Nezha – 3 – K městu

„Moje ruka!“ Celé předloktí ji krvácelo a nebylo vyloučené, že něco má i se zápěstím.
„Nezho!“ volala mě, ale já ji pod vodou neslyšel.
Zelený had mě táhl dolů. Trochu jsem se vzpamatoval z prvotního šoku a odsekl se. Jenže proud, co se za ním táhl, mě ještě chvíli stahoval dál. Zběsile jsem plaval k hladině. Naštěstí s hlubší vodou proud zeslábl.
Můj soupeř však nebyl pitomec, poznal, že jsem unikl a znovu po mně šel. K hladině bylo pořád daleko a on příliš blízko, nemohl jsem to stihnout. Těsně mě minul, chytil jsem se za jeho roh a nechal ho mě vynést. Přes hučící vodu jsem ani neslyšel výkřiky mých přátel. Sotva jsem popadl dech, už jsme byli zase dole.

Držel jsem se svojí veškerou silou, jenže to bylo to jediné, co jsem taky dokázal. Tohle není árín. Pustil jsem ho a znovu mířil k hladině. Nechal mě vyplout až nahoru. Proud mě však unášel. Když se dostanu ke břehu, budu mít částečně vyhráno.
Což by platilo, kdyby se mi neobjevil za zády. Neměl jsem čas ani sílu mu uhnout. Naštěstí mají hadi jen dva zuby a já byl příliš malý cíl, než aby je do mě zakousl. I tak mě chytil kousek pod pasem. Z toho dle se už jen tak nevykroutím. Neměl jsem jinou možnost, než čekat na správný okamžik. U dna si mě bude chtít sníst a v tom okamžiku…
Obluda zpomalila.
Teď!
Vytáhl jsem svůj tesák, uchopil ho oběma rukama a vší silou ji bodl do tváře. K vlastnímu překvapení jsem ji opravdu zranil. Pustila mě a divoce sebou mrskala. Nejlepší bude rychle vypadnout. Dokážu si představit jak moc je naštvaná. Takový prcek si dovolil ji zranit.
Chytil jsem se kamenů u stěny rokle. Ani jsem se nemusel ohlížet, abych věděl, že jde po mně. Klidil jsem se z cesty. Minula mě jen taktak. Stěna se otřásla a rozpraskala. Takový úder bych nikdy nepřežil. Rukou jsem se snažil udržet nějaký kyslík, ale nedařilo se mi to.

Blížil jsem se ke svému limitu. Stěna praskala ještě víc. Voda se mísila s pískem a prachem.
Zpomalil ji ten náraz?
Otočil jsem se a uviděl ji, jak se snaží držet nad sebou veliké kameny.
Co to dělá?
Čekal jsem, že zase dostanu výtah k hladině. Ocasem odmrštila padající kámen. Zadíval jsem se pod ní.
To je… vejce?!
Had byl hadice. Tedy ne úplně… víte, jak to myslím. Horečně odstrkovala kamení od svého nenarozeného potomka. Skála nad ní hodně popraskala a uvolnil se opravdu obrovský kus. Sunul se dolů a drtil vše v cestě. V hlavě jsem uslyšel Ihabův hlas:
„Ty jsi fakt idot.“
A měl pravdu. Vrhl jsem se k vejci a táhl ho pryč. Jeho matka mě pozorovala. Veliký kámen se rozpadl na menší ale neméně nebezpečné kousky. Mrskal jsem ocasem.
Musím ho dostat do bezpečí. Něco tvrdého mě praštilo do krku. Vypustil jsem tu trošku vzduchu a vše zčernalo.

***

Ihab uvázal obvaz kolem její ruky. Zápěstí naštěstí bylo jen pohmožděné a poškrábané. Žádná zlomenina a další škrábanec na předloktí.
„Hotovo.“
Aješa celou dobu pozorovala vodu. Pořád doufala, že někde vyplavu.
„On to zvládne,“ povzbudil ji, ale sám těm slovům moc nevěřil.
Voda se rozvlnila a objevila se veliká hadí hlava. Ihab se sotva zvedl, když byla u nich. Tlama se rozevřela a…
„Nezho!!“ vykřikla a vrhla se ke mně.
Zatřásla mnou a já prskal vodu.
„Au!“ Třel jsem si krvácející krk.
„Co se stalo?“
„Ty žiješ…“ řekla dojatě.
„Hej, nemyslím si, že je vhodný se vykecávat v hadí tlamě!“ volal Ihab.
„Fajt jo?“ řekl jsem krapet nechápavě.
Aješa mě vytáhla ven a až na souši jsem si všiml, že v druhé ruce svírám vejce. Zamrkal jsem, jak mi vše pomalu docházelo, otočil jsem se a…
„Čau.“
S Ihabem to švihlo.

