběji.
„Ah!“
Do těla se mi rozlévalo teplo. Potil jsem se. Rukou mi vjel ke slabinám, roztáhl jsem nohy.
„Šin … rine!“
Druhou rukou mi špičkami drápů přejížděl po břiše. Třásla mnou zima i horko najednou. Propustil mé rameno ze svého zajetí a povalil mě do trávy. Hladově se se mnou líbal. Prsty mi vjel do zadku a brzy i svým mužstvím. Nepáral se s tím. Byl divoký a lačný po krvi. Křičel jsem a svíjel se v jeho objetí. To ho ještě víc provokovalo. Znovu se mi zakousl do ramene a pil.

***

„Kouki, proč jsi mě nezastavil?“ ptal se mě večer.
Ležel jsem na zádech, přikrytý přikrývkou a on seděl u mé hlavy. Otočil jsem na něj hlavu.
„Protože se mi to líbilo.“
„Ale!“
Rameno jsem měl celé rudé a okousané. Obvaz byl prosáklý krví. Bylo fakt, že jsem s ním nemohl pořádně hýbat, ale mně to prostě nevadilo.
„To nevadí, jsi trochu divočejší a mně se to líbí.“

***

Sasuke částečně dokončil své přípravy a zastavil se ještě u hrobu svého otce.
„Přísahám na svoji čest, že toho démona zničím i kdyby mě to mělo stát život.“
Hluboce se hrobu uklonil.

***

Myslím, že se mi Šinrin začal vyhýbat. Místo krmení z úst do úst se přesunul na lov a sběr. Rameno se o několik dní později krapet zahojilo, ale nemohl jsem s ním pořád hýbat. Všechny věci, které jsem ještě měl ze svého života ve svém světe, jsem skryl do hromady kostí v Šinrinově jeskyni. Tam to žádnou škodu nenapáchá a nikdo to tam nenajde. Nic z toho mi stejně už nebylo k užitku.
Z vesnice jsem ještě občas v noci odnesl nějakou zeleninu, ne však víc, než bych potřeboval. Snažil jsem se jim tam občas něco nechat na oplátku, jako třeba lesní plody nebo houby. Hlavně jsem chtěl semínka těch plodin, dělal jsem si v lese svoji zahrádku. Nejspíše se tu zdržím, takže proč se tu trochu nezabydlet?
Dokončil jsem okopávání posledního záhonu a rozhlédl se kolem. Šinrin nebyl nikde k nalezení.
'Kam asi zmizel?'
Normálně se tak dlouho netoulal. Opřel jsem motyčku o strom a šel se projít. Třeba přitom najdu nějaké houby a maliny. Nakonec jsem však po plodech lesa ani nepátral, lezl jsem do kopce a přemýšlel, co je asi za ním. Od vrcholu mě oddělovala už jen desítka kroků a pak přišel šok.
Za zeleným lesem se rozprostírala černá zem. Stromy byly černé a úplně bez listí. Z mnoha zůstaly jen pahýly a jejich polámané větve se válely po zemi. Uprostřed té zkázy stál veliký strom. Jako jediný ještě měl korunu, ale listí bylo hnědé a suché. Pod ním stál Šinrin. Opíral se o kůru, jako by naslouchal jeho srdci.
„Šinrine?“
Přistoupil jsem k němu blíž. Narovnal se a jeho oči byly chladnější než kdykoliv předtím.
„Zabiju je,“ řekl hlasem postrádající veškeré emoce.
„Nedělej to, Šinrine.“

