Nezha – 1 – Vejce

Slunce grilovalo poušť dozlatova. V poledne je tu klidně přes padesát stupňů. Prší tu jen jednou za pět a více let. Jeden by řekl, že je to mrtvá země, ale není. Jsou tu rostliny mnoha podivných tvarů. Dobrý pozorovatel si všimne i ještěrek, hadů a malých fenků s velikýma ušima. Každé prostředí má své lovce a predátory. Jeden se zrovna válel v prachu a já ho úspěšně porcoval.

Jmenuji se Nezha a jsem Nángín. Což jsou ve zkratce lidé s hadím ocasem místo nohou. Pyšním se červenými šupinami a delšími rozježenými vlasy stejné barvy. Musím specifikovat, že mám i takové oči? Snad ne. Specializuji se na lov árínů. Pro obyčejného člověka to jsou přerostlí černí štíři, ale pro mě jako lovce jsou mým hlavním finančním zdrojem.
Jejich krunýře jsou pevné, jed se používá v chemickém průmyslu jako kyselina a maso z klepet je zase vyhlášenou gurmánskou pochoutkou. Byť já bych za ten smrad, který vzniká při vaření, nezaplatil ani cent. Setřel jsem si pot. Tenhle macek byl veliký. Určitě mu bylo víc jak sedm let.
To jsem poznal i ze zářezů na klepetech. Musel to být silák a vybojoval mnoho bitev o samičky. Tenhle mi taky dal pěkně zabrat a zanechal mi na přirozeném pancíři pod ocasem řádku jizviček. Ten je tvrdý a rozdělený do menších částí a ulehčuje mi pohyb na rozžhavené poušti.
Zabalil jsem jednotlivé kousky do plátna a vak si přehodil přes rameno. K pasu jsem připevnil své oblíbené dýky s lehce esovitým tvarem a ostřím o délce mé paže. Jsou z té nejlepší oceli a díky nim jsem se vykuchal z mnoha nepěkných situací. Ono čuchat arínův páchnoucí dech, není zrovna vzpomínka, co se dává za rámeček.

***

Vplazil jsem se do města z bílého kamene. Na ulicích stály velké amfory a vázy s vodou. Ženy si u studny vyměňovaly poslední drby, děti si hrály se psy, obchodníci vyřvávali a lidé chodili obecně sem a tam. Je tu oblíbená zastávka během cestování a prochází tudy nejedna karavana. Obchod tedy vzkvétá a o kvalitní pancíře je vždycky zájem.
A já jsem prostě ve svém oboru nejlepší. Svůj úlovek jsem šel odevzdat starému obchodníkovi Firdosovi. Působil jako můj prostředník. Měl férové ceny a mnoho kontaktů. Díky němu jsem mohl občas lovit i ve vzdálenější části pouště. Z jednoho takového výletu jsem si opatřil tu sexy jizvu na zádech. Od té doby jsem na svůj hadí zadek patřičně hrdý. Být člověkem tak mě škorpióní jed zabije. My Nángíni máme tužší a hlubší kořínky.
Odnesl jsem si slušnou sumičku peněz. S tímhle vydržím v pohodě dva týdny. Vzal jsem to tedy směr hospoda. Odhrnul jsem visící látku místo dveří a zastavil se až u pultu. Tohle místo je vždycky živé. Dneska tu mé trénované oko zahlédlo i pár cizích dobrodruhů. Ani mě to moc nepřekvapuje, blízko je město opředené starodávnou legendou. Vždycky přiláká nějaké blázny.
„Hej, Wasime!“ zavolal jsem na svého starého přítele.
Otočil se na mě podsaditý chlapík s pořádným knírkem a malou opečovávanou bradkou. Ruce si utřel do zástěry.
„Nazdar, Nezho! Jaký byl lov?“
Ukázal jsem mu váček a široce se usmíval.
„Že já se, starý hlupák, vlastně ptám, co?“
Postavil přede mně své nejlepší červené víno. Nejdříve jsem k vínu přičichl a pak ochutnal.
„Mňam.“

„Tak co budeš dělat teď? Nikdy nevydržíš v klidu.“
Zasmál jsem se.
„To je pravda, lenošení mi moc nejde, ale asi se stejně chvilku natáhnu na stromě. Už jsem to dlouho nedělal.“
Protáhl jsem si ruce a záda.
„Nezho, tebe ještě žádný štír nesežral?“ volal na mě můj dlouholetý kámoš a zástupce Velbtaurů.
„Ihabe, která pouštní bouře tě sem zanesla?“ Plácl jsem ho do ramene a on mi to oplatil. Je o víc jak hlavu vyšší než já, ale když se trochu vytáhnu, tak ten rozdíl zmizí, ale musím si hlídat rovnováhu.
„Zrovna jsem přivedl jednu karavanu. U moře bylo krásně, měl bys někdy jít se mnou, Nezho. Cestou jsme potkali pár velkých potvor, které by rády poznaly tvé tesáky,“ řekl a mrkl na mé dýky, kterým tak občas přezdíval.
„Proč ne? To zní dobře, mohl bych to zkusit, ale když ty se vždycky táhneš jak slimák,“ škádlil jsem ho.
Zastřihal svýma dlouhýma plachtovýma ušima, které většinou nechával svěšené. Tenhle rod je křížencem člověka a velblouda. Lepšího průvodce pouští těžko seženete. Umí vycítit písečnou bouři hodinu dopředu a nikdy neztratí cestu. Díky širokým chodidlům se neboří do písku a když se stane, že někdo zapadne do tekutého písku, mohou ho vytáhnout pomocí dlouhého ocasu s oháňkou.
„To je ale odporný…“ šuškal jeden člověk druhému.
„Člověk už nemůže žít v decentním městě, aby nenarazil na tyhle vobludy,“ odpověděl druhý.

