KS: Nesmím milovat tebe (2.část)

Dívka
Natsumi Maki
Po tom posledním vystoupení jsem se musela trochu krotit. Ředitelka babča opravdu nic neřekla a tak moji rodiče nic nezjistili. Za to ve škole si to každý pamatoval. Obzvlášť jeden můj spolužák.
Když jsem stála v nemocnici před pokojem číslo 32, nikdo o tom nevěděl, a proto jsem hlasitě vzdychla a zaťukala na dveře. Zevnitř se ozval hlas, který mě zval dál, a já tedy vešla.
Kiba ležel na zadní posteli s ovázanou rukou a hrudníkem. Vypadal, že je mu lépe ale jen chvíli. Když mě spatřil, lekl se a málem spadl z postele. Ještě, že jsem ho chytila!
„Uklidni se! Nic ti neudělám!“ řekla jsem po pravdě. Sice se uklidnil, ale stále byl ve střehu. Přisunula jsem si jednu židli blíž k jeho posteli a sedla si na ní. Pozoroval mě a já se ze všech sil snažila nedělat prudké pohyby.
„Co…co teda chceš?“ zeptal se trochu vystrašeně. Trochu mě jeho postoj pobavil. Nedokázala jsem se neusmát. Všiml si toho a zrudl.
„Přišla jsem se ti omluvit, asi jsem to přehnala.“ řekla jsem a snažila se, být co nejmilejší. Vyvalil na mě oči jako by viděl delfína s křídli.
„Děláš si srandu?! Vždyť si mě málem zabila!“ vyjel na mě jako skopanej pes!
„Nekňuč, sakra!“ řekla jsem trochu ostřeji. „Koneckonců si za to můžeš sám!“ dodala jsem a zamračila se. Kiba se na mě zamyšleně podíval, a úplně se uvolnil. Smířeně vzdychl a zahleděl se z okna.
„Jo to asi jo. Promiň.“ řekl mi a pohlédl zpět na mě. Usmál se a já mu jeho úsměv oplatila. Bude z něj dobrý kamarád, je hold zbrklý a drzí…stejně jako já.
„Odpuštěno, ale…pořád platí, co jsem řekla, jasný?!“
„Je mi to jasný, fakt.“ řekl Kiba poplašeně a já se mu opět musela zasmát. Naštěstí se po chvilce začal smát taky.

Doma se nic nedělo a po návratu Kibi ani ve škole ne. Tím nic myslím jako životně důležité věci. To, že mě Satoshi stále svým způsobem sváděl, je jiná kategorie! A co je nejhorší, přestávám ho ignorovat. Od začátku, co ho znám, ve mně něco silného vzbuzuje, jen nevím co. Myslela jsem, že je to nenávist nebo opovržení, ale mýlila jsem se. Já,…no…nevím jak to popsat. Asi…, asi se mi líbí, ale to je tak u 99% ženského osazenstva! Ne, mě se jen nelíbí…já…začínám k němu cítit mnohem víc ani nevím proč. Vždyť se pořád jen hádáme a provokujeme…ale musím uznat, že se mi to někdy i líbí…sakra…líbí se mi to, to by nemělo! Já si ale hold nemůžu pomoct. Bráním se svému zvědavému srdci ale ono je silnější, než-li já.
„Natsu-chan?“ řekl mi velice známí hlas. Ten, který jako jediný dokázal vehnat do mých tváří rudou. Otočila jsem se a pohlédla do těch černých ledových očí, které jsem tak moc chtěla poznat. Už to bude měsíc, co jsem nastoupila na tuhle školu. Slíbila jsem si, že tomuhle idiotovi nikdy nepodlehnu. No, jak se říká: Sliby, chyby! Pořád se ale držím, i když jen svou vůlí.
„Co chceš, Satoshi?!“ řekla jsem a nijak nedávala najevo, že mě zajímá, co říká. On se jako vždy jen pousmál a posadil se vedle mě. Třída byla jako vždy poloprázdná ale přesto, když si ke mně Satoshi přisedl, se nějakým zvláštním způsobem naplnila.
„Chci tě naštvat, Natsu-chan.“ zašeptal sladce. Oklepala jsem se.
„Smůla! A neříkej mi Natsu-chan!“ řekla jsem a otočila na něj hlavu.
„Nebo co? Máš zakázáno se prát, ne?“ řekl a naklonil se blíž ke mně. Já se ale nehnula a dál hleděla do těch jeho očí, které mi přesně říkaly, že to, co sedí přede mnou, je parchant!
„Říká kdo, Satoshi-kun?“ řekla jsem a ušklíbla se. Pousmál se a přivřel své nádherné oči. Já ho napodobila.
„Budeš moje, Natsumi.“ řekl a jeho úsměv v tu chvíli v sobě měl něco ďábelského. Já se ale nezalekla!
„Ani ve snu, Satoshi!“ odpověděla jsem odhodlaně, až ho to překvapilo.
„Tebe to zajímá, co?“
„Docela jo. O co ti jde?!“ řekla jsem a dávala si velký pozor na jeho pohyby. On dělal to samé. Jeho úsměv trochu zmizel, když se otočil do třídy. Teď mi neodpovíš, co? Ne. Nerad mluvíš před tolika lidmi. Ach jo, začínám si tě až moc všímat. Ani jsem nedokázala nezrudnout, po svých myšlenkách.

