KS: Krvácím, neumírám (9.část)

Kluk
Satoshi Umiya
Když začali před mýma očima mučit Naruta, soustředil jsem se jen na jedinou věc!
Nezachraňuj ho! Nezachraňuj! Stůj a dělej, že tě to vůbec nezajímá, jako vždy!
Jenže jeho křik a smích některých členů mě dost vytáčel! Přesto z mé kamenné masky nešlo nic přečíst! Muselo to tak být…Bohužel ale mě jeho bolest s každou minutou ničila a já chtěl každou sekundu vyskočit a zachránit ho! Jenže jsem nesměl a tak jsem to neudělal!
Prosím, vydrž to! Prosím tě!
Říkal jsem si v hlavě a hleděl do jeho bolestivě zkrouceného obličeje se svou ledovou maskou. V tom dostal Zetsu povel a přestal Narutovy párat nohu. Postavil se a nechal dýku v poslední ráně, kterou udělal! Naruto měl sklopenou hlavu a těžce dýchal! Nechtěl jsem ho takhle vidět, ale nešlo to jinak. Přísahal jsem, že každej, kdo mu ublíží, skončí moc špatně!
Už to maj spočítaný, hajzl*vé!
Proto jsem se dokázal i ušklíbnout! V tuhle chvíli jsem se snažil soustředit jen na to, jak je budu zabíjet!
„Už sis to rozmyslel?“ zeptal se Madara a pousmál se.
„Co,…co by, ta věc…Co po mě přesně chcete?“ vykoktal ze sebe Naruto a já poznal, že se nemíní vzdát! Byl to hlupák…
Musíš to přijmout, Naruto! Jinak umřeš dřív!
„Takže si nakonec rozumný.“ řekl Madara a myslel si, jak všechno vychází.
„Týká se,…týká se to toho soudu, že jo?“ řekl Naruto a zjevně mu došlo, že když bude spolupracovat, bude mít větší šanci na útěk. Nebo už má nějakej plán? Jeho pohled,…jasně že má plán.
„Chytrý chlapec. Ano, týká.“
„Chcete,…nespíš, abych se postavil na vaší stranu,…co?“ zeptal se Naruto.
„Ano.“
„Ne.“ řekl Naruto ostře a mě bylo jasné, že na to nepřistoupí.
„Ne?“ otázal se Madara překvapeně.
„Já nejsem zrádce, jasný!“ řekl mému šéfovi s posledním vzdorem v očích.
„Tak ho z tebe uděláme.“ řekl Madara a luskl znovu prsty. Začalo to být ještě horší!

Madara ho se svými poskoky mučil až do pozdních hodin,…ani jednou mu nedal kladnou odpověď. Místo toho ztratil vědomí a už nepromluvil! Prohlídl jsem si ho detailněji! Jeho tělo za tu dobu získalo mnoho zranění, na které se sice neumírá, ale dost se u nich trpí! Na rozkaz jsme ho odpoutali a položili polomrvého na sedačku. Dýchal přerývavě a puls začal mít také slabý. Madara si povzdechl a nechal Itachiho ať ho alespoň trochu spraví. Pak když už vypadal trochu jako člověk, se rozhodovalo.
„Co teď?“ zeptal se Kisame. Madara mu odpověděl.
„Ještě zítra mu dám šanci se podřídit. Když tak neučiní, Sasuke ho zabije.“ přikývl jsem a nedal na sobě znát ani kousek obavy. Pak jsem i s ostatními odešel z pokoje.
Teď si sám, Naruto!
Teď máš šanci! Uteč!
Teď to nech na mě…

