KS: "Překážka" je jen slovo (3.část)

Svědek /dospívající muž
Naruto Uzumaki
Po škole jsem měl vždycky dost času na to svoje vlastní párání po pravdě. Nikomu jsem to neříkal a ani v plánu říkat neměl. Dnes byla prvním bodem v mém smyšleném seznamu návštěva u rodičů. Potřeboval jsem si tam něco vzít ve svém starém pokoji a k tomu ještě nenápadně zabloudit pro něco do tátovy pracovny. Doufám, že vše půjde jako po másle…koneckonců to v tom domě moc dobře znám a rodiče jakbysmet!
Zaparkoval jsem oranžový Renault Megane, který mi rodiče nechali, abych se měl jak dostávat do školy a tak… a pohlédl na svůj bývalý domov. Vzdychl jsem a vystoupil. Zaklepal jsem, abych informoval o svém příchodu, a si sám otevřel vlastním klíčem. Mamka přiběhla jako první a jako vždy mě majetnicky objala. Byla teď o centimetr menší než já a strašně jí to štvalo.

"Tak sis nedělal srandu, když si říkal, že se stavíš." řekla a ušklíbla se na mě.
"Ne. Proč bych měl?" oplatil jsem jí stejnou a podrbal jsem se ve vlasech. Asi vyčetla mou otázku…
"No já nevím…Tvůj táta přijde za moment má něco rozdělané s Kakashim." řekla jen.
"Oběd už je, co?" řekl jsem a chtěl takticky ustoupit z dosahu.
"Jo! Ani neuvažuj o tom, že se z něj uleješ!" řekla a chytla mě za ruku.
"Dobrá, hlavně klídek, mami." řekl jsem a s úsměvem jí následoval do kuchyně. Nedokázal jsem však neprohlížet si dům. Díval jsem se, co za detaily moje milá maminka upravila nebo úplně změnila. Moc toho nebylo ale přece…Zastavil jsem se na milisekundu, když jsem zahlédl starý gauč…

...chytil mě za ruku a pevně jí stiskl, pak si jí přitáhl ke svým ústům a políbil mě na prsty…

Sakra! Tenhle dům,…nadechl jsem se a zase vydechl, pak jsem si sedl a děla na mamku usměvavé obličeje. Přitom jsem vůbec nevnímal, co mi říká. Tenhle dům jen otvírá ty moje staré rány…bůh ví, jestli vůbec zvládnu dojít do svého pokoje…doufám, že se tam nesložím!
"Naruto?" optala se mamka starostlivě.
"Co?" řekl jsem a vyčkával na její otázku…Na něco se mě snad ptala?
"Jsi v pořádku?" zeptala se a pohladila mě po tváři. Usmál jsem se a párkrát klepl do stolu.
"Jasně. Proč?" řekl jsem zvesela a snažil se zakrýt svůj neklid, který se stupňoval každou minutou.
"Na chvíli si, no…nech to být. Co škola?" řekla a rovnou obrátila list. Byl se za to vděčný.
"Normál, jako vždycky." řekl jsem a můj stav se zhoršoval. Bože, začíná se za mě stávat psychouš.
"A práce?" mluvila dál, aby řeč nestála. Já jí ale vnímal…Musel jsem. Jinak bych se zbláznil.
"Jo, dost mě zapřahujou. Neberou si žádný servítky." řekl jsem a vzal do ruky hůlky.
"To je dobře." řekla a hodila po mě svůj spokojený úšklebek.
"To je mi podpora." podotkl jsem nakvašeně a hrál si s hůlkami jako malý parch*nti.
"Nestěžuj si." řekla přísněji a okořenila jídlo, které připravovala. To mě zaujalo.
"No jo…Co je vůbec k obědu?" řekl jsem a moje pozornost patřila jen jídlu.
"Rámen. Tvůj oblíbený." řekla a postavila přede mě misku s chutnými nudlemi. Usmál jsem se.
Když jsem dojedl, mamka řekla, že něco skočí koupit. Něco, že na to zapomněla…než jsem se stačil zeptat co, bylo fuč! No, a já dostal neplánovanou šanci. A tak jsem se vydal do svého pokoje…V druhém patře jsem otevřel svoje staré dveře a vstoupil pomalými kroky. První pohled mi padl na postel…Takový podělaný vzpomínky se mi v tu chvíli vybavovaly…

