KS: Krvácím, neumírám (4.část)

Kluk
Satoshi Umiya
Díval se na mě a já na něj. Dělily mě centimetry od vysněného cíle, přesto jsem vyčkával. Jaký je to ze mě džentlmen za ten rok a něco…bože, tohle špatně skončí.
Všiml si změny v mém obličeji, který jsem musel odvrátit, a jemně mě pohladil po tváři, čímž mě donutil znovu na něj upřít zraky.
„Co způsobuje tenhle výraz?“ zeptal se Naruto a čekal.
„Nic.“ zalhal jsem a věděl, že tím náš rozhovor nekončí.
„Nevěřím ti.“ řekl Naruto a chytil můj obličej do obou rukou. Sledoval každičký kousek kůže, až mě to znervózňovalo. Jemně jsem ho donutil, aby mě pustil a posadil jsem se na kraj postele.
„Tak to máš smůlu.“
„Satoshi?!“ to jak mi říkal, mi už pár dní leze na nervy. Tak moc jsem si přál, aby říkal a vzdychal jen moje pravé jméno. Sasuke…Ale nějak mě opustila odvaha…odvaha mu to říct.
„Co?“ otočil jsem se a všiml si, že si sedl vedle mě.
„Proč mi to nechceš říct?“ naléhal a čím dál tím víc na něm bylo poznat, že ho to štve.
„Teď na to není vhodná doba.“ řekl jsem jen.
„A kdy bude?“
„To nevím.“ řekl jsem popravdě a podíval se z okna. Naruto mi objal ruku a tím se na mě víc natiskl.
„Vím, že jsem říkal, že budu respektovat tu věc, co mi nemůžeš říct, ale jestli tě to trápí tak…“
„Respektuj to dál, Naruto.“ přerušil jsem ho trochu víc rázně, než jsem chtěl a trochu ho od sebe odstrčil. To si Naruto samo sebou nenechal jen tak líbit.
„A co když už nemůžu? Mučí mě, když…“ nedokázal jsem ho nijak jinak umlčet, než spojit své rty s jeho. Poznal, že ho líbám ze zoufalství a tak se mi odevzdal. Tak sladce zčervenal jeho obličej…
„Prosím, alespoň ještě týden.“ řekl jsem a málem se nepoznal, už je to dlouho co sem někoho prosil.
„Dávám ti čas do soboty.“ řekl mi Naruto verdikt a když mě chtěl znovu políbit, zazvonil mu telefon.
„Domluveno.“ řekl jsem a krátce ho políbil. Pak jsem ho nechal přečíst příchozí zprávu.

Druhý den ráno, po příjemném rozhovoru s mým bratrem a pětiminutovkou v koupelně, jsem věděl, že dnes v noci se to stane. Mamka s Itachim odjela, takže jsme tu sami, a navíc mi Naruto sám od rána naznačuje, že je…jak to tomu říkají panny? Jo, že je připravený.
Odpolední SMS od Itachiho jsem ignoroval a plně se soustředil jen na svádění mého milovaného objektu. Mluvím fakt strašně sladce. Ještě, že tak jen uvažuju. A že to má důvod.
„Kdo ti včera psal?“
„Copak? Žárlíme?“
„Ne, jen…tvářil ses u toho vážně.“ podíval jsem se a vzpomněl si na včerejšek a na to, jak jsem mu odmítal cokoliv říct. „Jasně, jak já tobě tak ty mě.“ dodal jsem a napil se svého odpoledního kafe.
„Psal mi táta. Prý nastala změna a já budu muset přijet do Tokia dřív.“ řekl Naruto a já poznal, že už přede mnou nechce nic skrývat. Věděl jsem o něm stejnak všechno. Vnitřně jsem se musel ušklíbnout.
„Kvůli tomu procesu?“ řekl jsem klidně a věcně.
„Jo.“ přikývl a studoval svoje odpolední kakao. Neptejte se mě, proč si dává po obědě kakao.
„To zvládneš.“
„Je to konečnej soud, Satoshi. Padne tam konečný rozhodnutí.“ řekl a podíval se z okna. Jo, něco takového Itachi ráno říkal a jak byl při tom otravnej. Ale to, že se to má konat dřív mi nesdělil, blbec! Pak mě ale cosi napadlo a já se zadíval nenápadně na mobil. Ta SMS, co jsem před hodinou dostal od Itachiho, není v ní náhodou tahle změna? Vzdychl jsem a vrátil se k Narutovi.
„Teď na to nemysli, stejnak se tím nic nezmění.“
„Jo, to máš asi pravdu.“ řekl a pousmál se na mě. Já toho hodlal využít.
„Co chceš dělat?“ zeptal jsem se a nespouštěl z něj oči. Trochu se začervenal, ale pak sebral odvahu.
„Hmm…už by si mě konečně mohl vzít na rande.“ řekl a ušklíbl se. Parchant jeden.
„Beze všeho. Tak se běž ustrojit, Natsu-chan.“ oplatil jsem mu
„Dej mi deset minut, rozčesání té paruky je namáhavý.“ řekl a ukázal přitom na dlouhé blond vlasy.