Sobotní ráno nebylo nic moc. Madara nás nechal vzbudit strašně brzo a zavolal si nás do své kanceláře. Vůbec nikoho nás nenapadlo, co má vlastně v plánu na dnešek, ale asi toho je hodně. Probírali jsme hlavně otázku soudu a jak ho vyhrát a přitom, co nejefektivněji, dostat z vězení naše dva lidi. Hidan a Kakuzu. Dva blbci, co se nechali chytit. Asi o tři hodiny později se Madara rozhodl jít navštívit naší malou oběť a všichni jsme se vydali do druhého patra.
Otevřené dveře! A hned dvoje!
Všechny nás hned trklo, co to znamená! A mě trklo ještě něco navíc! Jsi šikulka.
„Utekl?“ zeptal se s divnou úzkostí Madara. Prošli jsme celý patro a došlo nám pár věcí.
„Ano. Našel si místnost, ve které je okno a z prostěradel si vytvořil provaz.“ řekl Zetsu.
„Nemohl utéct daleko. Podívejte se po okolí, hned!“ zavelel Madara a odešel zpět de své kanceláře.

Svědek
Naruto Uzumaki
Jak se za mnou zavřely dveře, a já neslyšel žádné hlasy, otevřel jsem oči a rozhlédl jsem se. Byl jsem tu sám! To byla moje šance! Bohužel moje tělo bylo tak pochroumaný, že jsem měl problémy se i posadit. Sykl jsem bolestí v každém svém rychlejším pohybu a musel se uklidnit a hlavně krotit.
Klídek, Naruto! Klídek…
Když jsem trochu zpomalil svůj dech, zamyslel jsem se. Jak se odtud sakra dostat?! Po asi dvou minutách jsem si na něco vzpomněl!
„Jsem ve druhém patře.“ zašeptal jsem si pro sebe a nedokázal se nepousmát. Vzpomněl jsem si, co bych mohl zkusit. Opatrně jsem vstal a dokulhal ke dveřím, párkrát jsem se musel vydýchat, jak mě bolela každá rána na mém těle.
V téhle místnosti není okno. Tím líp…
Otevřel jsem dveře a chvíli čekal, zda na mě někdo nevyběhne! Když se nic nedělo, vyšel jsem na chodbu a hledal otevřený pokoj s oknem! Našel jsem ho asi po hodině, moje snížená pohyblivost mi celou situaci stěžovala! Sakra! K mému štěstí tu byla i postel a tak jsem začal svazovat prostěradlo povlak na peřinu a polštář k sobě a otevřel okno! Přivázal jsem to pevně a hodil přes parapet!
To by jsme měli.
Vyšel jsem tedy z pokoje zpět na chodbu a nechal otevřený dveře! Pak jsem se vrátil do té mučírny s červeným kobercem a přemýšlel, kam se schovat. Nic jiného, než postel, mě nenapadlo. Tedy jako myslím pod ní. Jenže to mělo háček. Ta tu nebyla…Ach jo, takže do skříně. Ta tu taky nebyla, jen nějaká moc malinká v rohu plná něčeho, co jsem nechtěl ani identifikovat!
Bože, já jsem smolař!
Nakonec jsem se schoval ve větracím tunýlku, kterej byl fakt těsněj. No co, je to lepší, než tenkrát na tý chatě, ale to jsem byl fakt hodně malej…pousmál jsem se a usnul.

