Nezha – 4 – Šádvala

Zakroutil jsem hlavou. Strašně mě bolela. Kolem sebe jsem slyšel hučení davu.
Kde to jsem? Co se stalo?
V hlavě jsem měl jeden veliký zmatek. Přinutil jsem se zvednout a posadit. Ještě to chtělo otevřít oči, ale to jsem se už nedokázal přemluvit. Tak jsem se zatím aspoň trochu protáhl. Měl jsem vše až po špičku ocasu.

Rukou jsem zašátral po něčem blízkém a našel jsem stěnu. Byla hladká.
Takže jsem ve městě. Super. Proč ale spím na ulici?
Blízko bylo tržiště, jenže ne mé domovské, jelikož jsem slyšel neznámé hlasy, přízvuky a jména plodin a výrobků, které se u nás neprodávali.
Ach jo.
Já ty oči fakt nechtěl otevřít, tak jsem zalapal různé pachy jazykem. V prvním okamžiku jsem si ho chtěl ukousnout.
Tyhle pachy!
Cítil jsem je poprvé, ale věděl jsem komu patří, vždyť… vždyť!
Nángíni!

Vytřeštil jsem oči a uviděl je před sebou. Plazili se ulicemi společně s lidmi. Byli jich desítky. Opřel jsem se o stěnu a nevěřícně sledoval vše před sebou. Přišlo mi, jako by to takhle už bylo roky… ne, století a že to tak i mělo být, že to bylo správné.
Opatrně jsem z ulice vyšel. Nikdy by mě nenapadlo, že Nángíni mohou mít tolik barev. Ženy se pyšnily zajímavými účesy a zdobeným oblečením, ať již šlo o šperky, nebo motivy na látce. Muži zase ve vlasech měli jehlice a spony. Ošacení kdejakého z nich však nebylo pozadu za jejich polovičkami.
Možná nebylo jen tak bohatě zdobené, ale motivy byly pořád bohaté. Suknicím kolem boků byla věnovaná obzvlášť veliká péče. Jedna dívka měla lem obšitý zlatou nítí, látka byla světle béžová a posetá peřím duhových barev. Střapce na boku pak zvonily zlatými tyčinkami do rytmu jejího plazení.
Další žena měla vlasy kryté šátkem ze zlatých penízků a červenými kameny uprostřed nich. Zlaté čelenky zdobily střapce a rytiny. Ale ani lidé nevypadali o nic méně vznešeně. Všude byl smích, volání, hovor a život. Proplétal jsem se mezi davy a snažil se nevypadat nápadně.
Žádné stráže?

Bylo to s podivem, ale nikdo tu nebyl. Bylo možné, že jsou víc na okraji města. Zastavil jsem se u malé hradby do výšky mích prsou, která lemovala každý kruh města. Probral jsem se ve třetím patře a měl tak dobrý výhled do okolí. Přes most, kde jsem potkal paní hadovku, přecházeli lidé se vozy.
Dál jsem si všiml menších polí, domů řemeslníků, kováren, ale nikde jsem neviděl jediného strážného. Najednou mi přišlo, že navzdory své magii, byli Nángíni docela blbci. Nechávat město úplně nechráněné.
„To je král!“ volali obyvatelé Šádvaly.
„Král letí!“
Cože?!
Otočil jsem se k nebi a pěkně si naběhl. Podíval jsem se přímo do sluníčka. Oči mi hned slzely, ale i tak jsem zahlédl rozmazaný stín. Na vlastní (uslzené) oči jsem spatřil legendu – Okřídleného Nángína. V tomhle pověsti nekecaly.
Jeho přistání jsem odhadl na vrcholku města, a taky jsem se tam vydal. Chtěl jsem ho vidět blíž. Úplný střed města vypadal jako tlustý sloup s mnoha menšími na jeho vrcholku. Zezdola jsem to nemohl říct, ale možná z nich byl vytvořen nějaký symbol. Jelikož mi ty na kraji přišly menší než ty dál, ale mohla to být jen iluze.

