KS: "Překážka" je jen slovo (1.část)

Svědek /dospívající muž
Naruto Uzumaki
Dnes je mi dvaadvacet. To znamená čtyři roky v transu. Nemůžu vám lhát a říct, že jsem šťastný člověk. Popravdě jsem spíše posedlý ale to mi lidé říkají dost často. Střední jsem dodělal s menšími problémy, díky jisté události, a na právnický vejšce mi zbývá ještě rok. Každé pondělí a pátek chodím k psychiatrovi a o víkendu mám praxi v tátově firmě. Řekli byste super život začínajícího právníka, ale mě to tak rozhodně nepřišlo.
Když jsem se neučil nebo nedělal svou přidělenou práci od táty, byl jsem s ženskou. Jo, uši vám slouží dobře. Díky tomu všemu se ze mě stal ukázkový děvk*ř. Mě to ale ani za mák nezajímalo. Od rodičů jsem se odstěhoval před dvěma lety, takže mi nikdo nediktoval osnovu. Upřímně jsem od nich musel trochu dál,…začal jsem totiž nenávidět ty jejich lítostivý obličeje…a nechtěl jsem se s nimi hádat nebo jim nějak slovně ublížit a tak jsem se rozhodl odstěhovat. Neměli s tím problém…možná mě i chápali…nemohl jsem v tom městě vydržet…

Když jsem se konečně dostal z toho depresivního období, což mi trvalo asi rok a půl, popadlo mě další období…Období: Sem s pravdou! A toho se držím dodnes! Sice hraju, že mě to nezajímá ale…pomalu a potichu sbírám informace. Musím vědět, kde je zbytek Madarovi party. Musím je najít a zjistit, co hodlají dělat dál…Jestli jsem ještě v kurzu jako svědek, nebo jako cíl pomsty. Což není zas tak podstatný rozdíl. Tak jako tak jsem mrtvola.
"Naruto-kun?" ozval se ženský hlas a já jsem polekaně málem spadl ze židle.
"Ano, Midori-san?" řekl jsem a hrál si na neviňátko. Moje nadřízená se mnou ale neměla nejmenší slitování. Byla drsná na každého studenta ale…na mě ze všech nejvíc.
"Přestaň laskavě čučet do zdi a mákni! Tohle musí být večer hotové!" řekla mi přísně a hodila mi další tři složky na stůl.
"Jasně. Pardón." řekl jsem a vrátil se za svého uvažování na monitor svého počítače. Midori-san byla dobrý člověk do morku kostí, jen nesnášela, když někdo šidí svou práci…nebo tu přidělanou. To uměla být i dost drsná. Je u táty ve firmě už deset let a tím pádem se známe strašně dlouhou dobu, beru jí jako tetu…vždy jsem jí tak bral. Byla to ale hezká teta, měla zelené vlasy ostříhané do mikáda a vždy se oblíkala do oblečků, které jí náramně slušely. Jen když se naštvala, byly její zelené oči rudé…to byl ale potom hroznej uragán. Táta věděl, proč mě zařadit zrovinka pod ní. Škoda, že jsem to já nezjistil dřív.
"Naruto-kun!" křikla, když viděla, že zase nic nedělám.
"Jasně, já vím…já vím!" řekl jsem na svou obhajobu a dal se do práce. To je zase dlouhá neděle.

Nesnáším pondělky. Jasně, mám volno jak od školy, tak od práce ale…to nejhorší v týdnu jsou právě moje sezení s expertem jménem Ibiki Morino. Nejhorší je, že z nich se vyvlíknout nemůžu. Musel bych svému vyptávači dokázat, že už ho nepotřebuju…O co se mimochodem snažím už přes tři roky. Bezúspěšně. Pořád mi říká, že se spíš zhoršuju, než lepším. Zatracenej chlap!
"Tak, čím chceš začít?" zeptal se mě Ibiki-san a jako vždy se na mě detailně podíval. Ještě, že už mě to jen vytáčí. Přesto jsem se nehnul z místa.
"Třeba tím, jakou salvu nesmyslů na mě dnes vybalíte?" řekl jsem s ironií v hlase a čekal.
"To není špatný nápad." řekl a otočil si na deskách list. Přitom se tak hloupě pousmál a něco si odškrtnul. Sledoval jsem jeho reakce, stejně tak jako on ty moje. Takhle se posuzujeme už nějakej pátek. Dobrý je, že jsem to začal dělat i u cizích lidí…
"Jaká reakce zase byla špatná?" řekl jsem, když už jsem nedokázal udržet ticho v místnosti.
"Pravdu?" řekl Ibiki-san a podíval se na mě konečně přísně.
"Jo." přitakal jsem a polkl. Tohle jsem zase projel…
"Úplně každá, Naruto."