Svědek
Naruto Uzumaki
„Dobrá.“ řekl jen Satoshi a snažil se dopít to kafe, které držel celou dobu v ruce. Vůbec se mě neptejte, proč po obědě pije kafe. Asi nějakej jeho rituál. Když jsem odcházel nahoru, ještě jsem zahlídl, jak si bere svůj telefon a konečně si pročítá tu zprávu, kterou předtím ignoroval kvůli mé přítomnosti. Pousmál jsem se a otevřel dveře do Satoshiho pokoje.

Poslední dobou mám noční můry, ze kterých se ale nemůžu probrat. Vím jen, že vypadají jako skutečné. Aby taky né, když je to opakující se scéna, kterou jsem vyděl na vlastní oči. Ta scéna, kdy ten nejmladší vrah mluví s tou holkou Cho a pak mu cosi řekne jeho brácha. Pak to přeskočí do míst, kde Cho v běhu zastřelí ten samej, co se s ní vybavoval a ona mrtvá dopadá na zem. Nakonec mi vlavě zní poslední věta toho jeho vybledlého parťáka: „Dobrá trefa, Sasuke.“a pak se probudím.
Přemýšlel jsem dlouho nad tímhle snem a nedalo mi to. Když jsem se převlékl, sedl jsem si k Satoshiho počítači a zapnul ho. Pak jsem zadal do vyhledávání jméno, které jsem asi neměl slyšet. Sasuke. Chvíli jsem čekal, a pak mi naskočilo několik odkazů. Střídali se tu jen dva lidé toho jména. Jeden z nich byl Sasuke Sarutobi, který byl známí i v dějinách historie, protože to byl otec dnešního starosty Takaty. Jenže mi bylo jasné, že on to být nemůže, jelikož už je to nějakej pátek, co zemřel. A tak jsem se zaměřil na toho druhého. Překvapivě u něj nebyla ani fotka ani podrobnější informace a to jsem to našel na stránkách veřejné policejní správy. Jediné, co tu uvedli je nezákonná činnost, jméno jeho staršího bratra, věk a jeho jméno…
„Sasuke Uchiha.“ všechno překvapivě sedělo. Na to, co se stalo v té uličce a mě to vrtalo hlavou trochu déle, než jsem zamýšlel.
Ani jsem si nevšiml, že někdo vstoupil do pokoje… Proto jsem se trochu lekl, když mi zašeptal těsně do ucha…
„Co tu děláš?“ řekl Satoshi a jeho ledovej pohled naznačoval, že jsem ho asi neměl nechat tak čekat.
„Nic, já jen…víš…“ řekl jsem a sledoval ho, jak se kouká na monitor.
„Kdo to je?“ řekl a já asi neměl na výběr. Ani nevím, proč jsem dostal z jeho přítomnosti takový strach.
„Poslední dobou se mi zdá sen, ve kterém vidím poslední úsek toho masakru.“ řekl jsem popravdě.
„A?“ pokračoval Satoshi dál se svou ledovou maskou žárlivého prince.
„Jedinou užitečnou věc, kterou jsem zaslechl z jejich rozhovoru, bylo tohle jméno.“ řekl jsem a ukázal na výsledek mého úsilí.
„A tak si ho zadal do vyhledávání.“ řekl už normálnějším hlasem a vypadal jako by mu spadl kámen ze srdce. Co si sakra myslel, že jsem zjistil?
„Přesně. Našlo mi to dva lidi. Ale jen jeden je naživu a k tomu na něj vše sedí.“ mluvil jsem dál.
„Sasuke Uchiha. Tak se jmenuje, jo?“ řekl Satoshi zvláštním hlasem ale já se rozhodl nechat to být.
„Jo. Musí to být ten kluk, co zastřelil Cho.“ mluvil jsem dál a zas jednou byl vážný.
„Neříkal jsem ti, ať to necháš plavat.“ vzdychl můj kluk a políbil mě na tvář.
„Ale Satoshi. Na tohle jsem si chtěl vzpomenout, ale šok mě zastavěl některé vzpomínky, když mě vyslýchali a tak jsem nedokázal…“ v tom mě ale Satoshi políbil na ústa a já si tak nějak uvědomil, že bych to asi měl nechat na později. Přece jenom, dnešek patřil jen nám.
„Zapomeň, jen dnes, prosím. Zítra to budeme řešit třeba celý den, dobře?“
„Dobře.“ vzdychl jsem a vypnul počítač. Pak jsem následoval svého kluka do té nejkrásnější restaurace, jakou jsem kdy vyděl.