Nikdo mě nezastavoval. K vrcholku vedla jen jedna cesta. Plazil jsem se nahoru po magických schodech. Prostor posledního patra byl kompletně dutý. Uprostřed stála socha hadího krále s trojzubcem, který značil sílu a kalichem, ze kterého tekla voda, což zase souviselo s jeho mocí přivolat déšť.
Teď to však nebyl můj hlavní zájem, potřeboval jsem vidět krále. A důvod? Nemám tucha. Až si mě konečně všimnou, nejspíš začnu blekotat něco o cestě na záchod.
Hlavou jsem pročísl světlo proudící skrz otvor a ocitl se na vrcholku. Sloupů tu bylo opravdu mnoho a každý byl popsaný. Určitě to jsou také deníky, tak jak je předtím našla Aješa. Král byl ke mně zrovna zády. Protahoval se. Křídla měl opravdu překrásná. Béžová barva ladila s jeho světlými a dlouhými vlasy, ve kterých měl spleteno několik copánků zdobených šperky.
Po celém hřbetu ocasu, který byl delší než můj, měl pruh tenkého zlata, který po celé délce držely pod břichem řetízky. Ten byl ještě zdobený rytinami. Asi to nebylo tak těžké, neboť s tím dokázal létat a nebo měl tak silná křídla. Zatřepal jimi a složil je. Díval se před sebe, jako by ho pohled na město neustále okouzloval… a nebo hleděl za jeho hranice.

Na rukou měl náramky k niž vedly další tenké řetízky od plochého náhrdelníku, který překrýval ramena a uprostřed měl modrý kámen ve tvaru slzy. Opatrně jsem vylezl z díry. Nevěděl jsem, jak ho oslovit, nerad bych tvrdl ve vězení. Když jsem k němu jemně natáhl ruku, otočil se. Rychle jsem ji zase stáhl.
Co říct?
„Mazine, co tu děláš?“
Eh?
„Bráško!“ zavolal Nángín zahalený v plášti, který mnou proběhl.
Co se to… děje?
Když byl u něj, sundal si kapuci. Bylo to neskutečné odhalení…
Jejich tváře?… Oni… jsou dvojčata!
To nebylo všechno, tvář okřídleného hada… já… on… Byli jsme si tak podobní. Dokonce i jeho švihání ocasem, když plísnil svého bratra, bylo stejné jako to moje. Za celý svůj život jsem se nesetkal s jedinou zmínkou o tom, že by mohla být Nángíní dvojčata.
Nánginky vždy kladli jen jedno vejce. To jsem věděl jistě, což muselo znamenat… že byli jednovaječní!
„Rychle se vrátíme, než si tě někdo všimne. Dobře víš, že tohle je naše největší tajemství.“

Bratr, podle všeho mladší, přikývl.
„Ale slib mi, že mě vezmeš na noční let s sebou,“ naléhal na něj.
„Já vím, že nejsem nejlehčí, ale…“ Setřel si slzy.
„To víš, že tě vezmu.“ Pohladil ho po vlasech.
Mladší ho chytil za ruku a táhl. Než jsem se z prvotního šoku probral, proplazili se mnou, jako bych… jako bych… neexistoval. Celý jsem se roztřásl. Průnik mým tělem mě nijak nebolel, jen to zjištění… bylo děsivé.
Jsem… mrtvý? Pokud ano, co je tohle? Začal jsem snad snít nějaký podivný sen?