…ležím s obkladem na horní části břicha a koukám se na strop. Nevnímám nic kolem sebe a nikoho…nejím, nepiju…nespím…už ani nevím kolik je hodin nebo co je za den. To jsem to ale dopadl uboze…

Zakroutil jsem hlavou a snažil se vyhnat tu představu malýho kluka s dlouhou blonďatou parukou a s krátkou sukní, který v bolestech leží na posteli. Za chvíli už tam nebyl…byla zase prázdná a ustlaná. Stará rána se ve mně otevírala a já to nedokázal potlačit nebo zastavit. Možná jsem ani jednou svojí částí nechtěl…Ta postel,…zobrazila se mi další vzpomínka, jedna z těch napjatějších.

Otec / právník
Minato Namikaze
Zrovna jsme probíraly něco, co se týkalo Suzumeho a jeho nelehkém úkolu, když se ozval zvonek a následné shledání matky a syna. Kakashi se na mě polekaně podíval, ale já jen mávl rukou…
"Neví, že si tu. Dnes volal, že se staví." řekl jsem s klidem a snažil se svého dlouholetého společníka uklidnit. Ten však na mou laxní odpověď vůbec nedbal a tvářil se pořád stejně napjatě. Pak jsem v jeho očích zahlédl pochybnost smísenou se zklamáním.
"Dával jste na něj vůbec někdy pozor?" optal se s klidem Angličana, ale já poznal v jeho hlase výtku.
"Jak to myslíš? Jeho ochránce…" řekl jsem však zmateně a…
"Teď nemluvím o jeho ochraně ale jeho schopnostech." přitvrdil Kakashi a sevřel hrnek dřímající v rukou. Bohužel jsem si zachoval nevzrušený obličej a tak moje odpověď nezněla moc vážně.
"Jo tohle…"
"Vaše reakce mě moc neohromila." přiznal Kakashi a položil hrnek na stůl.
"To jsem ani neměl v plánu." řekl jsem a poprvé se na něj zamračil. Můj přítel mě napodobil a dlouze se mi zahleděl do modrých očí, které jak jsem si myslel, začaly chytat černé odstíny.
"Minato-sensei, nesnažíte se snad už od začátku…" vyřkl podezření Kakashi ale…
"O co, Kakashi?! O co se nemám snažit?!" …ho přerušil a bránil jak sebe tak Naruta! Opět nastalo chvilkové tíživé ticho, při kterém se vystřídalo pár našich těžkých výdechů a nádechů.
"Vy chcete, aby to zjistil." řekl klidným hlasem Kakashi a nepřestal se mi dívat do očí.
"Nikdy jsem se netajil tím, že ano." řekl jsem také klidným hlasem a čekal na reakci.
"Ale, Minato-sensei, když to…" mluvil dál naléhavě můj přítel, až jsem to nedokázal vydržet.
"Já vím! Já vím…" šeptl jsem druhé dvě slova tak smutně až jsem si musel rukou skrýt svou bolestnou tvář, která neměla v tuhle chvíli šťastný tvar.
"Pane…" Kakashi pochopil a ještě více zjemnil svůj tón i přístup.
"Už jsme o tom přeci mluvili, Kakashi. Nejde to zvrátit, už ví skoro všechno…" řekl jsem jen a dál schovával svůj obličej ve svých dlaních.
"Pane vy…?" zeptal se mě opatrně. Věděl jsem na co…Tohle bych zase neudělal…
"Ne. Nesouhlasil jsem s tím podvědomě nikdy. Ale…také jsem mu nikdy neulehčil. Spíš naopak. Snažil jsem se, i když jsem z hloubi duše nechtěl, zabránit mu v hledání pravdy." odpověděl jsem.
"Potom je velmi schopný." řekl Kakashi a nedokázal zabránit úsměvu, který se mu vloudil do pracovně unavené tváře.
"Jo, to je. Dokázal oblafnout jak mě…tak tebe." pousmál jsem se a zvedl ke svému bývalému žákovi pohled. V duši jsem byl na svého syna moc a moc pyšný. Dokázal neuvěřitelné věci, a přesto mi bylo trochu zatěžko, když jsem věděl, že je používá proti mně a mému dobrému svědomí.
"A to nemluvíme o našich podřízených." řekl Kakashi a snažil se opět nastolit atmosféru, jaká tu byla před pěti minutami. Jen jsem s úsměvem přikývl a podíval se na rodinnou fotku na stole. Všichni jsme se na ní usmívaly.