„Akorát se umí jen předvádět,“ brblal další.
Oba jsme je velmi dobře slyšeli. Možná se můžeme pohybovat na veřejnosti, aniž by se nás někdo snažil zabít, ale to neznamená, že jsme miláčci lidí. Stejná práva s lidmi vás ještě lidmi nedělají a spousta z nich vám to dává najevo.
„Doufám, že ten dromedár nezačne plivat,“ uchechtl se.
Chytal jsem ho za ruku. Tohle byla jediná urážka, která jim jindy klidný mozek zaplavila krví.
„Nevšímej si jich,“ radil jsem mu.
Jen zaskřípal zuby. Do hospody vešel nový zákazník. Byla to žena. Poznal jsem to podle kroků a postavy. Navíc cizinka, chvilku se rozhlížela.
„Co vám mohu nabídnout, slečno?“ zeptal se Wasim.
„Čaj.“
„Čaj?“ zeptali jsme se trojhlasně.
„Nějaký problém?“ zeptala se ostře.
„Ale vůbec ne,“ bránil jsem se.
Z pod kapuce vykukovaly světlé vlasy. Přikrčil jsem se ve snaze něco zahlédnout. Ihab se zašklebil a strčil mě do žeber.
„To už to na tebe jde?“ Spiklenecky mrkl.
„Eh?“
O vteřinu později jsem se ho snažil uškrtit.
„Přestaň plácat blbosti!“

Jenže se jen smál. Hostinský jí ho přinesl, to on ho měl, jen ho tolik lidí nechtělo. To bylo pořád víno nebo pivo.
„Hej, proč si ten batoh neodložíš?“ zeptal se Ihab.
Cukla sebou.
„Neboj, nejsme zloději, Sice tu jsme známá firma, ale ne v tomhle odvětví,“ řekl jsem zase já.
„Vypadá to, že jste šla pěkně dlouhou cestu. Tady Wasim pronajímá i pokoje. Není to sice grand hotel z hlavního města, ale šváby tam nenajdete.“
„Nezho, takhle se reklama nedělá,“ napomenul mě hostinský naoko.
Vyplázl jsem na něj špičku rozeklaného jazyka. Vlastně spíš jen jazyk s takovým větším V uprostřed.
„Nezha?“ zeptala se.
„Nezha, jako ten známý lovec árínů?“ zeptala se znovu podrobněji.
Zasmál jsem se a drbal se ocasem ve vlasech.
„To byste mi lichotila, slečno, ale musím říct, že ve svém řemesle se vyznám. Zeptejte se Firdose, ten ode mě bere úlovky. Ten vám potvrdí moje schopnosti a poradí s výběrem dobrých kousků.“ Spokojeně jsem založil ruce.
„Nemám zájem o krunýře árínů, spíš bych využila… vás,“ řekla trochu tajemně a zadívala se na mě.
Ihab se dusil smíchy. Pleskl jsem ho ocasem přes zadek, až poskočil.

„O co jde?“ zeptal jsem se neutrálně.
„Cestuji na určité místo a potřebovala bych doprovod.“
„To mi moc neřekne.“ Nadzvedl jsem pochybovačně levé obočí.
„Samozřejmě vám dobře zaplatím.“
„Peníze mě zrovna neberou,“ odpověděl jsem.
Jakmile vám někdo nechce říct podrobnosti, nevěstí to nic dobrého.
„Když nám řeknete víc, tak o tom popřemýšlíme, takhle vám žádnou odpověď dát nemůžeme,“ řekl smířlivě Ihab. Jemně pohyboval svým dlouhým ocasem.
„Můžeme si o tom promluvit někde… v soukromí,“ mluvila ještě tišeji.
Celý tenhle obchod mi přestával vonět. Wasim nám otevřel jeden nepoužívaný pokoj v druhém patře. Nejdříve vyhlédla z obou oken a až pak položila svůj náklad na postel.
„A co se třeba taky představit?“ zeptal jsem se netrpělivě.
Sundala si kapuci a odhalila světlé kadeře. Oči měla podivně šedivé. U člověka takovou barvu často nenajdete.
„Jmenuji se Aješa.“
„Já jsem Nezha a tohle je můj kámoš a občasný parťák Ihab.“ Pokynul jsem na něj palcem a on se zdvořile uklonil.
„Co tedy chceš?“
„Potřebuji se dostat do města Šádvala.“
Následovalo menší ticho.
„A?“ Nadzvedl jsem obočí.

