KS: Nesmím milovat tebe (8.část)

Dívka
Natsumi Maki
Strašně jsem se těšila, až s ním budu zase tančit, ale tentokrát jsem se to hodlala naučit. Satoshi se šel domů převléknout stejně jako já. Začátek byl až za dvě hodiny a tak jsem měla spoustu času na to se rozhodnout, co na sebe. Poslední dobou mě to hodně zajímalo. Nechtěla jsem nic formálního ba ani vyzývavého už tak je Satoshi ze mě na prášky. Takže jsem se nakonec rozhodla pro jemně fialové dlouhé šaty s tmavými vzory na ramínka. Bez výstřihu, na co taky? Oblékla jsem se a rozpustila si vlasy. Pak jsem se prohlédla v zrcadle. Uznala jsem, že by to mohlo být i horší…
„Páni.“ řekl maminčin hlas a její ruce mě objaly kolem ramen.
„Tak super to zase není.“ zabručela jsem.
„Ale ty si super. Jdete se Satoshim na rande?“
„Ne. Jen ke Kibovi. Pořádá předprázdninovou párty.“ řekla jsem a mamka mě pustila a prohlížela si mě z dálky. Byla nadšená, přímo bez sebe.
„Aha, tak si to užij. Jo a vezmi si ty moje tmavé boty.“
„Jasně, mami.“ řekla jsem a šla si je rovnou nazout. Když jsem se naposledy podívala na svůj odraz, zaslechla jsem zvonek. Rychlostí blesku jsem otevřela a snažila se rozdejchat toho krasavce před sebou. Měl na sobě jen takovej ten komplet tričko košile a volnější dlouhé kalhoty, ale přesto jsem z něj nedokázala zpustit oči. Pousmál se a přejel mě od hlavy až k patě.
„Můžeme? Nebo se na mě ještě chceš chvíli zasněně dívat?“ zatřepala jsem uraženě hlavou a vyšla ven ze dveří. Zabouchla jsem a chytla ho za ruku.
„Ne! Jdeme.“

Dorazili jsme v plném proudu zábavy. Někteří tancovali na nějakou známou písničku a někteří zas připíjeli na všechno možné, až jsem se divila, že ještě nejsou opilí. Satoshi mě chytil pevněji za ruku a hlídal si mě před těmi, co nade mnou slintali.
„Dorazili!“ řekl Kiba zvesela, když se k nám prodral. Satoshimu podal ruku a mě dal nečekanou pusu na tvář. Chtěla jsem naštvat Satoshiho takže jsem dělala, jako že mi to nevadí. Povedlo se, můj kluk se netvářil nadšeně, ale rozhodl se neprohrát a proto mlčel. Za chvíli už u nás stáli naši známí a my se zvesela bavili.
„Něco si zahrajeme, dámy a pánové!“ vykřikl Kiba a z jeho výrazu bylo jasné, že nic dobrého to nebude.
„A co?“ optala se Ino, která byla očividně nadšena myšlenkou nepěkné hry.
„Pravda nebo úkol!“ prozradil Kiba a všichni udělali kruh na zemi.
„Jasný!“ zařvali lidi sborově a ve mně hrklo. Když se roztočila flaška, strašně jsem se modlila, aby mě minula pokaždé, co projela její hlavička kolem. Zpomalovala, až se zastavila úplně. Naštěstí to schytala Ino, která seděla vedle Hinaty. Kiba se ptal.
„Pravda nebo úkol?“ zeptal se.
„Pravda.“
„Kolik si měla kluků za celý život?“ Ino trochu zrudla, ale její odvaha nemizela. Odpověděla s čistou a vztyčenou hlavou.
„Pět.“ řekla a tvářila se vítězoslavně, když její odpověď byla odměněna potleskem. Pak sáhla na láhev a zatočila. Točila se hodnou chvíli, než se zastavila a ukazovala na Shikamara.
„Co si vybereš? Pravdu nebo úkol?“
„Pravdu, na úkol jsem moc línej.“ řekl Shikamaru znuděně.
