SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Nezha – 2 – Cesta nikam a všude

„Co se k***a stalo?!“ řval šéf skupiny vojáků, když viděl, jak jeden voják byl rozdrcen na kaši a jiní byli ponecháni, kdo ví kde.
Těch pár mužů, co s ním zůstalo, se roztřáslo strachy.
„Už nikdy se nedostaneme ven!“ křičel jeden a ustupoval od krvavé kaluže.
„Áááách!“ utíkal pryč.
Ne však dlouho, jelikož ho trefila kulka jeho mohutného nadřízeného.
„Ještě někdo?“ zeptal se a hrozivě se zamračil a jeho husté obočí tou dodalo ještě strašidelnější nádech.
Nikdo další se nechtěl přidat.

„Pět mužů?“ zamumlal si pro sebe.
Zastrčil pistoli zpátky a procvičil si rameno. Měl hodně svalnatou postavu a byl i slušně vysoký, do dvou metrů mu moc nescházelo a hranatá tvář dokončovala takový tradiční obrázek velkého vojáka.
Sledovali jsme tu děvku až sem, pomyslel si zadumaně.
Díky ní jsme mohli projet bouří. Kvůli silnému větru se nedá ani přeletět. Žádný radarový paprsek se navíc nedokáže dostat skrz, proto se město na mapách vždy zobrazovalo jen jako černý bod.
Ušklíbl se a pohlédl za sebe.
Ale vypadá to, že tenhle boháč přišel na způsob, jak se sem dostat. Jeho vysílač dokáže najít cestu skrz takové bouře jako nic, dokud je v cíli správný přijímač.

Jusafa se k výpravě přidal na poslední chvíli. V cíli bylo něco, co chtěl osobně vyzvednout.
„Půjdeme, pánové?“ vyzval je zdvořile a sám šel v čele.
Nafoukaný blázen, jakmile se dostanu k tomu hadímu bastardovi, budeš první koho zabiju, pomyslel si generál.

***

Nervózně jsem se za sebe ohlédl. Již jsme zažili další přesun chodeb. Každým krokem jsme ho očekávali znovu. Samotné bludiště nebylo hrozbou, to tenhle mechanismus.
„Teď!“ vykřikl jsem a oba se ke mně semkli.
O vteřinku později se země zatřásla a tunely se změnily. Všiml jsem si, jak se Aješa třese. Před námi i za námi se vše měnilo. Pohyby konečně ustaly a před námi byla slepá ulička.
Její oči se třásly šílenstvím. Chtěl jsem ji chytit za ruku a uklidnit, když se chodba zase otřásla a před námi se otevřela cesta. Ihab si setřel pot.
„Šíš, už jsem si říkal, že se budeme muset vracet.“
Nic jsem neřekl, ale prstem jsem naznačil, ať se ohlédnou. Oba ztuhli. Za námi byla taky slepá ulička.
„Hej, chceš mi říct, že…“
„Jdeme!“ vykřikla a klátivě vyšla.
Ať už se jí teď v hlavě odehrávalo cokoliv, tohle místo jí muselo připomenout nejednu ošklivou vzpomínku. Křečovitě se držela za levé rameno.
Znovu jsme vstoupili do úseku s rytinami. Na začátku to vypadalo jako zemědělství, ale teď to přešlo do dílen. Hrnčířství a kovářství.
„Hmm?“ zamručel jsem, když jsme přešli do nového dílu.
Obrazy byly useknuty a nový kámen byl hrubý.
Má to nějaký význam?

Kousl jsem se do rtu.
Tohle místo… snaží se mě pohltit?
Od vstupu jsem cítil podivnou nervozitu. Možná ne nervozitu, ale… něco hlubšího, jako by mě sem něco táhlo nebo snad i sledovalo. Možná ten důvod, proč jsem sem nikdy nešel… nebo se ani nesnažil na to myslet, bylo protože… jsem sem nechtěl být zavolán.
„Zavolán…“
„Další točení?!“
Trhl jsem hlavou.
„Ne, ne… nic necítím.“
Zamumlal něco o planých poplaších a šel dál. Držel jsem se těsně za nimi.
Zavolán… ? Kým? Proč?
Sevřel jsem pěsti a mrskl ocasem.

