KS: Nesmím milovat tebe (7.část)

Dívka
Natsumi Maki
Dveře před námi se z ničeho nic otevřely a já spatřila milovaný obličej plný strachu a obavy. Zvláštní na tom bylo, že se ve stejnou chvíli všichni zastavili a neodvažovali se pohnout…teda kromě mě. Trochu mi lezlo na nervy, že očividně jediná nevím, o co tu jde!
„Satoshi? Děje se něco?“
„Ne, proč?“ řekl jen a vážně si dal záležet na tom, že mě odbývá.
„Proč?! Vždyť je po zvonění, ty blbečku!“ řekla jsem a otočila se naštvaně i na Shikamara. „A co ty?“
„Já?“ odpověděl překvapeně a zároveň pobaveně.
„Jo! Co jste tady dělali tak důležitého?!“ řekla jsem a ignorovala úplně Ichirovu přítomnost. Satoshi mi podal ruku, ale já se jen uraženě otočila a ukázala mu záda! Jestli si myslí, že to tak snadno vyžehlí, tak se šeredně mílí! Ten parch*nt ale zvolil jinou taktiku!
„A co tu děláš ty…s mým starším bráškou?“ řekl a užíval si, jak sem ztuhla a sesekaně se na něj otočila se zvláštním obličejem usvědčeného.
„No, já…jen…Co je ti do toho!“
„Hodně.“ zvedl jedno obočí a mě docházela trpělivost.
„Fajn! Potkala jsem ho na chodbě, když jsem šla pro vás. Hledal tě.“
„Vážně.“ řekl Satoshi a podezřele přivřel oči a hleděl přitom na Ichira.
„Jo. Něco kvůli té tvojí brigádě.“ řekla jsem a všichni tři si mě tak zvláštně prohlídli, až jsem si uvědomila, že tohle není náhoda. To jejich chování.
„Dobrá. Shikamaru, vem Natsumi a vraťte se do třídy. Já to vyřídím a dohoním vás.“
„Žádný problém.“ řekl oslovený a udělal pár kroků směrem k naší třídě, pak se otočil a koukl na mě.
„Tohle zamítám a…!“
„Jdi!“ řekl mi Satoshi a zamračil se na mě. Poznala jsem, že to myslí vážně. A taky to, že se o mě bojí. Proč ale? Kvůli svému bratrovi? Nechce, aby věděl, že…no…nevím. Podívala jsem se na Ichira a pak zpět na Satoshiho a pak uraženě odešla v doprovodu Shikamara.

Na matiku už bylo pozdě a já jen čekala, až zazvoní, což mělo být pár minut. Nechtěla jsem dolejzat jen mě štvalo, že mi nechce nic říct! Možná, že to nějak souvisí s tou brigádou, o které všichni mluví. Kdybych jen dokázala zjistit, kde pracuje a pak třeba…
Zavibroval mi telefon! V tom všem přemýšlení jsem se ztrácela, proto, když mi na display vyskočilo jeho jméno…
satoshi
Promiň, něco musím vyřídit a bohužel se to protáhne.
natsumi
Vyřídit? Na jak dlouho jako?!
satoshi
Popravdě nevím.
natsumi
Tak ty nevíš?! Fajn! Kde si?!
satoshi
Teď doma. Ichiro mě sem hodil. Balím si.
natsumi
Cože?! Ani se nehni, rozumíš! Konec!
Ve chvíli, kdy jsem mu to psala, jsem už byla na školním dvoře a míjela vstupní branku. Moje fyzička je na té nejvyšší úrovni, ale přesto jsem měla jisté dechové problémy. Za asi pět minut jsem zvládla doběhnout k Satoshiho baráku! Ani se mě neptejte, jak vím, kde bydlí a ani na to jak jsem ten kus tak rychle zvládla! Plíce mi už dávno vypověděli službu, takže když jsem zazvonila, prakticky jsem nedýchala. Otevřela mi Satoshiho mamka a než stačila cokoliv říct, propašovala jsem se dovnitř.
„Dobrý den,…potřebuju mluvit s vaším synem! Je to akutní!“ dodala jsem a hledal směr k cíly.
„Horní patro, druhé dveře, Natsumi-chan.“ řekla mi s úsměvem a zavřela vchodové dveře.