„Existoval někdy den, kdy se ti líbil někdo, jako jsem já?“
„Ne. Protože ty si unikát.“ řekl Shikamaru a přišla salva smíchu. Ani já jsem se nedokázala udržet. Bylo to prostě vtipný. Pak jsem opět zvážněla, když Shikamaru roztočil flašku a koukl se mým směrem. Něco mi říkalo, že dostat od něj otázku zase nemusí být tak strašné. On se totiž neptá na hovadiny. Pet láhev se dotočila a k mojí hrůze skončila u mě. Podívala jsem se na Shikamara, který vypadl, že o něčem přemýšlí. Pak se krátce podíval na Satoshiho, který seděl vedle mě.
„Pravda nebo úkol?“

Kluk
Satoshi Umiya
Rozmýšlela se fakt dlouho, až jsem si myslel, že snad nic neřekne. Chtěl jsem jí nějak dodat odvahu, protože jak se zdálo, část jí samotné se něčeho bojí. Bylo jasný, co si musí vybrat. Podle pravidel platilo to, že když si dva za sebou vyberou tu samou věc, tak si jí musí vzít i ten třetí. Což znamenalo, že moje Natsumi musí odpovědět na něco po pravdě.
„Pravda, co jiného.“ řekla a na Shikamarovi bylo vidět, že její odpověď čekal. To mě trochu vyděsilo. On je s těch, co přemýšlí, když někomu něco zadávají.
„Máš strach?“
„Chceš mě naštvat?“ řekla Natsumi pohoršeně.
„Ne.“ řekl s klidem Shikamaru a mě bylo jasný, že jí chce rozhodit. Než jsem ale stačil něco říct…
„Ty si fakt myslíš, že se bojím, nebo co?!“
„Ne.“
„Taky hrát nemusím!“ řekla a vstala. To nečekaně vstal i Shikamaru.
„Když splníš obě věci, tak hrát nemusíš. Vzpomínáš si na to pravidlo?“
„No jo pořád!“ řekla smířeně a oba si zase sedli. Přikývla a dívala se mu do očí.
„Z jakého důvodu si se přestěhovala z Tokia sem do Takaty?“ řekl Shikamaru a nebyl očividně jediný, koho odpověď zajímala. Všichni ztichli a dívali se jen na mou Natsumi.
„No, kvůli tátovi. Jeho práce tu má zřejmě nějaký ovoce…hihi…No každopádně tomu málo rozumím, ale…no nebyla jsem proti, přece jen změna je život a…“
„Tobě fakt lhaní nejde.“ řekl Shikamaru a pousmál se pak toho, ale nechal, když začala Natsumi zapírat ještě hůř.
„Jak můžeš vědět, že lžu? Vždyť nic nevíš!“ Shikamaru chtěl něco dodat, ale já ho předběhl.
„Protože neumíš lhát. Tím tě příroda neobdařila.“ řekl jsem a stiskl jí víc ruku.
„Já…?“ řekla Natsumi nervózně, ale dál nepokračovala.
„Ty nám nevěříš? Nebo proč lžeš?“ Tak jsem pokračoval sám.
„Jinak to nejde, já…to nemůžu nikomu říct.“ vylezlo z ní nakonec. Co to k čertu má všechno znamenat?! Nemůže říct, to je to tajemství státní záležitost nebo co??
„Co když to chci vědět? My to chceme vědět?“ pustila mi ruku a vstala. Přešla k oknu a podívala se ven. Tohle zopakovala u všech oken, než se posadila zpět vedle mě.
„Dobře. Ale nesmíte to nikomu říct, jasný.“ všichni přikývli, jen já ji chytl za ruku.
„Slibujeme, Natsumi.“ podívala se na mě a já věděl, že teď se to dozvím.
„Řekněme, že jsem viděla v Tokiu něco, co jsem vidět neměla.“
„To jako co?“ zeptal se Kiba.
„Viděla si vraždu?“ řekl Shikamaru věcně.
„Ano.“ řekla tiše Natsumi a sklopila hlavu. „Ti, co to udělali se o mě, ale dozvěděli a mají v plánu se mě zbavit. A proto se rozhodlo, že mě a mojí rodinu přestěhují a změní nám jméno.“
„Takže ty si něco jako korunní svědek?“ zeptal se Shikamaru a v tuhle chvíli vypadal jako když mu všechno, co měl v hlavě, zapadávalo do sebe. Všichni ostatní z toho zdělaní byli v šoku.