***

Další otřes jsem už předpověděl celkem klidně. Nečekal jsem však a přitiskl Aješu k sobě. Ihab pobaveně zahvízdal, ale v okolním hluku to zaniklo. Mechanismus byl několik tisíciletí starý. Zadrhával se, tak jako předtím. Tak jako teď.
„Kudy teď?“ Ukázal k dvěma chodbám.
Pohyb ustal v polovině a ukázal nám dvě cesty. Stěna mezi nimi nebyla příliš tlustá, ale to nemuselo vždycky platit. Pravá chodba měla úzký vchod a byla pokryta rytinami, druhá byla širší a čistá.
Pustil jsem ji, připlazil se blíž a vystrčil jazyk. Chytal jsem pachy.
Konec bludiště povede na čerstvý vzduch, pokud ho tedy zachytím, tak…
Pečlivě jsem studoval každičký vjem. Chodba s malbou mě znepokojovala. A co víc, cítil jsem z ní trochu lepší vzduch. Východ byl blízko, ale…
Jestli se ten mechanismus najednou rozběhne… budeme na kaši, pomyslel jsem si.
Co mám říct? Máme na rozhodnutí čas? Když půjdeme širší cestou, tak i když dojde k otočení, nic se nám nestane, ale může to vést do slepé ulice.
Studoval jsem okraj malby. Vypadalo to jako tržnice.
Pole, hrnčířství a kovářství, trhy…
Zamyslel jsem se.
Zemědělství, řemeslníci, tržnice… Cesta městem!
Obrazy začaly dávat smysl.
Na okrajích měst jsou pole, pak následují domy a dílny řemeslníků a veškeré zboží se sváží do středu města na trhy. A od něj je to jen kousek k…

Podlaha se zatřásla a mé dilema bylo vyřešeno. Oddechoval jsem jak uhnaný pes.
„Hej, Nezho, jsi OK?“ Položil mi starostlivě ruku na rameno.
„Jo, dobrý.“
„A která cesta byla dobrá?“ vykřikla.
„Co když to byla ta, co zmizela?!“
Chápal jsem její rozhořčení. Pěkně dlouho jsem tu stál jak idiot a vyplazoval jazyk.
„Aješo, nerozčiluj se,“ uklidňoval ji.
„Nebylo to jednoduché. I když má citlivý jazyk, není tohle pro nikoho z nás přirozené prostředí.“
„Cožpak není Nángin? Nemá snad znát správnou cestu?!“
„Ten druhý otvor nebyl moc široký, nikdo z nás nevěděl, kdy se to zase pohne,“ pokračoval dál.
„Nezha nechce nikoho z nás ohrozit. Vy dva byste se možná protáhli, ale já…“ ohlédl se na svůj zadek.
„… si tím nejsem tak jistý.“
Vzdechl.
„Tak či onak, je před námi cesta, pořád můžeme jít dál.“
Slyšel jsem jak hlasitě dýchá. Tohle místo si na ní vybíralo velikou psychickou daň. Dal jsem se do pohybu a v puse jsem se kousl do jazyka. Věděl jsem moc dobře, že ta pravá cesta byla správná, ale… bál jsem se po ní jít.

***

Byl jsem zase nervózní. Doba od posledního posunu byla delší než jakákoliv předchozí. Je to náhodné? Určitý vzorec? Nebo je mechanismus mrtvý? V takovém případě… jestli je před námi slepá ulice…
Já na to fakt nechci myslet. Vztekle jsem pleskl ocasem do země, až moji společníci vyděšeně nadskočili.
„Dá si někdo svačinku?“ zeptal se rychle, než mě mohla Aješa seřvat.
Musel jsem připustit, že to byl skvělý nápad. V bludišti i v bouři jsem ztratil veškerý pojem o čase a úplně zapomněl na hlad. Stačilo se však zmínit o jídle a měli jsme kručící orchestr. Dokonce i jí to pomohlo se trochu uklidnit.
„Hej, tam si nesedej,“ řekl jsem jí.
Chtěla něco namítnout, ale zvedla se a přisedla si blíž… k Ihabovi. Z nějakého důvodu mě to trochu namíchlo. Každý jsem měli tři placky. Velmi pomalu jsem je žvýkal. Ohlédl jsem se do tmy za námi.
Jak můj zrak pronikal hlouběji, zahlédl jsem malé hadí dítě v okovech. Krčilo se v rohu a třáslo se strachy. Bez jediného světla, bez jediné naděje. Nadzvedlo hlavu a naše rudé oči se setkaly. Zavřel jsem je a otočil se zpátky.
„Už je to minulost…“ zamumlal jsem tiše.