***

Vrchol města byl skupině na dohled. Stačilo vyjít poslední schody. I zde byl mechanismus naprosto bezchybný. Jusafa každý pohyb bedlivě sledoval. Přemýšlel, zda by něco takového nešlo vytvořit pro lidi. Jak to fungovalo? Čím to bylo poháněno? Jak to mohlo po tolika zapomenutých stoletích ještě fungovat?
Možná mu nějaké odpovědi dá hadí král. Pomalu šli dál. V levé ruce mu prudce zacukalo. Na chvilku se zarazil, než si píchl další injekci.
Sakra, intervaly se čím dál tím víc zkracují, ale můj cíl je již na dohled. Už brzy…
Donutil se pokračovat. Teď si nemohl dovolit zastavit. Ne tak blízko. Ne před objevem, který změní celý svět. Vrchol byl dříve zdoben sloupy, ale teď z nich nezůstalo nic než kamenní a trosky. Uprostřed byl malý důlek, kam Aješa položila vejce.
„Nic se neděje,“ řekl generál podrážděně.
„Jsme tu v předstihu,“ odpověděl.
„Podle mých informací dojde k vyklubání asi za hodinu.“
Generál si jen odfrkl. Jusafa vzal moji tašku a prohlížej si její obsah. Nejvíc ho zaujal starý deník.
„Jusafa ibn Tariq ibn Khalid al-Fulan…“ přečetl tiše jméno vyryté na kůži.

Ruka se mu roztřásla.
Tohle… je deník mého dědečka! Takže je pravda, že dosáhl města, ale… také v něm zemřel.
Sedl si na spadlý sloup dál od skupiny a pustil se do čtení. Nejvíce ho překvapil čtvrtý zápisek, který jsem napsal já… a bylo toho víc.
„Zápisek 5. To bludiště nás málem dostalo. Aješa si zranila nohu a Ihab skákal kamikadze. Dromedár pitomej, příště ho nechám spadnout. Kvůli němu mám delší ruce! Ale dost stěžování, hlavně, že jsme venku.
Je fakt skvělé být na čerstvém vzduchu… i když pod sebou máme propast. Město ještě nevidíme, protože je za druhou hradbou, ale je už na dosah.

Zápisek 6. V životě nebudu překračovat řeku bez řádného pojištění! A už vůbec ne, když se jí bude říkat 'Rudá řeka'! Její strážkyně mě pěkně prohnala, mám pocit, že jsem si natáhl plíce.
Ale konec dobrý, všechno dobré. Ukázalo se, že je to bezva ženská… jen je trochu víc od rány.
Zápisek 7. Dědo… tohle město… je překrásné. Už jen z kamenů dokážeš říct, že ho nevytvořila lidská ruka. Tolik unikátních maleb, rytin a sloupů. Aješa dokonce něco málo přečetla!
Podle ní to jsou deníky a já to můžu potvrdit. Z nějakého důvodu dokážu naše původní písmo přečíst, a to jsem ho nikdy neviděl. Ani nevím jestli mě to má děsit nebo co, ale archeologové světa by se přetrhli, aby se sem dostali.
Ale…
Tohle místo… možná bude lepší, když zůstane jen pohádkou. Přišla by sem spousta lidí, co by to tu vydrancovala a znesvětila tohle staré místo. Spí už tak dlouho, proč ho budit? Jsem šťastný, už jen proto, že tu jsem, nepotřebuji si domů vozit suvenýry, když mám tolik vzpomínek.
Asi ti to bude znít divně, ale… Bývala doba, kdy jsem svoji Nángínskou krev proklínal a nenáviděl. Kvůli ní… jsem byl držen jako zvíře. Lidé mě posílali proti divokým zvířatům a lidem v koloseu.