„Ne něco jako, já jsem korunní svědek, Shikamaru.“ řekla Natsumi tím nejvážnějším tónem, který jsem u ní zatím slyšel. Chvíli bylo ticho, než se Shikamaru postaral o zásadní věc, kterou sem měl sám v plánu. Shikamaru najednou vykulil oči na Natsumi a otevřel pusu. Pak jako mávnutím proudku jí zase zavřel a přivřel svoje detektivní oči.
„Jak se jmenuješ?“ znělo to, jako když oslovuje někoho silného a ne tuhle křehkou květinku.
„To ti říct nemůžu, už tak jsem toho řekla dost, nemyslíš?!“ odpověděla Natsumi naštvaně.
„Řekla?“ otázal se Shikamaru a mě pořád nedokázalo, kam tím míří. S Natsumi jeho otázka hrkla a s vyděšeným výrazem se podívala do jeho očí. Přišel na to, podíval se na mě a vše mu bylo jasné.
„Radši mlč!“ řekla Natsumi tiše a já ke svému překvapení poprvé nepoznával její hlas.
„Rád vím, co se kde děje. A podobný příběh, co máš ty, jsem slyšel od táty: Známá organizace vraždila asi před rokem v Tokiu. Viděla je osoba a rozhodla se svědčit. Tím organizaci zločinců mohla celou zničit. Je tu ale jede háček, Natsumi. Ta osoba byla kluk.“ Došlo mi to…

Svědek
Naruto Uzumaki
Takhle hrozně jsem se ještě necítil. Ten pitomec Shikamaru! Co budu dělat?! Sakra, sakra, sakra! Satoshi není hlupák a jestli to došlo jednomu tak…
„Ty…“ ozval se vedle mě hlas plný vzteku a pohrdání. Tohle ne! Prosím ne…
„Nedělej to.“ zašeptal jsem a čekal bez hnutí, co Satoshi udělá. Čekal jsem všechno, ale tohle teda ani v nejmenším. Sáhl mi do rozkroku a já blbec se nedokázal ani pohnout! Jeho ruka pak vystřelila tak rychle k mému krku, že jsem ani nestačil zareagovat. Přišpendlil mě na zem a připravoval mě o kyslík!
„Satoshi!“ křikla Ino. Všichni se strašně lekli a snažili se ho zastavit. Shikamaru, který to celé způsobil se ani nehnul, jen se na nás díval. Parchant, co si o sobě myslí?! Měl jsem toho přetvařování po krk a tak jsem se začal bránit! Pěstí jedna a dvě a…pustil mě. Trochu jsem si zakašlal a snažil se rychle postavit. Když se mi to povedlo, schytal jsem ránu do břicha,…no fakt to bolelo.
„Říkal jsem si, za jak dlouho se začneš bránit?!“ řekl mi hnustě a kopnul mě do stejnýho místa, zase do břicha. Strašně to bolelo, ten parchant si nebral servítky, ale mě to v tu chvíli přišlo oprávněné. Lhal jsem mu, zasloužil jsem si to…ale přesto jsem mu to nějakým způsobem chtěl vysvětlit.
„V-vyslechni…mě.“ řekl jsem a slyšel tu bolest ve svém hlase. Satoshi se jen ušklíbl, udělal výraz znechucení a vzteku a odešel. Jediné, co po něm zbylo, bylo surové bouchnutí dveří a strašně velká, zřejmě, podlitina na mém břiše.
Nedokázal jsem vstát, protože jsem ani nechtěl vstát. Ležel jsem tam dál v té bolestné křeči a nevnímal hlasy ostatních. Část z nich byla překvapená sledem událostí a ta druhá se o mě neskutečně bála. Zavřel jsem tedy oči a vrátil se od té díry v mém srdci zpět k nim.
„Jsi v pořádku?“ zeptala se mě Hinata, která mě podepírala, když jsem se snažil posadit.
