Krvavá květina - 2 - Stonek

Ráno jsem byl rozespalý a celý den jsem prokýchal. Paní matka však znala dobrou medicínu, i když byla pěkně hořká. Starý mnich si mě znovu přišel prohlédnout. Nevšímal jsem si ho a pomáhal na poli.
V noci jsem se zase vydal za démonem. V ruce jsem držel malý balíček. Démon zase spal, nejspíše šetřil svojí energií.

„Démone,“ zavolal jsem ho, ale nehýbal jsem se.
Přišel jsem trochu blíž, vlastně jsem byl na vzdálenost paže. Jeho tvář byla opravdu krásná a ve vlasech měl tu červenou květinu. Také tak krásně voněla. Pohledem jsem sklouzl na něco bílého. Byla to kost. Přejel mi mráz po zádech. Zamířil jsem světlem k bočnímu výklenku a odhalil mraky kostí jak lidských, tak zvířecích. Všechno to byli jeho oběti.
Ovinuly se kolem mě jeho vlasy. Vykřikl jsem. Přitáhl mě blíž k sobě a zahryzl se mi do ramene. Upustil jsem balíček na zem.
„Pusť mě!“

Udeřil jsem ho baterkou do čela. Jeho stisk povolil. Přišel o pár vlasů, ale já se osvobodil.
„Idiote, co tě to popadlo?!“ křičel jsem.
„To ty jsi hlupák, už jsem ti říkal, že mě znovu nepřipraveného nezastihneš!“
„Já tu tvojí kytku nechci!“
„Lháři! Jsi stejný jako ostatní lidé! Hamižní sobci, kteří nemají nikdy dost!“
„To není pravda!“
„Tak mi vrať moji druhou květinu!“
„Co uděláš, když ti ji vrátím?“
„Sežeru tě!“
Nastalo trapné ticho.
„To-to chceš slyšet, co?“ mumlal.
„A pak kdo je tady lhář!“ Odcházel jsem.
„Ne, vrať se! Vrať mi moji květinu!“
Ani jsem se neotočil. Démon znovu propásl svoji šanci.
„Sakra … Co je to?“
Vlasy zvedl balíček, co jsem upustil. Rozbalil ho. Byla v něm rýžová placka, bobule, jablko a pár hub.
„Tohle přinesl … mě?“

***

Ránu na rameni jsem označoval jako kousanec od kočky. Lidé se mi pěkně smáli, ale nikdo si ničeho zvláštního nevšiml. Den jsem strávil prací na poli a na démona si ani nevzpomněl, až večer.
'Bastard jeden. Já mu přinesu jídlo a on mi chce ukousnout hlavu.'
Hryzal jsem se do spodního rtu. Každý by řekl, že jsem udělal pěknou kravinu. Nosit jídlo lidožravému démonovi, co je to za nápad? Nemohl jsem ho však pořád dostat z hlavy. Říkal přece, že nebyl vždycky démonem, to až lidé ho donutili se změnit.
'Nesmrtelnost, huh?'

***

Démon v puse žvýkal poslední bobuli.
„Čau,“ pozdravil jsem ho.
Ignoroval mě. Přisunul jsem mu další balíček jídla k obličeji, ale na pořádně dlouhé tyči.
„Nemám zájem o lidské jídlo.“
„Jo, toho jsem měl možnost všimnout.“
Vycenil tesáky.
„Lidské jídlo mi žádnou sílu nedá. Odnes ho, mě je k ničemu.“
„Tak proč jsi ho jedl?“ Vzal jsem si balíček zpátky.
„Zahnalo aspoň hlad.“
„Měl jsi ho už dlouho? Ten hlad.“
„Jo, už nevím jak dlouho. Vůně mé květiny postupně zeslábla, teď už sem nenalákám ani králíka.“
„Mě sem ta vůně ale přilákala.“
„Nejspíš jen náhoda.“
Démon se odmlčel. Povzdechl jsem si a vzal balíček. Nesnažil se mě chytnou, ani když jsem byl přímo u něj.