Když jsem v brzkých ranních hodinách zaslechl kroky, vzbudil jsem se a poslouchal. Najednou jsem se v tom úzkým větráku cítil tak bezpečně! Dokonce jsem i začal dýchat potichu…a když jsem zaslechl z chodby hlasy, přestal jsem na pár vteřin dýchat úplně!
„Utekl?“ poslouchal jsem ale jen v mezích. Po pár minutách mu dali kladnou odpověď a udělali přesně to, co jsem chtěl. Šli mě hledat ven a já bude moct odejít hlavním vchodem.
Hledali po celým patře více stop a pak jeden z nich odešel zřejmě do své kanceláře a ostatní se na jeho rozkaz vydali hledat na ulici!
Teď nebo nikdy!
Vylezl jsem z větráku a snažil se rychle postavit! Povedlo se! Pak jsem se vydal k nejbližšímu výtahu! K mému štěstí byl plný lidí.
„Jedete dolů?“ zeptala se mě nějaká žena s blond vlasy a usmála se.
„Ano, prosím.“ řekl jsem a nacpal se až někam do zadu. Opřel jsem se o stěnu a vydýchával se!
Smůlou bylo, že jsme ještě zastavili v prvním patře! Cinklo to, a jak se otevřely dveře, vešli dva z mých pronásledovatelů!
Pane Bože, co teď?!
Řekl jsem si a snažil se v tom koutě zmenšit! Byl to totiž Kisame s…
„Dolů, prosím.“ řekl Sasuke té ženě tím nejsvůdnějším hlasem, který uměl. Ta se málem propadla a nesměle zmáčkla knoflík. Výtah se rozjel a já byl v pasti!
Uklidni se, Naruto! Neví o tobě! Takže klid!
Trochu jsem zmenšil svůj strach na půlku a srovnal svůj dech. Nepanikařit, tak mi to vždycky táta říkal. V situacích jako je tahle nepanikařit, Naruto! Když ono to jde tak samo…
Dveře cinkly! Ty dvě minuty ve výtahu se mi zdálo jako věčnost! Jako na povel všichni lidé vystoupili a já musel samo sebou s nimi! Držel jsem se v davu těsně za Sasukem a Kisamem! Ukradl jsem nějaké malé holčičce čapku a dal si jí na hlavu! Přece jenom je moje barva vlasů nápadná! Dával jsem pozor! Zahlédl jsem zadní východ a snažil se k němu dostat! Povedlo se! Nikdo ho překvapivě nehlídal. A tak jsem utíkal tak rychle, jak jen mi to dovolovali moje zranění! Ještě, že Tokio znám, jako své boty!

Vrah
Sasuke Uchiha
Nenáviděl jsem se každou sekundu svého pohybu. To, jak jsem nehnul ani brvou, při mučení jediné osoby, kterou jsem kdy miloval…Jsem vážně eso. Kdyby tu scénu někdo zfilmoval, určitě bych dostal Oskara. Ještě, že si vzal roha…a docela si ten plán vylepšil.
Pousmál jsem se jen tak pro sebe, když jsme čekali s Kisamem až nám přijede výtah. Prošli jsme totiž první patro, a nic. Neměl jsem nejmenší představu, kde je ani jak se hodlá dostat ven z tohohle bludiště…ale něco jsem přesto věděl.
Dostane se pryč.
Pak se mi stočila hlava k hlavnímu vchodu a já měl pocit, že jsem ho zahlédl! Pohlédli jsme si s Kisamem do očí a vydali se za osobou připomínající Naruta. Sledovali jsme jí asi jeden blog, než nám došlo, že to není on. Fuj, to jsem si v duchu oddechl!
„Sakra!“ řekl Kisame a upravil si svojí kravatu.
„To se nám moc nepovedlo.“ řekl jsem a dělal, jak mě to strašně trápí.
„Ještě, že nás nikdo neviděl.“ řekl Kisame na vedlejší téma a rozhlížel se kolem dokola.
Jeho starosti bych vážně chtěl mít.
Řekl jsem si a nadzvedl pochybovačně jedno obočí. S tímto mužem já pracuju. Mě osobně spíš trápilo, co na Narutův útěk řekne Madara. No, nebude to ten nejpříjemnější rozhovor. Vzdychl jsem a nasměroval své kroky zpět do šéfovi kanceláře.