„Tvoje mrně.“ položil jsem před ní vejce.
Jemně ho objela rozeklaným jazykem. Nemělo ani prasklinku. Sáhl jsem si na krk a zjistil, že krvácím.
„Ihabe, máš dezinfekci? A taky tampóny?“
Rychle zašátral v tašce a obojí mi hodil.
„Hned ti to vyčistím,“ řekla Aješa, ale vyhnul jsem se jí.
„Ale ne mě. Ji.“
Stříkl jsem sprejem přímo do rány, co jsem jí způsobil. Had se vzepjal a řval.
„Takový veliký had a bude dělat vyrvál kvůli trošce dezinfekce?!“ křičel jsem zas já.
Mí dva společníci se k sobě tiskli. Had se za chvilku uklidnil a znovu si lehl. Druhou dávku už trpěl klidněji.
„Šikovná holka,“ pohladil jsem ji.
Obvázání nakonec sebralo veškerou zásobu obvazů. Setřel jsem si pot, za mě se postavila Aješa a než jsem stačil říct jedinou hlásku, stříkla mi do rány na krku dezinfekci.
„Uáááh!!“
Poskakoval jsem rychle pryč.
„Takový veliký had a bude dělat vyrvál kvůli trošce dezinfekce?“ zopakovala sarkasticky má slova a had do nich kýval patřičně hlavou.
Zatínal jsem zuby i pěsti.
„Vy potvory…“
Měl jsem z toho na krajíčku. Nechal jsem však Aješu mi ošetřit krk, ale ani trošku při tom nebyla jemná. Dokonce ji podezírám z toho, že mě tím provizorním obvazem ze šátku chtěla uškrtit.

„A teď nám laskavě vysvětli, co se stalo,“ přikázala mi hodně podrážděně.
„No…“ poškrábal jsem se na tváři.
„Tak trochu jsme se pod hladinou prali. Pak vrazila do skály a ta se roztrhala, jenže se tak stalo nad jejím vejcem, takže ho začala chránit.
Skála se však rozsypala a hrozilo, že je to oba rozdrtí, tak jsem neváhal…“
„… a vrhl se pro vejce, aniž bys použil trochu mozku,“ dopověděl Ihab.
Na přiznání svých činů jsem jen pokrčil rameny.
„Ty jsi fakt idiot.“ Zakryl si tvář dlaní a zakroutil hlavou.
„Konec dobrý, všechno dobrý…“ zamumlal jsem.
Aješa na mě tak zavrčela, až jsem uskočil.
„Dobře, dobře, byla to pitomost.“
„Nejdřív tě chce sežrat, a teď se kamarádíte.“ Aješa taky zakroutila hlavou.
„Jenom chránila svůj domov,“ řekl jsem na její obranu.
Pohladil jsem ji po čenichu. Jemně do mě šťouchla. Vzala vejce do tlamy a pokynula nám, ať nasedneme. Já s tím žádný problém neměl, zato oni ano. Ihab jen velmi nerad opouštěl pevnou půdu a Aješa jí nevěřila, ale nastoupili. Nevzala nás jen na druhý břeh, ale přivezla nás přímo k jeskyni, která vedla skrz druhou hradbu.
„Díky!“ mával jsem na ni, když se potápěla zpátky.
„Tomuhle já říkám pořádná holka.“
Ihab si hluboce povzdechl.

***

Veliký výbuch otřásl skálou.
„Jsme venku!“ volal voják.
„Konečně,“ řekl generál.
Měl pocit, že v tom bludišti jsou celé dny. Čerstvý vzduch byla vítaná změna. Cestou se jim podařilo najít několik jeho dříve oddělených mužů, byl to tak trochu zázrak. O zbytek se nijak nestaral.
Jusafa al-Fulan stál po jeho boku a rozhlížel se kolem. Pohled to byl uchvacující. Údolí s hučící řekou, vysoké skály a občasná vegetace. Bylo to opravdu jako místo ze staré legendy. Sestup k řece na samonavíjecích lanech nebyl problém.
Muž v obleku prozkoumával pomocí svého radaru terén.
„Tímhle směrem narazíme za tři kilometry na starý most,“ ukázal proti proudu řeky.
„Zkontrolujte výbavu, za deset minut vyrážíme!“ zakřičel generál rozkazy.
Sponzor cesty si sedl na kámen. V levé ruce mu zaškubalo. Rychle si sáhl do saka a bodl si maličkou injekci. Bolest ustoupila.
Zdá se, že už není mnoho času, pomyslel si a zahleděl se k vrcholu druhých hradeb.