Zvedl jsem hlavu a podíval se do chodby před námi. Otřásla se a pomalu otáčela. Aješa sevřela ruce. Zrovna tam si chtěla sednout. Kdybych ji nevaroval, kdo ví, co by se jí stalo.
Neotevřela se nám jen nová cesta, ale dostali jsme i společníka. Moc zábavy s ním však nebude, pokud nezná dobrou zásobu kostlivých vtipů.
„Tak tenhle chlapík nám asi neporadí, co?“ podotkl Ihab, při pohledu na starou mrtvolu.
Byla opřená o stěnu a chyběla jí ruka… na hranici dílu bludiště. V druhé svírala pero a na klíně jí ležel deník.
„Nejspíš zemřel, když to psal.“
Opatrně jsem knihu vzal a pustil se do čtení.
„1. den výpravy. Já a mí společníci jsme nadšení. Podařilo se nám sehnat techniku a vyrážíme do ztraceného města.
5. den výpravy. Dostali jsme se k okraji bouře. První zkouška začíná.
8. den výpravy. Z původních pěti aut prošla bouří jen tři. My všichni moc dobře víme, že je to nebezpečné a že můžeme zemřít, ale touha objevit starou říši je silnější. Pomodlil jsem se za naše ztracené druhy a přál jim, aby našli cestu zpátky, pokud ještě žijí.
10. den výpravy. Bylo nás dvanáct, ale už nás zbývá jen pět. Naše skupina se rozdělila v tomto prokletém bludišti. Neustále se mění a drží nás v šachu. Mám ošklivou předtuchu.

11. den výpravy. Má předtucha se vyplnila. Dva z mých přátel se začali hádat a ošklivě se zranili, a aby to bylo horší, bludiště se pohnulo a oddělilo nás. Ještě teď slyším jejich výkřiky.
13. den výpravy. Čas v mých hodinkách se zpomaluje. Už nevím, jak dlouho tu bloudíme. Zásoby jídla se tenčí a morálka upadá. Pár hádek se mi podařilo uklidnit, ale jak dlouho to vydrží?
X. den výpravy. Mé hodinky se nadobro zastavily. Občas mám pocit, že z chodby slyším zvuky, ale nikdo tam není.
Zápisek 1. Když jsem začal psát tyto řádky, jeden z mých zbývajících přátel zemřel. Nejspíš podlehl horečce, ale… možná je to prokletí okřídleného krále. Už tu jsme jen dva.
Zápisek 2. Zásoby jídla už na dlouho nevydrží. Připadám si tak ztracený. Zemřu tady na tomto bohem zapomenutém místě?
Zápisek 3. Dnes… Teď jsem udělal něco, na co nikdy nezapomenu. Zabil jsem svého posledního společníka. Byl mým nejvěrnějším. Společně jsme procestovali celé pouště.
A teď jsem sám. Jídlo je plesnivé a voda došla. Bolest v levé ruce je k nevydržení… Doufal jsem, že tu najdu lék. Okřídlený král… si své město dobře chrání. Nikdo s nečistým srdcem nemůže vstoupit. Ve svém životě jsem udělal mnoho špatných věcí. I přesto jsem chtěl dát naději stejně nemocným lidem… Můj čas se nachyluje.“

Tenký deník jsem jemně zavřel.
„Takhle skončila jedna z mnoha výprav,“ řekl tiše Ihab.
Vložil jsem ho do jeho ruku a lehce ho položil na zem. Z vaku na Ihabově hřbetě jsem vytáhl deku a přikryl ho.
„Co to děláš?“
„Pocta mrtvým,“ řekl jsem jen.
„Jen chci, aby mohl konečně odpočívat. Seděl tu už tak dlouho… ať si konečně trochu lehne.“
„Hej a proč mu bereš ten deník, když jsi mu ho vracel?“ zeptala se podrážděně.
„Nejsem zloděj, jo? Jen mě prostě napadlo,“ udělal jsem pauzu, „že bych ho nechal spatřit město.“
„Ale vždyť je mrtvý.“ Pokrčila rameny.
„Já vím, ale… do toho deníku dal své srdce, tak mě prostě napadlo, že… když ho dopíšu, tak…“
Velbtaur ke mně přišel a štouchl mě do žeber.
„Ty naše citlivko.“
Jen jsem zasyčel.

***

Deník mě v tašce pálil. Přišla sem tak veliká skupina a přesto nikdo nedosáhl cíle. A co my? Nechodíme v kruzích? Už jsme se několikrát vraceli. Další měnění terénu nám do cesty nedávalo žádné ozdobené chodby.
Tohle je opravdu… perfektní bludiště! Normálně se stačí držet jedné strany a k cíli se dojde, ale… tady to tak jednoduché není. Začínal jsem cítit únavu. Ostatní jsou na tom stejně. Jak hluboká noc je? Nebo je už den?
„Pojďme si odpočinout,“ navrhl jsem.
Nikdo neprotestoval. Potřebujeme veliký odpočinek.
Sotva si Velbtaur sedl, spal jako špalek. Ovinul jsem kolem sebe ocas a založil ruce.
„Hej, můžu?“ zeptala se jako vzdorovité díte.
Usmál jsem se.
„Jasně.“
Opřela se o mě.
„Díky,“ řekla po chvíli.
Jen jsem pokrčil rameny. Za chvíli jsem slyšel její pravidelný dech. I mě poklesávala hlava, ale nechtěl jsem usnout příliš hluboce. Tohle místo… mě děsilo.