Otec / právník
Minato Namikaze
To, co jsem udělal…nebo spíš s čím jsem souhlasil, nebylo hodné otce. Každý den mě pomyšlení na to ničilo a ani jsem si nechtěl představovat, co udělá moje jediné dítě, až na to přijde. Už teď na tom po psychice není moc dobře. Ibiki mě o tom stále informuje a hlavně varuje…
Nejhorší na tom je, že na to Naruto může kdykoliv přijít. Za ty roky svého vlastního tajného pátrání se dostal tak daleko…škoda, že není takhle zapálený pro každou věc… Strčil by všechny moje podřízené do kapsy. Nikdo by na něj neměl. Ani já, ani Kushina ho nedokážeme zastavit…a tak se ho jen snažím zdržovat a dělat mu delší cestu k cíly. K tomu cílu, o kterém si myslí, že ho navždy ztratil.
"Zase ponocujete?" řekl mi Kakashi, když bez zaklepání vešel a sám se uvedl do mé pracovny.
"Nemám rád bezmoc." řekl jsem jen a nijak nereagoval na způsoby svého nejlepšího studenta. Kde jsou ty doby, kdy byl ještě malým klukem, který byl arogantní a nemínil mě jen tak poslouchat.
"To asi nikdo." řekl a já se na něj musel podívat. Vyrostl z něj dobrý a spolehlivý muž.
"Už to nebude moc dlouho trvat." řekl jsem a čekal na jeho reakci. Byl klidný, ale přesto jeho očima projel strach. Měl Naruta moc rád, stejně jako jiní.
"Jo, všiml jsem si. Máte nějaký nápad, jak to ještě zvrátit?" řekl a já poznal, že snad doufá, že…
"To už nejde zvrátit. Tímhle tempem,…máme tak týden, možná dva." řekl jsem popravdě a nedokázal udržet nevzrušený obličej. Tohle je po všech směrech moc zlé. Mému Narutovi to ublíží, možná víc než smrt, kterou musel sledovat…je možné, že to nezvládne…toho se bojím nejvíc.
"A pak?"
"Na to nechci radši ani pomyslet." řekl jsem a odvrátil se. Pohlédl jsem z velkého okna a zadíval se na hvězdy. Kdybych tak z nich uměl číst. Věděl bych na co se připravit, co očekávat…bát se…
"Takže chcete jen čekat?"
"Ne. Rozhodně hodlám řešit alespoň druhou část problému." řekl jsem asi moc naštvaně, protože na mě Kakashi tak polekaně zamrkal.
"Myslíte zbytek Akatsuki?" řekl, když jsem uvolnil svou grimasu. Přikývl jsem.
"Za ty čtyři roky na Naruta poslali pár odstřelovačů. Kolik, že jich bylo?" otázal jsem se.
"Osmnáct. Zprávu jsem vám ale poslal. Ani jeden z nich neuspěl. Všichni byli nalezeni s kulkou v hlavě."
"Já vím." řekl jsem a poprvé ze den se usmál. Výborná práce. Kakashi se také neubránil úsměvu, byl jediný společně se mnou, kdo věděl, co to znamená. Ještě, že jsme na to dva.
"Můžeme být rádi, že alespoň tohohle si Naruto nevšiml." řekl Kakashi a zavřel oči.
"Jak by mohl. V tomhle létat neumí." řekl jsem a musel si zanadávat, už mluvím jako puberťák.
"Přesně vystiženo." řekl Kakashi a podal mi malej lísteček. Nic neřekl. To měl být jasný signál. Proto jsem jen přikývl a vzal si od něj kus papírku, kde byl vzkaz: Na cestě je číslo devatenáct - bylo jasný, co musíme udělat.