***

Procházeli jsme tunelem. Byli jsme zaskočeni, jak snadné to zatím je.
„Před námi by neměly už být žádné překážky,“ řekla.
„Co tím myslíš?“
„Protože podle mapy jsme u cíle. Vidíš?“ Strčila mi ji pod nos.
„Runy říkají, že před cílem musíš přejít rudý pramen a to jsme udělali.“
Ihab se podrbal za uchem.
„No, dává to smysl.“
Pokračovali jsme tedy dál. Brzo se před námi objevilo světlo, ale Ihab už k němu neběžel. Poučil se. Kryli jsme si oči a zastavili se na konci tunelu.
„Uááh!“ vykřikla.
„Jsme tu!“ křičel zas Velbtaur.
Já se nezmohl ani na to. Zíral jsem na to s otevřenou pusou.
„Moje rodiště…“ zašeptal jsem velmi tiše.
Šádvala měla schodovité uspořádání. Na každém patře byly domy, sloupy a studně. Z mnoha domů byly jen ruiny, ale spousta jich byla zachovalých a obrostlých skromnou vegetací. Bylo skoro těžko uvěřitelné, že pod závojem písku existuje tolik života.
Nejspíš za to mohla ta zářící koule nad vrcholem města. Byla jako malé slunce. Pořádně jsem si vrcholek prohlížel. Vypadalo to, že na střeše paláce je nějaká platforma… možná pro rituály.
„Rychle,“ zvolala Aješa a utíkala po kamenných schodech dolů.
Hodil jsem své starosti za hlavu a rychle ji následoval. Najednou jsem pod ocasem ucítil jemné vibrace a píchlo mě u srdce. Otočil jsem se za sebe.
Co to bylo? Tenhle pocit?
„Nezho?“ volali mě.
Radši jsem za nimi vyrazil.
Snad to není špatné znamení.

***

Blízkou zem skrápěly kapky vody a roztrhaná hladina se zbarvila doruda, než se znovu vrátil divoký proud.
„Tak tomuhle já říkám rudý pramen,“ zasmál se generál.
„Naše bomba té příšeře ukázala, kdo je tu pánem.“
Jusafa zkontroloval radar a dosvědčil, že se had již nehýbe. Překročení řeky pak nebylo žádným problémem.
Osm mužů, eh? Pomyslel si.
Přišlo jich sem patnáct, skoro polovina zmizela. Pro něj to však byla malá cena. Úspěch této operace znamenal splnění jeho snu a pro ten byl ochoten udělat cokoliv.
„Nejbližší průchod na druhou stranu vnější hráze je dál proti proudu.“

***

„Koukejte, koukejte!“ volal nadšený Ihab a přebíhal od jednoho domku k druhému.
Nakoukl jsem do zarostlé studně a pustil dolů kámen. Bedlivě jsem asi minutu naslouchal, ale šplouchnutí jsem neslyšel. Musela být zasypaná. Aješa na jednom velikém sloupu zkoumala runy.
„Víš, co je tam napsáno?“ zeptal jsem se jí, když jsem se k ní přidal.
„Jen zhruba… Vypadá to jako kalendář nebo nějaký deník, možná to je i zápis nějakých událostí. Těžko říct, písmo je hodně nečitelné, ale jsou u toho obrázky.“
Prsty přejela po rytině, která mohla značit Nángína při tanci.
„Je to zpráva o narození významného Nángína.“
„Ty to přečteš?!“
Cukl jsem sebou.
„Máš pravdu! Nikdy jsem tohle písmo neviděl a přesto ho dokážu číst.“
Otřepal jsem se jako při zimnici.
„Skoro se mi z toho zvedá žaludek.“
„Musí to znamenat, že se ve vašem rodě předávají znalosti z minulých generací.“
„Hej, tak počkat? To jako myslíš vážně? Já tak velkej mozek nemám!“ trochu jsem panikařil.
Pobaveně se usmála.

