KS: "Překážka" je jen slovo (4.část)

Svědek /dospívající muž
Naruto Uzumaki
Hádky, sexy hrátky…jo to vše v sobě můj pokoj měl. Musel se zrychlit svoje hledání a zdvojnásobit úsilí. Našel jsem, co jsem hledal. Nikdy jsem si nebyl jistý, zda to zvládnu držet v ruce, ale teď…Teď to svedu. Musím! Trochu mě zneklidňoval fakt, že vedle v místnosti, která odedávna nesla název tátova pracovna, jsou dva muži, před kterými se tohle všechno snaží ututlat. Zandal jsem tedy tu věc zpět do pouzdra a zastrčil si jí za lem kalhot. Hold, musím vynechat druhou fázi návštěvy.

V mém prostorném bytu, jsem se svlékl a chvíli zůstal zasněně stát před velkým oknem. Zamyslel jsem se a moje oči potemněly.
Co všechno víme, Naruto?
Zprávy z balistiky ukazují na přestřelku, každá z kulek v těle objetí, byla z jiné zbraně. Zbraně zbylých mrtvých účastníků. To dokazuje i jejich rozmístění v místnosti. Každé z těl mělo dobrou pozici pro obranu před ostatními…ale…útok? Proč se s jejich rozmístění zdá, že…Ne to…? Počkat.
Odešel jsem od okna a sedl si před prázdný papír. Nakreslil jsem schéma všech účastníků a představil si v duchu situaci…Co tam nesedí? Pak jsem si prohlédl fotografie místa činu, které jsem si okopíroval u Kakashiho-sana v počítače,…tajně samozřejmě. Ještě, že už jsem mrtvoly viděl na vlastní oči. Jejich poloha seděla i to jak spadli při zásahu…přesto…? Kdybych každého pootočil o dva stupně tím správným směrem…seděla by i poloha "těla" u okna.
Díval jsem se zaujatě na papír před sebou a marně v něm hledal odpověď. Pak mě něco napadlo a podíval jsem se zpětně na balistické výsledky…střídavě kouknul z jednoho papíru na druhý…zopakoval jsem to několikrát, než mi to došlo…!
"Oni se nepostříleli navzájem……" oni byli postříleni jedním z nich! Vůbec jsem nepřemýšlel o tom, kdo z nich to byl. Tak tohle byl jeho plán, pro mou ochranu…Kvůli tomu si umřel…
Blbče! Blbče! Blbče!
Nadával jsem v duchu a bouchnul při tom několikrát do stolu. Pak jsem si položil svůj obličej do dlaní a zase se rozbrečel, jako v tomhle měsíci pokaždé, když pomyslím na…nemůžu už ani vyslovit jeho jméno. Musel jsem se hodně rychle uklidnit. Věděl jsem to ale…nedokázal tak učinit. Slzy z očí smíchané se slinami z úst dopadaly na koberec,…ani moje ruce tomu nedokázaly zabránit. A tak jsem se opět hroutil u sebe v bytě a nikdo o tom neměl ani páru…tak to musí zůstat.
Asi o hodinu později jsem se doplazil ke koupelně, umyl jsem se a lehnul si na gauč. Z nějakého důvodu se mi nechtělo do místnosti zvané ložnice.