Naruto si našel byt 2 + 1. Když jsem se ho ptal, jestli mu to stačí, odpověděl stroze, že jo. Možná se ve velkém necítil dobře. Koneckonců bydlel sám. Ani jsem raději nechtěl vědět, jak to tam vypadá, nebo co bych tam našem polo-živého ležet. Přesto jsme se s Kakasim dohodli, že prohlédneme i vnitřek.
K mému překvapení tu nikde nebyl ani prach, natož mrtvoly krys a podobné znaky bince. Prošli jsme všechny tři místnosti a nenašli vůbec nic, co by ve mně vzbuzovalo pocit typu - usilovné pátrání po ztraceném, posedlost či psychické narušení. Prostě to byl normální byt studenta s praxí.
Podíval jsem se na Kakashiho a poznal, že má stejný názor jako já. Oba jsme proto vzdychli a rozhodli se odejít, než si nás někdo všimne.
"Na tohle byl určitě připravený." řekl Kakashi, když jsem zamykal dveře a oba jsme se odebrali do výtahu. Tam jsem se podíval na klíč od Naruta.
"To stoprocentně. Možná už ve chvíli, kdy mi dával náhradní klíče." poukázal jsem na hořkou skutečnost, ve které mě můj vlastní syn oblbnul a ještě zahladil perfektně všechny stopy.
"Nevadí. Když není doma, bude někde na drinku. Ibiki ho vždycky dokáže rozhodit." řekl Kakashi.
"A koho ne." řekl jsem, když jsem si vzpomněl, ke komu to můj syn chodí na sezení.
"No nic, dám tomu pár hodin a pak se zeptám, zda nenašli nějakou mrtvolu." řekl Kakashi a zmizel.

Vrah
Itachi Uchiha
Potom všem, co se stalo, jsem se rozhodl ke dvěma věcem. První byla, že ten kdo zabil mého bratra, zemře strašnou smrtí. A ta druhá, bude pomsta na Uzumaki Narutovi. Kisame totiž zjistil, že ten parchant Naruto nechal zapnutý mobil u Sasukeho v autě a proto tam policie dorazila s takovou přesností. Zatím, se mi nepodařilo vyhledat jméno toho hajzla, který zmáčknul spoušť. Já jsem totiž nehodlal uvěřit tomu, že se moji staří členové postříleli navzájem.
"Poslal jsem dalšího. Netuším, co jim dělá takovej problém?" řekl Kisame a posadil se vedle mě na pohovku. Schovávali jsme se asi rok. Potom, co Naruto vypovídal u soudu proti nám, se vše zhoršilo, další důvod k pomstě.
"Naruto má ochranku." řekl jsem a uznale pokýval hlavou.
"A to dost dobrou. Ani mí najatí pozorovatelé ji nezahlídli." řekl Kisame a nahnul se blíž ke mně. Držel jsem sice desky s dost důležitým obsahem, ale já věděl moc dobře, že to není kvůli tomu.
"Netušil jsem, že u policie pracuje někdo tak schopný." řekl jsem a zaklapl rázně desky. To Kisamemu dalo jasný signál, ať teď neprovokuje. On to ale bral sportovně a jen se ušklíbl.
"Hodně nám asi zatajili." podotknul a dál na mě dělal ty své dementní obličeje.
"Možná." řekl jsem zamyšleně a zvedl se na nohy. Položil jsem desky na rohový stoleček a podíval se na display svého mobilního telefonu. Od Madary už druhý týden nepřišel žádný vzkaz. Ještě to mi scházelo.