„Mám na to právo! Les je mým domovem a lidé ho ničí! Mám právo ho bránit a zabít každého, kdo mu ublíží!“
Zatarasil jsem mu cestu.
„Těchhle lidí se to netýká! Cožpak jsi nebyl zapečetěn před deseti generacemi? Co s tím mají společného?“
„Pokud nemohu vykonat svoji pomstu na jejich rodičích, tak ji vykonám na jejich dětech nebo vnucích!“
Chytil mě za rameno a zmáčkl. Vykřikl jsem bolestí, protože to bylo to pokousané. Svalil jsem se na zem a démon trochu ustoupil. Jeho hněv však přetrvával:
„Je mi to jedno! Donutím je za to zaplatit a pak si dvakrát rozmyslí, než vstoupí do mého lesa!“
Otočil se, že odejde.
„Jestli chceš někoho nenávidět, tak nenáviď mě!“ vykřikl jsem.
Démon se otočil.
„Téhle černé skvrny v lese si všimli někdy před deseti lety. Mohla se už však objevit dříve, ale vesnice je od lesa docela daleko, něco takového se dá snadno přehlédnout.“
Pomalu jsem se zvedl.
„Takže s tím tvé zapečetění nemá moc co dělat, ale já ano. Nebyl jsem to já, kdo ti před patnácti lety utrhl květinu?“

„Co tím myslíš?“
„Asi jsi už tak dlouho démonem, že jsi na svoji původní podobu zapomněl. Vzpomínáš si na tu poničenou kůru? Přiložil jsi k ní ruce a vyléčil ji. V tom okamžiku ti jemně zářily květy. Nejsou tedy zdrojem tvojí síly?
Pokud tedy les byl pořád zelený i po tvém uvěznění, ale začal černat po utržení jedné tvé květiny, znamená to, že jsi pořád byl ve spojení s lesem. Možná bylo slabé, ale chránilo ho to před nemocemi.
Jedna květina neměla dost síly a les začal pomalu umírat. Pokud chceš někoho zabít, musíš zabít mě. Neboť to jsem já, kdo to způsobil.“
Démon zatínal pěsti, až si probodl kůži a krvácel. Vrčel na mě. Pomalu jsem k němu přišel a opřel se mu o rameno.
„Stromy nepotřebují pomstu, ale lásku a péči. Pro ně už asi nic neuděláme, ale můžeme pomoci jejich dětem.“
„Jak?“
Trochu se uklidnil, když slyšel, že les může být ochráněn.
„Porazíme mrtvé stromy a spálíme je. Jejich popel rozházíme po okolí, ten se stane živinami nových stromů a rostlin. Bude to trvat dlouho, ale zase tu bude život.“
Podíval jsem se mu do očí. Se zamručením přikývl.

***

Večeře probíhala v tichosti, dokud mi neukázal znak naší smlouvy.
„Mohl jsi mě donutit je nezabít. Až doteď jsi vždycky vyhrál.“
Žvýkal jsem opečenou houbu.
„Já vím, ale to by nebylo tvé rozhodnutí. I kdyby bylo správné, nenáviděl bys to.“
„Tak proč jsi tuhle smlouvu chtěl?“
„No … spíš jsem tě s tím chtěl tak … trochu štvát,“ řekl jsem nejistým hlasem.
„Smlouvy jsou vážná věc, nemůžeš je brát jen jako … vtip!“ rozčílil se.
„Dobře, dobře. Promiň, zruším ji tedy, ale musíš mi něco na oplátku slíbit.“ Tentokrát jsem byl vážný.
„A teď smlouvu zahazuješ, ty jsi vážně šílený.“
Nad mojí otevřenou dlaní udělal několik gest rukou a řekl několik slov a znak zmizel.
„To je všechno? Čekal jsem něco efektnějšího.“
Odkašlal si.
„Tak jaký slib to je? Démoni do smluv neradi vstupují, takže jsou velmi vděční, když z ní mohou předčasně odejít, aniž by to pro ně mělo nějaké následky.“
„Slib mi, že zabíjení bude až tvá poslední možnost.“
„Eh?“
„I když budeš naštvaný, i když to bude bolet, slib mi, že nebudeš své problémy řešit zabíjením! Teď jsi málem zabil nevinné lidi, nenech se ve svém úsudku ovládat hněvem. Nic jiného po tobě nechci.“