„Zajímavý způsob jak říct 'Jsem idiot.'.“
Uraženě jsem se nafoukl a rozesmál ji tím.
„No konečně,“ usmál jsem se.
„Smích ti sluší mnohem víc. Celou dobu jsi vypadala tak vážně.“ Naznačil jsem hrozivé obočí a zašilhal.
Strašně se lekla.
„Já se… smála?“ Vypadala, jako by ji ovládl veliký strach.
„Aješo?“
„Hej!“ přerušil nás Ihab svým tryskem.
„Tohle je úžasný místo! Příště si sem musím vzít svůj zápisník a všechno zdokumentovat! Viděli jste ty runy! Našel jsem i keramiku.
Takový design jsem ještě nikde neviděl! Nángíni museli být úžasně zruční! To je tak… To je tak…“
Samým vzrušením se třásl a nedokázal ze sebe už vyloudit ani slovo. Nad jeho dětinskou radostí jsem se zaculil, když jsem se však lehce ohlédl na Aješu, křečovitě svírala levé rameno. Neblahá předtucha se znovu vrátila.
Jen stěží jsem přerušil Ihaba, který se pustil do historické přednášky:
„Ihabe, myslím, že teď je nejdůležitější dostat vejce do bezpečí.“

„No jo, já na prcka skoro zapomněl.“ Podívali jsme se na vejce v koši.
„Kam ho ale máme odnést?“
Aješa na to vytáhla mapu.
„Nejspíš na vrchol,“ ukázala prstem na okřídleného hada, který měl nad hlavou zářící kouli a vznášel se nad vrcholkem města.
„Jo, to dává smysl,“ uznal jsem.
Problém nastal se schody do dalších pater. Nikdo z nás je ještě neviděl. Zkusili jsme tedy projít jedním vchodem do vnitřní části vyššího patra. Vnitřek nebyl veliký. Byl tu jen jeden veliký ozdobený sloup s oválným kamenem v sobě.
Aješa ťukala do stěn a Ihab se rozhlížel, ale žádný východ nenašli.
„Jak se dostávali nahoru?“ pokrčil rameny.
Já už nad tím chvilku přemýšlel, ale ten kámen ve sloupu vypadal jako tlačítko. Poddal jsem se tedy pokušení to zkusit. Chvilku se nic nedělo, ale pak se sloup pohnul. Vyplašeně jsem uskočili.
„Cos to provedl?“
Sportovně mě strkali dopředu, až jsem z toho dostal tik do obočí. Sloup se rozdělil na kruhy a ty se uspořádaly do spirálovitých schodů.

„Bezva, další schody,“ fňukal Ihab.
Poplácal jsem ho po rameni. Cesta nahoru byla volná a i Velbtaur ji úspěšně absolvoval… pomalu ale jistě. Každé patro jsme si museli prohlédnout. Našel hrnčířskou dílnu se zachovalou keramikou, Aješa objevila nejspíš kovárnu, neboť okolo byly různé ozdobné předměty z kovů a já zase našel další výtah nahoru.
Celé město mělo pět pater a jak jsme se blížili k vrcholu, všiml jsem si, že část města je úplně zlikvidovaná. Vypadalo to, jako by ji někdo rozšlápl nebo něčím rozdrtil a nebo tu byl takový divný sesuv půdy. Přišli jsme z opačné strany, tak jsme si toho nevšimli.
Čím víc jsem se rozhlížel, tím víc mi všechno bylo povědomé. Je opravdu možné, abych měl vzpomínky svých předků? Kým byli? Jak žili? Cítil jsem, že na vrcholu města mohu najít své odpovědi.
„Co se tu asi stalo?“ přišla ke mně a společně jsme se zadívali dolů na trosky. Dolů to bylo nějakých dvacet třicet metrů.

„Tam bych fakt nerad zahučel,“ prohodil Ihab a pohodil ocasem.
Zastřihal ušima, taky jsem to uslyšel.
„Co se děje?“ ptala se překvapená Aješa, když jsme se otáčeli.
„Utíkej!“ strčil jsem do ní.
Udělala několik zmatených kroků, než ji kolem nohou prosvištěli kulky. Před námi byla skupinka lidí. Zatnul jsem pěsti. Všechno to divné chvění… to byli oni!
„Tak to vypadá, že vy zrůdy jste byly aspoň v něčem užitečný,“ řekl statný chlapík s velkou pistolí v ruce.
Po boku mu stál mladší muž v lehce zaprášeném obleku.
„Za vaši tvrdou práci vám děkuji,“ řekl zdvořile.
„Jak jste se sem dostali?“ vyhrkl jsem na ně.
„Měli jsem skvělého průvodce… tedy průvodkyni.“
Prudce jsme se ohlédli po Aješe. Seděla na zemi a držela se zase za levé rameno.
„Aješa pro mě pracuje. Je to moje otrokyně. Má u sebe speciální vysílačku, která nás provedla písečnou bouří.“
„Takže nám lhala?“ zeptal se ho Ihab.
„Ani ne, jen vám neřekla úplnou pravdu.“
„Takže to ty seš ten chlap, co chce vejce,“ zavrčel jsem.
„Ano, mám jedno velmi důležité přání.“
„Tak to ty jsi získal vejce hadího krále?“
„Ano.“