Drželi mě v řetězech a mlátili, kdykoliv se jim zachtělo. Jako dítě jsem toho moc nedokázal. Bál jsem se jich, ale… po čase můj strach přešel v nenávist a já… unikl.
Už je tomu asi víc než tři sta let. … Že jsem starej dědek? Tři sta je pro Nángína nic! Sotva vylezl z puberty!
Ééh~! A takže jsem jen mladej floutek?! Buď zticha důchodče!
No… kde jsem to skončil? Aha, už vím, utekl jsem a zanechal za sebou slušnou spoušť. Detaily tvůj žaludek nesnese, co? Tak je vynechám. Ani nevím, proč ti to tu vykládám, asi… se cítím nostalgicky a nebo se potřebuji někomu vykecat.
Tohle není zrovna něco, co říkáš každý den v hospodě. Cože? Proč žiji s lidmi, když je tolik nenávidím? No, máš dobrý postřeh, ale… Nángíni asi nejsou velcí nenávistníci. Nenáviděl jsem své věznitele, ale… co to má společného s ostatními lidmi?
Já tam nebyl jediný otrok, ale i spousta lidí. Dost z nich jsem trochu pomohl utéct… tedy otevřel jsem jejich cely, o víc jsem se nestaral. Nebyli jsme přáteli, ale měli jsme stejný osud. Aspoň to nás trochu spojovalo.
Pak jsem se jenom toulal sem a tam a skrýval se před pronásledovateli. Pár desítek let jim to vydrželo, dokonce i po zrušení otroctví na většině území.
Sem a tam, sem a tam a jinam… Eh? Zní to dobrodružně? Když to říkáš, tak asi jo, i když v té době mi to přišlo dost monotónní. Jako Nángín jsem neměl moc možností, tak jsem žil v divočině. Můj trénink z kolosea byl aspoň k něčemu.

Kdybych to měl zkrátit, tak své povolání jsem našel až tady na poušti a to před pouhými pěti lety. Vážně ho mám rád. Stále se udržuji v kondici a mám stálý příjem. Občas je to špinavá práce (nemám rád praní), ale jinak to ujde.
Sakra! Celý zápisek se změnil v román. Radši to tu utnu, než se vážně rozkecám. Příště ti tu, dědo, udělám obrázek půdorysu města.“
Jusafovi se třásla ruka. Velmi dobře si na ten den vzpomínal. Den, kdy se jeho děda vydal na dlouhou cestu. Všichni se mu smáli, nazývali ho bláznem a pošetilcem. Ani jeho vlastní syn nevěřil jeho slovům.
Jen on… možná to bylo tím, že byl dítětem, možná to bylo tím, že spolu trávili hodně času a možní i tím, že mu často vyprávěl dobrodružné příběhy. Bylo mu teprve osm, když se vydal na tu výpravu a… až doteď věřil, že se jednoho dne vrátí. Bude se smát a vyprávět o všem možném.

Když opadlo první překvapení a nostalgie, uvědomil si ještě jednu věc. Nángín… Nezha psal do jeho deníku. Psal o městě muži, který ho přišel vydrancovat a obsadit. Chtěl ukrást jeho tajemství. Proč o Šádvale psal svému nepříteli? Protože už byl mrtví? Mrtví nezmohou nic. Nebylo na tom nic logického.
Zvedl se a přešel k Aješe. Seděla u vejce.
„Nezha…“ při vyslovení toho jména sebou cukla.
„Proč psal do tohohle deníku?“
Uhnula pohledem.
„Říkal… že by chtěl, aby ten muž mohl vidět jeho město.“
„Vidět?“
„Psal do něj do svého posledního okamžiku, dal do něj prý své srdce, takže když… v něm bude pokračovat, tak to i ten muž uvidí.“
Nastalo mezi nimi ticho.
On…?

„Co se to děje?!“ zařval generál, odhodil dvojici tesáků, se kterými si pohrával a zamířil pistolí na vejce.
Znaky na něm jemně zářily a pulzovaly.
„Nestřílejte!“ vykřikl.
„Král… přichází mezi nás.“
Aješa sevřela pěsti.
Proč… Proč jsem to vlastně udělala?
Chytla se za levé rameno. Již od narození ji tam pálila značka otroka. Ne každé území respektovalo zákaz otroctví. Její domov nebyl výjimkou. Narozena jako dítě otroka, se stala otrokem ještě dřív, než chápala význam toho slova. Dlouhé roky vídala smrt svých přátel.
Nakonec se rozhodla hledět si jen svého života. Přestala druhým pomáhat, pokud to pro ni nebylo výhodné. Kradla jen pro sebe, nevšímala si prošení druhých a nakonec ze svého vězení utekla. Nikým se nenechávala zdržovat, na nikoho nespoléhala… Mohla věřit jen sama sobě. Svobody si však dlouho neužila.