„A? To je vše, co řekneš?“ rozkřičela se.
„Cožpak to není svaté město Nánginů?“
Dloubal jsem se malíčkem ve špičatém uchu.
„A co má být? To mám skákat radostí?“ zeptal jsem se sarkasticky.
„No tak, Nezho, nemusíš být hned tak kousavý.“ uklidňoval mě.
„Pff, Pokud vím, tak není snadné se tam dostat. Žádná z výprav se nikdy ještě nevrátila a pochybuji, že se kdy nějaká vrátí.“
„Ano, to je pravda. Od ztráty města se ho pokusilo najít mnoho lidí z různých důvodů. Ale ty jsi Nángín, určitě máš k tomu místu určité pouto.“
„A co je to vlastně za město?“ otázal se Ihab.
„Tys o něm nikdy neslyšel?“
Jen zakroutil hlavou. Slova se ujala Aješa.
„Před mnoha stoletími, kdy poušť ještě nebyla tak veliká, existovalo v jejím středu město. Lidé a Nángíni v něm žili pospolu. Vládl jim moudrý okřídlený had. Jeho šupiny zářily, jeho peří bylo jemnější než hedvábí a dokázal přivolávat déšť. Po mnoho let tam vládl mír. Avšak lidé začali svým hadím přátelům závidět.
Toužili po jejich moci a dlouhém životu. Začali se hádat a vyvolávat boje. Hadí král to sledoval s krvácejícím srdcem. Nakonec vše vyústilo v krveprolití. Kněží přivolali veliký vítr, který odnesl lidi daleko od města.

Král potom kolem něj zvedl dvě vysoké kamenné hradby. Vítr se pak vrátil k městu a obklopil ho neustávající písečnou bouří. Okřídlený had však cítil k mnohým lidem lítost. Navzdory nesvárům stále žili dobří lidé. Vyslal tedy několik Nángínů, kteří také věřili lidem, aby mezi nimi žili. Pokud je lidé přijmou, mohou přijít do města a pokud ne, musejí hledat dál. Jestli však našli dobré lidi, byli zabiti, nebo zemřeli stářím, nikdo neví.
Lidé už vlastně na město nevěří, stalo se jen snem. Ale já vím, že existuje a potřebuji se do něj dostat. Jako Nángín jsi jediný, kdo mě tam může zavést.“
„Si myslíš, že té pohádce věřím?“ řekl jsem pohrdavě.
Ihab se na mě zamračil.
„Mám důkaz, že to město skutečně existuje.“
Sáhla do pláště a vytáhla svitek.
„Tahle mapa, kterou jsem před pěti lety koupila, je jasným důkazem o jeho existenci.“
Naklonili jsme se nad ni. Její okraje byly zdobeny runami, obrázky, ornamenty a uprostřed bylo město obehnáno dvojitým kruhem hor a jednou řekou.
„Runy na mapě říkají: Proklouzni pod písečným závojem, projdi cestou nikam a všude, přejdi rudý pramen a najdeš více.
Ještě nevím, co to přesně znamená, ale určitě to odkazuje na cestu do města,“ řekla optimisticky.

Založil jsem ruce na hrudi.
„No a co, tak máš nějakou mapu. Co má být?“
Ihab sykl. Začínal jsem být hodně podrážděný.
„Co má být?! Cožpak ty nejsi zvědavý na město svých předků?“
„Jsou tam stejně jen ruiny a šutry.“ Mávl jsem rukou.
„Nezho!“ okřikl mě.
„Co zas?!“
„Nebuď tak negativní. Cožpak to není něco, co bys miloval dělat? Dobrodružství máš v krvi.“
Našpulil jsem vzdorovitě rty.
„Dokážeš si představit něco vzrušujícího, než zkoumání starých ruin? Možná tam budou jen kameny, ale představ si tu atmosféru. Tolik století historie.“
Zmínil jsem se o tom, že Ihab je blázen do dějin a veteš- ehm, antikvariátu?
„Fajn, ale pochybuji, že tam jde za turistikou,“ dodal jsem ostře.
Zadíval jsem se jí do očí. Upřený pohled mi oplácela.
„Ano, mám svůj důvod.“
„A já nehodlám přijmout tvoji nabídku, dokud to nevyklopíš.“

Ihab jen zakroutil hlavou. S tímhle chováním žádnou samičku neoslovím. Stejně se tu žádná pořádná holka ještě neproplazila. Otočila se k batohu a vytáhla jeho obsah. Ten byl ještě v pytli.
„Musí tam být doručeno něco, co nesmí padnout do nesprávných rukou. Ta legenda totiž nekončí ztracením města. Je tam ještě část týkající se krále,“ řekla tajemně.
„Jelikož vládl obrovskou mocí, kdokoliv by ji získal, by se stal mocným. Králova moc totiž nepřivolávala jen deště, ale uměla uskutečnit i jedno přání.“
„Plnit přání? Jako džin?“ zeptal jsem se nechápavě.
„Možná,“ odpověděla záhadně, „jisté je však jedno. Takovou moc šlo získat jen jediným způsobem a to pomocí králova srdce.“
Podívali jsme se na sebe s jasným nepochopením.
„Princ jej získal od svého otce spolu s jeho krví, avšak aby ho získal člověk,“ udělala dramatickou pauzu, „musí jeho srdce pozřít.“
„Co?“ řekl Ihab.