„Jez.“ Strkal jsem mu pod nos houbu.
„Riskuješ.“
„Kdyby ano, už bys po mě šel.“
Podíval se na mě.
„Jsi si jistý, že nejsi šílený.“
„Miň mluv, víc jez.“
Zakousl se do kloboučku. Pozoroval jsem ho, jak jí. Postupně snědl vše, co bylo v balíčku.
„Máš ještě hlad?“
„Ne,“ říkal to bez zájmu.
Složil jsem oba hadříky a připravoval se k odchodu.
„Ty tomu příběhu věříš? Tomu, který jsem ti vyprávěl?“
„Hmm … jo, řekl bych že jo,“ odpověděl jsem po chvilce.
„Opravdu?“
„No, tvůj příběh pořád zněl věrohodněji než ten mnichův. Ten se ho snažil všemožně přibarvit a vylepšit.“ Usmál jsem se a dal mu tím najevo, že mnich opravdu přeháněl.
„Ale i tak na jeho příběhu bylo dost pravdy.“
„Já vím.“ Posvítil jsem znovu do rohu s kostmi.
„Zabil jsem mnoho lidí, v tom se určitě nemýlil.“
„Zabil jsi je jen v sebeobraně, oni tě napadli jako prvního.“
„Ale … !“
„O tomhle se s tebou hádat nebudu! A už musím stejně jít, nechci si zvětšovat svůj spánkový deficit víc, než je to nutné. Zase přijdu.“ Zamával jsem mu a odcházel.
„Přijdeš?“ Zopakoval tiše démon.

***

Další ráno snad bylo to nejotravnější v mém životě. Začínám chápat, jak se cítí super hrdinové, když skrývají svojí druhou identitu. Z celého už tak krátkého spánku se okrádám o pár hodin. Asi ty návštěvy zkrátím.
„Tak ty jsi ten chlapec z jeskyně?“ Ozvalo se za mnou, ale já ho kompletně ignoroval.
„Hej, slyšíš mě?“ Ten hlas patřil nějakému nafoukanému klukovi.
Okolní farmáři se po nás zvědavě a vystrašeně dívali.
„Mluvím s tebou!“
„A já tě vesele ignoruji!“ zařval jsem na oplátku a otočil se.
Černovlasý kluk mohl být v mém věku, tedy kolem 21 let. Měl volné béžové kalhoty, ale nohavice byly narvané do pásku nad kotníky. Boty neměl žádné. Místo trika měl jen vestu bez rukávů, která byla dlouhá a v pase držená bílým látkovým páskem. Celý kostým byl laděn do fialové barvy.
Trochu na mě vrčel. Otočil jsem se zpátky k záhonu.
„Víš, vůbec s kým mluvíš?“
„S cosplayrem, co má zvrzaný převlek?“
Zavládlo menší ticho.
„S-Snažíš se mě uráže?!“
„Ééh~ Dvacet vteřin? To není špatné skóre. … Na idiota,“ dodal jsem tiše.
„Ty!“ Rozmáchl se k úderu.
„Sasuke!“ zakřičel ten starý mnich.
Jeho hlas se mi určitě navždy vryje do paměti. Každý den mě totiž kontroluje a podezíravě prohlíží. Opřel jsem se o motyčku.
„Otče!“ Černovlasý a modrooký kluk se mu uklonil.

„Sasuke, tento chlapec má své jméno. Ale ani tvé … “ podíval se na mě „chování není příhodné.“
„Nemám zájem se bavit s neandrtálcem, který si neumí zapamatovat jedno jméno.“
Z mého tónu jim oběma bylo jasné, že to byla urážka. Kluk jen zatínal pěsti, nebýt tu asi jeho mistr, tak mi už vyrazil pár zubů.
„Viděl jsem tě, jak se po nocích touláš.“
„Jo, jakmile zapadne slunce, tak to na mě přijde a musím se toulat,“ odpověděl jsem nakvašeně. Příště si musím dát sakra pozor a změním trasu úniku.
„Neslyšel jsi v noci tedy nic? Zaslechl jsem nějaké zvěsti, že začalo mizet jídlo. Jsou to sice jen trošky a nikomu to neuškodí. Avšak jakmile zloděj ochutná úspěch, bude toužit po stále větší kořisti. Něco takového nemohu dovolit.“ Přísně si mě prohlížel a já mu pohled oplácel znuděným obličejem.
„Sorry, nic jsem neslyšel a když mě omluvíte, tak tu někteří lidé mají opravdu práci.“ Otočil jsem se a zabodl motyčku do hlíny.
Slyšel jsem jen, jak mě mnich ještě varoval a ten kluk do toho vrčel. Jen jsem po nich hodil okem a pak se zase vrátil k záhonu.