***

Slyšel jsem vlastní udýchaný dech. Řítil jsem se tunelem, proskočil jsem skrz jeho ozářené ústí a vrhl se do zelených hlubin. Směr mého pádu se však změnil… a já stoupal výš a výš.
Nade mnou bylo slunce a modrá obloha. Pode mnou se rozprostíraly zelené pláně, stromy a bílé domy. Vítr mi cuchal vlasy a odnášel veselý smích do širokého okolí. Snesl jsem se níž nad vodu a v odrazu jsem spatřil…

***

Cukl jsem sebou tak prudce, až mi zapraskaly kosti.
Co to bylo? Sen? Na to to bylo příliš živé!
Rozhlédl jsem se. Oba moji společníci ještě spali. Země se otřásla. Zmateně vyskakovali na nohy. Před námi se měnily chodby. Šlo to pomalu, úplně jsem cítil, jak mechanismus úpí.
Cítil jsem však úlevu, že chodba byla čistá… žádná malba.
„Pojďme,“ řekla a rychle vykročila.
Nejspíše chtěla zahnat svůj úlek. Napůl už byla v novém úseku. Když se podlaha znovu otřásla. V mechanismu něco prasklo a znovu se roztočil… Rychle.
„Aješo!“
Chytil jsem ji za ruku a táhl k sobě. Ihab k ní taky mířil, ale byl příliš daleko.
Stihnu to?!
Mé srdce odpočítávalo půl vteřiny. Nový díl dosedl se žuchnutím. Objímal jsem ji tak, že přitlačit, tak ji v pase přeštípnu. Udělat to ona, tak mě udusí. Zíral jsem do chodby obklopené rytinami.
Cesta k paláci!
Pomalu jsem se uklidnil. Ohlédl jsem se na Ihaba. Měl propletené prsty a hrál si s palci. Tiše si hvízdal. Občas mám fakt pomalé myšlení, takže mi nedošlo, jak moc ji k sobě tisknu a v jaké poloze. Já byl dole a ona mi seděla v náručí.
Rychle jsme se od sebe odtrhli.
„Promiň, já…“
Podlomila se jí kolena.
„Hej!“
Natáhl jsem k ní ruku a všiml si, že z lýtka hodně krvácí.
„Rychle obvaz-a-vodu!“

Ihab mi oboje pohotově hodil. Nejdřív jsem ránu vypláchl a pak ji obvázal.
„Muselo se to stát, když jsi mě zachraňoval.“
„Ještě, že je to jen škrábanec.“
„Nejdůležitější je teď nedostat infekci. Jen co se dostaneme ven, pořádně to ošetříme,“ řekl jsem.
„Když se dostaneme ven,“ dodala tiše.
„Žádný strach, východ je blízko.“
„Jak to víš?“ vykřikl Ihab.
„Před námi se otevřela cesta.“
Vzal jsem ji do náručí.
„Co to děláš? Můžu jít sama!“ Mlátila mě do hrudi pěstmi.
„Se zraněnou nohou ne,“ řekl jsem nekompromisně.
Můj přítel jen zakroutil hlavou a šli jsme dál. Bylo to tak, jak jsem předpokládal. Na rytinách byla znázorněna palácová hradba a stromy.
Vnitřní zahrada. A kousek za ní… je palác.
Jenže vstup byl odříznut zatáčkou. Zastavil jsem se.
„Proč stojíš?“ zeptal se a vykročil. Podíval se dál do chodby a za chvilku se vrátil.
„Pokračuje to normálně dál.“ ukázal za sebe palcem.
„Je to slepá ulička.“
„Jak to můžeš vědět?“ zeptala se.
„Rozhlédněte se po stěnách.“
„Eh?“
Učinili tak.
„Hezká… výzdoba?“

„Co má společného s bludištěm?“ zeptala se.
„Pořád jsme si mysleli, že vstupujeme do labyrintu, ale není tomu tak. Žádný nikdy neexistoval.“
„Jak to myslíš?“ vykřikla.
„A kde pak celou tu dobu bloudíme?“ Krev se v ní vařila.
„Dřív tu byla jen jedna cesta a tenhle obranný mechanismus existoval ke zmatení nepřátel.“
„Cožpak ho nevytvořil král, aby ochránil své město?“
„Všechna královská města mají dvoje hradby - vnější a vnitřní. Tohle jsou ty vnější. Věřím, že tahle ozdobená chodba vedla do města jako tunel a hradby byly původně nižší.“
„Nízké hradby?“
„Vstupní brána byla veliká, tak veliká, že by skrz ni projely i větší válečné stroje.“
„To je fakt.“ Ihab si přehodil přední nohu přes nohu a založil ruce.
„Původní smysl tohoto místa byl jiný. Když se objevil nepžítel, mechanismus vytvořil iluzi spletitého bludiště. Útočníci tak byli odkázání na druhou cestu a to přes hradby.
Jenže to znamenalo, že musí opustit veškeré těžké náčiní. Jejich útok tak ztratí většinovou sílu.“