„Ale jo.“
„Co to mělo znamenat, takhle tě zmlátit?!“ řekl naštvaně Kiba a já na něm viděl ten vnitřní nesouhlas. Trochu mě to překvapilo, myslel jsem si, že na mě budou naštvaný všichni. Ale oni…
„Zasloužil jsem si to.“ řekl jsem a sledoval dál jejich reakce. Byla tu celá moje třída a na nikom jsem nezahlídl, že by mu to nějak vadilo. To, že jsem kluk…no spíš byli překvapení a zmatení.
„To možná jo. Ale stejně…“ řekla Ino a pohladila mě po ramenu.
„Ty si vážně kluk?“ zeptal se Choji a detailně si mě prohlížel. Přitom samozřejmě chroupal asi pátý pytlík brambůrek.
„Bohužel jo…Omlouvám se, já…nemohl jsem to říct nikomu, i když jsem chtěl.“ řekl jsem a tvářil se dost mizerně. Všichni zdá se pochopili proč a možná proto nic neříkali. Musel jsem pryč…věděl jsem, že se tohle stane, ale nikdy sem nebyl připravenej na ten strašnej pocit na hrudi. Zvedl jsem se, v těch příšerných šatech a dokulhal ke dveřím za pomoci Hinaty a Sae. Tam jsem je donutil mě pustit.
„Zvládneš to domů? Nemáme jít s tebou?“ zeptal se Sai pochybovačně. Já ho ale lehce praštil a pousmál se. Nechtěl jsem jim ukazovat svoje slzy.
„Bez problému, já to přežiju…Tak zatím.“ řekl jsem a pomalými kroky se šoural domů.

Byly prázdniny a tak jsem neměl jedinou možnost, jak Satoshiho vidět. Jasně, mohl jsem jít k němu domů a vyříkat si to s ním ale taky by mě do něj nemusel pustit. Já to ale nechtěl vzdát! Nechtěl jsem to zahodit! Naše společné chvíle! K tomu všemu mám zákaz se s ním vídat. Potom, co jsem včera přišel domu zmlácenej jak pes, jsem svým rodičům totiž nedokázal zapírat. A tak tu teď ležím s obkladem na horní části břicha a koukám se na strop. Nevnímám nic kolem sebe a nikoho…nejím, nepiju…nespím…už ani nevím kolik je hodin nebo co je za den. To jsem to ale dopadl uboze! Co jsem čekal? Že mi jen tak odpustí, mávne rukou a řekne: To je jedno, Naruto. Já tě miluju? Jsem idiot,…bohužel zamilovanej. Jak to vůbec bez něj zvládnu?! Sakra! Já ho nechci ztratit, nechci! Copak pro něj nic neznamenám, nebo jsem byl jen kus masa, se kterým si chtěl jen užít?! Proč sakra! Proč na mě kašle? Jasně lhal jsem mu, ale on není ten typ, který nechce znát pravdu. Možná je potřebuje čas…Čas na ujasnění a pak mi řekne ortel. Možná, toho se za všeho nejvíc bojím.
„Naruto? Je tu Kakashi.“ řekla mi mamka a opatrně zaklepala na dveře mého pokoje. Byly zamčené.
„No a?“ zašeptal jsem a odvrátil hlavu jinam. Teď jsem neměl náladu na poučky o vhodném chování.

Vrah
Sasuke Uchiha
Ten můj výstup vypadal fakt dobře. Skoro jsem si uvěřil. Faktem ale zůstávalo, že mě to svým způsobem tížilo. Nikdy by mě nenapadlo, že mi bude trhat srdce pouhý pohled do jeho smutného obličeje. Sakra, kam mě ta zatracená láska k němu dostala? Naruto byl očividně moje největší selhání. Jasně zní to hnusně ale pravdivě od někoho, kdo se nesměl nikdy zamilovat. A upřímně nebyl jsem ten typ, co se zamilovat chtěl. Kdo by se taky dobrovolně stal, slepím a okouzleným blbečkem. Možná proto mě to tak snadno dostalo…ten pocit…nejsilnější pocit, co jsem měl tu čest poznat.