Vraceli jsme se za tmy a deště ale na náladě nám to neubralo. Sice jsme byli mokří až na kost, ale mě to nevadilo. Mě ne…
„Jdu se osprchovat, nechci být nemocnej.“ rozhodl jsem a zavřel za sebou dveře od koupelny.
„Dobrá.“ řekl si Satoshi pod vousy a pak něco dělal s mobilem.
Po asi půl hodině jsem seděl na Satoshiho posteli a poslouchal odtékající vodu. Myšlenky na něj, a to jak po něm proudí horká voda, mě rozpalovaly. Nepoznával jsem se. Ale přesto jsem byl rozhodnutý. Satoshi o tom se mnou nemluvil, ani mě do toho dneska nehnal, ale já…já to chci. Dokonce jsem ho dneska brzo ráno viděl, jak no…jak se uspokojuje sám řekněme. Vzdychl jsem a sledoval, jak se otevřely dveře od koupelny. Satoshi vyšel jen v ručníku a chtěl si to namířit do skříně pro pyžamo.

Vrah
Sasuke Uchiha
„Chci to.“ zaslechl jsem pevným hlasem prosbu, která vyšla z Narutovích úst. Natočil jsem k němu hlavu a podíval se mu do očí.
„Cože?“
„Chci,…tebe.“ zopakoval a dál se s rudou tváří díval do mého obličeje. Nečekal jsem, že to řekne tak na přímo. Ale…líbilo se mi to. Pousmál jsem se a přešel k posteli. Nedělal jsem žádné prudké pohyby ani žádné nečekané výpady. I když popravdě jsem měl chuť ho vohnout a konečně si, za dlouhý měsíce bezvětří, užít. Tu myšlenku jsem měl v hlavě dlouho, ale pustila mě ve chvíli, kdy jsem zahlédl jeho modrý pohled. On to fakt chce, nehodlá se bránit…chce mě. Věří mi…
A tak jsem si jen sedl vedle něj a přitáhl si ho do náručí. Měl na sobě jen mojí školní košili a tu svojí dlouhou paruku, která jediná naznačovala, že tu se mnou sedí dívka. Štvala mě, ale nejdřív jsem mu chtěl sundat tu košili. A tak jsem ho pomalu začal odhalovat a tam, kde už byla jen holá kůže, jsem ho políbil. Naruto mi tiše vzdychal a mě tím neskutečně vzrušoval. Odhodil jsem košili a svůj ručník někam do kouta a soustředil se jen na to, že teď dostanu, co chci. Bohužel se vyskytly menší problémy s tou parukou. Když jsem jí chtěl sundat, Naruto mě zastavil.
„Co se děje?“
„Ne, já jen…to…“ zakoktal se a pořád byl rudý.
„Naruto.“ řekl jsem a dožadoval se tím odpovědi, ať bude, jaká chce. Naruto si povzdechl a promluvil.
„Tohle je to poslední. Když si to sundám, nebudu tím, koho chceš. A ty chceš Natsumi Maki.“ řekl.
„Usuratonkachi.“ Já musel zavřít oči a pousmát se.
„Cože?“ řekl Naruto překvapeně, tohle asi nečekal. Vzal jsem jeho zmatenou rudou tvář do svých dlaní a podíval se mu zpříma do těch jeho nádherných očí barvy oceánu.
„Chci se milovat s Uzumaki Narutem, dovolíš mi to Natsu-chan?“ řekl jsem a sledoval, jak se jeho výraz mění. Usmál se na mě s rudou tváří a nechal mě sundat tu ohavnost z jeho hlavy. Položil jsem ho do svých peřin a jen tak se na něj pár minut díval. Takhle jsem ho ještě neviděl…
„Co?“ zeptal se, když už můj pohled nedokázal dál jen tak přehlížet.
„Už jsem se začal bát, že nejsi blonďák.“ řekl jsem a pousmál se.
„Satoshi?“
„Hmm...?“
„Nenadíval si se už dost?“ řekl a sjel mě dech beroucím pohledem. Už jsem se nedokázal krotit a tak to vždycky začíná.
Po tak dlouhé době jsem si konečně bral, co mi náleží. Jeho ústa i tělo byly dnes večer jen moje a já se rozhodl toho pořádně využít. Nejdřív jsme se líbali jemně, jenže po pár minutách to ani jeden z nás nevydržel a dorážel na toho druhého víc a víc. Mohl jsem sáhnout, kam jsem chtěl, a možná proto jsem nevynechal ani kousek kůže. Naruto si možná ani neuvědomoval, že mě dráždí, když se mi svým kamarádem otíral o toho mého. Vzdychli jsme oba a nedokázali se na sebe neusmát. Rozhodl jsem, že se vydám prozkoumat jeho tělo. Samozřejmě svými ústy. A tak jsem se s každým polibkem přibližoval víc k místům, kam jsem měl namířeno už od začátku. Když jsem tam dorazil, Naruto se mohl zbláznit blahem. Nejdřív jsem jen dráždil jeho špičku jazykem a pak si ho vzal celého do úst. Sladké steny a ruka zapletená do mých vlasů, mě ujišťovaly, že se to mému Narutovi moc líbí. Cítil jsem, jak se jeho tělo po pár předlouhých minutách prohnulo a Naruto se mi poprvé udělal do pusy. Něco jsem polkl a něco si nechal naschvál stéct po tváři. Tahal mě za vlasy a dožadoval se polibku. Ušklíbl jsem se a dopřál mu, co chtěl. I když jsme skoro neměli vzduch, ani jeden z nás nechtěl opustit ústa toho druhého. Až když jsem pocítil ten pocit, který mě úplně ovládl. Trochu jsem se od Naruta vzdálil, abych mu pohlédl do obličeje. Párkrát jsme oba dýchli na toho druhého a naznačili krátké polibky, než jsme se krátce políbili.
„Na co čekáš? Souhlas už si dostal.“
„Vždyť já vím.“ řekl jsem a pousmál se. Uvelebil jsem se mezi jeho nohama a nasměroval svého nedočkavého kamaráda tam, kam vždycky patřil. Naruto se ani nesnažil potlačovat rozkoš a vykřikl. V tu chvíli se mi zatemnilo a já nechtěl nic jiného, než toho blonďatého andílka pod sebou.