„Jasně,“ řekl osvícený Ihab, „celá rotace vlastně není k znemožnění vstupu, ale k likvidaci psychiky vojáků. Jakmile zjistí, že nemají šance na únik tak zpanikaří. Pozabíjejí se tím navzájem.“
„Přesně tak.“
„A co když v tom bludišti, bude Nángín nebo spřátelený člověk? To ho nechají umřít?“ namítla Aješa.
„Proto tu nejspíš jsou ty obrazy. Pro obyčejné lidi vypadají jako ozdoba, ale pro Nángíny je to cesta k domovu, protože tahle cesta míří ke středu. Stačí jim tedy počkat, až se kruhy srovnají a…
Co se snažím říct je, že tahle cesta vede neomylně k městu.“
„Ke středu,“ řekl zamyšleně a pak si uvědomil svoji vlastní pitomost.
„No jasně!“ Pleskl se do čela.
„Proč mi to, dromedárovi, nedošlo!“ Když už si začne sám nadávat, tak udělal opravdu kolosální pitomost.
„Co? Co?!“ dožadovala se vysvětlování.
„Víš, jak jsem říkal, že my Velbtauři nikdy neztratíme směr?“
Přikývla.
„Tak jsem na to úplně zapomněl!“
„Eh?“

„Je to jednoduchá ale důmyslná past. Neustálé měnění směru každého zmate. Doleva, doprava, rovně, dolů, nahoru…
Na tom vůbec nezáleželo! Stačilo se držet jedné chodby a to téhle.“ Rozhodil rukama.
„Jenom tahle vede skrz celou horu a je úplně rovná. Proto je ozdobená, protože je to hlavní třída do města! A proto jsme v ní šli vždycky rovně. Nikdy se nikam nestáčela.“
Rozzářila se, ale pak hned ztemněla.
„Ale… tohle bludiště se točí v kruzích, ne? Jen v jednom směru, ne?“
„Pokud jen jeden směr, takže to znamená… že jsme v trusu.“ Poklesli mu ruce.
Rozloha města je odhadována na několik stovek metrů čtverečních a nejspíše i více. Všechny kruhy musí být obrovské. Další díl hlavní chodby mohl být jen kousek od nás, naproti nám a nebo jsme ho už prošvihli.
„Žádný strach, cesta se otevře.“
Snesl se na nás prach a kruh se pohnul. Zatajili jsme dech. Otevře se nám cesta ven, nebo do záhuby? Okraje cesty… seděly! Zahrada přešla v palác.
„Vzduch… Cítím čerstvý vzduch!“ vykřikl a rozběhl se dopředu.

Aješa mě radostí objala kolem krku.
„Rychle! Rychle!“ povzbuzovala mě.
Mrskl jsem ocasem a vyrazil hadím tryskem dopředu. Světelný bod se zvětšoval. Tohle byl poslední kruh. Hlavou mi probleskl můj sen.
„Ihabe… “ zašeptal jsem.
„Ihabe, stůj! Zastav!“ zařval jsem, jak nejvíc to šlo.
Jen na mě pobaveně zamával, určitě si myslel, že závodíme.
Jestli ho nezastavím-!!
Přidal jsem ještě víc, snad nikdy v životě jsem se tak rychle nepohyboval. Aješa se mě křečovitě držela. Světlo se přiblížilo natolik, že jsem přestával vidět.
„Ihabe!“
Slyšel jsem jeho radostné volání, které přešlo najednou v dlouhý křik. Natáhl jsem ruku dopředu a uchopil konec jeho dlouhého ocasu. Ve stejném okamžiku jsem se zapřel, jak nejvíc to šlo a zatnul zuby.
„Uááááh!“ křičel na celý volný prostor.
Ozvěna se vrátila pomalu a oslabená.
„Nehýbej se!“
Oči mi strašně slzely, chtěl jsem si je utřít, ale v druhé ruce jsem držel ji a nevěděl jsem, co je kolem nás.

„Hej, Aješo, řekni mi, až budeš moc otevřít oči.“
„Jo.“
Mrkala a utírala si slzy.
„D-Dobrý.“
„Fajn, tak opatrně jdi za mě.“
Pustila mě a já ji. Naštěstí pod ní byla pevná zem.
„Co se stalo?“
„Nic zvláštního. To jen tenhle blbej dromedár chtěl samou radostí skočit do strže!“
„A co vejce?!“
„D-Dobrý!“ křičel.
„Je v koši připoutaný!“
Otřel jsem si oči a chytil ho i druhou rukou.
„Ihabe, dobře mě poslouchej! Pomalu povol zadní nohy… Jako když si sedáš, jasný?!“
Bez keců tak učinil.
„Přestaň, až ucítíš něco pod předními prsty!“
„Jo, mám to!“
„Fajn, tak teď pomaloučku couvej. Nedělej krok, dokud si nebudeš jistý podporou!“
Pomalu jsem ho tahal nahoru.