„A musí být syrové nebo jde i grilované?“ zeptal jsem se.
„Nemůžeš něco chvíli brát vážně?!“ vykřikla na mě jak vzteklá opice.
„Fajn, fajn, nemusíš mi hned ukousnout hlavu.“
Dával jsem před sebe obraně ruce.
„Co s tím srdcem má společného tvůj balíček?“
Usmála se a rozvázala šňůrku. Látka se sesunula.
„Tohle vejce patří okřídlenému hadovi, králi Nángínů.“
Zíral jsem na něj. Pokud mě mapa nepřesvědčila, tak tohle už mohl být solidní důkaz. Vejce bylo bílé, ale byly na něm stejné runy jako na mapě.
„Kdes ho získala?“
Znovu ho zabalila.
„To je dlouhý příběh. Doprovodíte mě, nebo ne? Od tohoto města to jsou jen dva dny cesty. Dobře vám zaplatím.“
Založil jsem znovu ruce. Mračil jsem se. Tohle už nesmrdělo, ale rovnou páchlo. Ta ženská v něčem lhala, ale v čem? Nebo neříkala celou pravdu? Cítil jsem však obrovskou zvědavost poznat město mých předků a zjistit, co je to za vejce.
„Dobře, přijímám.“
„Já půjdu taky, znám poušť jako svoje chlupy. Řekněte mi, jakým směrem chcete jít a já ho neztratím.“
„Dobře, za den vám zaplatím padesát zlatých. Vyrazíme zítra před svítáním od téhle hospody,“ řekla.

***

Ihab se vybavil sedlem a košem pro vejce. Já před výpravou nabrousil své dýky a zabalil deky, jídlo a vodu. Aješa na nás čekala před hospodou. Pořád se rozhlížela. Někdo ji musel sledovat. O tom už nebylo pochyb. Každý člověk by toužil po splněném přání a velká většina by se neštítila pro to zabíjet. Všiml jsem si, jak rukou občas sáhla těsně pod levé rameno. Jako by pořád něco kontrolovala.
Za touhle výpravou je víc, než se zdá, pomyslel jsem si.
Ihab si sedl a nechal ji nastoupit. Nasedala s nedůvěrou a panicky se držela hrbu, když se zvedal. Na takovou dopravu nebyla zvyklá. Město jsme opustili bez incidentu. Očima jsem pořád pročesával monotónní terén. Podle mapy měla být Šádvala na severozápadě.
Kolik lidí ji asi sleduje?
Cestovali jsme povětšinou v tichosti. Stále žhavější vzduch to ani moc neumožňoval. Po očku jsem si ji prohlížel. Na její tváři nebylo nic zvláštního, jen její oči zářily touhou.
Chce snad využít královo přání? Proč by však musela vejce odnést do města?

„Hej, jsou pro to přání nějaký speciální podmínky?“ houkl jsem na ni.
„Proč se ptáš?“
„Jen ze zvědavosti, nebo vypadám jako slabý dvounoh?“ To že mám rád hospodského, neznamená, že mám rád všechny lidi. Tiše si odfrkla.
„O tom jsem nic nezjistila, nejspíš si musíš něco přát, když jíš jeho srdce.“
„A jaké přání máš ty?“
Cukla sebou.
„Neříkej mi, že to děláš jen tak,“ řekl jsem sarkasticky.
„Nezho!“ okřikl mě.
„Co je? Copak nemám pravdu?“
„Má pravdu,“ řekla a tím mě překvapila.
„Tohle vejce,“ položila na něj ruku, „chce získat jeden ambiciózní muž. Proto ho chci vzít do města, kde bude před lidmi v bezpečí.“
Znělo to upřímně, ale nevěřil jsem jí. Mám ve zvyku podezírat každého, koho potkám, dokud je už nějakou dobu nemám prověřené.

***

V nejvyšším patře vysoké prosklené budovy stál muž jménem Jusafa ibn Faraj ibn Jusafa al-Fulan. Měl krásný výhled na celé město pod ním a mořský horizont před sebou. Vládl městu i veliké části země. Vypadal na čerstvých třicet a černé vlasy měl uhlazené a krátké. Jeden by ho považoval za ideální partii, ale při bližším zkoumání šlo z očí poznat, že jeho minulost je protkána tmou.
„Pane Jusafe al-Fulane,“ oslovil jej pracovník zkrácenou podobou jeho celého jména, když vešel do jeho kanceláře, „lokalizovali jsme cíl.“
Jeho šéf se pousmál.
„Podle posledních informací cestuje ve společnosti Velbtaura a Nángína.“
„Dobře, pokračujte ve sledování.“
Muž se uklonil a odešel z veliké místnosti s přední prosklenou stěnou.
Kdo vyhraje tento závod?