O dalších dvacet minut později jsme oba, jak já tak Kakashi, zaslechli bouchnutí domovních dveří. Dnes již po druhé. To znamenalo jediné…buď odešel Naruto nebo Kushina. A to vzhledem k tomu, že nebylo slyšet žádné nové přivítání cizích osob.
"Naruto je dole sám." oznámil Kakashi a přivřel na mě oči.
"Jo, Kushina určitě šla jen něco dokoupit." podotkl jsem, když se chtěl zvednout na nohy a jít to zkontrolovat. Hodně paranoidní osoba.
"Asi půjde do svého pokoje." řekl mi klidnějším hlasem, ale mě přišlo, že se snaží uklidnit jen sám sebe. Vzdychl jsem a pohlédl z okna…
"Asi…Přece jenom to byl první účel jeho návštěvy." řekl jsem věcně a nijak mě nerozhazovala naše situace. Jen ať si tam zajde, když na to má odvahu…a sílu…
"Víte to s takovou jistotou." optal se mě Kakashi a nadzvedl jedno obočí.
"Samozřejmě,…udělal bych to samé." řekl jsem prostě a pousmál se. Na takovéhle řeči totiž nemá Kakashi moc valný názor…ne dobrý názor. Jak jsem zaslechl, Naruto se ani nesnažil zakrýt svůj úmysl.

Vrah
Itachi Uchiha
Brzo ráno zazvonil někdo na naše dveře a já se rozhodl jít otevřít bez zbytečné provokace. Kisame byl stejně moc líný na to, aby se vyhrabal z postele a tak stále ležel v mých peřinách. Nedalo mi to a pousmál jsem se. Následně jsem na sebe hodil kalhoty a otevřel. Společníci, kteří stáli mezi dveřmi, byli úplně z jiného těsta…Oba si mě prohlédli od špičky nohou až po špičku nosu. Kakuzu si jen odfrkl a Hidan trochu zrudl a podíval se jinam.
"Promiň, ale moje víra to zakazuje." řekl Hidan, aniž by pozdravil a protáhl se kolem mě. Kakazu jen pokýval hlavou a následoval ho. Jako bych měl zájem. Jednou mi to stačilo.
"Posila?" zeptal se Kisame, když vešel do obývacího pokoje a to jen v ručníku. Asi ho zabiju. Ještě, že nás tohle vůbec nerozhazuje.
"Madara má zvláštní smysl pro humor." řekl jsem, ale nemínil to jako vtip.
"To teda." řekl Kisame a tentokrát se ani neusmál. Alespoň teď neblbne. Nastala ta trapná chvíle, kdy si nemáte co říct a jen na sebe tak hloupě čučíte a měříte se…Nakonec si ale někdo slovo vzít musel, tak to prostě chodí…
"Když vynecháme tu část s mřížemi a studenou podlahou, tak vás rád vidím." řekl Hidan a rozvalil se do mého oblíbeného křesla. Kakuzu si odkašlal a ujal se slova.
"Můj kolega se pokouší jemně naznačit, že to s námi jde z kopce. Polovinu postříleli jako králíky a ta co zbyla, nestojí za nic." řekl a vůbec se nezabýval urážkou, ve kterou se jeho věta vyvinula. Přesto mě to nikterak neurazilo, což se nedalo říct o těch dvou cvocích, kteří měli v plánu na něj hned vyjet s nějakým argumentem, který by byl stejnak jen na zakrytí jejich demence.
"Bohužel s tebou souhlasím." řekl jsem, abych tak vrátil rozhovor do vyšších míst.
"Vážně?" řekl Kisame a jedno obočí mu nervy i překvapením cukalo. Já se na něj ale otočil s klidnou tváří a snažil se vyložit, co vidím…
"Jen se rozhlédni. Je tu jen chlap, co počítá peníze. Kněz, který věří tak maximálně svojí zbrani. Smrtka, co se ohání víc slovy než mečem. A ufňukanec, který přišel o svého malého bratříčka." řekl jsem a zavřel oči. Kakuzu jistě jen pokýval hlavou a ty idioti ztratili řeč i s odhodláním.
"Takhle to zní ještě hůř, Itachi." řekl Hidan a raději si opřel hlavu o opěradlo sedačky. Já otevřel oči a prohlédl si síly, co nám zbyly. Ano, je pravda, že nejsme v tomhle složení nic moc ale…i toho se dá využít. A když se k tomu přičte Madara s jeho plány…No, kdo ví.
"Už jste jistě byli obeznámeni se situací?" zeptal jsem se a střídavě hleděl na naší posilu.
"Letem světem." řekl Hidan a pořád setrvával ve své poloze, ležící spící…s hlavou v záklonu.
"To stačí. A co plán?" ptal jsem se dál, abych to tu zbytečně neprotahoval.
"Se všemi detaily." ozval se Kakuzu nezaujatě a zhoupl se z jedné nohy na druhou.
"Fajn. Takže nemusím nic vysvětlovat. Dáme se do toho." řekl jsem a všichni hnuli kostrou.