Vrah
Itachi Uchiha / Ichiro Umiya
„Takže Madara zase změnil plány, jo?“ řekl mi Kisame když jsem mu tuhle skutečnost říkal v našem prozatímním bytě. Venku se už stmívalo a my neměly nic na práci. Napsal jsem všem o změně, dokonce i mému nedočkavému bratříčkovi. Ten ale jako jediný neodpověděl hned. To bylo trochu divné, ale nijak zvlášť mě to netrápilo. Asi naschvál ignoruje mou přítomnost kvůli jiné.
A pak mi přišla SMS, zrovna ve chvíli, kdy jsem mu chtěl volat:
bráška
Ta změna platí nebo se mi mstíš?
brácha
Co ti trvalo tak dlouho?
bráška
Zpracovávám další oběť. To chvíli trvá.
brácha
Platí to. I ten problém je skutečný.
bráška
Bezva. Policie je nějak podezřele blízko.
brácha
To tedy ano. Až dorazíš, probereme jak zabít Uzumaki Naruta. I zbytek.
bráška
Zbytek?
brácha
Madara mi nic bližšího neřekl.
bráška
Ví něco, co mi ne.
brácha
Pravděpodobně. A ty? Víš něco?
bráška
Namikaze Minato psal Narutovi o posledním soudu.
brácha
Takže oni to chtějí taky ukončit.
bráška
Nebo něco chystají.
brácha
Možná. Co Naruto? Získal nějaký špatný pocit nebo podezření?
Dlouhou dobu…na Sasukeho dlouhou, mi nic nepřišlo. Žádná odpověď. Až pak…asi za půl hodiny.
bráška
Je to důvěřivý idiot.
brácha
Takže ne. Výborně. Zatím.
Zaklapl jsem telefon a vůbec se nestaral o odpověď. Sasuke skoro nikdy neodpovídá. Ale to jeho zaváhání bylo zvláštní a neobvyklé. Obzvlášť u někoho jako je můj bratr.
Třeba si to jen špatně vykládám. Třeba jen přišel Naruto do pokoje, kde mi Sasuke zrovna psal a musel toho na chvíli nechat, aby nezískal podezření. Nebo taky ne…něco se mi nezdálo. Ale takový stavy mám pořád. Jsem hold podezřívavý od přírody.
„Zase tenhle přemýšlivej pohled.“ řekl Kisame mým směrem a zkoumavě si mě prohlédl.
„Můj bratříček si dnes v noci zaskotačí.“ řekl jsem a podrbal se na bradě.
„Promiň, ale nic k zamyšlení na tom nevidím.“ řekl Kisame a párkrát hýbnul s rameny.
„No právě, Kisame. Nic divného na tom totiž není.“ řekl jsem a stále se díval nepřítomně před sebe.
„Co tím chceš říct?“ řekl Kisame a věnoval mi poprvé celou svou pozornost. Já jen poraženě vzdychl.
„Ale nech to plavat. Jen asi zase moc přemýšlím. Máme větší starosti.“ řekl jsem a zapnul zvuk u televize.