***

Konečně padla první noc. Ihab se zabalil do deky a spal v sedě, tak jako většina velbloudů. Aješa se choulila v plášti a od úst ji stoupala pára. Já byl taky přikrytý. Ocas jsem obtočil kolem svého těla, abych co nejméně prochladl. Tiskla k sobě vejce v batohu.
Pořád jsem jí plně nevěřil. Byla pravda, že měla to zvláštní vejce. I já, kdo v životě neviděl jiného Nángína, i přesto že žiji již celkem dlouho, jsem z něj cítil svůj druh. Prostě jsem to věděl a to mě štvalo. Byl jsem z toho zmatený i podrážděný, možná proto jsem byl v její přítomnosti tak kousavý. Zahleděl jsem se na nebe poseté hvězdami. Vzpomínám si, jak jsem k takovému nebi vzhlížel s nadějí. Každou noc ten pocit znovu cítím. Úzkost a strach. Ale teď jsem dospělý, nemám se čeho bát.
Podíval jsem se na ni. Zrovna mě pozorovala. Zamračil jsem se. Otočila hlavu jinam.
„Jak ses dostala k tomu vejci?“ zeptal jsem se bez obalu.
„Jak…? Řekla jsem ti, že je to dlouhý příběh.“
„Máme před sebou dlouho noc.“
Zamračil jsem se ještě víc.
„Co… Co na tom záleží? Teď je vejce u mě a já ho odnesu do města!“
„A co bude pak?“
„Pak?“ Překvapeně zvedla hlavu.
„To město je nejspíše opuštěné, kdo by v něm žil? Co bude mít z toho, že se narodí ve svém rodišti, když tam nebude nikdo, kdo by ho uvítal?“
„No, to… “

Trhl jsem hlavou, rozbalil se a popadl ji do náručí.
„Hej, co to-?!“ vykřikla, ale to už z místa, kde seděla, vyletěla černá klepeta.
„Co se děje?!“ křičel Ihab a škrábal se na nohy.
„Árín!“
Obrovský škorpión nám vtrhl do tábora bez pozvání. Hrozivě mával ocasem.
„Ihabe, vezmi Aješu a vypadni s ní! Tohle nebude hezký!“ Postavil jsem ji na zem a přesunul se před ni. V rukou jsem svíral své věrné dýky. Tvorovy rudě zářily oči. Podle jizev to byl ještě větší veterán než ten poslední. Žena vyskočila Ihabovi na hřbet.
„Nezho, ne že se necháš sežrat!“ zavolal na mě a už se klidil.
Chytla ho za rameno a zakřičela na něj: „Hej, bude v pořádku?“
„Neboj,“ houkl přes rameno a plápolající ucho, „pokud někdo skolí árína, tak je to Nezha.“
Nedůvěřivě se ohlédla. Možná o mě slyšela, ale setkání s něčím tak obrovským ji vylekalo.

Díval jsem se lovci do očí. Cítil, že mu jsem soupeřem. Klátil ocasem dopředu a dozadu, to dělají vždycky, když…
„Chtějí bodnout!“ vykřikl jsem zbytek myšlenky a uskakoval do boku. Dýky jsem vrátil do pouzder. Zvířený písek mě na chvilku zakryl. Rychle jsem mu mířil za záda, ale poznal můj úmysl a švihal kolem sebe klepety. Levým mě škrábl do boku. Nic vážného to ale nebylo. Zpětnému pohybu jsem se vyhnul přikrčením k zemi. Otáčel se ke mně čelem.
Teď nebo nikdy!
Zapřel jsem se rukama i ocasem a vymrštil se dopředu jako pružina. Rukama jsem objal ocas těsně za bodcem. Klepeto se míhalo kolem mého ocasu. Víc jsem se přitáhl, chytil jsem dýku koncem ocasu a bodl ho do oka. Divoce sebou zmítal. Klepety mával sem a tam, jak mě nemohl najít. Jeho zrak je velmi slabý a kořist dokáže registrovat jen dotykem klepet.
Z oka teklo hodně krev, ale to ho nezabije. Tyhle potvory potřebují větší péči, otázkou je, zda na ni mám čas. Vytáhl jsem dýku a bodl ho do druhého. Pokud byl naštvaný, teď byl přímo nepříčetný. Točil se do kruhu a pořád chňapal do vzduchu.
Fajn!
Vzal jsem dýku do ruky a skočil na zem. Prosmýkl jsem se mu mezi nohama a vrhl se pod něj, dřív než mě probodne ostrými bodci na nohou.
„Jsi můj!“