Už jsem říkal, že mám podezření. Kdykoliv se někam hnu, někdo nebo něco se pohne se mnou. Třeba jako dneska, když jsem šel do školy. Ale teprve dnes jsem ten stín zahlédl. A jak jsem zapadl do hlavní budovy, někam odjel…tohle byla moje šance!
Rychle jsem se vrátil k autu a nenápadně ho sledoval. Mým překvapením bylo to, že zastavil u jednoho činžáku a pak vjel do podzemního parkoviště. Tam jsem za ním nemohl a tak sem zastavil přes ulici a čekal s přeházenýma myšlenkama.
Co se to tu děje? Tajná porada vrahounů?
Vystoupil jsem z auta a vlezl do podzemního parkoviště pěšky. Nikdo se mě nesnažil ani zastavit ani zabít a tak jsem hledal to auto, které jsem zajelo i s mým pozorovatelem. Našel jsem ho docela brzo a tak jsem ho šel prozkoumat. Nikdo v něm nebyl a tak jsem měl šanci. Vypadalo jako normální Volvo s nadpřirozeně uklizeným vnitřkem. Ani známka po krvi nebo jiné negativní činnosti. Asi jsem se pomátl a začal jsem být paranoidní. Odstoupil jsem od auta a zapamatoval si jeho poznávací značku. Pak jsem se vrátil do svého auta a vyndal z tašky tablet. Vyhledal jsem si stránky policie, na které bylo tak jednoduché heslo, že by to dal i šimpanz z Tokijské ZOO. A tam našel značku auta,…žádné zvláštnosti u něho připsané nebyly, ale co bylo do očí, byl rudý nápis ve spodku stránky.
"Kradené." stálo tam a já pomalu zvedl hlavu a zadíval se na budovu. Polkl jsem a byl si jistý, že jsem přišel na další věc. To jestli je důležitá nebo ne…to zase nehrálo roli. Byly tu ovšem dvě možnosti: Buďsi našel Itachi fakt dobrýho nájemnýho vraha, anebo mám hodně tajnýho a dobrýho ochránce.

Otec / právník
Minato Namikaze
Hledal jsem poslední naděje u toho nepravého. Suzume stejně jako všichni ostatní mi dal jasně najevo, že máme problém. Věděl jsem to už od začátku, přesto jsem nechtěl, aby se to stalo tímto způsobem. Vzdychl jsem a podíval se po ostatních. Takže Naruto ví skoro všechno…
"Takže ví, co se té noci událo i to, co Akatsuki zamýšlí." řekl Kakashi a podíval se po očku na Suzumeho. Ten nikterak nereagoval, krom své odpovědi.
"Dostal se na policejní stránky a také díky tomu, že je to tvůj syn, proklouznul tam, kam chtěl a potřeboval." ozval se Shikaku a uznale kývl. Nespokojenost jsem však slyšel v jeho slovech. Jeho syn měl asi podobné myšlenky, protože měl stejný výraz. Sem tam se chvilkami podíval na Suzumeho, což jsme dělali všichni.
"Přesto pár věcí mu zatím uniká." řekl Ibiki a dal si ruku pod hlavu. Já na něj zmateně pohlédl.
"Co například?" otázal jsem se a čekal, jako ostatní. Na kratičký okamžik se Suzume ušklíbl.
"To, že víme, že ví. To, že víme, že Akatsuki ví. A ON." řekl Ibiki a ukázal s posledním slovem na Suzumeho. Všichni v místnosti, ač prudce inteligentní, párkrát mrkly. Kakashi vzdychl.
"Alespoň jednou bys s námi nemusel mluvit jako se svými pacienty." řekl a podrbal se ve svých stříbrných vlasech. Shikaku se svým synem se zatvářili znuděně a Suzume si zachoval ledový postoj. Co je tohle sakra za bandu? Ještě, že máme společný cíl.
"Na tom něco málo pravdy být však." řekl Suzume a upoutal můj pohled.
"Myslíš všechno, nebo jen to o sobě?" ozval se poprvé Shikamaru, ale nijak na svojí narážku nereagoval. Suzumeho to také nikterak nerozhodilo.
"Všechno co řečeno již bylo, včetně osoby mé žádané." řekl Suzume a přikývl.
"Jsi si tím jistý?" optal jsem se. To by byl možná větší průšvih.
"Ano. Neví nic, co týká se tří věcí řečených." řekl Suzume a na něj navázal další.
"A ani se to dozvědět nesmí." řekl Kakashi a dal nám jasně najevo, že mluví vážně. Ne, že bych to potřeboval slyšet…ale je jasný, že to někdo říct nahlas musel.