„Takže … po mně nechceš, abych nikdy člověka nezabil?“
„Smrt bolí, ale zbytečná smrt ještě víc.“
„Dobře, slibuji, že nikdy nikoho nezabiji, dokud nebudu mít nezvratný důkaz o jeho vině.“
Přikývl jsem.
„Vůbec ti nerozumím. Jsi divný,“ řekl rozmrzele.
Přisedl jsem si k němu a políbil ho na tvář.
„Díky.“
Odstrčil mě a vyskočil na nohy.
„C-Cos to udělal?“ Třel si tvář dlaní.
Podezíravě jsem si ho prohlédl.
„Divže mi nevykroutíš jazyk a teď děláš scény kvůli malé puse? A já mám být ten divný.“
„B-Bylo to tak náhlé! Překvapil jsi mě!“ Při řeči se díval jinam.
Chytil jsem ho kolem kolen a položil hlavu na jeho pas.
„Hej!“
„V noci si připadám osamělý. Proč už nespíš po mém boku, tak jako předtím?“
„Já … “
Postavil jsem se. Rukama jsem ho objal kolem pasu.
„ … Bojím se … že ti ublížím.“
Přičichl jsem k jeho květině.
„Když budeš před strachem jen utíkat, nikdy se ho nezbavíš. Bude pořád růst, až tě kompletně ovládne. Nemusíme jít jen na to, prostě buď jen po mém boku a já budu po tvém.“
To znělo jako dobrý plán, ale nepočítal jsem s jedním detailem. Šinrin měl silné nutkání se vybít a s tímhle se už nedokázal ovládat. Ráno jsem s tedy probudil s bolavým zadkem, ale byl tu znatelný posun – rameno ani jiná část těla nebyla ohryzaná.

***

Sasuke konečně dokončil své přípravy a mohl se vydat do lesa vykonat svoji pomstu.
'Bude lepší je od sebe oddělit,' pomyslel si.
'Ten kluk sice není silný, ale mohl by dělat potíže.'
V ruce držel houjou a v druhé růženec se 108 korálky. Obloha se nachylovala ke spánku. V lese hledal stopy a nasával vzduch, jestli neucítí démonův zvláštní pach. Trvalo to dlouho, ale našel jeho stopu.
'Výborně, jsou oddělení.'
Vyběhl za démonem.

***

Šinrin stál u jednoho mrtvého stromu a rval ho ze země. Třebaže byly už mrtvé, bodalo ho u srdce. Pořád to byla chyba lidí, kdyby ho nezačali lovit, nikdy by se to nemuselo stát. Byl unavený. Celý den strávil ošetřováním stromů na okraji, by se to na ně také nerozšířilo. Naštěstí to však vypadalo, že se nemoc už nebude šířit.
Setřel si pot z čela. Už bylo načase, aby se vrátil. K večeři bude opečená ryba s bylinkami a tu on moc rád. Kolem něj něco prosvištělo. Otočil se, ale to ho už spalovala bolest. Růženec jej spoutal a vpaloval se mu do kůže.
„Mám tě, démone,“ řekl Sasuke a prsty tvořil jednoduchou pečeť, která předávala růženci další sílu.
„Kdo jsi?“
„Jsem syn mnicha, kterého jsi zabil, když přišel dokončit dílo našich předků.“
„Ten dědek? Sám přišel zemřít!“
„Zemřel kvůli tobě, a to tě činí vrahem! Donutím tě zaplatit za všechny tvé hříchy!“
„Zatracený mnichu! Všichni jste stejní! Předtím jsem nikdy člověku neublížil, dokonce jsem ty, co se v lese ztratili, vyvedl ven! Tak proč jste mě přišli zabít? Proč jste chtěli moje květiny?!“
Šinri napnul svaly, ale růženec nepraskl.
„Marně se snažíš, démone! Tento růženec není obyčejný. Zakladatel rodu se obával, že pečeť může jednoho dne povolit, tak nařídil, aby každý člen rodiny po své smrti daroval kosti své ruky na tvorbu korálků.
Je v něm uložena nenávist celých deseti generací. I když jsi mocný, i když jsi v lese, nemůžeš se osvobodit! Ukončím tuto dlouhou misi vlastníma rukama!“
Stiskl prsty ještě pevněji. Korálky se rozzářily.