Moc jsem se nevyspal. Musel jsem, ač jsem nechtěl, stále myslet jen na něj a na to, co se včera stalo. Fyzicky by měl být pořádku, co mě ale znepokojuje, sic si to nerad přiznávám, je to že vůbec nevím, jak na tohle celé divadlo zareaguje. Byli jen dva různé scénáře a to: Buď mi to neodpustí a zapomene na mě, což by bylo na jednu stranu nejlepší. Anebo si to v hlavě vyloží jako svojí chybu, což bylo mnohem pravděpodobnější. Vzdychl jsem a přetočil se už podesáté ve své posteli. Nechtělo se mi nikam a dokonce ani z pelechu. K mému prvním neprofesionálnímu selhání ještě přibyla třešnička na dortu a to, že mi může každou chvíli přijít zpráva, ve který bude napsáno, například: Zabij ho!
Tahle moje situace,…naše situace se začala docela dost zamotávat. Nakonec jsem uznal, že je to jedno a vstal jsem. Stejnak oba chcípneme! Já za zradu a Naruto za nepohodlnou osobu. Tak proč si s tím teď lámat hlavu, když to vím, tak dlouho…
„Sasuke?“ zaklepal můj bratr na dveře a vstoupil. Nesl nějaký tác, který položil na stůl v rohu a sedl si na jednu ze židlí.
„Co zas?!“ od té doby, co miluju Naruta jsem si začal dávat větší pozor na to, co říkám a hlavně dělám,…plus hlídal jsem si svého bratra dvakrát víc než předtím.
„Jsi nějaký divný? Odkdy vstáváš ve dvanáct?“ zeptal se mě Itachi a dělal ze sebe opatrovnickýho šaška.
„Od teď.“ pořád jsem měl v hlavě ten včerejšek, takže jsem nechtěl hrát ty jeho hry!
„Nemáš hlad?“
„Přejdi k věci, nemám náladu!“ řekl jsem na férovku, protože mi bylo jasný, že tu mamka není.
„Fajn. Je potřeba, aby si nějak dostal Naruta sem a zjistil, kdy jeho rodiče nebývají doma.“ řekl a já přivřel své zabijácké oči. Něco velkýho se chystá, sakra že v tom ale lítám.
„Proč?“
„Jelikož máme v plánu sledovat jeho rodinu.“ odpověděl jen tak Itachi v tom byl eso.
„Proč?“ trval jsem na svém postoji.
„Nevím to jistě.“ řekl jen a koukl se z okna. Jeho chování také nebylo normální. Já to ale poznal, protože jsem byl stejné expert v přetvařování se jako on.
„Proč ho prostě nemůžu zabít? Bylo by po prob…“
„O nic se nepokoušej, jasný Sasuke! Mohlo by ti to uškodit.“ přerušil mě a podíval se na mě dost přísně. Něco mi uniká? Jeho pohled naznačoval, že jo. Má z něčeho strach?
„Mě nebo nám?“
„Tobě.“ řekl a postavil se. Udělal pár kroků ke dveřím, které nechal otevřené a dotknul se kliky. Já ho jen pozoroval a snažil se něco vyčíst z toho, co mi právě sdělil. Nebylo jednoduché domýšlet každý detail ale ne nemožné. V tuhle chvíli jsem ale musel relativně dělat to, co mi řekli. Poslouchám jako beránek jen do té doby, co se mi to hodí.
„Žádný problém. Bude ti stačit týden?“ řekl jsem a vzpomněl si, že jsem vlastně Naruta k sobě pozval. Naneštěstí se to zvrhlo a já to musím co nejdřív vyřešit.
„Hodnej kluk.“ pousmál se Itachi a já věděl, že on něco tuší. Přece jenom mě zná nejdéle.
„Až moc.“ řekl jsem a zavřel oči.
„Týden, začátek od pozítří. Vyhovuje?“
„Jo.“
„Tak za tím, Sasuke-kun. A pozdravuj, Natsumi-chan.“ řekl a zavřel za sebou. Tuší to ale zatím proto nemá žádný důkaz. To je moje plus…Jedno plus mezi stovkami mínusů. No bezva! Jak tohle skončí to fakt nevím. Vydrápal jsem se z postele a rozhodl se vymyslet plán, jak se zítra usmířit s Narutem.