Museli jsme zařídit spoustu věcí. Kakuzu hlídal naše zbývající finance a také vymyslel, jak hodně ušetřit. Kisameho jsem poslal, aby zjistil polohu Naruta a taky to, jestli se kolem něj nepohybuje jeho ochranný stín. Hidan zůstal se mnou a upravoval části strategie pro sebe a Kakuzua. Co se týče práce v týmu, nemůžu si na tyhle dva příliš stěžovat. Oni svojí práci dělají důkladně a pečlivě…
"Tobě to přijde divý, že jo?" zeptal se Hidan.…Možná proto jsou ještě naživu. Jako my.
"Co jako?" řekl jsem a čekal.
"Ta přestřelka přeci. Nevěříš tomu, že se postříleli navzájem, že ne?" řekl a dál se hrabal v papírech.
"Policejní výsledky balistiky jsem viděl." řekl jsem a nijak na sobě nedal znát své chvilkové rozrušení.
"Jak víš, že to jen nenahráli?" optal se až s podivným tónem Hidan a já se na něj podíval.
"Stál jsem před ním, kdyby o mě něco věděl, už tu nejsem." řekl jsem ledově a opět se odvrátil.
"Aha,…ale stejnak je to divný. Už jen to místo…" řekl zamyšleně Hidan, asi spíš pro sebe ale…
"Co tím myslíš?" optal jsem se ze zvědavosti a koutkem oka pohlédl do jeho obličeje.
"Copak si nebyl v tom pokoji, kde se to stalo? Nepřipadalo ti tam něco zvláštní?" zamyslel jsem se nad jeho myšlenkou a v hlavě se vrátil do toho pokoje s rudým kobercem. Rozmístění střelců sedělo, dokonce i kulky v těle seděli…možná jen, ne to…Sasukeho poloha těla neseděla. Ale proč, jak…?

Překážka / ochránce
Suzume Shou
Naruto dlouhou dobu u rodičů pobyl. Já skoro usnul bych v úkrytu svém černém, kdyby dveře neotevřely se při setmění. Cíl tvářil se vesele, když loučil se s rodiči svými. Pak lehkými a pomalými kroky přešel k autu svému však. Nasedl a naposledy zamával jim na rozloučenou, pak sešlápl plyn a ujel z našeho dohledu. Mě neutíkal dlouho však. Pozorování a sledování být mou životní prací. Je nemožné mě setřást teď ani jindy.