Byl tovšak právě pan Jusafa, kdo ji objevil a koupil. Svým způsobem jí zachránil život. Vzpurné otroky čekala jen pomalá smrt. Sloužila mu, dokonce se ho několikrát pokusila zabít. Nikdy ji za to netrestal. Naopak ji popoháněl k lepším plánům.
Nakonec se těchto pokusů vzdala a začala mu sloužit. Byl to pro ni zmatený čas. Byla otrokem, přesto se jí dostalo vzdělání a vychování. Po mnoha nočních můrách mohla konečně být volná. Aspoň si to myslela, dokud však existovala značka na jejím rameni, nemohla být nikdy skutečně volná.
A pak… před měsícem jí dal pan Jusafa nabídku. Pokud doručí tohle podivné vejce do města Šádvala, vymaže její značku. Nechtěla tom uvěřit. Nikdo předtím nedokázal značku odstranit. Byli tací, co se jí zbavily useknutím ruky, ale značka se pak jen objevila na jiné části těla.

Jakmile byla jednou vpálená, nešlo se jí zbavit. Odstranit ji mohla jen smrt. Bála se, ale touha zbavit se jí se stala silnější a nabídku přijala. Těžko mohla tušit, že se jí do cesty postaví něco víc než pasti a poušť.
Nezho…
Po tak dlouhé době… Myslela si, že už zapomněla, co znamená milovat. Jenže pak se objevil on a všechno změnil. Její pečlivě vybudovaná pevnost kolem srdce se rozpadla a on místo ní vytvořil zahradu. Říkají lidé tomu láska na první pohled? Nebo je v tom ještě něco víc?
Od prvního střetnutí z něj cítila cosi zvláštního, přesto povědomého. Připomínal jí někoho? Bylo to kvůli jeho hlubokým očím? Tomu jak ji zachránil před árínem a v bludišti? Tomu jak mluvil? Tomu jakou úctu projevil k mrtvému muži, který přišel narušit jeho město? Nebo i kvůli tomu, jak se dokázal chovat dospěle a přitom se v dalším okamžiku měnit v dítě?
Skořápka popraskala.
Nezho…! Je mi to líto.
Praskla.
Rozpadla se v prach a ve středu vejce sedělo malé Nángínské dítě. Ruce mělo složené na prsou a skloněnou hlavu. Tu zvedlo a pohlédlo přímo do slunce.

***

Byl jsem pořád celý zkoprnělý. Sledoval jsem dvojčata až k nim domů. Jejich pokoj byl uvnitř města, rozmístěn po všech patrech. Skoro by se to dalo označit za město ve městě. Strop byl podpírán mnoha sloupy a osvětlení poskytovaly krystaly v kamenech.
Zkoušel jsem se jich dotknout, ale vždy jsem prošel skrz. Připadal jsem si jako… duch. Jako by někdo mohl přežít kulky v těle a pád na roztříštěné kameny. Ani Nángín není neprůstřelný. Víc než tohle mě však znepokojovalo, proč tohle všechno vidím? Jestli jsem mrtvý, proč se už neplavím na druhou stranu?
A pokud je to iluze, proč se z ní nemohu probudit? Bylo to bolestivé. Vidět Šádvalu na vrcholu… ze kterého se brzo rozpadne v ruiny. Chtěl jsem jim to říct! Varovat je! Ale nezáleželo na tom, jak moc jsem křičel, nebo se soustředil, nedokázali mě slyšet. Mohl jsem vše jen sledovat.
Den přešel v noc. Když jsem pro všechny byl neviditelný, tak jsem prozkoumával město. Četl záznamy na sloupech. Než tohle všechno zmizí, tak to chci v sobě uchovat! Tahle vzpomínka… nesmí být zapomenuta!
Najednou vše pohltila tma.
„Co se děje?!“