Kluk
Satoshi Umiya
Musel jsem uznat, že mi odolávala dostatečně dlouho. Bylo na ní vidět, že se jí líbím a možná i mnohem víc. Přesto stále hrála tu nedobytnou pevnost, ze který jsem byl na větvi. Čím víc času uplynulo tím víc a víc se jí chtěl. Jedna moje část po to toužila a ta druhá se pořád urputně bránila. Vyvolávala ve mně pocit, za který jsem byl ochotný udělat cokoliv. Zemřel bych,…zabil bych! Tohle nebude jen nějaké pobláznění,…a to mě děsilo nejvíc.
„Jen o tebe.“ řekl jsem popravdě a sledoval její nádherně modré oči. Uvolnila v nich svou vážnost a podívala se jinam. Už jsem jí dostával, sice to trvalo, ale dočkal jsem času.
„O nic jiného ne?“ řekla takovým zvláštním hlasem, to mě trochu vykolejilo. O co jiného asi? To, že se těším do postele, nebylo vhodné říkat ani před takovýmhle druhem holky, jakou byla Natsumi. Pořád to byla holka a na některé věci jsou prostě háklivé všechny bez rozdílu.
„Zatím ne.“ řekl jsem a pousmál se na ní. Na to překvapivě nic neřekla a do konce přestávky na mě nepromluvila.