„Otče, jak jste mu mohl dovolit takto mluvit?“
„Já vím, synu. Máš však příliš mladou a horkou hlavu. Nenech se vyprovokovat lacinými slovy.“ Zvedl do vzduchu poučně prst.
„Ten kluk … pořád smrdí jako démon.“
„Ano a to je zlé znamení. Démon se ho nejspíše snaží ovládnout, přesto z chlapce necítím žádnou velikou spirituální sílu. Proč by ho démon mohl chtít?“
„Možná nás chce zavést na falešnou stopu?“ navrhl Sasuke.
„Synu, mám pro tebe dnes v noci zvláštní úkol.“

Kvůli tomu mnichovi byli všichni kolem mě nervózní. Dívali se na mě, jako bych jim měl v příští vteřině ukousnout hlavu. Báli se mě.
„Proč tak hezky voníš?“ zeptalo se mě malé dítě.
Matka po něm hned hrábla a tahala ho ode mě dál. Povzdechl jsem si. Bylo načase odejít. Zvedl jsem se.
„Kam jdeš?“ zeptal se mě nervózně otec dětí.
„Odcházím, myslím, že se všichni shodneme na tom, že tu jsem nezvaným hostem. Takže bude lepší, když prostě vypadnu.“
Do kapes jsem nacpal jak vysílačku, tak mobil, obojí mi bylo na nic, ale možná se dostanu jednou domů. Telefon byl sice už vybitý, ale možná se dá použít jako vrhací zbraň. Nikdo mě nezastavoval, proč taky?
Starý mnich zase něco vyprávěl děckům ve stínu velkého stromu na okraji vesnice. Procházel jsem kolem.
„Kam tak pozdě odcházíš?“ zeptal se mě.

„Kam asi? Někam, kde nebudou otravní a pitomý lidi.“ Otráveně jsem pohodil hlavou.
„V noci se v lese jen ztratíš.“
„A to vám snad trhá žíly?“ zavolal jsem už vztekle.
Neotáčel jsem se a šel dál. Kopal jsem do kamenů a vyléval si na nich svůj vztek.
„Hele, co je tohle?“
Hrábl jsem do trávy a našel malý dřevěný hřeben, který mohl sloužit i jako ozdoba do vlasů. Na okraji mu chyběl jeden zub a další dva byly v polovině zlomené. Někdo ho musel vyhodit jako odpadek. Vzal jsem ho do ruky a šel hledat nějaké lesní plody.

***

„Promiň, jdu pozdě,“ omluvil jsem se a baterka mi začala v tom okamžiku poblikávat.
„Kruci, proč zrovna teď?“ Je pravda, že jsem ji používal hodně často. Úplně zhasla a já byl v mžiku v naprosté tmě.
„Skvělý, prostě skvělý,“ klel jsem.
Najednou se kolem mě objevila modrá světla. Skála svítila.
„Hustý, to děláš ty?“
„Jo, naučil jsem se to během svého vězení.“
„Eh. Fakt dobrý.“
Zakousl se do jablka. Taky jsem si jedno dal, ale bylo kyselé. Jednou sousto jsem v puse honil celou věčnost.
„Vážně nevíš, jak se můžu dostat domů?“ řekl jsem mezi dvěma kyselými sousty.
„Ne.“ Jemu kyselost očividně nevadila. Zrovna se cpal borůvkami.
„Takže tu budu trčet pořád?“
„No, já ti s tím nepomůžu, ale možná nějaký veliký čaroděj bude vědět.“ Spolkl nohu houby.

„Co bys řekl na spolubydlícího?“
„Spolu-co? Jak to myslíš?“
„Že bych tu s tebou žil, no.“ Pokrčil jsem rameny.
„Nežiješ snad v lidské vesnici?“ Naklonil hlavu do boku jako sova.
„Už ne.“ Sedl jsem si pod něj.
„Jsi vážně divný člověk.“
Sáhl jsem do zadní kapsy a vytáhl malý hřeben. Znovu jsem se zvedl a vzal pramen jeho vlasů.
„Co chceš-?“
„Drž.“
Pomalu jsem projížděl hřebenem jeho vlasy.
„Vůbec je nemáš zacuchaný. Jak to děláš?“
„Jsem démon. Možná vypadám jako člověk, ale jsem na úplně jiné úrovni.“
„Na tom něco bude, mít lidský metabolismus je z tebe dávno mrtvola.“
Démon zavřel oči a nechal se česat.
„Je to příjemné.“
„Vážně? Mě nikdo nikdy nečesal, tak nevím. S tou mojí krátkou kšticí to ani moc nešlo.“
Pomalu mi ovíjel vlasy kolem pasu.
„Neprobírali jsme už tohle jednou?“