Rozprchli jsme se asi za dvě hodiny, jelikož to Narutovy končila přednáška. A tak měl zase Suzume práci, asi nejdůležitější z nás. Odjel svým černým sedanem, který používal kvůli nenápadnosti…co on si představuje za nenápadné auto, to jsem žasl. Kakashi odjel také kvůli akutnímu telefonátu jeho sekretářky. A Shikamaru s otcem se vydali opět do temných ulic…Výhoda soukromých detektivů. Ibiki jediný zůstal a dal si se mnou skleničku červeného vína.
"Vážně je na tom psychicky špatně?" zeptal jsem se, když jsme oba civěli do stropu.
"Špatně není to správné slovo, Minato." řekl Ibiki a pousmál se.
"A jak bys to tedy pojmenoval?" řekl jsem a pohlédl do jeho obličeje.
"Puberta." řekl, aniž by se na mě podíval a ušklíbl se.
"Ibiki…teď vážně." varoval jsem ho a on na to opravdu přistoupil. Upil ze své sklenky kvalitního vína, podíval se do skleničky, zakvrdlal s ní a pak mi teprve věnoval vážný pohled zkušeného psychologa.
"To, co zažil, ho poznamenalo. Udělalo to do jeho srdce díru ale…"
"Ale?" optal jsem se, když přestal v půlce své myšlenky.
"Tvůj syn je strašně silná osobnost, Minato." řekl mi a pousmál se na mě s nehraným obdivem.
"Co tím myslíš?" řekl jsem zmateně a nechal si to raději vysvětlit.
"Dokázal se postavit, i když mu třikrát podkopli nohy…a jít dál. Utíkat." řekl Ibiki a pohlédl z okna. Já se neubránil polo úsměvu. Přikývl jsem a dopil, co zbylo mi ve sklenici.
"Jo, to mu šlo vždycky nejlépe." přiznal jsem a vzpomněl si na toho malého tvrdohlavého klučinu, který lítal v Tokiu, ještě na naší staré zahradě, a hrál si na hlavního hrdinu DragonBallu. Už ani nevím, jak se jmenovala ta postava, kterou tak dobře imitoval…jediné, na co si vzpomínám, byl jeho pád ze zíťky a na to, jak hrdinsky se postavil před svojí milou maminku a tvrdil s krvavými koleny, že ho nic nebolí.
"No nic. Budeme muset jít." řekl Ibiki a postavil se. Já ho napodobil a sklidil přitom víno ze stolu.
"Běž první, já zavřu." řekl jsem jen. Ibiki kývl a odešel z místnosti, kterou jsem za pár minut zamknul.

Vrah
Itachi Uchiha
Hidanova poznámka ve mně vzbudila pár otázek. Můj obličej měl podobu zamyšleného medvěda a já si zase nevšímal okolí. Je neuvěřitelné, že Kisame to na mě poznal hned, jak přišel. Podívali jsme se po sobě ale ani jeden z nás nic neřekl. To bylo divné, většinou něco plácne na své pobavení. Teď ale neřekl nic, jen si nalil Whisky a posadil se do křesla v rohu místnosti.
Že by něco zjistil?
Stále jsem z něj nespouštěl oči,…chtěl jsem mu tak dát najevo svou nevyřčenou otázku. On po pár sekundách pochopil a reagoval. Podíval se po očku po Kakuzovi a Hidanovi a pak zakroutil hlavou v záporném gestu. Takže mi to jen nechce říkat před nimi. Teď ale odejít by bylo nápadné,…musím něco vymyslet na odlákání pozornosti.
"Vypadá to, že si nic nepořídil." řekl Hidan a posadil se naproti Kisamemu.
"Taky, že ne. Ten chlap je zatraceně dobrej. Stará škola." řekl Kisame a znovu se ušklíbl. On je snad jediný, komu ten cizí chlap nevadí. Vždycky měl rád velké výzvy,…a těch bylo v posledních letech čím dál tím míň.
"To by mohl být problém." ozval se Kakuzu a dál počítal finance, co nám zbyli.
"On to je problém. Musíme se ho zbavit." řekl jsem a dal na tento problém velký důraz.
"To se snadněji řekne, než udělá." řekl Kisame a kopnul do sebe frťan se svým oblíbeným alkoholem.
"Taky fakt, jak se chceš zbavit stínu?" optal se Hidan a všechny oči se upřeli na mě. Já nad tím ale dlouhou dobu přemýšlel a přišel na řešení.
"On chrání osobu. Ta osoba je jeho slabina. Drží se jí."
"Aha. Takže ty si chceš na něj počkat…Nevyšlo vám to už jednou?" řekl Hidan a nezapomněl se ušklíbnou tím svým mrtvolným obličejem.
"To ano. Ale co to takhle udělat jinak." řekl jsem a v hlavě si musel gratulovat k takovému brilantnímu plánu. Ve svém nitru jsem měl tak veliký úšklebek…tak pyšný jsem na sebe dlouho nebyl.
"Jak jinak?" optal se Kisame, když jeho zvědavost zvítězila nad zklamáním.
"Poslouchejte." řekl jsem jen a vysvětlil svůj plán na lapení temného stínu.