Pořád jsem měl v hlavě její hlas. Její oči a ústa. To není dobrý, začínám se do ní zamilovávat. I když vlastně, proč mi to tolik vadí? Natsumi je první holka, u které jsem myšlenkami vydržel déle, jak jednu noc a den. Vždyť už to je měsíc, co se mi vecpala do hlavy a do srdce. Měl bych být šťastný, že se moje ledové srdce rozhodlo vnímat i něco jiného, než bolest a nespokojenost.
„Satoshi se nám zamiloval.“ řekl mi nenápadně do ucha Kiba a začal se tomu řehnit.
„Blbost.“ řekl jsem a ignoroval jeho vítlem.
„Tak proč se na Natsumi koukáš takhle?“ řekl a předvedl můj výraz plný touhy a lásky. Zrudl jsem a odvrátil se od toho blbečka!
„Takže už? Bál jsem se, že se toho nedožiju.“ řekl Shikamaru a posadil se na lavici za mě. Choji se jen usmál a posadil se naproti. Musel jsem se pousmát nad tou bandou, co mě obklopovala a věřila mi, i když mě vlastně vůbec neznala…Moje pravý já.
„Zbytečně kecáte nesmysly, panové.“
„Vážně? Tak to dokaž!“ řekl Kiba a složil si ruce na prsou.
„Říká ten, kdo od Natsumi dostal nakládačku.“ řekl se a sledoval jeho rudnoucí obličej.
„Klidně bych si to zopakoval, kdyby za mnou znovu přišla do nemocnice!“ řekl a rázem jsem měl chuť ho zabít! Ona za ním šla do nemocnice? Kiba si asi všiml mého překvapeného výrazu a vítězoslavně se usmál.
„Ona za tebou fakt šla?“ zeptal se Choji a schroupnul další salvu brambůrků.
„Jo. Říkala, že se jde omluvit…že jí je to fakt líto. A taky, že mi to klidně vynahradí!“ řekl a byl nadšením bez sebe. Už jsem chtěl po něm skočit a naznačit mu ať se od ní drží dál, ale někdo mě předběhl!
„Jak dlouho chceš vykládat kraviny, pitomče?!“ řekla naštvaně a rovnou mu vrazila loket mezi lopatky. Kiba zkroutil zajímavě obličej a pak s těžkým bum dopadl na zem. Musel jsem se tomu pousmát. Ostatní na tom byli podobně.
„Natsumi, já…ty si tady…?“ řekl zmateně Kiba, když se zvedal ze země. Dívka ho sjela pohledem a pak se pousmála.
„Nechceš mi něco vysvětlit, co?“ řekla a dál pozorovala jeho nervózní tvář.
„Jen jsem jim říkal, že si byla za mnou v nemocnici, omluvit se a…“
„Znělo to jako bys vyhrál jackpot.“ přerušila ho Natsumi a zavřela jedno oko, to druhé stočila na Kibu.
„Možná jsem to přehnal s nadšením, no.“ řekl jen na svou obhajobu, až se tomu ostatní zasmáli.
„Byla jsem za tebou kvůli tomu, že mi to nakázala babča. A vůbec, když se ti líbím, proč mě někam nepozveš, co?“ řekla a tím nás, obzvlášť mě, dostala do transu. Fakt nevím, co se dělo těch pár minut, ale nic hezkého asi ne. Takhle nízko jsem snad ještě Kibovu čelist neviděl. Překvapila ho, jako nás všechny kolem. Něco takového říct bez obalu, no to je síla. Další věc, co na ní začínám milovat.
„Pozval bych, ale stoprocentně by si to odmítla.“ odpověděl jsem, i když bylo jasné, že se neptá mě. Přesto se usmála a stočila svůj modrý pohled na mě. Dívala se mi do očí stejně jako já jí. Neuhnula.

Svědek
Naruto Uzumaki
Čekal jsem, že on promluví jako první. Abych byl upřímný, zeptal jsem se takhle blbě jen kvůli němu. Byli dost překvapení, a o to mi šlo. Usmál jsem se a pohlédl do Satoshiho očí. Konečně si se rozhoupal, začal jsem si říkat, že se snad nikdy neozveš. Pořád netuším, proč mi bije tak rychle srdce, když se ke mně přiblížíš, nebo se mě dotkneš? Nejdřív jsem to zavrhoval a pokládal se za cvoka, přece jen je to kluk a já bych něco takového k němu cítit neměl ale…
„Jsi ze mě mimo, co?“ řekl jsem vítězoslavně. Přece jenom mě nějakým způsobem těšilo, že tenhle třídní idol je do mě udělanej jako všichni ostatní. Bylo to špatné, cítit k němu stejného pohlaví víc, jak pouhou náklonnost? Nikdo mi nic takového nikdy netvrdil. Láska není špatná. Pořád jsem se kouskem svého já bránil tomu citu, zejména kvůli tomu, že šlo o toho d***aře…, ale já si hold nedokázal místy vůbec pomoct a provokoval jsem.
„Když řeknu, že jo?“
„Říkala jsem ti to, ne? Máš smůlu!“ Lidem jako si ty nevěřím! Jak bych mohl, ať si moje srdce poskakuje, jak chce, nedám se ti!...Nevěřím, že by si chtěl něco jiného, než sex! Sklopil hlavu a podíval se jinam. Kluci se na něj tak zvláštně podívali a pak mě trochu propalovali pohledem. Oni ho snad brání?!
„Nemusíš být na něj tak tvrdá, vždyť ho znáš jen měsíc!“ řekl mi Kiba a já poprvé viděl jeho odhodlání. Vážně ho chrání! Podíval jsem se i na Shikamara a Chojiho. Tvářili se podobně.
„Už? Páni, to mám ale kliku! Řekni, Satoshi, kolik si jich měl za tu dobu, co jsem tady, hmm?“ řekl jsem a jasně dával najevo, jak mě jejich přístup štve! Vždyť on střídá holky jako ponožky! Nevydrží s žádnou ani dva dny a navíc je na něm hned poznat, o co mu jde. Chce si jen užít a zahodit! Nenávidím lidi jako on…tak proč, mám ten pocit ve svém srdci? Satoshi zvedl hlavu a já poznal, že jsem to asi přehnal. Díval se na mě takovým zabijáckým pohledem, trochu mě to vyděsilo, ale nehnul sem ani brvou!
„Takže si chceš hrát? Fajn, jak je libo!“
„Ale, ale? Snad jsem ti nezlomila srdce? To bys mi to musel ukázat. Jak se láme led, fakt netuším.“ řekl jsem a ušklíbl se. On mě napodobil a mluvil mi do noty.
„Uvidíme, kolik řečí budeš mít na žíněnce, Natsu-chan?!“ řekl provokativně a sevřel jednu pěst!
„To má být výzva?“ zeptal jsem se, i když odpověď jsem znal. Sevřel jsem ruku také v pěst!
„Čekala si rande?“
„Tohle je mnohem lepší, Satoshi-kun!“ řekl jsem a těšil se, jak mu dám přes hubu. Trochu mě jeho sebejistý pohled děsil, ale nenechal jsem se tím moc rozhodit. Pohodil arogantně hlavou a udělal ten nejhorší škleb, co jsem u něj viděl,…jakoby se mě chystal zabít…ne, blafuje.
„Takže hurá do tělocvičny. Kibo, dones tu zprávu Nejimu, ano?“ otočil se Satoshi na svého kamaráda a mě jejich pohled řekl i něco navíc. Pozvi i ostatní studenty. Bylo jasné, že se to neutají. Souboj těch nejlepších na škole. Černá proti černé! Satoshi byl ten, na koho mě upozorňovala babča, škoda jen že mi to došlo takhle pozdě.