„Nedostal jsem od tebe odpověď, která by mě uspokojila.“
Díval se mi do očí. Pleskl jsem ho mezi ně hranou hřebenu.
„Au!“
„Jdu si sehnat postel,“ konstatoval jsem.
„Jak moc dobře umíš používat to světlo?“
„Dokážu rozsvítit jakoukoliv část tunelu. Až budeš potřebovat světlo, zaklepej na kámen. Se světlem nebudu hýbat, to by mě stálo moc síly, tak zase zaklepej, až nebudeš vidět.“
„Dobře, přinesu si později nějaké pochodně nebo svítilny.“
Odešel jsem.

***

Plížil jsem se k vesnici. Byla tichá. Všichni už spali. Nikdy v životě jsem nekradl, pokud tedy nepočítám těch pár placek pro démona. Vlezl jsem do stodoly. Pokud si dobře vzpomínám, měli tu nějaké náhradní přikrývky a snad i rohož na spaní. Před tvrdým kamením mě to moc neochrání, ale aspoň nebudu spát na holé zemi.
Baterka se naštěstí ještě na pár minut umoudřila a posvítila mi. Brzo ji však budu moct odepsat. Dvě deky jsem složil a schoval do rohože. Víc jsem nepotřeboval, tak jsem odešel. Venku jsem pozorně naslouchal, jestli o mně někdo neví. Nic jsem však neslyšel. Přidal jsem trochu do kroku. Nebyl jsem žádný mistr zloděj, takže jsem nadělal trochu hluku.
V lese jsem však už běžel. Cesta k démonovi mi netrvala dlouho. U ústí jeskyně jsem počkal, dokud si trochu nezvyknu na tmu, potom jsem zaťukal na kámen. Nic se však nedělo, tak jsem počkal a až pak znovu zaťukal.
„Trvá mu to tak dlouho, nebo nemůže?“
Šel jsem tedy opatrně podél stěny. Každou chvíli jsem o něco škobrtl. Jakmile však kolem mě byla až moc černá tma, pohrozil jsem baterce železářstvím a pak ji po pár pokusech rozsvítil. Jas jsem snížil na minimální potřebu k vidění na cestu.
„Hej, démone!“ zavolal jsem, když jsem se k němu blížil.
Neodpověděl, ale všiml jsem si něčeho zvláštního. V dálce se mihotalo světlo. Měl jsem špatný pocit. Rychle jsem k němu došel.
„Démo--- ne?“ Rohož mi vypadla z ruky.
Démon byl pořád na svém místě, ale kompletně proměněný v kámen. O kousek dál sýpal starý mnich.

„Konečně … je konec … už se nemusíš, chlapče, bát.“
Chytil jsem ho za límec a zatřásl s ním.
„Co jsi mu to k***a udělal?!!“
„Jsi pořád ještě očarovaný. Buddha ti pomůže najít cestu,“ mlel si dál svojí.
„Na Buddhu ti s**u, cos mu to udělal?! Mluv, ty plesnivý dědku!“
Zase jsem s ním pořádně zatřásl.
„Tvým hlasem promlouvá démon. Musel jsem dokončit dílo svého velkého předka. Nezbývalo ti moc času. Zatáhl by tě do temnoty.“
„On není žádný démon! Byl to obyčejný chlap, co žil v lese, ale pak přišli pitomý lidi s debilním nápadem, že ty jeho květiny přinášejí nesmrtelnost! Štvali ho jak lovnou zvěř! Jen se bránil. To vy jste s tím začali, to vy jste z něj udělali démona!
A ještě máte tu drzost ho obviňovat ze svých chyb!?! Okamžitě to zruš! Zruš to pitomé kouzlo! Umíš to, ne?!“
„Démon je mrtvý, nikdy se už nevrátí! Chlapče nepodléhej jeho lžím, ještě pořád máš čas.“
„A ty máš pět vteřin na to, abys ho z toho šutru vysekal!“ Prudce jsem s ním zalomcoval. Rozkašlal se a chytl za srdce.
„Hej, dědku! Co se děje? Co je?“
Několikrát zalapal po dechu a pak najednou ztichl.
„Hej, hej!“
Třásl jsem s ním, ale nehýbal se.