Kluk
Satoshi Umiya
Už když jsem zaslechl prudké zaklepání, věděl jsem, že mám co vysvětlovat. O pár sekund později, když moje milovaná maminka prozradila pozici mého pokoje nepříteli, se rozletěly dveře a v nich stanula naštvaná krásná dívka, kterou jsem miloval. To, jak se ale tvářila, mě dost děsilo.
„Ty pitomče! Co si o sobě myslíš?!“
„Napsal jsem ti, co se děje, ne?“
„Nemůžeš v průběhu druhýho dne zmizet a čekat, že to vezmu v klidu!“
„Druhýho dne?“ řekl jsem a udělal pár kroků k ní. Nehýbala se a tak jsem zavřel dveře a netlačil jí pomalu k nim. Trochu zrudla, ale stále bylo vidět, že je naštvaná. Pohladil jsem jí po tváři a chtěl jí políbil jenže mě zastavila, když mi svojí rukou zakryla ústa. Pak její obličej trochu povolil.
„Je tu něco, co mi nemůžeš říct, Satoshi?“
„A když řeknu, že jo.“ zašeptal jsem a čekal.
„Pak jsem ochotná to respektovat.“
„Vážně?“ řekl jsem trochu překvapeně.
„Jo. Já,…to chápu. Ještě je asi brzo.“
„Brzo na co? Na důvěru?!“ řekl jsem a naštvaně od ní poodešel. Sedl jsem si na postel a nespouštěl jí s očí. Rychle jako blesk si ke mně přisedla a chytla mě za ruku.
„Ne! Špatně si mě pochopil. Měla jsem na mysli, že…no prostě, nejsi jediný, kdo něco tají.“
„Natsumi, co tím…?“
„Nesmím ti to říct, i když bych hrozně chtěla.“ přerušila mě a já v ní poznal svůj pohled.
„Fajn. Potom respektování je i na mé straně.“ řekl jsem a pousmál se na ní jemně. Ona se konečně usmála od ucha k uchu, tak jak to mám rád a políbila mě na tvář. Když zjistila, co dělá, trochu zrudla a odtáhla se. Já jí ale zastavil a zmocnil se jejich úst, které si o to už pár minut říkaly. Neprotestovala a dokonce se, za pár polibků, nechala položit do mých peřin. Někdy jsem musel zjistit, kam až můžu zajít a teď na to byla vhodná chvíle. Líbal jsem jí a přitom jí zajížděl jednou rukou pod školní košili. Přejel jsem jí holá záda a všiml si, že ona mi je zkoumá taky. Pousmál jsem se na ní a přesunul se na její krk. Její sladké tiché vzdechy byly něco neuvěřitelného. Doháněly mě k šílenství! Ani nevím, jak ale v jednu chvíli jsem se přestal ovládat a přesunul se mezi její nohy.
No jo, už jsem to přes měsíc s nikým nedělal. Někdy se tento nedostatek projevit musel, když jsem byl zvyklej dělat to dvakrát až třikrát do týdne.
Lekla se, když jsem jí začal vytahovat tu krátkou sukni a dostal se tak skoro k…
Vší silou mě kopla levačkou a pak jsem dostal nefalšovanej pravej hák! Slítl jsem z postele a rozplácl se na zemi. Zapomněl jsem, že se umí dost dobře prát.
„Promiň, já…přehnala jsem to…víš…“ snažila se mi omluvit a dostávala mě na nohy.
„Ne, to já to přehnal. Promiň.“ což byla pravda, já jsem očividně ten, co vede a takhle jí zneužít ve slabí chvilce. Přesto jsem trochu litoval,…můj kamarád litoval, že jsem se nedostal dál. Možná je fakt ještě brzo. Nevím, jak to chodí ve vztazích na dlouhou trať…v tomhle mě možná musí zacvičit ona.