Můj pozorovací objekt jistě zjistil, co zjistit chtěl. A našel, co jistě dlouho hledal. Nebyl jsem však jistý si, zda neví toho dost, aby věděl o přítomnosti mé. Nebo jen informace z minulosti nedaleké. Toť otázkou stalo se v mé hlavě. Bohužel odpověď neznal jsem. Proto raději sledoval jsem ho až k bytu jeho, kde vystoupil a zmizel za zdmi pevnými. Pak okno jistilo moje pochyby…i něco navíc dal mi pohled.
On vůbec nestyděl se, já ušklíbl se jen nad pohledem na jeho odhalenou kůži. Nečekal jsem, že pokračovat do konce bude. On ale svlékl se úplně však a chvíli hleděl zasněně do koutu jednoho bytu svého. V tomhle rozpoložení nedokázal jsem odtrhnout oči své…a mé srdce bušilo o závod nevysvětlitelnou silou rozpohybováno. Probudil mě až pohled jeho modrým, ten který pohlédl ven. Já schoval se a čekal však. Neviděl nic neobvyklého na ulici, tak neměl důvod dívat se dál. Naruto odešel z mého zorného pole, zřejmě do koupelny dle mých správných výpočtů.
Já oddech dát si můžu na chvilinku, to ale nebylo podle někoho v plánu. Mobil zazvonil mi.
"Přejete si?" otázal jsem se jako vždy slušně. To mým heslem bylo.
"Už spí?" zeptal se mě podrážděně hlas nemilý.
"Ještě pár minut tomu dejte, Pane." řekl jsem a divil se jeho naštvaní, jinak klid ho obepínal.
"Fajn. Zítra až bude ve škole se stav." řekl mi a mě nezdálo se to zprvu však. On opravdu naštvaný byl. Z čeho, co ho tak rozhodilo, muže klidného.
"Porada v plánu je však?" optal jsem se nezaujatě.
"Ano. Takže se neopozdi." řekl Kakashi-san rozkazem, což dlouho neudělal.
"Rozumím hněvu ve vašich slovech, ale vaším slovům nikoli." řekl jsem a poprvé vyslovil svou obavu ve slovech Othellových.
"To brzo pochopíš." řekl jen můj zaměstnavatel a víc ani ránu nezmínil mému uchu.
"Jak přejete si, přání vašemu vyhovím." zaklapl jsem mobil a sledoval, jak světla zhasínají se. V Narutově pokoji teď tma tmoucí byla, já trochu zapřemýšlet jsem mohl.

Tu druhý den, kdy Naruto zalezl do školy svojí, já vydal se zatím na setkání, co informace dá mi nové. Budovu a místo jsem znal, teď jen dojít a ohlásit se tam. Musel jsem se zbláznit však, první vstoupit jsem nechtěl. A tak čekal jsem v úkrytu, dokud místnost nenaplnila se lidmi spolehlivými. Pak upravil jsem vzezření své, masku a vlasy posunul jsem…a vešel se zaklepáním.
Tam už stálo hodně lidí. Nara, co volá mi a stará se až moc. Vedle něj jeho otec, podobně chytrý jedinec co on. Pak samo sebou můj prozatímní pán, Kakashi-san. Jeho přítel a otec Naruta, Minato-san, stál mu po boku. Počítal jsem čtyři, jeden chyběl. Nara pochopil mou nevyřčenou otázku.
"Přijde, něco ho zdrželo." řekl a pousmál se na mě. Já jen přikývl a opřel se o stěnu naproti nim. Ani deset minut netrvala doba uplynulá, když dveře otevřely se. Ibiki-san nikdy s klepáním se neobtěžoval. Alespoň někdo tu má kuráž v krvi své však.
"Doufám, že se vám stýskalo." oznámil a posadil se první, i když posledním byl v místnosti tajné.
"Raději začneme, už tak jsme tu příliš dlouho." řekl Minato-san a všichni včetně mého zraku, podívali jsme se po něm. On také znepokojen byl, co čekat od otce budoucí mrtvoly.
"Už zjistil, co se tehdy v noci stalo." začal Kakashi-san a otevřel desky, co v ruce dřímal pár minut.
"Určitě?" optal se Minato-san, jakoby nechtěl slyšet pravdu zřejmou. Bylo jasné, co přijít musí.
"Zcela určitě, jeho psychika a povahové reakce tomu napovídají." řekl Ibiki-san a přikývl.
"Suzume?" přešel Minato-san s poslední nadějí svou k mé maličkosti. Já ale nemohl dát, co žádal.
"Opatrný,…pozorný je v poledních dnech. On ví vše, krom jednoho." oči všech na mne se podívaly.