„Pitomej dědku, griluj se v pekle!“
Mrštil jsem s ním proti zdi, pomalu se sesunul na zem. Vstal jsem a přešel ke kamennému démonovi. Jeho tvář byla zkroucená bolestí a hrůzou.
„Promiň, že jdu pozdě.“
Sáhl jsem do kapsy a vytáhl květinu. Chvíli mi trvalo, než jsem se prokousal fóliovým obalem a dostal ji ven. Nikdy neuvadla a neseschla. Pořád byla jako čerstvě utržená.
„Promiň, že jsem ji utrhl, muselo to bolet.

Promiň, že jsem ti ji nevrátil dřív.“
Přiložil jsem květ na místo za uchem, kde původně byla. Poodstoupil jsem. Kámen najednou popraskal. Prasklina se rozšiřovala, až pokryla celou stěnu. Rozprskla se a na zem se snášelo démonovo tělo. Chytil jsem ho do náruče.
Hýbal se. Chytal mě za triko.
„Já … “ Nenacházel slova.
„Jsi venku ze skály. Vážně jsi venku!“
Trochu se zvedl a pořád mě nevěřícně sledoval. Dotkl se vrácené květiny.
„Ale jak?“ zeptal se.
„Vrátil jsem ti květinu.“
„Tím to být nemůže, už předtím jsem měl obě květiny, a přesto jsem se nedokázal osvobodit.“
„Možná tomu kouzlu vypršela záruční lhůta,“ nadhodil jsem.
Otráveně se na mě podíval.
„A není to fuk? Jsi venku, na tom jediném záleží!“ Rozhodil jsem rukama.
Ohlédl se na mnicha.

„Je mrtvý.“
„Jo, jeho srdce tu radost neuneslo,“ řekl jsem sarkasticky.
„Jsi opravdu zvláštní člověk. Jsi šťastný, když zemře člověk, ale smutný, když umírá démon.“
„Já nejsem šťastný, jsem jen naštvaný!“
Zvedl jsem se a vzal do náručí starcovo tělo. Vážil víc než jsem čekal, ale nejsem žádný kulturista, abych měl svaly.
„Co s ním chceš dělat?“
Klátivě se zvedl. Několik století v kameni není zdraví prospěšné.
„Odnesu ho do vesnice, ať ho pohřbí. Sice jsem ho neměl rád, ale to neznamená, že vesničanům nepomáhal.“
Nakopl jsem se do palce.
„M-Můžeš vzít tu pochodeň a posvítit mi na cestu? … Díky.“

***

Jen, co jsme se dotkli trávy, démon se zastavil a zíral na nebe. Nevolal jsem ho, kdo ví, po jak dlouhé době se dostal na čerstvý vzduch. Rozhlížel se po stromech a pak se k jednomu přitiskl.
„Vážně jsem volný? Není to jen sen?“
Přistoupil jsem k němu blíž a vyrval mu pár vlasů.
„Jaůů! Proč jsi to udělal?“
„Na podobnou otázku se odpovídá štípnutím do tváře, ale mám plné ruce, tak jsem musel improvizovat,“ řekl jsem s pobaveným úsměvem.
„Uvědomuješ si, že jsem tedy nejen volný, ale opět mocný démon a můžu ti vyrvat ledviny, dřív než vykřikneš?“
„Víš vůbec, co se přes ledviny v těle filtruje?“
„Em, ne.“
Ušklíbl jsem se.
„Věř mi, nechceš to vědět.“
Démon se nafoukl.
„Jenom si ze mě utahuješ!“
Rozesmál jsem se.
„Ty pořád nechápeš, že nejsi démon?“
„Já jsem démon.“