„Jo a abych nezapomněl,“ zavolal jsem a klidným hlasem dodal, „nedívej se dolů.“
Následovala vteřina zaraženého ticha.
„A kam si myslíš, že asi tak můžu čumět?!“
Škodolibě jsem se ušklíbl. Po pár dalších krocích se nad okrajem objevil jeho zadek.
„A to ještě nevíš, že jen co vylezeš, že si budeš přát, aby ses dole rozplácl.“
„É~h?“
„Sešlehám ti ten tvůj smradlavý zadek tak, že po tobě žádná samička celý rok ani neplivne!!“ zařval jsem na celé okolí.
„Né! Cokoliv, ale zadek né!“ Dal se do pláče.
Pořádně jsem zabral a byl nahoře. Únavou jsem se svalil na záda a pod Ihabem se podlomily kolena. Ruce jsem měl určitě o pět centimetrů delší. Vždyť váží aspoň metrák. Aješa k němu přiskočila a hned kontrolovala vejce. Ihab naopak urovnával chlupy na ocase.
„Í~ há~ bé~!“ Slabikoval jsem jeho jméno.
Aješa se klidila z dosahu a on naopak nasadil ta nejsmutnější očka, která mohl. Stál jsem shrbený jako nějaká zombí a v očích mi jiskřilo.
„Pojď sem!!“
„Iáh! Né!“ pištěl jak ženská.

Chvilku jsme se honili v kruhu, než jsem na něj nemotorně nasedl a švihal ho ocasem.
„Vyšlehám ti prdel, ty bastarde! Proč jsi nezastavil?!“
„Promiň, promiň! Když já byl tak rád, že jsem venku!“
„Vážně ses mohl zabít!“
Chvíli jsem ho tahal ještě za vlasy, než jsem z něj padl únavou.
„Za tohle mi dlužíš obědy na měsíc, jasný?“
Unaveně si sedl. Chvíli potrvá, než budeme znovu schopni jít.
„Co vejce?“ zeptal se.
„Je v pořádku,“ řekla jen a utáhla trochu látku.
Zvedl jsem se, neboť jsem ucítil otřesy. Ostatní si toho taky všimli.
„Hej, to se budeme jako znovu točit?“
Nic se nedělo.
„Radši najdeme cestu dolů,“ navrhl jsem, i když bych radši ležel.
Nikdo se se mnou nehádal.

***

Z chodby se kouřilo, ale další cesta byla otevřena.
„Ten váš radar funguje dobře,“ řekl generál.
Jusafa se jen usmál.
„Neutratil jsem za jeho vývoj peníze pro nic zanic.“
„Fajn, jdeme!“ zavelel a všichni prošli dírou.
Muž si prohlížel rytiny na stěnách. Cítil, že jeho cíl je blízko.
Již brzo… pomyslel si.

***

Zápisek 4. Tady Nezha! Pokračujeme dál v dědově cestě. Prošli jsme skrz celé bludiště. Být tam ještě chvíli, svléknu vzteky kůži. Ihab a Aješa na tom taky nebyli dobře. Jsme moc rádi venku, i když před sebou máme další překážky. Zrovna tenhle strmý útes nevypadá moc jako turisticky značená cesta. Město máme na dosah, nechci se vzdát. Nevím proč, ale… možná chci opravdu poznat místo, odkud vzešli mí předci.

***

„Dobrý Aješo?“ křičel jsem na ni.
Pomalu jsme se sunuli po úzkém převisu. Ihab šel první, pak já a nakonec ona. V sobě jsme byli připoutáni lany. Když kdokoliv z nich spadne, dokážu je na chvíli udržet.
Vejce v koši jsme ještě pro jistotu trochu zabalili, snad se mu nic nestane. Představa rozbité skořápky, ze které trčí ruka nenarozeného Nángína, mi naháněla hrůzu.
„Jo, jsem v pohodě!“ zavolala zpátky. Její zraněnou nohu jsme pořádně vyčistili, naštěstí to opravdu nebylo vážné.
Strmý sráz byl další zkouškou. Celou cestu jsme šli po rovině. Nikoho by nenapadlo, že město bude zapuštěno do země. Mohl jsem ho však už vidět. Ještě se skrývalo za poslední hradbou hor, ale bylo tam. Cítil jsem to v krvi. Místo, kam musím jít, kam se musím vrátit…
„Podívejte!“ Ihab ukázal před sebe. Ze skály trčely zbytky terasy. Nešli jsme po převisu, ale po dřív zdobené kamenné cestě vytesané do skály.
„Konečně!“ Ihab klesl na kolena a líbal zaprášenou cestu… i s patřičným pliváním potom.
Nejhorší na tom bylo, že jsem cítil podobnou touhu, ale jeden blázen stačí, ne?
„Co si dát malou pauzu?“ zeptala se a my radostně souhlasili.