Když jsem stál na žíněnce s krátkou školní sukní, přiléhavou košilí a dlouhou parukou, nějak mě opustilo odhodlání. K tomu všemu mi ani na náladě nepřidal fakt, že mě podporuje celá škola. Zejména holky. Dělal jsem obličeje plné beze strachu, ale jistý jsem si vůbec nebyl. Všichni na znamení utichli a já se přetočil na svého nepřítele. Satoshi stál na druhé straně žíněnky připraven k boji. Sundali jsme si oba boty a přešli víc k sobě.
„Co se o něco vsadit, ať to nevypadá jako šikana?“ ušklíbl jsem se a čekal, co mi na to řekne.
„Proč ne. A o co?“ řekl a usmál se na mě tím sebejistým šklebem. Něco bylo špatně.
„Když vyhraju, dáš mi pokoj a holkám na škole taky!“ řekl jsem svoje a čekal to nejhorší.
„Beze všeho. Ale když vyhraju já, Natsu-chan,…necháš se ode mě políbit.“ dav ztichl a já taky. On řekl políbit? Dělá si srandu? Já,…vždyť já rudnu. Zakroutil jsem rychle hlavou! Takhle uvažovat nesmím! Satoshi se jen ušklíbl. „Copak, zalekla ses?“ Nebudu se držet zpátky! Nebudu hodná holka!
„Tak lehký to nebude, Satoshi!“ řekl jsem ale ve skutečnosti jsem se fakt bál. Co když vyhraje?

Vrah
Sasuke Uchiha
Naštval mě a navíc už se neměl sílu se ho nedotknout! Chtěl jsem alespoň kousek z něj a on mi ještě k tomu nahrál do karet ve chvíli, kdy řekl tu blbost se sázkou! Pousmál jsem se. To, že vyhraju, bylo tak 60:40, Naruto byl dobrý, ale ne tak dobrý jako já. Musel jsem si jen dávat pozor!
„Dvě ze tří?“ zeptal jsem se a udělal bojový postoj stejně jako on.
„Jak jinak?“ řekl a dál se soustředil jen na strategii. Shikamaru mezi nás vešel a oznámil nám začátek.
„Kdo víckrát jak jednou půjde k zemi, prohrál. Začněte!“ Mávl rukou a šlo se na věc! Na mé objeti bylo vidět, že je soustředěná. Trochu jsem znejistěl. Co když vyhraje? V žádném případě se nehodlám vzdát jeho společnosti!
V tom přišla první rána! Zablokoval jsem jí, ale bylo to taktak! A pak to šlo rychle. Naruto do mě začal zběsile bušit! Používal ruce a nohy ve střídavém tempu a s vlastním rytmem! Byl to velice rychlý a tvrdý rytmus, to vám tedy povím. Jeho rány docela bolely a jeho obličej mi napovídal, že se nehodlá jen tak se mnou líbat! Alespoň to bude zajímavější.