Na zádech jsem ucítil žár. Celé město hořelo. Všude utíkali lidé a Nángíni bez rozdílu. Někteří měli jednoduché zraně, ale jejich útočníci byli lépe vybaveni… a v boji trénovaní.
„Kjá!“ křičela žena.
Vrhl jsem se na útočníka v černém brnění, ale prošel jsem jen skrz. Její krev stříkala všude.
„Bastarde!“
Navzdory veškeré beznaději jsem se pokoušel zachránit další obyvatele města. Veškerá má snaha však byla zbytečná. Nic jsem nedokázal. Plazil jsem se tedy na vrcholek města, kde jsem zahlédl krále. Pozoroval veškeré dění pod sebou. Nic neignoroval. Jeho lidé, kteří měli sílu a odvahu, se snažili pomoci uniknout tolika civilistům, kolik to jen šlo.
Zastavil jsem se až nahoře. Byl jsem udýchaný a zpocený. Spolu s ním tam byli i další. Dvě ženy, vejce, jedno malé dítě a jeho bratr.
„Je to nutné?“ ptala se žena s vejcem.
Mělo stejné runy jako to naše.
„Ano, dnešní noc město padne. Nic nezmůžeme. Přesně jak jsem to viděl ve svém snu.“
„Takže opravdu není žádné jiné naděje?“ zeptala se druhá Nángínka s rudými vlasy.

Pohledem jsem zabloudil k dítěti, které spalo v její náručí. Mělo krátké rozježené vlasy. Král Malik k němu přistoupil a pohladil ho po tváři. Zavrtělo se a otevřelo stejně červené oči.
„Je mi to líto, ale pokud chceme, aby naše děti žili… Musíme je opustit.“
„Afro, Rim…“ oslovil je něžně jejich jmény.
Mrně zazívalo a ona ho položila na zem doprostřed kouzelného kruhu. Ospale si utíralo oči. Podle velikosti to vypadalo, že to nebylo dlouho, co se vyklubalo. Vedle něj přišlo vejce.
Vlasy i šupiny druhé ženy vydávaly jemnou záři. Nepochybně byly obě kněžky. Ale co se chystají udělat?
„Můj synu.“
Strašně jsem sebou cukl, když to král řekl.
„Je mi líto, že s tebou nemohu být.“ Pohladil ho po vlasech.
„Prosím, postarej se něj.“
Podíval se na vejce.
„Jste spolu vázáni krví, ochraňuj ho na našem místě.“
Sundal pásek u něhož měl dvě dlouhé dýky a dal mu je do rukou.
„Přeji ti hodně štěstí, můj synu…“

Dítě jednu vytáhlo z pochvy. V tom okamžiku by se ve mně krve nedořezal. Ty dýky… jejich čepele… měly esovitý tvar!
Ženy začaly odříkávat nějaké kouzlo.
To není pravda, ne!?
Nad kruhem se objevil vír.
To nemůže být pravda…
Dítě začalo křičet.
Já prostě nemůžu být…
Stahoval je do sebe.
Zlatovlasá žena najednou vykřikla. Z krku jí trčel šíp.
„Rim!“ vykřikl mladší bratr a chytal ji do náručí.
Vír se zkroutil.
„Kouzlo je nestabilní!“ Druhá žena se ho pokoušela udržet, ale rozprsklo se.
„Ne!“
Její mrtvé tělo kleslo na zem. I jí šíp propíchl krk.
„Afro!“
Král nad ní klečel.
„Myslel sis, že ti to projde?“ řekl chladný hlas.
U schodů stál muž v černém brnění. Na zem odhodil luk, který mu již nebyl užitečný.
„Vážně sis myslel, že posláním svých dětí do jiného času něco zmůžeš?“