Nesnášel jsem bezmoc. Bohužel jsme nemohli nic jiného dělat než sedět a čekat. Bylo riskantní něco podnikat, když jsme zbyli jen já a Kisame. Madara se s námi od toho incidentu nevídal a uchýlil se pouze k psaní trapných textovek. Chápal jsem ho, byl opatrný, ale zbytečně nechal uplynout mnoho času. Když už se naše situace stávala neúnosnou, chtěl jsem mu zavolat a zeptat se na pár věcí…jenže to jsem nevěděl, že on už dávno věci řeší. Někdo zaklepal a Kisame otevřel.
"Zdravím, pánové." řekl jen a vešel s noblesou. Mě ani mému partnerovi se jeho postoj vůbec nelíbil.
"Dal jste si načas, šéfe." řekl Kisame mrzutě a zabouchl za ním dveře. Madara se rozhlédl a udělal pár moc nepovzbudivých gest, kterými nám naznačoval svůj odpor.
"S tím bohužel souhlasím." řekl jsem, ale snažil se znít zcela vážně a klidně.
"Omlouvám se, ale musel jsem cosi zjistit." řekl Madara a mě přišlo…ne, opravdu to řekl veselým a uspokojeným hlasem. Něco se mu povedlo.
"Paráda, donesu něco k pití a můžem…" řekl Kisame a bylo na něm hodně poznat, jak moc hrozně nese Madarovu ironii. Ten blbec, se s tím ale nedokázal vypořádat…
"Sklapni, Kisame!...Neposadíme se?" zklidnil jsem svého společníka a promluvil vlídně na Madaru, který si to bohužel nezasloužil ale…kdybych vyletěl jako Kisame, nic by nám neřekl. Můj kolega si to po chvíli uvědomil také a posadil se s největším klidem společně s námi.
"Proč ne." řekl jen Madara a pousmál se. "Takže, věc se má asi takto…" začal a já i Kisame jsme hltali každé slovo, které vypustil z pusy.

Zadání úkolů bylo jasné. Teď jen sehrát to dokonale, aby vyšel plán. Počkáme na to, jak dopadne náš poslední pokus s vrahem. A budeme se dívat, co za monstrum chrání našeho Naruta tak dobře, že si ho ani sám Naruto nevšiml. Podle policejních správ to od nich nikdo není. Možné ale je, že to jen tutlají, aby nemuseli vysvětlovat občanům, proč policisti každý týden zabijí jednu osobu. Určitě ne, aby snížili počet obyvatel a tím bránili společnost před přelidněním…Co za tím ve skutečnosti je?
"Támhle se nese náš Naruto. Vyšel z baru a má sebou nějakou sexy kočičku." oznámil mi Kisame a mlsně se při pohledu do dalekohledu olízl. Já se podíval do svého jeho směrem.
"Zas tak pěkná není." řekl jsem a nemohl odtrhnout oči od toho šťastného párečku.
"Já se neolizuju kvůli ní." řekl Kisame a sledoval pozorně mou reakci. Bylo mi jasný, na co naráží, ale já se to rozhodl ignorovat. Přesto jsem si v duchu musel přiznat, že nám z Naruta rostl stále hezčí a hezčí kousek mladého muže. Pak mě cosi napadlo…Ušklíbl jsem se a podíval se na Kisameho.
"Ten byl k sežrání pořád." řekl jsem provokativně a tím Kisameho uzemnil. Už nic podobného neřekl.

Překážka / ochránce
Suzume Shou
Už je tomu dlouho, co mě někdo na něco povolal. Byť to bylo pouze z pohnutky strachu či pomsty. Spravedlnost v dnešním světě nemá ale moc sil. Možná proto byl jsem povolán.
Síla spravedlnosti dnes nazývá se Policie. Odvážní muži, to vskutku. Ale odvahy málo a oddanosti ještě míň.
Byl mi přidělen opravdu nevelký úkol. Ochrana osoby zřejmě neméně důležité. Zvláštní však, že známe mi bylo její jméno. Uzumaki Naruto, to jsem zaslechl určitě. Ten mladík, co nepěkné věci jeho oči spatřily. Ubohá v dnešní době stvoření existují, já ale ujal se tohoto úkolu se ctí. Nikdo se nepřiblížil a ani nepřiblíží.