Rozpáral jsem mu břicho. Opomenul jsem však jeden detail. Byl jsem pod ním a dostal tak prémiovou spršku jeho vnitřností a tekutin. Zmatený a umírající tvor utíkal, ale velmi brzo mu došli síly a padl na zem. Chvilku se ještě sunul. Písek byl zbarvený jeho krví. Z vlasů jsem vybíral kusy střev.
„Neříkal jsem, že bude v pohodě?“ prohodil na Aješu přes rameno.
Otočil jsem se.
„A já ti říkal, ať ji odtud odvedeš!“ vyštěkl jsem.
„A přijít o takovou podívanou?“ zeptal se pobaveně.
„To bylo… úžasné,“ řekla Aješa upřímně.
„Myslíš…“ řekl jsem bezmyšlenkovitě.
„Naprosto,“ slezla z velbloudího hřbetu, „sice jsem slyšela, že je to ta nejnebezpečnější práce ve všech oázách, ale žádný popis nikdy nevystihl vlastní lov.“ Bázlivě přišla trošku blíž k mrtvole.
„Neboj, je mrtvej,“ ujistil jsem ji.
Ihab se chytl za nos.
„Určitě tam taky nepsali o tom smradu,“ posmíval se mi.
Aješa si zamávala rukou před obličejem.
„Drž hubu!“ Křičel jsem a ukazoval na něj.
„O těch nejlepších částech lovu v žádné příručce nedočteš,“ informoval ji pobaveně.

„Jak chceš!“ zakřičel jsem, vzal jsem kus nějaké vnitřnosti a hodil ho. Trefil jsem se přímo do černého.
„Fůj!“ Rychle se čistil, ale to už letěla nová várka.
„Ty jeden!“ zakřičel a oplácel palbu. Vážný boj o život se zvrhl v šílenou a morbidní hru, ale že to byla sranda. Už dlouho jsem se tak nenasmál. Aješa nás překvapeně pozorovala.
„Ultimátní útok!“ zakřičel jsem, skočil mu na hřbet a vmazal mu nějakou sračku do vlasů.
„Vlasy né!!“ Vzpouzel se a poskakoval. Chytil mě za ruku a strhl na zem. Přistál jsem na břiše. Zadkem mě přimáčkl.
„Uáách!“ vykřikl jsem.
„Ty!!“ zakřičeli jsem najednou a obvázali jeden druhému ocas kolem krku.
Zavládlo mezi námi ticho. Aješa jen ustoupila.
To si chtějí navzájem zlomit vaz?
Pak jsme se dali do nekontrolovatelného smíchu.
„To byla ale pařba!“ smál se Ihab.
„Pařba?“ zeptal jsem se.
„Kam na ty výrazy chodíš?“
Pomohl mi se zvednout.
„Netrčím pořád v zapadákově.“ Strčil mě loktem do žeber.
Hluboce jsem vydechl.
„Chci se vykoupat,“ zamumlal jsem a musel se spokojit jen s kusem látky.

Připlazil jsem se ke svému úlovku.
„Tohle dokáže n****t,“ přehodil jsem si látku přes rameno, „mám perfektní úlovek a nemůžu ho odnést.“
„A proč ho nevezmeš na zpáteční cestě?“ zeptala se.
Zamrkal jsem na ni a dal se do smíchu.
„C-Co je tu k smíchu?“
„Ty jsi z velkého města, co?“
„A-A když jsem?“
„V tom případě nevíš, že nechávat věci ležet na poušti je ta největší pitomost pod sluncem.“
Ihab přišel mezi nás.
„To proto, že poušť žádný den nevypadá stejně. Vítr neustále mění její tvar. Zvířený písek navíc vše přikryje. Mezi lidmi pouště se říká, že mnoho měst a budov je stále ukryto pod jejím povrchem.“

„A co hůř,“ přerušil jsem ho, „může to najít někdo jiný a sebrat mi mé zásluhy. Tenhle samec je minimálně deset let starý. Řekl bych, že pochází z jihu a má za sebou slušnou řádku potomků.“
Ukázal jsem na něj palcem.
„Jak to víš?“ zeptala se.
„Stačí si prohlédnout jeho klepeta.“ Pohladil jsem je.
„Je na nich spousta jizev. Takže vyhrál spoustu samiček. Slabí jedinci se vždycky brzo vzdávají.“
„Hmm,“ zamručela uznale.
„Nepotkáme tu ještě nějaké?“
„Ne, jsou to samotáři. Své území si hlídají dobře. Vetřelce zahánějí výhrůžným cvakáním klepet a ty blbější bodnou. Tahle oblast bude minimálně dva týdny čistá, než ostatní zjistí, že její majitel zaklapal klepety.“
„A jak víš, že je z jihu? Nezdá se mi, že by se od jiných árínů příliš lišil.“
„To se pozná podle tvaru bodce, typu jedu, zbarvení krunýře na klepetech a celkové konstrukci těla. Takže… “
Svoji přednášku jsem přesunul k poničenému táboru. Zatímco jsem jí dával podrobnou přednášku o typech, druzích, taktikách lovu, kuriózních perliček, nevýhodách toho či onoho vybavení, jak poznat samičku, délku březosti, počet mláďat a další a další informace, tak usnula. Nevím, jestli jsem se měl urazit, nebo být polichocen, že umím vyprávět pohádky na dobrou noc.
Musela už být hodně unavená.
Protáhl jsem se, ovinul se ocasem a také spal. Ihab už taky nějakou dobu spal jako špalek hozený do vody.