„Povedlo se mu utéct?“ otázal se Madara, když jsme jako poslední vešli do jeho kanceláře.
„Ano.“ řekl jsem a dělal, že mě to vůbec nezajímá.
„Chcete říct, že nás obalamutil?“ řekl Madara a podíval se do mého ledového obličeje.
„Ano.“ řekl jsem stejně.
„Sasuke, neříkal jsem ti snad něco?“ optal se ještě klidným hlasem Madara.
„Ano.“ řekl jsem znovu stejně.
„Přestaň mi odpovídat tím svým monotónním nezáživným hlasem!“ řekl a už vypadal naštvaný.
„Ano.“ řekl jsem a dal více soudnosti do svého hlasu. I tak to ale znělo stejně. Madara vzdychl.
„Raději to budu ignorovat. Co teď, pánové?“
„To byste měl říct vy, ne?“ řekl Kisame a podíval se po ostatních. Vypadl jako omezený školák.
„Ach, ano. Správný postřeh, Kisame. Málem bych totiž, při tom všem, co poděláváte, zapomněl,…že vám vlastně velím!“ řekl už vytočeným hlasem Madara a byl hodně znát i jeho sarkasmus.
„Tak jsem to…“ bránil se Kisame, ale hned na to ho můj bratr symbolicky bouchl loktem do žeber.
„Sklapni!“ řekla ještě pro pochopení Konan a Kisame jí poslechl. To už je teda něco. Madara znovu vzdychl a prohlédl si naše obličeje.
„Takže, shrneme si to: Podklady máme a jistou výhodu v soudním řízení také. Jen nám utekl korunní svědek, který by všechno mohl zničit jen tím, že otevře tu svojí nevymáchanou hubu. Vynechal jsem něco?“ mluvil dál zvesela sarkasticky Madara.
„Ne, Pane.“ řekl Zetsu a sklopil hlavu. Tak moc mě to zase nemrzelo.Madara se pousmál a očima mu projel nebezpečný lesk! Škoda, že vím, co to znamená.
„Rozmyslel jsem si, jak budeme postupovat. Je mi jedno, jak to uděláte, ale do pondělního rána tu chci mít na stole hlavu Uzumaki Naruta, je to všem jasné?“ řekl už se svým klidem Madara.
„Ano, Pane.“ řekli jsme všichni naráz. Pak si Madara na něco vzpomněl a dodal.
„Itachi, Kisame. Začnete v severní části města tam Naruto žil. A nezapomeňte, že to tu zná.“
„A co my, Pane?“ odvážil se zeptat Orochimaru.
„Ukliďte tu spoušť ve druhém patře a pak vám zadám místa, kde to prohlédnete.“

To, že můj osobní plán vycházel do puntíku, s tím jsem se nikomu nesvěřoval. Teď ještě, kde je ta zatracená policie? Už by tu měla dávno být. Přece jenom Naruto hodil svůj zapnutý mobil pod sedačku mého auta už včera. Bezva! To možná znamená, že se můžu těšit na zvláštní jednotku.
Super! Bude sranda! Pomyslel jsem si ve druhém patře, na rudým koberci, a zavřel za sebou dveře.

