KS: "Překážka" je jen slovo (7.část)

Svědek /dospívající muž
Naruto Uzumaki
Stále jsem cítil jeho pohled. Pohled očí, které jsem neznal…a přitom jejich síla mě přitahovala stále blíž k centru jeho tlukoucího srdce. Častěji a častěji jsem se po jeho osobě ohlížel, né vždy jsem ho zahlédl, jen když chtěl. Teď už asi bylo asi jedno, zda ho uvidím. Zda ho uslyším…Začal jsem toužit po jeho hlase, po jeho přítomnosti…

Proč to v sobě zase mám?
Co ten chlap se mnou udělal?
Co udělal s mými city? Ty, kterých jsem se dávno zřekl.

Jako bych to nevěděl,…odmítal jsem si to přiznat! Nemůžu už milovat, já…podruhé bych ztrátu nevydržel. Ať si všichni klidně myslí, že jsem blázen…silný blázen, odolný vůči zlomenému srdci. Jako, že nejsem…
Cesta do mého bytu mi zase dala pěknou chvilku, kdy jsem nedokázal myslet na nic jiného, než na něj a jeho smysl. Je fakt, že jsem ho toužil znovu vidět,…i když jsem upřímně pochyboval o tom, že zrovna mě jen tak na kráčí do bytu na kafe nebo na něco ostřejšího. Proto jsem jen hlasitě vzdychl a otevřel domovní dveře. Ve svém malém bytě jsem se jen tak namátkou rozhlédl a hodil tašku s notebookem na sedačku. Pak jsem se v ložnici svlíkl a přešel do koupelny. Po těch pár hodinách, kdy jsem měl tisíce důvodů používat svojí nevelkou mozkovou kapacitu na plno, jsem konečně vypnul. Voda mi stékala po obličeji a zbytku těla a já nevnímal nic jiného, než její příjemnou teplotu. V tuhle chvíli jsem alespoň na moment měl v hlavě velké nic. Žádné hloupé nezodpovězené otázky. Ani žádné hloupé či frustrující odpovědi. Prostě nic.
Po pěti minutách ve sprše jsem otevřel oči a vypnul vodu. Chvíli jsem čekal, až ze mě skape přebytečná voda. Pak teprve jsem sáhl po ručníku, který jsem si uvázal kolem pasu. Vyšel jsem z koupelny a zahleděl se směrem k velkému oknu.
Stále mě sleduješ?
Ušklíbl jsem se a přešel k němu. Podíval jsem se ven a rozhlédl se na všechny strany, do všech temných koutů. Nic jsem neviděl, žádný obrys postavy, která by ho alespoň něčím připomí…
"Hledáš něco?" ozval se chraplavý hlas asi dva metry ode mě. Lekl jsem se, než mi došlo, že je to on. Stál opřený za rámem okna, tak aby na něj nedopadalo světlo pouličních lamp. Já jsem se jen otočil a opřel o sklo tak, abych byl natočený k němu. Moje srdce dělalo kotrmelce a já věděl, co to znamená. Ušklíbl jsem se a hrál tu naší malou neškodnou hru. On mě napodobil.
"Tebe." řekl jsem a čekal, jak na to zareaguje.
"Dělat bys to neměl." řekl a jeho úšklebek zmizel. Můj zmizel taky a nahradila ho ledová maska.
"No jo, ta tvoje hra na ochránce…ta je mi ukradená."
"Díky ní naživu stále jsi ty." řekl a divil se, jak malou úctu mám ke svému zpackanému životu.
"To mě nezajímá." řekl jsem a tvářil se, že zrovna na tomhle mi vážně nezáleží.
"Život nezajímá tě však? Tak potom co?" zeptal se a mě a já věděl, co odpovědět. Pousmál jsem se.
"Víš, co se stalo s tvým předchůdcem?" řekl jsem a mým obličejem projela bolest při vzpomínce na…
"Zaslechl jsem cosi. Jak souvisí to s nechutí tvou k životu?" řekl a já složil ruce na prsou a přivřel oči.
"Hádej, Romeo?" řekl jsem arogantně a sledoval jeho postoj k věci. Po pár sekundách mu to došlo.
"Tys ho…" vypadlo z něj konečně, a trochu překvapeně. Ušklíbl jsem se a odstoupil od okna ke stolku.
"Skvělá dedukce tvoje, na blbce slepého ujde to však." zopakoval jsem jeho slova a nalil si vodku.
"Proto i věc druhá první řečená nechutí u tebe zůstává?" ptal se dál a mě donutil přemýšlet.
"Budu dělat, že jsem tomu nerozuměl, což není daleko od pravdy." řekl jsem a vypil obsah frťanu.
"Já umírání v plánu neměl jsem od začátku, Naruto." řekl, jako by mě to mělo uklidnit. Praštil…!
"Lháři! Každýmu ochránci je předem jasný, že jeho plánem je především umírání…za někoho jinýho!" …jsem do stolku z alkoholem a nechal pár lahví spadnout! Pak jsem si dal ruku přes pusu.
"Ty snad strach máš o mně?" zašeptal svým chraplákem a já mu to v návalu vzteku nedokázal vyvrátit.
"A o koho jinýho, ty blbečku?!" řekl jsem a nalil si dalšího. V zápětí ho do sebe kopnul a oklepal se.
"Vždyť neznáš mě víc, ani jméno." řekl zase skoro šeptem. A já se pomalu uklidňoval. Měl pravdu.
"Jména mě děsí. Čtyři roky už mě jedno zabíjí…Kdybych si měl vybrat, tak radši kulku do hlavy."