„Ale nejsi.“
„Jsem!“
Začali jsme se přetlačovat čely.
„Nejsi!“
„Jsem!“
„Nejseš a basta!“
„Proč bych jako neměl být!“
„Chceš důvod? Máš ho mít!“
Narovnal jsem se, protože mě už zda trochu bolela. Děda taky nebyl žádné peříčko.
„Znáš ten příběh, ne? Jeden dobrý duch byl vlivem lidské hamižnosti a sobeckosti proměněn v démona. Namyšlený, ale i mocný mnich ho zapečetil do skály. Kouzlo sice mělo pár století zpoždění, ale nakonec démona zabilo. Dobrý duch byl tedy od zla osvobozen a mohl se vrátit zpátky do lesa a pak žil šťastně až do smrti. Konec.“
„Ale…“
„Žádný ale!“ okřikl jsem ho.
Radši jsem zamířil do vesnice, než mě bude bombardovat dalšími nesmyslnými otázkami. Děda se už tak dost pronesl. Musel jsem být už vzhůru několik hodin, ale necítil jsem únavu ani touhu po spánku. Nejspíš mě nadopoval adrenalin. Klášter a jeho dům měl být trochu dál od vesnice a bohužel na opačné straně, než z jaké jsem přicházel.
'Proč jsem vlastně tak naštvaný, že se považuje za démona?' přemýšlel jsem, jak jsem mnicha pokládal vedle dveří.

'O sobě si přece může myslet každý, co chce.'
Zakroutil jsem hlavou a šel pryč, než si mě někdo všimne. Cestou zpátky jsem mohutně zívl a uvědomil si krutou pravdu. Svoji postel jsem nechal v jeskyni. Teď jsem se vážně cítil unavený. Usilovně jsem přemýšlel, kde bych strávil noc. Les zrovna moc hotelů neposkytoval. Když mě najednou něco uchopilo a vytáhlo do koruny stromu.
Kroutil jsem se a vztekal, protože to byly zase jeho vlasy. Kdy už s tím dá pokoj? Nesl mě na zádech jako batoh. Hryzal jsem do vlasů, ale bylo mi to prd platné. Les pod námi ubíhal, až se konečně u jednoho stromu zastavil a vyšplhal výš do koruny. Husté listí skrývalo slušně veliký prostor a skvělý úkryt před nepřízní počasí.
Položil mě na vrchol širokého kmene. Mumlal jsem různé nadávky, ale přes vlasy mi nebylo rozumět ani slovo. Naklonil se nade mě a odvinul vlasy z mé pusy.
„Ty pitomej démone, okamžitě mě pusť!“
„A teď mi říkáš démone?“
„A jak ti mám jako říkat? Neobtěžoval ses mi nikdy říct své jméno,“ řekl jsem uraženě.
„Proč si děláš starosti o mé jméno, když by sis měl dělat starosti o svůj život?“ zašeptal mi do ucha.
„Neříkal jsi snad, že ti lidské maso zrovna dvakrát nechutná?“
„To je pravda, ale najdou se výjimky.“ Uchichtl se a olízl si rty.

Sykl jsem.
„Vždycky můžu doufat, že ze mě dostaneš průjem.“
Vytáhl z pod vlasů moji ruku a přidržel si ji. Zkusil jsem se vyprostit, ale byl jsem bez šance. Zahryzl se mi do paže. Řval jsem bolestí a z očí mi vytryskly slzy. Celé tělo se napnulo a srdce mi bušilo jak šílené. Nedivým se, když v cévách ztrácelo tlak.
„Ku… k***a!“ sykl jsem, když nejhorší bolest polevila.
Mlaskal a olizoval ránu. Pozoroval jsem ho. Měl přivřené oči a dával pozor, aby jazykem zachytil všechny kapky krve.
„Máš zvláštní nasládlou chuť. Nic takového jsem ještě nejedl.“
„Sbohem průjme, nazdar cukrovko.“ Jaká ironie.
„Ty nebudeš prosit o smilování?“ Olízl mi krk.
„Jestli mě chceš sežrat, tak mě sakra už sežer! Jsem na myšlení příliš utahanej.“
Což byla pravda, cítil jsem nutnou potřebu vypnout mozek.
Znovu mě olízl.
„Nebylo by jednoduší mě hodit do řeky?“
Nijak zvlášť mě neposlouchal.
„Taky krásně voníš.“
„Není to od tvé kytky? Pořád jsem ji nosil s sebou.“
Zábal z vlasů zřídl, až je stáhl úplně všechny. Mračil jsem se. Vrátil se k ráně a znovu ji olizoval.
„Jestli mě nejdeš sežrat, tak mě nech aspoň vyspat.“
Otočil jsem od něj hlavu a zavřel oči. Na tváři jsem cítil jeho dech. Znovu mě na krku olízl a pak ještě jednou.
„Já se tu snažím spát.“
Zvedl se a pozoroval mě. Bylo to docela trapné. Naštěstí jsem fakt byl unavený, a tak mi usnout netrvalo dlouho.