Nevýrazné placky nikdy nechutnaly líp. Jak jsem je žvýkal, díval jsem se přes roklinu. Uprostřed tekla řeka, její hučení jsem slyšel až sem.
„Doufám, že tahle cesta vydrží.“ Zastřihal ušima.
„Nerad bych se vláčel po zvířecích cestičkách.“
„Tímhle směrem půjdeme asi půl hodiny, pak zabočíme dolů po schodech a před námi bude kamenný most,“ řekl jsem.
Ihab se usmál.
„To rád slyším…“ a pak vykřikl: „Hej, jak to můžeš vědět?!“
Placka se mi zasekla v krku. Dusil jsem se.
„Kuck… To… To je instinkt!“
Velmi podezíravě si mě prohlížel. Lhaní mi nikdy zrovna moc nešlo.
„Lžeš.“
„Nelžu,“ trval jsem na svém.
„Tak proč si maluješ ocasem?“
Byl to jeden ze zvyků, co jsem opravdu nesnášel. Vždycky mě kompletně prozradil. Jakmile jsem nebyl zrovna dvakrát upřímný, tak jsem do hlíny, prachu, písku… prostě na zemi dělal takovou čmáranici. Hodně to připomínalo cosi okřídleného. Ihab mě znal… až moc dobře.
„Fajn, dostals mě, ale opovaž se smát,“ řekl jsem uraženě a mračil se.
Kývl na znamení souhlasu.

„… Viděl jsem to ve snu.“
Prskal smíchy.
„Přestaň se smát!“
Vrazil jsem mu palce do pusy a roztahoval ji. Jeho neartikulovaný smích byl ještě horší než ten normální.
„Co dalšího jsi viděl?“ přerušila nás její otázka.
Pustil jsem ho a jeho pusa se s mlasknutím zmenšila.
„Zahradu a taky řeku. Za ní byl palác a nebyla tam žádná hradba.“
„Ale jak to můžeš vědět, když jsi tu nikdy nebyl a z města jsou jen ruiny,“ namítl Velbtaur.
„Jednou jsem slyšela, že Nángíni jsou velmi zvláštní rod, který nese vzpomínky svých předků ve své krvi.“
„To jako fakt?“ vyhrkl jsem na ni otázku.
„Tak proč… proč tu už Nángíni nejsou, pokud znají cestu sem, tak…“ rozhodil jsem rukama.
„Nevím, jen jsem to slyšela. Znělo to spíš jako pohádka, ale možná se od tohoto místa příliš odcizili, nebo zapomněli, nebo to nemají být oni, kdo sem má přijít… možná na něco čekají.“
„Možná na někoho čekají…“ doplnil jsem.
„Na krále,“ řekl Ihab až posvátným tónem.

Všichni jsem se podívali na vejce. Okřídlený had. Bůh. Král. Vládce. Nositel deště. Syn slunce. Zázraků tvůrce. Během historie dostal mnoho jmen. Vždy však mířila k jednomu symbolu – síle.
Nángíni obecně vládnou větší fyzickou silou, podle legend se dokáží dožít až 500 let a možná i více, ale já žádného jiného zástupce svého rodu neviděl, tak nevím, zda je to pravda.
Jsou taky inteligentní, zruční a přizpůsobiví. Jejich instinkt se už od narození vyrovná intuici zkušených lovců.
O nich… o hadích lidech… bylo známo jen málo. Já sám jsem si to bolestivě uvědomoval. Já sám jsem o sobě moc nevěděl. Kdo byli mí rodiče? Odkud jsem přišel? Kam mířím? Kdo mi dal to jméno? Jaká byla jejich jména? Jaké jsem měl předky? A teď… Jaké by bylo, žít ve městě s vlastním druhem?
Mě samotnému je víc jak tři sta let, i když vypadám mladě. Vlastně jsem svůj vlastní věk ani přesně nevěděl. Dlouho jsem bloudil pouštěmi z místa na místo. Bez rodiny, bez přátel, bez domova…
Zatřásl jsem hlavou. Tohle město mělo odpovědi, byl jsem však připraven je přijmout? Existuje mnoho příběhů, kde hlavní hrdina zjišťuje, že není tím, kým si myslel, že je. Z chudáka se stal král, princ byl vlastně nemanželský potomek, dívenka s podivnými vlasy byla kouzelnou bytostí.