Otec / právník
Minato Namikaze
Naruto se mi pár dní vůbec neozval. Jen Kakashi mi zavolal a seznámil mě se situací. Na jednu stranu mě to naštvalo a na tu druhou jsem věděl, že je v bezpečí. Suzume sice udělal chybu, ale snad moc dobře ví, že se k Narutovi už nesmí přiblížit. Věřím tomu, že je dost chytrý, aby od teď zůstal v pozadí. Snad se už nic nestane a Naruto si uvědomí, že je lepší, když svého ochránce nevidí. Na to je také dostatečně chytrý. Nesmí být moc blízko u sebe jinak je Suzume na nic, to je tak jasné.
Žádné zprávy za posledních pár hodin nepřicházely a tak jsem měl za to, že je vše v pořádku. Naruto chodí do školy a Suzume ho hlídá jako jeho stín, co není vidět. Tomu jsem věřil a tak jsem žil dál.
"Zlato, snídaně." řekla mi Kushina a postavila přede mě talíř s namazaným chlebem.
"Jistě, promiň." řekl jsem a pro teď vnímal jen ji a její pokus o přípravu dobrého jídla.
"Zase sis dělal starosti o našeho syna?" řekla, když mě pár minut sledovala, přemáhat se ke kousání.
"Poslední dobou mě nic jiného nezajímá, Kushino." Vzdychl jsem a dal tím jasně najevo, že se trefila.
"I kdyby se nic nedělo a Naruto by byl normální dospívající mladý muž, tak bys stejně myslel jen na něj, Minato." řekla a vzala mou ruku do své. Přívětivě se na mě usmála a já jí to oplatil.
"Jo. To máš asi pravdu." řekl jsem a pokračoval v kousání té zvláštní pomazánky.

V mé práci se nedělo nic zajímavého. Většinu případů jsem rozdělil mezi své spolehlivé podřízené a sám se pořád vracel k jednomu neuzavřenému. Případ: Akatsuki vs. Uzumaki Naruto. Polovina podezřelých je po smrti a ta druhá, která měla být usvědčena a zavřena na dost dlouhou dobu, si někde lítá na svobodě a připravuje pomstu. A na kom jiném se pomstít než na Narutovi, který je pořád i po letech Korunním svědkem celého případu.
Odhodil jsem složku do krabice a opřel se do křesla.
Je jasné, že to nenechají jen tak být.
Co já ale zmůžu?
Právníci jsou dobří jedině u soudu.
Chvíli jsem zkoumal strop pracovny, než jsem zavřel oči a zamyslel se. Vzpomínka objevila se v mojí mysli, ani jsem nechtěl…:

Díval jsem se na něj neuvěřitelně až překvapeně. Co že to řekl? Nejen, že je vůbec tady, ještě řekne…
"Myslíš to vážně?" optal jsem se, jestli jsem se náhodou nepřeslechl.
"Ano." řekl mi Sasuke bez zaváhání a já v jeho očích nezahlédl jediné pochybení. On to vážně hodlá provést ať už se mnou nebo beze mne. Přivřel jsem oči.
"Bude tě nenávidět." řekl jsem a krátce pohlédl z jeho očí na lahvičku se žlutým obsahem a pak zpět na něj. Přivřel svoje černé oči také a nijak nezměnil svůj ledový obličej.
"Ale bude žít." řekl jen a já na malou chvíli zahlédl jeho smutek. Pak ale zmizel.
"Bude přežívat." řekl jsem, stále nespokojen s jeho plánem na záchranu mého syna.
"Jen chvilku, pak se vrátí k životu." trval na svém Sasuke a já věděl, že to spíš namlouvá sobě než mě.
"Oba víme, že něco takového čas nespraví." řekl jsem jemně a dál sledoval toho rozhodnutého kluka, co hodlá ukončit svůj život, svojí existenci pro lásku k mému jedinému synovi.
"Uděláte to?"
"Udělám." řekl jsem a vzal si lahvičku se žlutým obsahem a strčil si ji do saka. Sasuke se pousmál a zvedl se. Moje kancelář mi v tu chvíli přišla tak temná.
"Bude nenávidět i vás." řekl mi s poněkud neveselým úšklebkem. Já neměl sílu zvednout koutky.
"Já vím." řekl jsem a pokýval hlavou. "Budu se s tím muset naučit žít." dodal jsem, když Sasuke odešel.

Ani nevím, proč tu vzpomínku v sobě pořád držím. Možná proto, že cítím vinu. Vinu za své hloupé rozhodnutí, splnit přání sotva dospělého kluka, který byl ochoten udělat něco, na co já neměl odvahu ani plán. Nechtěl jsem myslet na to, co se stalo dál a tak jsem se raději soustředil na další štos papírů.

Vrah
Itachi Uchiha
Po tom, co jsme s Kisamem dorazili do našeho skromného úkrytu, jsme sdělili informace i zbylým účastníků zájezdu. Kakuzu si po těch informacích cosi čudlal do svého notebooku a Hidan se jak široký tak dlouhý rozplácl do sedačky. Kisame jejich reakci neřešil a sám zasedl ke stolku s několika důležitými dokumenty, které jsme získali v Narutově starém domě.
"Takže už víme, jak ten pitomej stín vypadá. Co ale s tím?" řekl Hidan, popravdě se trefil do černýho.
"Nerad to říkám ale Hidan má pravdu. To, že stín je černej neznamená, že pro nás nezůstává stínem." řekl Kakuzu a zavřel notebook s otázkou v očích mířenou na mě. Kisame hodil nechápavou grimasu a vypustil z pusy takový neurčitý zvuk, kterým dal jasně najevo, že vůbec nepochopil Kakuzovu větu.
"Ušetři nás těch svých metafor z tvého dětského života na ulici. Nejsou zajímavý a navíc je vůbec nechápu." řekl Kisame a tím nám všem potvrdil svou demenci.
"To mě vůbec nepřekvapuje." řekl Kakuzu bez sebemenšího projevu. To samozřejmě vytočilo Kisameho a užuž vytahoval zbraň, v podobě svého samurajského meče, z pouzdra!
"Tak to stačí! Soustřeďte se, pánové! S vaším přístupem bude brzo po nás." řekl jsem a myslel to opravdu vážně. Tyhle paka, zabije nás jen jejich chování.