***

Nevím, jestli bylo ráno, nebo už poledne, ale jistě vím jen to, že mě bolelo tělo. Rána na paži se prakticky zahojila, ale toho idiota, co ji způsobil, jsem nikde neviděl. Listí zašustilo a přede mě přistálo něco velikého a z poloviny od krve.
„Uáách!“ zakřičel jsem a skácel se dozadu.
Démon si mě jen prohlížel a olizoval hřbet ruky.
„Ty idiote, neděs mě takhle a proč vypadáš, že jsi obcházel konkurzy na horor?“
„Konko-co?“
„Prostě se běž umýt!“
Praštil jsem se dlaní do čela. Uraženě se otočil a zmizel v listí.
„Hej, jak se dostanu dolů?“ křičel jsem za ním a po čtyřech došel k okraji kmene.
„Jsi moje jídlo, nenechám tě běhat, kam se ti zlíbí!“ zavolal nahoru.
Vztekal jsem se, ale brzo jsem toho nechal. Teď jsem potřeboval energii na něco jiného. Šplh mi ve škole nikdy potíže nedělal, ale slézat strom, nebylo tak jednoduché, jak se zdálo. Jakmile jsem se dostal jen na část s rovným kmenem, měl jsem problémy a ty se jmenovaly „uklouznutí“ a „gravitace“.

„Uach!“
„Neříkal jsem ti, že nemáš nikam utíkat?“
Držel mě v náručí a cenil by svoje špičáky v roztomilém úsměvu, kdyby to neznamenalo, že se bude jíst.
„Bastarde, tys na mě dole čekal, co?“
„Zlobivé jídlo se musí potrestat.“
Posadil jsi mě na klín a zakousl se do paže jako včera. Vykřikl jsem, cukl sebou, ale on mě držel pevně. V uších jsem slyšel buchot vlastního srdce.
„Cožpak jsi nejedl? To ti nikdo neřekl, že se nemáš přejídat?“
Vytáhl tesáky z rány a olizoval ji.
„Všichni lidé, které jsem kdy potkal, přede mnou utíkali, útočili na mě nebo pokřikovali. Ale ty jsi první, kdo mi dává rady, nosil jsi mi jídlo, mluvil jsi se mnou a choval ses ke mně jako ke člověku.“
Otočil si mě tváří k sobě.
„Co mám s tebou dělat?“
Zvedl jsem obočí.
„Prodat do zverimexu?“
„Já to myslím vážně!“
„Já vím, kdyby ne, už bych se ti dávno rozkládal v žaludku.“
Usmál jsem se. Zakručelo mi v břiše.
„Mimochodem, ta krev, ta byla …?“
„Jelena, chytil jsem jelena, lidská krev to nebyla.“
Zvedl jsem se na nohy.
„Taky si půjdu najít něco k jídlu.“
Zamířil jsem nazdařbůh do lesa. Rána na ruce přestala brzo bolet.
'Jsem fakt divný. Potkal jsem démona a místo toho, abych utíkal, tak jsem se k němu vracel. Je to kvůli té květině? Lákala mě k němu jeho sladká vůně? Co pro mě znamená? Co pro něj znamenám já? Je to v pořádku? Není člověk, tak … Je to snad důvod proč si s ním rozumím?'
Pohladil jsem si břicho, žaludek znovu protestoval proti nedostatku živin.

***

Sasuke mířil do jeskyně. Na cestu si svítil pochodní. Pospíchal.
'Co se tu stalo? Proč je otec mrtvý?'
Zvuky jeho kroků se odrážely od stěn jeskyně. Dostal se až na konec a tunel zaplnilo jeho zalapání po dechu. Zadní stěna jeskyně byla popraskaná a propadlá, jako by z ní něco vypadlo.
„Ten démon … je volný … jak?“
Vzpomněl si na mě.
„Ten kluk!“