***

Měl jsem hodně divný pocit a z hladu to nebylo. Šinrin se už měl vrátit, slíbil, že přijde před západem slunce. Šťouchal jsem větví do žhavých uhlíků. Večeře už byla hotová, ale nějak jsem ztratil chuť k jídlu.
Najednou se lesem nesl křik. Na tři vteřiny mi vynechalo srdce. To byl Šinrinův hlas. Něco se muselo stát. Utíkal jsem.

***
Sasuke klečel na jednom koleni. I přes veškerou snahu se mu pořád nedařilo démona zničit.
'Jak může být tak silný? Nebyl jsem snad dostatečně připraven? Posílil jsem ochranné pečetě kolem lesa, tak jak mi otec řekl. Měly dát růženci větší sílu. Udělal jsem někde chybu?'
Zakroutil hlavou.
'Ne, teď nesmím pochybovat, musím věřit. Jsem bojový mnich, můžu své tělo unavit víc než normální mniši. Dokážu to!'
„Ty …“ Šinrin se pořád vzpouzel.
„Už chápu. Ty květiny jsou zdrojem tvé síly! Když je odseknu, zemřeš!“
Vytáhl dvě ofudy a hodil je. Papíry vzplanuly a rychlými řezy usekly jeho květiny. Na okamžik zavládlo ticho.
„Šinrine!“ křičel jsem.
Zařval jako divoké zvíře. Růženec se rozprskl, ale kuličky se nerozsypaly, naopak kroužily stále kolem jeho těla. Jeho vlasy divoce vlály, na rukou měl dlouhé drápy a neustále s nimi sekal do bariéry z kuliček. Zelené stromy na okraji černě začaly pomalu umírat.
„Co se stalo?! Cožpak neměl zemřít!“
„Cos mu k***a udělal?!“ Zacloumal jsem s ním.
„Proč ho nemůžete všichni nechat na pokoji?!“
Pár kuliček se rozprsklo.

„Bariéra praská, už ho moc dlouho neudržím. Uteč! Jestli se osvobodí, rozsápe tě na cucky!“ zakřičel na mě Sasuke a sám klesl na druhé koleno.
„Cos mu sakra udělal?! Mluv!“
„Usekl jsem jeho květiny! Myslel jsem si, že ho tím zabiji.“
Další kuličky praskly.
„Uteč, dřív než se osvobodí! Varuj vesnici!“
„Idiote, to je k ničemu! I když je varuji, stejně je zabije!“ Podíval jsem se Šinrinovi do tváře.
„Zrovna teď nikoho nepoznává.“ Kousl jsem se do rtu.
„Když jsem mu vrátil druhou květinu, tak jsem zlomil jeho pečeť. Když mu vrátím obě, možná se probere!“ Vykročil jsem.
„Jsi šílený, vždyť tě zabije!“ vykřikl, ale neposlouchal jsem ho.
„Máš snad nějaký lepší nápad?!“
Fakt jsem se bál. Třásl jsem se strachy, ale jestli něco neudělám, Šinrin … zmizí.
„To jsem já, Kouki. Vzpomínáš si na mě? Nosil jsem ti jídlo, když jsi byl v kameni. Nejradši jsi měl houby, ale ne vždycky jsem přinesl jedlou.“ Pořád jsem ho sledoval. Květiny nebyly víc než půl metru před ním.

„Musí to bolet, co? Ale neboj, hned ti je nasadím a všechno bude jako dřív. Pomůžu ti se zalesněním. Zase to tu bude krásně zelené.“
Šinrin jen hlasitě dýchal, nehýbal se. Shýbl jsem se tedy pro květiny.
„Uteč!“ zakřičel Sasuke.
Otočil jsem se k němu a pak ucítil prudkou bolest na zádech. S křikem jsem se svalil do trávy. Šinrin olizoval čerstvou krev a jeho hlas zněl tak cize:
„Krev …

Tak dobrá.