Konečně, když se všichni uklidnili, mohl pokračovat rozhovor. Kisame se posadil vedle mě na velkou pohovku a rozhodl se pro strategické mlčení. Výborně! Pomyslel jsem si, ale raději sem to nahlas nekomentoval.
"Tak, má někdo nějaký nápad, jak se zbavit naší překážky?" optal jsem se, i když jsem nečekal nějakou smysluplnou odpověď.
"Co jak? Prostě ho při první příležitosti sejmem." řekl Hidan a potvrdil mi mou předešlou myšlenku o dementech. Vzdychl jsem smířeně.
"Skvěle promyšleno, Hidane." řekl jsem a nečekal, že to někdo nepochopí…
"Až na jeden háček: Ten chlap není žádný ořezávátko." řekl Kisame a zatvářil se pochybovačně.
"To byla ironie, ty idiote!" řekl jsem naštvaně a strčil do něj loktem.
"Vylákání už asi nezabere." ozval se skepticky Kakuzu.
"To určitě ne." řekl Kisame jistý si svou reakcí.
"Ale jinak se ho bohužel zbavit nelze." pokračoval Kakuzu v dobrém rozboru situace. Já se zamyslel.
"Měli bychom šanci, kdyby…" začal jsem…
"Kdyby co?" otázal se Kisame, zjevně na mě poznal, že sem na něco přišel. Ovšem to nebylo nic, co by nenapadlo každého z nás.
"Jen kdyby udělal chybu." řekl jsem a setkal se se zklamáním.
"Když jí neudělal do teď. Jsme bez šance. Naše smůla." řekl Hidan a dál žužlal kus trávy v puse.
"Možná. Nevšiml sis na něm nějaké slabiny?" zeptal jsem se Kisameho a ten se zamyslel. Přesto s jistotou odpověděl záporně.
"Ne. Ale očividně jsem nebyl jediný, komu se zamlouval Narutův sexy převlek." řekl a pak udělal úchylnou grimasu, kterou tak nesnáším a…
"Ty taky nemyslíš na nic jinýho, prasáku." řekl Hidan a já věděl, že z toho bude hádka. Přesto jsem se začal soustředit na něco úplně jiného…na to, co Kisame ze srandy vypustil z pusy a…
"Kdo je u tebe prasák, jsem jen normální zdravej chlap a…" bránil se Kisame a mě v tu chvílí něco napadlo. Možná se mílím ale za zkoušku to stojí…
"Zopakuj to." řekl jsem a rozkaz, kterým jsem to vyjádřil, byl v tu sekundu dost matoucí. A to ne jen pro Kisameho.
"Co?" optal se zmateně.
"Zopakuj to o tom převleku." rozkázal jsem a čekal.
"Že jsem nebyl očividně jediný, komu se líbil Naruto a jeho…" zopakoval Kisame a pokrčil rameny.
"To je ta chyba! Jsi génius!" řekl jsem nadšeně, možná víc než jsem chtěl.
"Já vím." řekl Kisame a pousmál se. Pak se ale nad jeho hlavou objevil otazník. "Cože?"