Nángínovi se třásly ruce. Zvedl se od nehybného těla své ženy a pohlédl muži do očí.
„Mistře Afzale.“
„Ani v okamžiku svého největšího hněvu nezapomínáš na své dobré vychování. To je dobře. Přesně takový by měl být král. Hrdý a klidný,“ řekl muž, jež vypadal na čerstvou padesátku. Ta čele již měl několik vrásek a mezi vlasy šediny.
„Proč to děláte? Cožpak jsme si nevyměnili krev?“
„Ach, ano, díky tomu jsem získal dlouhověkost a větší moc.“
„Vychovával jste nás,“ řekl mladší bratr.
„To všechno byla jen lež?“
„Když člověk míří k vrcholu, musí vždycky přinést nějaké oběti. Vaše životy… jsou jednou z nich.“
Vytáhl z pochvy meč. Malik se k němu přiblížil a naznačil bratrovi, aby ustoupil.
„Oh, je pravda, že jsem tě učil bojovat, co však zmůžeš beze zbraně? Svých tesáků ses dobrovolně zbavil. Dávat je bezzubému dítěti…“
„To dítě vyroste a stane se silné… i když ho už neuvidím.“
„To je pravda, že? Pouze dvě nejvyšší kněžky dokáží používat tak mocnou magii. Vážně sis myslel, že když pošleš svého syna do budoucnosti, že tím zachráníš město?“
„Ne.“

„Tak co bylo tvým cílem, mladý králi?“
„Jenom jeho naděje pro život.“
„Óh~ Zajímavé. Poslal jsi ho do neznáma, abys mu dal naději? Vy Nángíni jste opravdu arogantní rasa.“
„Nemohu než souhlasit. Věděl jsem o zkáze a přesto jsem neudělal mnoho proto, abych ji odvrátil.“
„Opravdu bláhový vládce.“
„Bratře…“
Otočil se na něj.
„Mazine, je mi to líto. Běž.“
„Ale…“
Král se k němu bleskurychle připlazil, popadl ho za dlouhé vlasy a jediným pohybem ruky je ostrými nehty odsekl.
„Již nejsi mým bratrem dvojčetem.“
Zmatený sourozenec otevřel ústa…
„Běž!“
Vyděšen a hnán slovy jeho bratra, prosvištěl kolem muže v brnění a zmizel.
„Je to tak v pořádku? Všude po městě jsou mí vojáci. Sice to jsou jen najmutí žoldáci, ale tvůj bratr proti nim nemá šanci.“
„Cožpak to neslyšíš?“

Muž po chvilce naslouchání přešel více k okraji kruhu. Nejdřív se vše jevilo jako chaos, ale pak si uvědomil, že jeho síly jsou postupně vyháněni z města. Lidé i Nángíni… obě rasy se spojili a pustili do nepřítele.
„Ho hó, tak se nakonec vzchopili. S něčím takovým jsem nepočítal.“
Otočil se na krále.
„Ukončíme to?“ zeptal se mistr Afzal, když se zarazil.
„Ach, proč zrovna teď mě přepadává nostalgie, to nechápu, ale když se na tebe dívám, jako by ses narodil teprve včera.

…

V té době jsem již sloužil tvému otci. Bylo to krásných dvacet let plných respektu a spolehlivé práce. Vzpomínám si na jeho úsměv, když tě vzal do rukou a také na jeho zděšení, když si všiml, že jsi ve vejci nebyl sám.
Byl to však vyrovnaný muž. Ohlášení jeho syna proběhlo tak jako vždy a druhého ukryl uvnitř města. Radil se se mnou a s nejvyšší kněžkou, tvojí matkou, co dál. Může snad druhé dítě být znakem neštěstí? Oba jste měli křídla, vypadali jste úplně stejně a přesto zde bylo něco, co váš odlišovalo.
Nikdo na to nedokázal přijít a král se nedokázal rozhodnout, kterého z vás zabít. Pak jsem promluvil:
'Nechť o tom rozhodne čas a nevěřím tomu, že by narození druhého syna bylo zlým znamením. Jistě je to požehnání.'
Nebyla to jen má slova, která krále přesvědčila. Ani on sám nevěděl co dělat. Nikdy by jednoho z vás nedokázal zabít a nikdy by nikomu jinému nedovolil to udělat, natož jednoho vypudit z města. Tak jsme začali hrát dvojí hru. Oba jste byli stejně vzděláváni. Brzy se i ukázaly rozdíly ve vašich osobností a schopnostech.