Přitom všem, co se dělo, jsem stále nedokázal zapomenout na svou malou pomstu. Sasuke mi chyběl každým dnem, každým rokem,…víc a víc…a podle zpráv od Kisameho, jsem nebyl jediný. Naruto prý dle všeho pátrá po pravdě a snaží se najít zbytky naší organizace. Také už ledascos zjistil a má v plánu jednat. Možná by nebylo od věci ho využít ve svůj prospěch. Jenže to bych se musel dostat až k němu a promluvit si s ním. Bohužel ta jeho ochranná osoba mi v mém plánku v pláně stěžovala provedení…Pak mi ale cosi došlo.
Vytáhl jsem mobil a našel v ní číslo, se divím, že jsem ho ještě nesmazal. Bylo to jeho číslo. Třeba mi to ze strachu položí a třeba…taky ne. Vytočil jsem a čekal.
"Co chceš?" optal se Narutův hlas. Zněl trochu naštvaně.
"Na rovinu?" řekl jsem s klidem a užíval si jeho překvapení.
"Jo." řekl a z jeho hlasu mi bylo jasné, že někam spěchá.
"Tvojí hlavu." řekl jsem bez obalu. Nijak ho to nerozházelo…že by tu někdo vyrostl.
"Nic víc?" řekl a já věděl, že se ušklíbl.
"Jsi až druhý." řekl jsem pravdu a napil se sklenice s vodou.
"Kdo je první?" zeptal se Naruto a očividně ho to zaujalo.
"Ten, co zabil Sasukeho." řekl jsem a čekal. Jméno mého bratra ho tak neuvěřitelně zraňuje, …ještě po tolika letech mu to dělá díru do srdce. Tohle si zasloužil. Přesto mi odpověděl relativně klidně.
"Ten už je přeci mrtví, všichni se pos…"
"Víš, stejně dobře jako já, že to není pravda." přerušil jsem ho a hrál na jeho zvědavost a odhodlání.
"Voláš mi, protože si chceš domluvit rande?" řekl věcně a bylo slyšet, jak si sedá.
"Přesně. Kvůli jistým faktorům to ale nepůjde tak snadno." řekl jsem s trochou toho šarmu.
"Zítra, 12:00 - Menza, stůl uprostřed." řekl jen Naruto a já mu v duchu tleskal. Jsi opatrný. To je fajn.
"Jak je libo." řekl jsem jen a zavěsil. Pousmál jsem se. Tohle bude nejzajímavější schůzka mého života.