Na přidělenou zbraň stěžovat si nemohu. Byla po všech směrech dokonalá však. Jedinou chybou bylo, že zbraň zbraní byla. K ukončování životů sloužila…a jak dobře. O každém neblahém pokusu ublížit cíly jsem informoval svého zaměstnavatele. Co on s informací dělá, to mne nezajímá a nikdy zajímat nebude. Já pouze plním rozkazy nejvyšší a ty jsou zcela jasné. Chraň, Uzumaki Naruta.
Zazvonil mi telefon, ta zvláštní spojovací věc, a já jsem ho zvednul, jak jsem se dříve naučil, a promluvil.
"Přejete si?" řekl jsem nezaujatě. Hlas uvnitř sluchátka zněl mi podobně.
"Ještě žiješ?"
"Ano, Pane. Není zbytí." řekl jsem a čekal na reakci jeho, i když znal jsem ji dobře velmi.
"Bože, to je mi krytí." odpověděl mi, jako kdybych měl pochopit jeho žert.
"Krytí?" otázal jsem se, možná jen hlupák ptá se…
"Nech to plavat. Vyslali člověka s číslem devatenáct. Asi za deset minut bude u cíle." oznámil mi známí dobrý.
"Kde cíl najdu a zloducha skolím?" řekl jsem jen a ruce se mi chvěly.
"V baru mezi devátou a osmou." odpověděl Nara pomalu. Nezaujatý jeho hlas, takový vždycky byl.
"Rozumím a loučím se však." zaklapl a tím ukončil jsem hovor. Zvláštní, tuhle noc jsem si vysnil. Popadl jsem zbraň svou a rychlými kroky vydal se na adresu, kde moje zbraň bude zbraní.

Jméno mé, spíš přezdívka však, je Suzume neboli vrabec. Když chci být viděn, vidět jsem, když nechci, nikdo nezahlédne mne. Později přidali lidé i přídomek…asi pro efekt. Najednou jsem byl Suzume Shou - Letící vrabec, chtíc nechtíc jsem to plný cti přijal za své. A zapomínal pomalu na to své…jméno mé od matky a otce mých. Ne, že bych neměl ho rád…miloval jsem ho, jen nikdo vyslovovat ho nesměl. Kromě osoby jedné…osoby, kterou opustil jsem radši, než aby trpěla po mém boku.
Teď ale soustředit se musím…To musím, když vrabec na orla útočí…soustředit se na sto procent musí. Jinak by zemřel. A možná i zkazil celou svou napínavou hru…
Namířil jsem zbraň svou, když objevil jsem nepřítele! Nevšiml si mne, já jsem nechtěl být vidět, možná proto střelil jsem na jisto…orel padá k zemi mrtev, vrabcem skolený. Pak zmizet rychle musel jsem, pozorován celým okolím. Přece mě ovál pocit, že pár očí zahlédlo mě na krátko. To nemožné však. Jedině snad, oči podobné těm mým. Sklopil jsem hlavu a vydal se daleko pryč. Tak, aby vidět minimum bylo ze mne. V tom nejlepší vždycky jsem byl.

Druhý den, ráno posílal jsem zprávu svou. O zdárně nelehkém úkolu psal jsem velení. V tom zazvonilo to stvoření otravné, mne vyrušilo při práci mé. Však zvedl jsem jej a poslouchal hlasy na druhé straně.
"Našel jsem další. Dobrá práce." ozval se velitel můj.
"Díků netřeba však." řekl jsem ovšem nezjasněně. Nedělal jsem nic tak pro něj jako pro sebe.
"Já vím. Ale přesto jsem zvyklý děkovat všem mužům." řekl Kakashi-san a mě u srdce zahřálo.
"Když zvykem vaším děkovat, pak já přijmout váš vděk bez nejapných řečí." řekl jsem jen.
"Tak alespoň něco přijímáš." řekl mi můj velitel, i když nežádaný. Přesto pousmál jsem se.
"Ještě něco chtěl jste mi?" otázal jsem se mileji než doteď však. On na jemnosti ubral.
"Připrav se. Šípková Růženka se probouzí." to překvapilo mě velmi. Možné to je ale.
"Už teď však brzo to je." řekl jsem a nemaskoval své překvapení velké.
"Do týdne. Tak buď ve střehu. Zatím." řekl Kakashi-san a zavěsil. Sluchátko bylo prázdné a hluché.