Vrah
Itachi Uchiha / Ichiro Umiya
Přemýšlel jsem nad naší hroznou situací a pořád mi v ní cosi nesedělo. Pořád jsem měl pocit zrady a lži. Ale ten by mě ani tak nepřekvapil. Ne, u lidí s kterými pracuji. To, co tížilo posledních pětadvacet minut mojí mysl, byl jiný pocit. Mnohem intenzivnější,…bolest.
Netušil jsem, co to znamená, ale nic dobrého mi to nenapovídalo.
„Itachi?“ skoro jsem zapomněl, že sedím v autě a vedle mě Kisame.
„Co?“ řekl jsem jen a podíval se na něj.
„Už ti zase něco smrdí?“ řekl Kisame a dál projížděl Tokijskými ulicemi.
„Ušetři mě svých hloupých pozná…“ chtěl jsem ho rychle odpálkovat, ale…
„Mě taky.“ řekl a tím mě totálně překvapil.
„Cože?“ řekl jsem rozhozeně a podíval se opět na něj. Chvíli jsem pozoroval jeho tvář, než si všiml, že čekám na nějaké vysvětlení. Pousmál se a pak ho úsměv přešel. Což je u něj dost neobvyklé.
„Slyšel si dobře. Něco je špatně. Je to ve vzduchu.“ řekl jen a věnoval mi krátký ledový pohled. Pak se opět věnoval řízení. Dlouho jsem přemýšlet nemusel, co to asi znamená. Jestli se něco nezdá už i mému nedospělému společníkovi, pak se opravdu něco děje.
Z mého proudu samostatných myšlenek mě dostalo asi desatero policejních sirén! Projeli kolem nás a v zrcátku jsem zjistil, kam mají všichni namířeno! Do konce jsem i viděl, že to nebyla všechna nasazená vozidla! Sakra!
„To je ono, že jo?“ řekl sklesle Kisame až jsem si říkal, zda nemá být ještě ve školce.
„Jo, jedou si pro nás! Varuju Madaru!“ řekl jsem a zběsile hledal mobil!
„Ten ti to teď nezvedne. Je na nás nakrklej.“ řekl mi Kisame a trochu se nemístně ušklíbl.
„Super, tak komu to mám…“ řekl jsem a chtěl s tím praštit o palubku!
„Sasukemu.“ řekl Kisame s klidem a zastavil na červený!
„Fajn!“ řekl jsem naštvaně a našel telefonní číslo na svého malého spolehlivého bratříčka. Vyzvánělo to asi tak minutu, než se mi to ledový princ uráčil zvednout!
„Co zas? Kisame ti dělá návrhy?“ řekl otráveně Sasukeho hlas.
„Mlč, ty blbče, a poslouchej mě! Jedou k vám poldové s půlky Tokia! A je jich vážně hodně! Řekni Madarovi a ostatním ať se dají na taktický ústup!“ řekl jsem a můj klid se začal rozpadat s každým nezájmem mého bratra!
„To je hloupá prd*l i na tebe.“ řekl a já poznal, že mi moc nevěří.
„To není prd*l, ty hlupáku! Okamžitě jednejte, slyšíš!“ řekl jsem už bez nějakého klidu a chvíli čekal na jeho odpověď! Ten hlupák, co sakra dělá?! Když jsem se trochu uklidnil, slyšel jsem hlasy a rachot.
„No, dobře. Jen se uklidni. Vše už se řeší.“ řekl opět Sasukeho hlas a už jsem na něm poznal změnu!
„Fajn, hlavně si pospěš.“ řekl jsem starostlivě. Přece jen je to můj malý bratříček a naší mámu by asi jeho smrt zabila.
„Ano, mami.“ řekl naschvál Sasuke a já si dokázal představit, jak u toho kroutí očima.
„Myslím to vážně, Sasuke.“ řekl jsem a vážně dostával minutový fáze strachu.
„Já přeci taky.“ řekl potěšeně a já slyšel nabití zbraně!
„Ne, abys tam zůstával a něco si zas dokazoval?!“ řekl jsem, ale asi to bylo marný.
„Blabla,…měj se.“ řekl jen a zavěsil! Měl jsem takový vztek a strach v jednom, že jsem vůbec nedokázal vnímat okolí. Za tu krátkou chvíli jsme ujeli takový kus cesty a dokonce už jsme stavěli v cíly.
„Vím, že by nás mělo spíš zajímat situace u šéfa, ale…“ začal Kisame, než vypnul motor.
„Ne. Máme práci.“ přerušil jsem ho a vystoupil. Slyšel jsem, jak vypíná motor a zavírá vůz.
„Takže souhlasíš. To šlo hladce.“ řekl a vydal se k jednomu malému domku v řadě domků.
„Co si čekal?“ optal jsem se. Ne, že by mě to nějak moc zajímalo. Dobře možná trochu.
„Nějakou ÓBR záchranou akci tvýho malýho bratříčka.“ řekl a ušklíbl se. Tiše jsem vzdychl.
„On to zvládne.“ řekl jsem si spíš pro sebe a v duchu myslel jen na něj a na to, v jakém je teď průšvihu.
„Když myslíš?“ řekl Kisame taky jen tak pod vousy a obešel ten domek, aby se podíval na zahradu.
„Víš něco, co já ne?“ zeptal jsem se ho, když se vrátil. Pousmál se na mě a odhrnul mi vlas z očí.
„O tom silně pochybuju.“ řekl a přitom na mě mrkl a vrátil se do auta. Tyhle jeho manýry nesnáším!