„Tak proč ta cesta sem? Jaký to má význam?“
„Ano, působí to… zbytečně táhnout se do rodiště Nángínů, když již mám vejce, je to však nezbytné.“
Probodával jsem ho pohledem. Jeho tvář však zůstávala klidná.
„Aby byla předána moc z krále na syna musí se dítě vyklubat na vrcholu města. Podle mých zdrojů do něj v tom okamžiku přejde moc jeho předků. Kdyby se to nestalo, byl by z něj obyčejný Nángín.“
Vztekle jsem sykl. Podíval se na ni a usmál se.
„Aješo, odvedla jsi výbornou práci. Tvá odměna tě nemine.“
Generál pokynul dvěma vojáků, aby Ihabovi sebrali vejce, moji tašku a tesáky. Jen velmi nerad jim to dovolil, ale mířilo na nás dost hlavní na to, aby nám nějaké bláznivé nápady rozmluvily. Muž vejce pohladil.
„Tady je tvá odměna,“ řekl generál s úšklebkem a vypálil po ní.

„Nezho!“ křičela mé jméno, když sledovala, jak jsem ji odstrčil a schytal kulky.
Svět se kolem mě zatočil a pak následoval pád, tvrdé přistání a tma.
„Nezho!“ nakláněla se nad okraj a sledovala mé tělo a unikající krev.
„To si děláš dromedáří prdel, ne?“ Velbtaur zatínal pěsti.
„Zvedej se. Tohle je pěkně hloupý vtip. No tak, nikdo se nesměje…“ spolkl hořké slzy.
„Pff, pitomec, mohl žít dýl.“
„Žádný rozkaz ke střílení jsem vám nedal!“ křičel Jusafa.
„Odteď můžete střílet, jen když vám to řeknu!“
Rychlými kroky přešel k plačící Aješe. Generál si jen odplivl.
Jen si rozkazuj, dokud můžeš, jen co bude ten hadí spratek na světě… Ušklíbl se.
Dívka sebou cukla, když se dotkl jejího ramene. Ihab je celou dobu bedlivě sledoval. Byl zaskočen, nikdy by ho nenapadlo, že je Aješa zradí. Setřela si slzy a spolu s mužem se vrátila k vojákům. Předtím se na Velbtaura ohlédla. Její pohled byl plný smutku a omluvy.

„Jdeme!“ rozkázal generál.
U Ihaba zůstali dva muži, to aby se nepokusil o nějaký pitomý nápad.
„Hezky se otoč,“ vybídl ho vyšší voják.
S lehkým frknutím to udělal. Od odchodu zbytku skupiny uběhlo již deset minut. Druhý voják si z nudy zapálil cigaretu.
„Tohle je vopruz. Proč ho prostě neodpráskneme?“
„Slyšel jsi šéfa, žádné zabíjení, dokud sám neřekne,“ pokrčil rameny a přišel k Ihabovi blíž.
„Ale stejně…“ šťouchl ho do zadku hlavní, „tenhle tlustý dromedáří zadek tak svádí…“
Ihab si přešplápl.
„Hou, hou,“ zavolal první a namířil na něj.
„Žádný pitomosti, nebo omylem stiskneme spoušť. To víš, naučený reflex,“ dodal nakonec skoro omluvně.
Velbtaur svíral pěsti. Jejich poznámky totiž neskončily jen u „dromedářího zadku“. Tlusté prsty na nohou zatínal do písku, z dlaní mu už tekla krev a mít větší sílu v čelistech, tak si rozdrtí zuby. Švihal ocasem.
Kolega dal druhému svoji zbraň.
„No tak!“ Mával rukama ve snaze ho chytit, až se mu to podařilo.
„Mám tě!“
Prudce zatáhl.

***

„Co to bylo za zvuk?!“ zařval generál.
Byli již před posledním výstupem, když se ozvala rána jak z děla.
„Střílení jsem zakázal!“
„Mí chlapi střílejí jen v sebeobraně. Jestli je ta obluda napadla…“ Jen pokrčil rameny.
Aješa v sobě dusila slzy. Potkali se jen na chvíli, ale… Oba byli tak podivní, ale přesto je měla ráda.
Nezho… Ihabe… zavolala je v duchu.
Je mi to líto.
Rukou sevřela levé rameno.
Neměla jsem jinou možnost.
„Pokračujeme,“ řekl Jusafa.