Zatímco ty, Maliku, jsi byl rozhodný, silný a uměl létat, tvůj bratr Mazim byl spíše citlivý, milý a trochu nejistý mladík. Nedokázal roztáhnout křídla, avšak uměl přivolat déšť. Když váš otec zemřel, byli jste stále děcky. Jako nejdůležitější člověk Šádvaly jsem se chopil povinnosti vás vychovat a co jste se mi natropili žertů.
Když jsi dospěl, dal jsi mi část své krve a tím mi dal dlouhověkost. V ten okamžik nebylo na světě šťastnějšího člověka. Byl to opravdu krásný čas, ale vše musí skončit.“
Zvedl hlavu k nebi, ke kterému stoupal kouř.
„Ano, ukončeme tohle zbytečné trápení.“
Vyrazil proti němu rukou. Prsty měl natažené a nehty používal jako ostří dýky.
„Výborně, Maliku, vidím, žes mé lekce nezapomněl,“ řekl, když zablokoval jeho výpad na bok hlavy.
„Učil jste mě dobře.“
Odskočili od sebe a první výpad provedl muž. Špičku meče stočil k zemi, krátce ji škrábl, než jím švihl. Nángín se skrčil, ohnul dlaň nahoru a plochou udeřil svého starého učitele do břicha. Odhodil ho a povalil na záda. Přiskočil k němu a pěstí mířil na hlavu. Afzal unikl kotoulem vzad, vyskočil na nohy a ťal.
Zasáhl krále do ramene, ten přidušeně vykřikl a odskočil. Nepřešel však do defenzívy a znovu zaútočil. Muž zvedl meč a sek dolů. Malik levou dlaní vychýlil jeho dráhu, ve stejném okamžiku vyskočil, natočil se a ramenem srazil muže. Oba se váleli v prachu. Meč mu z ruky vypadl, Malik se nad něj naklonil, Afzal sevřel pěst a vrhl mu do očí písek.
„Arg!“ Rychle se od něj oddálil.
„Je konec.“ Mistr zvedl meč.
Král si vytíral písek z očí a zmateně couval.
„Král zemřel.“ Bodl.
„Cože?!“
Vytáhl meč z těla… druhého prince.
„Mazine!“ vykřikl jeho bratr, když jeho tělo padalo do jeho náruče.
Ve tváři měl bolest, přesto se usmíval.
„Proč jsi to udělal?! Proč ses vracel?!“

Neodpovídal, jen se usmíval… až do posledního dechu.
„Maziné!!“
Pevně sevřel jeho tělo.
„Ze všech lidí… ze všech Nángínů… jsem chtěl, abys ze všech… nejvíc žil ty… Tak proč?“
K nebi řval svoji frustraci a bolest, avšak ve stejném momentě se v něm cosi probudilo. Tělo jeho bratra se rozpadlo a řetězy, které svazovaly jeho tělo, jenž byly normálním oči neviditelné, praskly.
Jeho křídla planula ohněm, z čela mu vyrostly mohutné zakroucené rohy a z jejich konců rostly další malé výrůstky. Kolem těla šlehala neuvěřitelná energie. Oči mu žlutě zářily a na rukou mu vyrostly ještě větší drápy. Z krále se stal démon.
Jeho řev třásl nebem a zvedal vítr. Co nebylo dostatečně těžké, se zvedlo a bylo daleko odnášeno. Mávl rukou a hory rostly, mávl druhou a zvedla se písečná bouře. Udeřil ocasem a kamenné město se rozpadalo. Veškerá zkáza města… byla způsobena jeho králem.
„Je konec…“ byla mužova poslední slova, než jej král rozdrtil. Kámen, vzduch, těla… vše hořelo… nezůstalo nic. Vše pohltila tma.
Zatínal jsem pěsti. Všechno tohle… Tohle všechno…
„Proč jsi mi to ukazoval,…“
Otočil jsem se na postavu krále.
„… otče?“