Když jsem nasedal do Audi R8 smutně si mě prohlížela. Usmál jsem se na ní a poslal jí vzdušnou pusu, jako v těch romantických trapných filmech. K mému překvapení jí to trochu potěšilo a na kratičký okamžik se usmála. Nastartoval jsem a čekal na spolujezdce, kvůli kterému jí opouštím.
„Neboj se, Natsumi-chan. Zítra je tu jako na koni.“ řekl Ichiro a usmál se na mou Natsumi. Ta se ale k mému upřímnému pobavení na něj zamračila a jasně mu dávala najevo, že ho nesnáší.
„Já vím. Slíbil mi to.“ řekla a mrkla na mě. Můj bratr dál nezdržoval a nasedl. Pak jsem se rozjel a ve zpětném zrcátku pozoroval dvě mizející postavy. Mamku a mojí dívku.

„Hraješ to fakt skvěle, Sasuke.“ řekl mi po deseti minutách Itachi. Já sevřel křečovitě volant.
„Díky, ale příště by si mohl být opatrnější. Tak hloupej zase není.“ řekl jsem a přivřel naštvaně oči.
„Promiň. Nečekal jsem, že ho potkám. No, teď už s tím nic neuděláme.“ řekl sladce, jako vždy.
„Co se děje, Itachi? Proč takovej rozruch?“ zeptal jsem se přímo. Můj bratr se na mě pousmál.

Svědek
Naruto Uzumaki
Když odjeli, zmocnil se mě pocit samoty. Mikoto-san si toho asi všimla, protože mě vzala kolem ramen a pozvala mě na čaj. Neměl jsem sice náladu, ale ona tohle zažívala pořád a tak jsem si myslel, že se to v její společnosti zlepší. A později jsem se divil, že jsem měl pravdu.
„Hodně ti na Satoshim záleží, Natsumi-chan?“ nevěděl jsem, jestli mám zapírat nebo říct pravdu. Došel jsem ale k názoru, že mi v tomhle ohledu nijak pravda neublíží. Proto jsem se ve svém přestrojení nefalšovaně usmál.
„Až moc, Mikoto-san.“ řekl jsem a sledoval její zarudlé tváře. Byla šťastná, že nám to takhle vychází a já ve skutečnosti taky. Satoshi Umiya. Zamiloval jsem se do něj. A to fakt vážně, tak že jsem schopen udělat cokoliv, když ho to udělá šťastným. Já mám ale pech!
Ach jo,…proč to nemohla být nějaká milá a roztomilá dívka. Dělala by mi svačiny, já bych miloval její dlouhé vlasy a každý by mi jí záviděl…i borci na škole…Ach! Sakra!...Při slově borec se mi vybavilo, jak se mě dneska Satoshi dotýkal. Bylo mi hned jasný, že chce zjistit, kam až může zajít. To my kluci děláme běžně. Zní to divně, když mám na sobě školní minisukni a rozplývám se nad doteky známého děvk*ře. Když on byl tak neuvěřitelně něžný a…
„Myslíš na něco pěkného, Natsumi-chan?“ optala se mě Mikoto-san a já jsem zrudl od ucha k uchu. Zakroutil jsem divoce hlavou a snažil se rychlými gestikulacemi a grimasy naznačit, že to tak není. Bohužel úplně k ničemu, oklamat tuhle ženu je stejně nemožné, jako přesvědčit mého tátu, aby mi dal víc informací o mém případu!
Satoshi se opravdu druhý den vrátil a já jsem si začal pomalu zvykat na jeho přítomnost ve svém životě.