Překážka / ochránce
Suzume Shou
Chápal jsem pocity jeho. Ublížit tímto způsobem bolest neskutečnou vytváří. Jeho slova bolela mne, však udělat nic nešlo s nimi. Věřit svému srdci bál se dlouhou dobu, a ještě dlouhý čas bude. To problémem mým se stalo.
"Tak odpověď zní tvá? Po jméně netoužíš, poznání risknout nechceš však." řekl jsem a zklamaný hodně byl. Však vyčítat mu to nedokázal jsem. Podíval se na mě, jemně až smutně poprvé.
"Nechci se tě dotknout, koneckonců za to vůbec nemůžeš ale…nejsem si jistý jestli to zvládnu."
"Chápu. Žádná jména, žádné emoce." řekl jsem a dál řešit to nechtěl jsem.
"Přesně…" pousmál se a díval se na skleničku s alkoholem, kterým naléval se."Je to, jako bys pojmenoval kuře, které bys za pár dní snědl."
"To na děti používá se, ty už dospělí si skoro." na skutečnost poukázal jsem. To už nelíbilo se mu.
"Mysli si co chceš." řekl podrážděně zase a obsah skleničky vypil.
Přes vše, co povídal mi ohavného, já soustředit se pořádně nedokázal pořádně. V ručníku stál tam pořád stále. Já zraky svoje odvrátit nedokázal však. Zkoumal jsem a snažil se hlásku nevydat, tu co by prozradila mne a pocity mé skutečné. Jestli toho všiml si, pak nikterak najevo nedával to však. Narůstal pocit ve mně známí, proti vůli mé. Ten, jehož cítit zřekl jsem se. Vrací se, stupňuje se z dobou v přítomnosti jeho. Pryč musím, dokud sílu mám na to ještě. Teď…hned…
"Nelekni se, odcházím jen." řekl jsem jen však.
"Už mě máš dost, co?" řekl a na mě pousmál se. Já úsměv oplatit jsem musel.
"Za to jsem měl, že naopak to spíš je."
"Mluvíš divně, ale jinak to jde." řekl s úsměvem na rtech svých nádherných a na mě zadíval se očima modrýma, ve kterých ztrácel jsem se věčně a dlouho.
"Jako kompliment brát to budu." vydechl jen jsem a na víc nezmohl jsem se.
"Jak je libo." řekl a sklenici odložil, pak o stolek opřel se s pohledem na mě upřeným. Dlouho díval jsem se na něj, než rozhodnut jsem byl. Ublížit nechtěl jsem mu za sto let ani…jen…víc bolesti jeho chtěl jsem nést na ramenou svých…do toho ten pocit…ta touha hloupá…
"Co když ublížit ti chci teď?" napřímo zeptal jsem se, když ani jeden z nás neříkal nic dlouho.
"Zkus to." řekl a jen ušklíbl se na mě. Znal jsem slabost jeho. To jméno, co bolelo ho jeho vyslovení jen. Však tímto způsobem ublížení jsem neplánoval. Ani jiným…Podle teorie jeho špatné mu tímto však ublížím také…hlavně, když zemřu.
"Suzume Shou."

Neřekl nic, ani když opouštěl jsem místnost normálně dveřmi jeho. Jen nespouštěl mě z dohledu svého,…pak zmizel jsem mu za zdmi budovy. Když vyběhl na chodbu za mnou.
Tohle dobře dopadnout nemůže…jako bych nezažil to už jednou.
Moje srdce běží maratón!
Nesmím být tak blízko.
Na své místo pozorovací vrátil jsem se. Sledoval jsem Naruta dál, celou noc co jen spal.
Druhý den, jakoby se nechumelilo, to říká se tak mezi lidmi dnešními, šel Naruto do práce svojí. Brigádu spíš připomínalo to. Už se nerozhlížel, snad došlo mu to také, že dělat, že neví o mne, bude lepší strategie. Já šanci tak dostal jsem od něj…věřil mi, to dával mi postojem svým najevo. To potěšilo mě velice, i když nemělo. A hned lepší náladu jsem měl na sledovačku dnešní, nudná snad bude…modlit se zato budu den celý.
Stejnak touha moje po něm nepřešla ani na minutu či dvě. Pořád očima svlékal jsem ho dokola, až nadávat jsem si začal…však přestat jsem nedokázal. Usmíval se a dělal, že neexistuju, možná…jak napadlo mě před minutou, nedělal to jen kvůli sobě jen. Že by strach se mu do srdce zasadil, ale pocit tento nechodí sám však. On starost o mě začal mít…to znamení naděje může být. Nejsem lhostejný mu, pak něco srdce jeho cítí. To možná špatné bylo…však mě vůbec to nevadilo.
Nepřestával jsem chránit ho, ani ztratit ho z pohledu svého nedovalil bych si. Ne teď, když věřit mi začal, tím druhý kompliment mi složil…líbilo se mi, že hlavu jeho ovládl jsem trochu. Jen trochu, zatím.