***

Snídaně i ráno proběhlo bez incidentů. Aješa se trochu uvolnila a povídala si s Ihabem.
„Teď mě napadá,“ řekla náhle, „jak jsi věděl, že je pod námi?“
Otočil jsem se a vyplázl na ni rozeklaný jazyk. Nafoukla se. Velbtaur se hihňal.
„Ale tohle je Nezhova odpověď.“
Nadzvedla obočí.
„Nángínové pomocí jazyku sbírají pachové vzorky ve vzduchu a tím detekují okolní prostor.“
„Áríni přeci nepáchnou tak, aby byly cítit skrz písek,“ ohradila se.
„To sice ne, ale zanechávají na povrchu svůj trus,“ vysvětlil jsem.
„Před utábořením jsme minuli jednu čerstvou hromádku. Tak hodinku starou. Takže jsem předpokládal, že její tvůrce nebude daleko.“
„Cože?! A proč jsi mi nic neřekl?!“ Vyhrožovala mi pěstí.
„K čemu by to pomohlo? Stejně bys nic neudělala. Ale abych odpověděl tvoji otázku. Za prvé mám už vypěstovaný instinkt a za druhé jsem pod námi cítil chvění.“
Stejně zůstala nafouknutá. Zasmál jsem se.

***

„Sledovaný objekt postupuje podle plánu,“ informoval muž v černém.
Jusafa ibn Faraj ibn Jusafa al-Fulan sledoval obrazovku. Znázorňovala oblast kolem černého bodu. Tím bylo město Šádvala. Neustále obklopené písečnou bouří. Plné záhad, legend a pohádek. Také pokladů a pastí jako každé zakázané město. Na obrazovce se objevil obdélník s obličejem vojáka.
„Pane al-Fulane, má skupina je připravena k zásahu.“
„Dobře, zůstaňte však zatím mimo dohled, ten Nángín vypadá velmi schopně.“ Zadíval se na cílový bod cesty a ukončil spojení.
Tak kdo bude lepší? Ty, nebo já?
Pohrál si s vínem ve sklence a napil se.

***

„Už brzo tam budeme,“ zavolal na nás Ihab.
„Jak to víš?“ zeptala se.
Výjimečně šla po zemi. Z věčného houpání se jí dělalo špatně.
„Velbtauři i Dromtauři dokáží vycítit písečné bouře až hodinu dopředu,“ informoval ji, „a jelikož tahle kolem města nikdy neustává a ani se nehýbe, je pro nás lehké najít cestu.“
„Tak proč to město už lidé neobjevili, když se dá tak snadno najít?“
To byl logický dotaz.
„Tohle nebude o tom, jak najít cestu, ale o tom, jak se do města dostat,“ řekl jsem zase já.
„Cožpak ta mapa neříkala něco o zkouškách a pastech? Určitě to ukazuje na překážky. Nikdo je hold ještě nepřežil.“
Zvedal se písek. Dostávali jsme se na okraj bouře.
„Držte se u mě!“ křičel Ihab.
Rád jsem mu vyhověl. Písečné bouře jsem nikdy neměl rád. Aješa mu vylezla na hřbet a zakryla si obličej šátkem. Já udělal to samé. Jako polohad se mohu orientovat podle pachů ve vzduchu, jenže v bouři nic nevydrží na jednom místě.
Držel jsem se v jeho bezprostřední blízkosti. Vítr sílil a písek houstl. Před obličejem jsem držel ještě ruce. Viděl jsem na stále menší vzdálenost. Měli jsme město na dosah, ale taky jsme se mohli věčně toulat bouří.

Ještě, že je tu Ihab, ohlédl jsem se na něj, ale nikde nebyl.
„Ihabe!“ Máchl jsem vedle sebe rukou, ale sevřel jsem jen písek.
Dál jsem volal jeho jméno, ale neodpovídal.
Oddělil jsem se? To není dobrý! Ale musím se uklidnit. Pořád mám svůj orientační smysl. Určitě je zase najdu.
Plazil jsem se dál, když mě najednou zvedl obzvlášť silný poryv větru. Křičel jsem, zatímco jsem ve vzduchu dělal přemety. Když jsem spadl, tak jsem nevěděl, kde je jaká světová strana.
Sakra!
Zvedl jsem se a pokračoval dál.
Nenechám se porazit blbou bouří! Dřív nebo později z ní najdu cestu! Je to kruh, každým směrem je východ!
Nebylo to sice příliš uklidňující, ale nepřestával jsem jít dopředu.
Tohle musí být ten závoj písku, o kterém mluvila mapa.
Pomalu jsem rozeznával něco před sebou. Mělo to lidský tvar, ale ničí přítomnost jsem necítil. Zdálo se, že má něco velkého na zádech, ale jako nacpaný batoh mi to nepřišlo. Skoro bych i přísahal, že mě volala.
Halucinace?