Měsíce plynuly a já byl u soudu na přelíčení snad stokrát! Bez výsledku! Pořád jen samé šťouchy dopředu a dozadu! Bylo mi z toho na nic,…z tohohle našeho japonského systému, který dával dohromady snad nějakej předek mého spolužáka Kiby! Který byl občas vymatlanější, než já. Táta byl stejně rozčílený jako já a Kakashi se nás snažil uklidnit. Mamka fungovala jako mírový mechanizmus a proto jsme to dlouhou dobu přežívali.
„Měla bys už jít, Natsu-chan. Nebo na tebe zapomenou.“
„Na mě? Prosím tě, mami. Na mě se nedá zapomenout.“ řekl jsem a rychle se oblíkal do školní dívčí uniformy, která už mi nepřipadala tak hrozná, jako před rokem. V tom zazněl zvonek.
„Dobrý den, už je hotová?“ zeptal se můj kluk mezi dveřmi mojí mamky. Ta se jen pousmála a ukázala na kuchyň. Satoshi přešel v jejím doprovodu až do naší kuchyně a sedl si vedle mě. Snažil jsem se ho ignorovat a normálně se nasnídat, ale poslední dobou mi to moc nešlo. Hlavně kvůli tomu, že mě od mých osmnáctých narozenin, které jsem měl 10. Října před 8 měsíci, stále uhání! Tím mám na mysli, že se mě snaží dostat do postele. Já mám ale několik taktik. Většinou se vymlouvám na ženskej cyklus…menstru-něco, ale to poslední dobou pokulhává. Satoshi hold není hlupák a já si to zapomněl zapisovat, myslím to, kdy jsem to jako měl. A byl malér! Teď už se na nic pořádného vymluvit nedá…sakra, to mě přivádí k otázce, jak to vezme? Zabije mě! To je jediná reálná odpověď.
„Nejradši bych tam za sebe někoho poslala. Takhle mě vzbudit!“ stěžoval jsem si nahlas a po očku sledoval Satoshiho. Občas udělá tak rychlej výpad směrem ke mně, že jsem se jednou nestačil bránit a už mi plenil ústa! Ne, že by se mi to nelíbilo. Škola si na náš pár taky rychle zvykla, i když se pořád nedokázali vzpamatovat z toho, že je Satoshi věrný jenom mě. Mojí podmínku bral velice vážně a já mu za to bezvýhradně věřil. Teď už ano.
„Vždyť si jdeme jenom pro vysvědčení.“
„No právě. Dvě hodiny budeme sedět a poslouchat plky, jak je to ve čtvrťáku těžký!“
„Vždyť máš dobrý známky, tak v čem je problém?“
„Dobrý. Říká šprt.“ řekl jsem a ušklíbl se na něj. To jsem neměl dělat. Přirazil mě ke školní zdi a začal mě líbat. Docela jsem v tomhle povyrostl a tak jsem v celku věděl, co mám dělat a kde je pro Satoshiho mez. Objal jsem ho a výskal ho v jeho jemných vlasech, zatímco se mi on staral o dutinu ústní. Pak když nám došel kyslík, přestal a opřel si svojí hlavu o tu mou. Červeň jsem měl z toho furt.
„Nedokážu ti odolávat už moc dlouho, Natsu-chan.“ natlačil se na mě tak, abych cítil jeho problém.

Vrah
Sasuke Uchiha
Nevím, jak jsem to dokázal, ale odolával jsem tomu andílkovi už rok. Jasně, věděl jsem, proč se mnou nehodlá spát…ne, že by on sám nechtěl, to bylo na něm vidět. Bylo to z toho, že si myslí, že až rádoby zjistím, že je kluk, tak ho zabiju. Škoda, že se mýlil. Stejnak bylo potřeba, aby si chvíli myslel, že mi vadí jeho pohlaví, k tomu jsem potřeboval čas jenže…já ho chtěl teď a tady před školou! To je zlý. Přitiskl jsem se na něj moc a on teď neví, co má dělat. Už nemá moc sílu mě zastavovat.
„Satoshi, tady…ne.“ šeptl mi a já se nějakým zvláštním kouzlem uklidnil. Nechtěl jsem mu ublížit, jen jsem chtěl jeho…chtěl jsem, co mi právem náleží.
„Promiň.“
„Ne, ty promiň. Já,…já slibuju, že o prázdninách, někdy…“
„Dobře. Jen klid, nic se neděje.“ řekl jsem chlácholivě a pohladil ho po tváří. Bylo mu to fakt líto a já věděl, že musím zakročit. Vzal jsem ho za ruku a vedl si ho vedle sebe do třídy. Cestou jsem uvažoval o tom, jak na něj připravit past. Takovou, ve který bych se úplnou náhodou dneska dozvěděl, že je kluk.