Kde je moje kořist?

Moje kořist!“
Prudce udeřil korálky a další se rozprskly.
„K čertu! Teď už mu nemůžeš uniknout.“
Doplazil jsem se k němu. Záda jsem měl v ohni.
„Jakmile pozná chuť tvé krve, najde si tě, i kdybys utekl na nejvyšší vrchol hor.“
Ruce mu pomalu klesaly. Celý se třásl.
„Ještě pořád máme květiny. Když mu je nasadím, tak si vzpomene, ne?“
„Jsi šílený? Zabije tě dřív, než se k němu přiblížíš!“
„Nemám pocit, že ty bys měl nějaký dobrý nápad,“ zasyčel jsem vztekle.
Tohle byla naše a Šinrinova poslední možnost. Bolelo mě celé tělo. Cítil jsem, jak mi těžknou nohy. Ale musel jsem to udělat. Když to nezkusím, Šinrin bude nejspíš zabíjet, dokud sám nepadne. Takový osud … je příliš krutý pro kohokoliv.
'To mu na vlastním životě nezáleží?'
Z úst mu vyteklo trochu krve.
'Mé tělo už dlouho nevydrží. Máme jen jednu šanci.'
Pozoroval má záda, na kterých se rozpínaly čtyři dlouhé drápance.
„Na chvíli ho ještě znehybním, využij toho!“ zakřičel.
Pokýval jsem hlavou.
„Há!“
Zbývající kuličky se kolem Šinrinova těla víc semkly a zabránily mu v pohybu. Vyl, skučel a vzteky řval. Kuličky praskaly.

„Šinrine,“ řekl jsem, přiložil mu za uši jeho květiny a políbil ho.
Znovu nastalo chvilkové ticho a pak se lesem roznesl ohlušující praskot. Všechny kuličky se rozprskly na prach. Vzduchem tryskala moje krev, jak se mi zakousl do ramene. Květiny na jeho hlavě seschly.
'Šinrine … '
Knězovy ruce visely podél jeho těla. Seděl na zemi a mohl všemu jen přihlížet. Rval teplé maso na kusy. Po ten krátký čas, co mi zůstal, jsem ani nevykřikl. Neměl jsem na to sil.
Praskot kostí.
Mlaskání.
Kaluže krve.
Jak dlouho to mohlo trvat?
Vteřiny?
Minuty?
Nakonec se Šinrin zadýchal a přestal ve svém díle. Napřímil se a jeho obličej byl zkroucen hrůzou.
„Kou … ki … “
'Vzpomněl si? Jsou tedy lidé zachráněni? Ale za jakou cenu?'
Nevěřícně si prohlížel ruce po lokty obarvené krví. Byl v šoku. Nevěřil svým očím. Nevěřil své chuti. Nevěřil svému čichu. Čemu měl tedy věřit? Třesoucí se rukou mě pohladil po vlasech.
„Kouki … Kou … ki … “ opakoval mé jméno.
Chytil mě za ramena. Jemně mým tělem zatřásl.
„Vzbuď se.“
Nereagoval jsem.

„Musíme zasadit stromy.“
Nehýbal jsem se.
„Pojďme domů.“
Mé srdce nebilo.
Vypadal, že každou chvíli začne brečet, ale slzy pořád nepřicházely. Jak mohl plakat, když ho nikdo nenaučil jak?
„Já … “
Objal mě a křičel svoji bolest do světa.
Nikdo nikdy na světě neslyšel tak srdceryvný ryk, plný bolesti a utrpení. Zažíral se vám do kostí a probouzel ve vás smutek a lítost nad vším, čím jste někomu ublížili. Bolelo to. Bolelo to tak, že jste cítili, jak vám to rve duši na kusy. Cítili jste váhu svých hříchů a chyb jako nikdy předtím.
Květiny se najednou jemně rozzářily. Seschlé květy opadly a místo nich vyrostly nové. Ale to nebylo všechno, další květy se ve šlahounu táhly za nimi. Démonovy vlasy zezelenaly a pod jejich těly vyrostla čerstvá tráva. Kmeny blízkých mrtvých stromů pokryl mech a veliký strom za zády ožil.
Kůra zhnědla, listí se zazelenalo a vítr odnášel uschlé listí pryč. Šinrin pořád tiskl k sobě mé tělo.
„Ne, prosím, vrať se. Vrať se.“
Váhavě se zvedl a přiložil mé tělo ke kmeni stromu. Kůra se rozestoupila. Pomalu a jistě se mé tělo stalo jedno se stromem. Šinrin se sesunul ke kořenům a opíral se. Ležel a naslouchal.
'Tlukot srdce? Je to, co slyším, tlukot srdce?' Sasuke nevěřil svým vlastním uším.