Překážka / ochránce
Suzume Shou
A zjevil se nám problém první. Ještě, že Narutův telefon odposlouchávaný je. Do maléru se nám to hrne. Kakashi-san z toho nebyl nadšený moc však. Ani Minatovi-san o tom neřekl raději. Já, on a Asuma-san však připraveni řešit tuto situaci jsme byli.
"Tohle nebyl dobrej krok ke sblížení?" řekl Asuma-san a třetí cigaretu zapálil si. Já stál beze slova po jeho boku a klid z mého postavení byl znát. Však duše má, i srdce mé…maratón běžet museli.
"To setkání nesmí proběhnout, Suzume!" řekl rozkaz Kakasi-san a já jen přikývl jsem. Odchod jsem začal však…ale pak zastavil mě Asume-san rukou svou.
"A co s tím Su-chan udělá?" řekl a jeho pohled na Kakashi-sana stále klidný byl.
"Co tím myslíš, Asumo?" optal se Kakashi-san hledajíc v pohledu jeho odpovědi neznámé mu samotnému.
"No, jestli má dál zůstat stínem nesmí zasahovat přímo." řekl Asuma-san a já přiznat si částí jednou musel, že pravdu má. A to velkou. Jestli ukážu se nepříteli, to vadit bude méně, ale přesto vadit bude…však prioritou zůstávalo neukazovat se našemu cíly. Nejlepší případ by byl ten, kde neukazoval bych se vůbec však. Bohužel to na mých nadřízených bylo, já neudělám nic.
"A co tedy navrhuješ?" ozval se Kakashi-san po přemýšlení dlouhém.
"Volavka?" odpověděl Asume-san věcně zároveň však velmi neformální formou.
"Děláš si srandu? Vždyť bude po něm do několika minut!" ohradil se Kakashi-san a jeho klid byl ten tam za horami a loukami.
"Možná. Vždyť si to taky slyšel. Naruto je až druhej v pořadí." nevzrušená reakce zazněla z Asuma-sanových úst. Až divil sem se svojí duší.
"Tím si přeci nemůžeme být jisti!" ohradil se znovu Kakashi-san poněkolikáté znovu.
"Když tam Su-chana pošleš, ztratíme výhodu a…" začal Asuma-san marně.
"Ne! Na tohle nepřistoupím a…!" hádal se Kakashi-san obratně dál než…
"Něco říci bych chtěl velice." řekl jsem a vmísil se tak do hovoru, co v hádku se proměnil.
"Tak ven s tím." povzbudil mě zbytečností Asume-san a vyfoukl kouře oblak veliký mi do tváře.
"Já souhlasit si dovolím s Asumou-san však. On pravdu bohužel dnes má." podotkl jsem jen, však ohlas to vzbudilo v jistých řadách nechtěných.
"Vidíš." řekl Asuma-san a ušklíbl se na účet nadřízeného našeho.
"Vy jste se snad domluvili?" řekl Kakashi-san, smířlivě jeho hlas teď zněl.
"Negativní odpověď moje by byla, však dovoleno jsem nedostal na její vyřčení." nevhodnou poznámku si přitom dovolil utrousit.
"To máš štěstí." varovným hlasem zase utrousil Kakashi-san směrem k osobě mé. Jen polkl jsem.

V jídelně druhý den narváno bylo. A to jsem pozoroval situaci jen oknem velkým. Příkaz zněl jasně však. Sleduj a zasáhni jen v krajních mezích. Co za krajní meze se považuje u policie dnešní, to záhadou mi zůstávalo. Pak pohlédl jsem doprostřed místnosti velké přelidněné, kam Naruto se pomalými kroky blížil. Zvážněl jsem a hlídal přesněji. Ten blbec dál klidně jedl.
"Děje se něco?"
"Ne. Klid tu být, až veliký zdá se."
"Tak dávej pozor!"
"Rozumím však." řekl jsem a odložil vysílačku stranou dál. Pak svou zbraň připravil jsem na zásah do situace, která zvrtnout se mohla. Nic se nedělo dlouho, já jen vyčkával a sledoval cíl v kukátku.
Pár minut nedělo se zhola nic, jen Naruta dál obědval jako, že neví víc. Jeho pohled náhle zvážněl, on však hrál dál, že nevidí nikoho krom jídla svého. Já se připravil a náhle osobu hledanou spatřil. On sedl si naproti cíly našemu s obědovým tácem, jako všichni ostatní kolem. Seděli sami, nic. Ani jeden nepromluvil hned, jen obědvali. Až mi nervy cukali.
Ten cizinec, co známí byl, první rozhovor začal najednou. Naruto na jeho slova reagoval s klidem, až obdivovat jsem ho musel. Povídali si a jedli přitom oba. Nikdo nemohl udělat fatální zásah, to teď zcela jasné mi bylo. Strach jsem dostal, že on v nebezpečí blízkém se nachází. To neprofesionální je.