Šel jsem však za ní. Vítr ještě víc zesílil a to tak, že jsem nevěděl, zda se vůbec pohybuji dopředu. Proti písečné bouři je každý lovec bezbranný.
„Gráh!“ vykřikl jsem a vymrštil se dopředu.
Do písku jsem se natáhl jak dlouhý, tak široký.
„Nezho!“ křičel Ihab.
Zvedl jsem hlavu. Nade mnou byl klid a čisté nebe. Když jsem se však zmateně ohlédl, zuřila tam bouře.
„Takovouto bouři jsem ještě neviděl,“ poznamenal Ihab.
Pomalu jsem se zvedl. Bylo to opravdu divné, jako by se tu nacházel úplně jiný svět.
„A to byl taky pěkně blbý nápad se ztratit!“ plísnil mě.
„Pořád jsem se tě držel, vůbec nechápu, jak jsme se rozdělili!“
„A není to jedno?“ zavolala Aješa.
„Hlavně, že jsme zase spolu.“
„Máš pravdu, ale příště se drž mého ocasu.“
Našpulil jsem rty. Musel jsem mu však dát za pravdu. Tohle bylo opravdu nebezpečné.
„Hej, taky jste cítili ten vítr?“
„Celou cestu, jinak by tu ta bouře nebyla,“ utrousil vzácně jedovatě.

„To jsem nemyslel.“ Plazil jsem se mu po boku.
Před námi byly vysoké skály, sotva jsem viděl vrchol.
„Podívejte!“ vykřikla a já se přestal snažit mu vysvětlit ten podivný poryv větru a postavu.
Ve skále byl veliký vchod. Dřív musel být bohatě zdobený, ale teď vypadal zašle. Nad branou byly zase runy.
„Cesta nikam a všude,“ přečetla je.
Druhá část naší cesty mohla začít. Utřel jsem zpocené dlaně do látky kolem pasu. Stál jsem na prahu své historie.
Sakra! Proč si připadám tak nervózní? Jsou to jen šutry a pitomá brána! Se mnou to nemá nic společného od té doby, co…
Prudce jsem zakroutil hlavou.
Ne, to je už jen minulost!
„Nezho! Tak jdeš?“ zavolal Ihab, který už byl za branou.
Pomalu jsem se k nim přidal. Jak mizelo ústí chodby, připadal jsem si čím dál tím víc v pasti. Jako bychom šli hrdlem obrovského hada. Nejdřív byly stěny jen hrubě otesané, ale pak se objevily různé rytiny a obrazy.
Znázorňovaly práci na poli. Jemně jsem po nich přejel prsty. Viděl jsem je poprvé a přesto mi byly známé.
„Hej, Nezho,“ houkl na mě přes rameno Ihab.
„Hmm?“
„Jak se cítíš?“

„Proč se ptáš?“
„No, seš na území svého rodného města… svým způsobem… Neříkej, že to pro tebe nic neznamená.“
Zadíval jsem na rytiny na druhé straně tunelu.
„Nah.“
Pokračovali jsme dál, chodba se stáčela doleva a rytiny najednou zmizely, jako když je někdo utne. Vzduch tu byl zatuchlý a těžko se mi dýchalo. Na zemi se válely kusy kamenní. Zahnuli jsme doprava. Ve svém zamyšlení jsem je předběhl… předplazil.
„Hej!“ vykřikl jsem a zastavil je tím.
„Co je?“
Zmateně jsem se rozhlížel. Můj instinkt na mě řval, ať odsud vypadnu.

„Něco… se blíží.“
Zastřihal ušima a to se chodba otřásla. Otřesy nebyly veliké, ale stačily na to, aby nás vyděsily. Ihab zmateně klopýtal ke mně, když se mu pod zadníma nohama posunula země. Nejvíc ječela Aješa, které nedokázala chytnout balanc. Natáhl jsem k ní ruku a přitiskl ji k sobě. Chodba, kterou jsme šli, se stala slepou uličkou a rovný úsek před námi se změnil do levotočivé zatáčky.
„Co se… tu sakra stalo?!“ křičel Ihab, když se prach trochu usadil.
„Cesta všude a nikam,“ zopakoval jsem runy z mapy a brány.
„Tak takhle to je. Aby bylo město ochráněno před narušiteli, bylo vytvořeno tohle bludiště. Je to chytrá past. Chodby jako takové nebudou složité, ale…“
„… když se budou pořád měnit, tak si nemůžeš značit cestu ani se vracet,“ dokončil za mě.
Ušklíbl jsem se na něj a odhalil své špičáky.
„Jo.“
„Nemohl bys mě už pustit,“ řekla Aješa nesměle.
S přidušeným výkřikem jsem ji od sebe rychle odstrčil. Celou dobu jsem ji k sobě tiskl… až moc. Napnutá atmosféra byla pryč a Ihab se se škodolibou radostí dusil smíchy.
Pleskl jsem ho za ucho, ale to ho nijak nezarazilo. Světlovláska zkontrolovala vejce v koši. Nic mu nebylo. V tichosti jsme pokračovali dál.