„Ty něco plánuješ, Satoshi?“ zeptal se mě Shikamaru podezřívavě a já přesně věděl, co tím má na mysli. Od jisté doby mě totiž dost hlídá.
„Ne, proč?“ řekl jsem s klidem a dál sledoval dveře o třídy.
„Že si tak zamyšlený.“ mluvil dál Shikamaru a podíval se tím samým směrem, co já.
„Hmm.“
„Šla na záchod s celým dívčím osazenstvem. Vážně si myslíš, že se vrátit každou chvíli?“
„Ne.“ ušklíbl jsem se a koukal dál na dveře.
„Tak proč pořád koukáš ke dveřím?“ podíval jsem se na ně a zdvihl jedno obočí.
„Zvyk.“ pousmál se.
„Tak se tomu u vás říká?“
„Dalo by se to tak říct.“
„Tak to jo.“ chvíli se odmlčel a pak se znuděně protáhl. „Co plánuješ na prázdniny?“
„Právě o tom uvažuju.“
„Takže nakonec něco plánuješ.“ řekl a pousmál se spokojeně. Dostal mě jednou svojí slovní hříčkou. Jo to on dělal rád, obzvlášť když jsem byl myšlenkami úplně mimo.
„Co vy dva tady? Plánujete nejakou pařbu na začátku prázdnin?“ řekl Kiba a plácl Shikamara po zádech a přitom se tak blbě zašklebil.
„Musím tě zklamat, Kibo. U nás se nic takovýho neslaví.“ odpověděl mu s klidem náš IQ génius a já se se stejným nadšením přidal.
„U nás taky ne.“
„Hohoho! Takže přijmete mojí nabídku, aby jste si rozšířili obzory?“ řekl Kiba a ukázal na nás prstem.
„Tím máš na mysli, že nás zveš k sobě na párty?“ řekl jsem překvapeně.
„Jo, dokonce mám v plánu své oznámení napsat na tabuli.“
„Jen do toho, blázne.“ řekl Sai, který nás už nějakou dobu poslouchal a Kiba, který si vyložil špatně jeho povzbuzování, to šel ihned udělat. V tu samou chvíli, co tu novinu psal svým škrabopisem na tabuli, se objevily ve dveřích všechny holky včetně mého Naruta. Překvapeně si oznámení přečetly a skoro naráz všechny vypískly. Možná bych tam měl Naruta pozvat, i když se netváří moc nadšeně.

Když jsme šli ten den domů s dalším vysvědčením, žádný z nás nic neříkal. Nechtěl jsem ho nějakým způsobem vyslýchat, ale faktem bylo, že jsem chtěl vědět, o čem se s ostatníma bavil.
„Na tu dnešní párty se ti nechce, co?“ zeptal jsem se a vzal ho jemně za ruku.
„Ale jo, proč by ne?“ řekl a usmál se na mě. Krátce jsem ho políbil na ústa a pokračoval.
„Netváříš se moc nadšeně.“
„To není kvůli tomu.“ Chvíli bylo zase ticho, než jsem se kvůli němu rozhodl změnit téma.
„Přemýšlel jsem a dostal jsem nápad. Nechtěla bys strávit první týden u mě?“
„Moc rád…da.“ řekl a s rudou tváří stiskl víc mou ruku. „Hurá na párty.“ dodal už se svým úsměvem.