Už byla noc, ale démon se nepohnul. Sasuke se však prodíral lesem zpátky do vesnice. Nechápal, co se stalo, ale vzpomněl si na zvláštní slova svého starého mistra, u kterého se učil, než se vrátil sem domů.
„Je pravda, že démoni jsou temná stvoření, ale existují i takoví, kteří jen zapomenou na své srdce.“
„Mistře, co to povídáte za hlouposti? Démoni nemají srdce,“ namítl mladý Sasuke.
Zrovna seděli v knihovně.
„Možná to hloupost je, možná také není. To už nikdo neví, ale existuje jeden příběh, který o tom vypráví.“
Sasuke se na mistra mračil, ale příběh si vyslechl.
„Pokud lidé k něčemu cítí obrovskou nenávist, nebo to chtějí zničit, přenesou se tyto emoce do toho objektu. Tak černé myšlenky a úmysly jej pošpiní a změní v démona. V takovém případě pak zapomenou na svoji původní podobu a na své srdce. Takoví démoni bývají velmi nebezpeční. Jsou hnáni negativními lidskými emocemi, které jsou v nich uzavřeny.
Pokud by takový démon chtěl obnovit svoji starou podobu, musel by poznat bolest a utrpení, které by převýšilo utrpení, které sám způsobil. Jedině tak se může ze svých hříchů vykoupit.“
„Ale to je přeci nemožné! Žádný démon nemá srdce, které by mohlo cítit bolest!“
Starý mistr se usmál.
„Možná proto je to jen příběh.“

'Mistře, to, co jste říkal … byla pravda. Viděl jsem to … na vlastní oči … '

***

Čas plynul a od té osudné noci uběhlo bezmála šedesát let. Stará generace dorostla a nová se chystala nastoupit. Po černém fleku v lese nebylo skoro ani památky. V lese se znovu rozhostilo ticho a mír.
Starý kněz seděl pod stromem a vyprávěl dětem příběhy. Každý večer, tak jako teď, hleděl do lesa. Nepromlouval slova, ani se nemodlil. Jen tiše stál a pozoroval les. Jeho tělo už dávno ztratilo svoji sílu, ale spáleniny na jeho rukou nikdy nezmizely. Byly jeho vzpomínkou na hořké vítězství.
Občas se doslechl o lidech, kteří tvrdí, že v lese slyšeli tlukot srdce. Někdo je má za blázny, někdo se lesa bojí a někdo do něj beze strachu vstoupí. Ale nikdo nezkoumá jeho hlubiny. Někteří odvážlivci však mají to štěstí spatřit mezi stíny stromů vysokou postavu. Jakmile ji začnou honit, ocitnou se venku z lesa.
Říkají, že v lese žije dobrý duch, který je chrání. U každé cesty do lesa byl postaven malý oltář, kde se cestovatelé modlí za bezpečnou cestu. Stalo se i zvykem přinášet a darovat pár semen ze sklizně a nebo trochu ovoce a zeleniny.

Nikdo však neví o velikém stromě, u jehož kořenů každou noc spí postava s bílými květinami ve vlasech. Ani sama postava netuší, že jí teď po vlasech hladí něčí jemná ruka a že její spánek je každou noc střežen.