***

Kýchl jsem.
'Že bych nastydl?'
Zadíval jsem se znovu na svůj skromný oběd. Čítal lesní bobule, pár hub a pidi rybu. Znovu jsem si hluboce povzdech, ale dal se do jídla. Ryba, tedy spíše sardinka, se nedala ani nabodnout na větev, natož opéct. Zadíval jsem se do jejích prázdných očí. Hlad se najednou nezdál být až tak špatný.
Hodně mi zakručelo. Zatnul jsem zuby, napočítal do tří a hodil si rybičku do pusy. Hned jsem ucítil její šupiny a křupnutí páteře. Zvedal se mi žaludek, ale silou vůle se jsem držel. Polkl jsem a musel si zakrývat dlaněmi pusu, abych to nevyzvracel.
„Co je? Nač ty křeče?“ zeptal se mě démon.
Otočil jsem se a on ucukl. V obličeji jsem byl bílý a z pusy mi tekly sliny. Bylo mi mizerně. Svalil jsem se na zem.
„Co je?“ Zatřásl mnou, což byla poslední kapka.
Při konání díla se na mě díval znechuceně.
„Tedy … fakt … díky … “ říkal jsem během malých pomlk.
Na druhou stranu se mi ulevilo, ale hlad bude během chvilky zase zpátky. Unaveně jsem se opřel o strom.

„Hej, ty máš kalhoty?“ zeptal jsem se ho a ukázal na volné oblečení zelenavé barvy.
„Měl jsem je vždycky. Proč se ptáš?“
„Jen jsem si toho zrovna všiml.“
„Há~“
„Cožpak jsem měl čas si tě prohlížet?“
Zakručelo mi v břiše.
„Chjo.“
„Počkej.“
Zmizel mezi stromy. Tak jsem na něj čekal. Nikam se mi stejně nechtělo jít. Vrátil se během chvilky. Sedl si přede mě a než jsem stačil říct 'A do kelu.', políbil mě. Vlastně mě nelíbal, strčil mi do pusy nějaké rozžvýkané jídlo. Snažil jsem se od něj odtrhnout, ale držel mě pevně a tiskl ke stromu. Nezbývalo mi než to spolknout, až pak mě pustil.
„Cos to sakra dělal?!“ zařval jsem na něj.
„Dal jsem ti jídlo.“
„Tos mi ho nemohl dát normálním způsobem? Já umím žvýkat!“
„To nebylo normální jídlo. Žádný člověk by ho nedokázal připravit, protože jen já vím, kde najít ty správné bylinky a plody. A navíc … “ přilezl ke mně „Jsem do toho při žvýkání vložil trochu své seishi.“
„Seishi?“

„Vše co žije nebo existuje – lidé, zvířata, květiny, stromy a dokonce i kameny – má svoji vnitřní energii seishi. Když pozřeš živého tvora, získáš jeho seishi. Tato energie postupně slábne a musí se obnovovat. Seishi kamenů vydrží nejdéle, ale je velmi problematické ho získat. Naopak u živých tvorů je získání vnitřní energie velmi jednoduché.“
„To je zajímavé,“ řekl jsem.
Přišel ještě blíž a já ucítil jeho dech na krku. Vystrčil drápy na rukou a přejížděl mi s nimi po těle. Naskakovala mi z nich husí kůže. Adrenalin se mi rozšiřoval v krvi a já celý nedočkavý očekával jeho další krok. Nepatrně jsem zaklonil hlavu, všiml si toho.
„Zveš mě, abych zaryl své tesáky do tvého hrdla.“
Políbil mě na ohryzek. Polkl jsem naprázdno.
„Fascinující.“
Zahleděl se mi do očí.
„Už nevím, co jsem si myslel, když jsem tě potkal jako dítě, ale teď … Bylo to fascinující. Jak jsi byl v té skále. Nedokázal jsem se tomu ubránit, ale musel jsem tě obdivovat. Za celý svůj život jsem nikdy neviděl nic ta fascinujícího.
Nedokázal jsem si pomoci, ale musel jsem se vracet, i když jsem věděl, že se možná už nevrátím. Nebyla to tvá vůně, co mě lákalo, byl jsi to ty. Možná, kvůli našemu setkání, jsem nedokázal vycházet s lidmi, protože mi připadaly tak nevýrazní.
Nikdo tě nepřevyšoval. Nikdo nebyl tak krásný. Nikdo nebyl tak nebezpečný.“
„Chceš tím říct, že i kdybych tě začal zaživa požírat, tak bys necítil žádnou nenávist?“
„Asi ne, nejspíš bych tě i poháněl, že jsi strašný slimák.“
Uchechtl jsem se.
„Jsem zvrhlý, co?“
Pohladil mě po tváři.
„Chci tě sníst.“
„Dobrou chuť.“