Dav kolem nás úplně ztichl a čekal na první vyřazovací úder. Ten však nepřicházel a mi si jen zběsile vyměňovali rány. Shikamaru jako hlavní rozhodčí celou situaci pečlivě sledoval. Dával si na mě pozor a zároveň sledoval i tvrdé útoky Naruta! On byl dobrý v pozorování a hledání detailů. Kdybych se ho teď zeptal na Narutovu slabinu, řekl by mi o třech…Tak dobrý byl. Choji chroupal další pytlík s brambůrkami a Kiba nás s pevným výrazem sledoval. Neji, Tenten a Lee stáli v první řadě a bedlivě sledovali každý můj a Narutův pohyb. Ino, Sakura a Hinata zase seděli kousek od nich a dělali ustrašené obličeje. Bylo mi jasný, že se to nikomu z nich nelíbí, co děláme. Přece jenom si myslí, že je Naruto holka, a mají výčitky. Mě to bylo jedno, ale kvůli nim jsem se zatím držel zpátky.

A pak přišla rána, z ničeho nic! Neudržel jsem se na nohou a spadl na zem! Klekl jsem si a mnul si poraněné místo! Našel na mě slabinu, ten parchant! Pousmál se a mrkl na mě. Teprve teď jsem zjistil, jak to vypadá, když se nedrží zpátky a dá do toho všechno! Mazanej je teda dost, uznávám. Všichni se buďto zasekli, anebo vřískli nadšením.
„Jedna nula, pro Natsumi.“ řekl Shikamaru a podíval se na mě. „V pohodě?“
„Koho si myslíš, že se ptáš?“ řekl jsem trochu naštvaně a zvedl se na nohy.
„Fajn. Druhý kolo. Připraveni?“ řekl Shikamaru a podíval se na Naruta. Ten se postavil do útoku.
„Jo.“ odpověděl mu a nasadil ten soustředěný výraz. Jsi eso, Naruto. Tak se mi to líbí, jen mi dej příležitost, abych ti mohl pořádně vrazit!
„Satoshi?“ zeptal se Shikamaru ještě mě. Já se na něj pousmál a pak i na Naruta. Ten mi lehký úsměv vrátil. A pak kdo je tu arogantní?
„Beze všeho.“
„Dobrá. Začněte!“ zavelel Shikamaru a já se postavil proti tomu zlatému větru!

Rána za ránou! Krok za krokem! Tahle bitka byla ještě těžší, než ta předešlá. Tentokrát jsme do toho dávali všechno oba! Ani já ani Naruto jsme nehodlali prohrát nad tím druhým! A podle toho se zaměnily i naše postoje na věc. Ostatní si toho asi všimli, protože se tvářili dost vyděšeně. Jen lehce jsem vnímal, o čem si povídají.
„Shikamaru, zastav to! Vždyť se zabijou!“ křikla Ino a bušila mu na rameno. Jmenovaný ji však ignoroval a dál hleděl na nás dva. Po chvíli jí s klidem odpověděl.
„I kdybych chtěl, už je nezastavím. Musíme prostě počkat.“
„Ty si teda blbej rozhodčí!“ vyjela na něj Sakura, která stála z druhé strany.
„Možná. Ty sis nevšimla, že ve vzduchu není jen nenávist?“
„A na co jiného to podle tebe vypadá?!“ řekla naštvaně Ino a ukázala na nás. Zajímalo mě, co jí odpoví. Můj kamarád se tak pochopeně usmál, jako když mu něco došlo před všemi ostatními.
„Oni po sobě zvláštním způsobem touží, Ino.“ odpověděl prostě jen Shikamaru. „Jen jsou oba hrozně tvrdohlaví mezci.“ dodal a já se musel trochu pousmát jeho směrem. Jemu fakt nic neujde.