Kým vlastně jsem? Slízl jsem z prstů drobky z placek a zvedl se. Možná nastal čas přestat utíkat a postavit se svému životu čelem. Vím, že by tu místo „života“ měl být „osud“, ale… to je příliš staromódní a předvídatelné. Já se mu totiž nehodlám stavět, já mu rovnou nakopu zadek… A ten vtip o nohách si nechte!
K mému samotnému překvapení jsme pravdu našli schody vedoucí k řece. Ihab obdivně zahvízdal. Sevřel jsem pěsti. Jestli má intuice byla správná, tak nás vepředu čekalo jedno velmi nemilé překvapení.
Velbtaur však měl už teď jeden zásadní problém. Sice je dobrým pouštním korábem, ale po schodech mu to moc nejde. Naštěstí je to město Nángínů, a tak byly široké asi tak třikrát lidského standartu. Stejně po nich lezl pomalu a spíš bokem.
Zato já se po nich promenádoval bez sebemenšího problému. A taky jsem to dával najevo řádným kroucením zadku a obíháním mého nešťastného přítele. S každou otočkou a kočičím úsměvem na mé tváři mu na čele nabíhala další žilka. Při desátém kolečku jsem si vysloužil šlehnutí přes zadek.

Vyjekl jsem, ale nepřestal jsem se křenit. Aješa jen zakroutila hlavou a zamumlala něco o malých dětech. Brzo k nám doléhal zvuk divoké řeky. Drala se skrz kameny a rozbořený most. Místy se i přes něj převalovala. Nebude to snadný přechod. Zastavil jsem se na okraji cesty.
Most to musel být kdysi vznešený a veliký. Není už snadné říct, jak dřív byla řeka hluboká, ale její proud strhal kamenné sloupy a celý byl různě nakřivo. Místy z vody vykukoval jen kousek.
„Nejdřív přejdu já,“ řekl jsem.
„Uvážu k sobě lano a na druhé straně ho přivážu k tomu sloupu.“ Vlastně to možná nebyl sloup, ale zbytek po soše na konci mostu.
Pevně jsem ho kolem sebe uvázal a pomalu se vydal na cestu. Začátek držel ještě v kuse. Ohlédl jsem se zpátky, Aješa zrovna upevňovala vejce v koši. Přes ocas se mi přelila voda a upozornila mě na vlastní problémy.
Pozorně jsem se rozhlížel kolem a hledal nejbezpečnější cestu. Ani jeden z mých společníků neměl moji obratnost. Musím jim ukázat tu nejlepší cestu. Nadechl jsem se a skočil dopředu. Kámen byl mokrý a klouzalo mi to, ale udržel jsem se.

Skok byl dlouhý asi metr, do cíle mi jich zbývalo asi ještě dvacet. Jenže přede mnou byly už jen trosky. Vzal jsem do ruky větev zaseknutou mezi kameny a zkoušel terén před sebou.
„Je to dobrý, kameny jsou nízko pod hladinou!“ zavolal jsem za sebe.
Aješa mi zamávala, že slyší. Posunul jsem se tedy kousek dopředu. Zavrávoral jsem a válel se ve vodě. Prskal jsem všude kolem. Dívka vypadala ustaraně, zato Ihab se bavil. Taková malá pomstička za schody. Vyškrábal jsem se na zlomený podpůrný sloup a skočil hned na další plochu.
Naštěstí byla aspoň z části nad vodou. Setřel jsem si pot. Na další skok jsem se potřeboval rozplazit. Při dopadu mi cvakly zuby, ale ve vodě jsem neskončil. Jenže přede mnou už byla jen voda, jen sem tam trčel špičatý kus kamene.

Větev mi předtím vzal proud. Nadechl jsem se a strčil hlavu pod vodu. Odvážným asi opravdu přeje štěstí. Zbytek mostu ležel víceméně v krásné rovince asi padesát centimetrů pod vodou. S jištěním to určitě půjde. Zvedl jsem se, otřepal se a otočil se. Přišlo mi, že na mě něco křičí.
„Cože?!“
„Utíkej!!“
Nechápavě jsem nadzvedl obočí, když jsem si všiml, že je nade mnou veliký stín. Otočil jsem se. Vedle mě se k nebi upínal veliký had s jedním rohem uprostřed čela. Blbě jsem se usmál a řekl jsem:
„Dobrej, sousede.“

______________________________________________________________

Avatar: Anime Avatar Maker
Seznam povídek

Dodatek autora:: 

Druhý díl nás přivede blíž k cíli jejich cesty, ale rozhodně to nebude jednoduché. Do cesty se jim postaví pasti i vlastní nátura a minulost. A zdá se, že Nezha je víc, než si sám myslel... ale to se už nechte překvapit Wink

5
Průměr: 5 (2 hlasy)